O českém panu Šeďovi

Chudák Lenka! chtělo by se možná zvolat po přečtení povídky, kterou nám poslala Ewril. Nebo spíš „Každý svého štěstí strůjcem“?

Podívala jsem se na své velké hnědé krabice, ve kterých jsem měla zabalený celý svůj život. Bylo jich poměrně málo, a upřímně? Nevím ani, co bych si počala, kdyby jich bylo víc. Nevlastnila jsem ani úžasný mercedes jako naše milá knižní hrdinka Anna a ani žádné jiné drahé, pěkné vozidlo. Dobře, zkrátím to, jsem vlastníkem otlučené škody, která má svá nejlepší léta za sebou a troje dveře. Kufr se velikostí podobá mé kabelce a zadní prostor je velký tak na to, abych v něm mohla vozit sestřiny děti.

Ale právě teď jsem se na své vozítko dívala plná hrdosti, že patří pouze mně. Naskládala jsem do něho krabice a sedla si za volant. Nevydala jsem se směr New York či Washington, to opravdu ne, ale směr Brno.

Když se teď nad tím zamyslím, od doby co jsem na chodbě u nás v paneláku poprvé potkala svého souseda Jana Petříčka, uplynulo už osm měsíců. Ne, nebyl to milionář, nýbrž učitel s krátkými blonďatými vlasy a ixkrát zlomeným nosem. Mluvil spisovně a z jeho bytu byla každý den slyšet hlasitá jazzová hudba. Někdy po dvou měsících od jeho nastěhování jsem za ním zašla, abych mu laskavě sdělila, že pokud si tu hudbu neztlumí, jeden z nás se bude muset odstěhovat. Vzal to překvapivě velice vážně a po zbytek dvou měsíců nebylo z jeho bytu slyšet nic. Mohla jsem čekat, že se něco stane, protože se stalo, a já s milým, ale o něco starším pánem Janem skončila na kafi o dvě patra níže v jedné pražské restauraci. Nejdříve jsme byli sousedé, poté jsme byli přátelé a nakonec jsme zůstali pouze známými, protože se pochlubil, že má v Olomouci manželku a že se za ní stěhuje. A tak byl po osmi měsících byt opět prázdný.

Jestli si ale myslíte, že je tohle konec, velice se mýlíte. O několik dní později jsem na pracovní schůzi potkala Milana Houbu. Nutno dodat, že jsem nezaskakovala za sestru, nezakopla o své vlastní hnáty a nespadla k nohám cizímu muži, a ani jsem na sobě neměla sukni a sako. Nenacházela jsem se ve velké firmě, ale v menší redakci módního časopisu a s Milanem Houbou jsem se seznámila přes ředitelku, která byla jeho sestra a představila ho i zbytku sto devadesáti zaměstnanců. Nebylo to romantické seznámení, protože k tomu nemám pěkný obyčejný vzhled jako světlé vlásky a podobně. Vlasy mám černé, pusu černou a oči zelené jako tráva. Nevypadám obyčejně, chodím v černé a své spolupracovníky, konkrétně mužskou část, děsím. Brzy jsem se na pracovním pohovoru dozvěděla, že mě přijali do velké firmy neboli redakce jiného a prodávanějšího časopisu, který vlastnil Milan Houba, jenž ovšem pocházel z Brna a právě tam se nacházela i jeho velectěná firma.

Jednoho ranního dopoledne jsem se domluvila s ředitelkou Mackovou, která měla zařídit, aby mě Milan Houba odvezl do Brna, představil mi mé budoucí spolupracovníky a trochu mi ukázal město. Zpočátku se situace vyvíjela podle plánu: seznámila jsem se s lidmi z redakce časopisu, zašla jsem s Milanem na kafe, podívala se po městě. Pak šel plán ale s prominutím k šípku a já skončila u pana Houby doma, kde nás překvapily jeho tři děti, které přišly dřív ze školy.  Rovnou vám odkryji i záhadné tajemství: Milan Houba vlastnil dvoupatrovou vilu se zahradou, ale také tři děti, z nichž nejstarší syn byl pouze o devět let mladší než já. Vlastnil také otlučenou mazdu a pěkné BMW, ale to dřímalo v garáži. Byl o pět let starší než já a měl zlozvyk každý den pít červené víno a volat si se svými dvěma kamarády Pepou a Tondou. Nebyl ani zdaleka tak dokonalý jako náš milovaný pan Gray, ale možná proto to byl pan Šeďa. Nevlastní a ani nevlastnil miliony a nežil ve vysněné Americe. Bydlel v Brně, byl šéfredaktorem a majitelem firmy, zemřela mu manželka a voněl se voňavkou jako můj děda, a přece na něm bylo něco, z čeho se mi podlamovala kolena. Neměřil ani úchvatné dva metry, ale jen něco lehce přes metr sedmdesát, a neměl krásné šedé oči, nýbrž modré.

*

Do Brna jsem přijela okolo půl sedmé protože jsem půl dne stála v zácpě na dálnici a můj milý přítel Milan nevlastnil vrtulník, aby si pro mě přiletěl. Nevlastnil ani letadlo a vlastnit ani nemohl, protože měl panickou hrůzu z výšek.

Okolo osmé večer jsem se konečně dostala k Milanově vile a musela si sama vynosit z auta své velké hnědé krabice až do domu. Jeho tři děti: Markéta, Tomáš a Jakub totiž večeřely a neměly náladu pomáhat tátově milence s věcmi. Jakub těžce nesl to, že jsem pouze o devět let starší a Tomáš míval záchvaty, při kterých měl sto chutí mě nakopat do mého malého pozadí. Markétě bylo třináct a nejdelší rozhovor se mnou trval přibližně deset sekund. Ani jedno z dětí mě nemilovalo.

A tak jsem si tedy vynosila věci sama, naskládala je do haly a přisedla si k dětem k večeři. Dost nasupeně se na mě dívaly až do té do doby, než v deset hodin přišel jejich milovaný tatínek, který však si však nedělal ani trochu starostí s tím, že v hale jsou nějaké krabice a mně došel benzín. Nezajímalo ho ani mé nové krajkové prádlo a největší radost měl z toho, že v televizi dávají americký fotbal. Po dobu dalších dvaceti čtyř hodin ho nezajímalo, že má mě, svou přítelkyni Lenku, v domě a k mým krabicím se dostal až koncem týdne. A přesto jsem mu to nemohla zazlívat, protože je to přece český pan Šeďa a stejně jako pan Gray ani on není dokonalý (i když pro mnohé ano).