Snít je dovoleno
Barbora
Petrášková a těžký život madam farmářky aneb krásné sny versus tvrdá realita…
Žlutá, hustá, bleftavá hmota v hrnci
zvolna začíná bublat. Připomíná obsah bachoru velkého přežvýkavce, který trpěl
trávicími potížemi. Zírám do ní a jako obvykle uvažuju, jestli věta „a naplněné
skleničky obrátíme dnem vzhůru“ znamená že to mám vyhodit hned nebo počkat, až
to zplesniví.
Vůbec bych byla ráda, kdyby autor téhle
zrůdnosti svůj recept poněkud upřesnil. Kupříkladu by mě zajímalo, zda „vaříme
do sklovita“ je do sklovita mého či toho kompotu. V prvním případě bych byla
hotová raz dva, sklovitost u mě vyvolává už jen pohled na dozrávající dýně.
Zažila jsem rok neúrodný na jablka,
obilí, brambory nebo okurky. Nikdy, nikdy nebyl neúrodný rok na dýně. Zkoušela
jsem kdeco. Zasadila jsem ty nestvůry do nejvzdálenějšího kouta zahrady a zbytek
léta se mu pečlivě vyhýbala. V září jsem zakopla o vzrostlou obludu, statečně
si razící cestu k domovu. Zkoušela jsem je ulít, nechat uschnout, umořit
plevelem. Jen jeden rok jsem si bláhově myslela, že jsem na to vyzrála.
Nezasadila jsem je vůbec. S písní na rtech jsem kráčela vstříc podzimu, kdy mě
mí štědří rodiče obdarovali třemi svými největšími výpěstky.
Nenávidím
zavařování dýní. Lhostejno, zda jde o kompot à la ananas, pomeranč, dýni po čínsku,
nenávidím je všechny stejně.
Jenže – dobrá hospodyně zavařuje, a tak
tedy opět stojím, míchám, míchám…
…a v dopoledním úboru vcházím do
jídelny. V náruči kytici pozdních růží...
No ne, to ne, na těch je strašně mšic, a
navíc růže zrovna nemusím… pozdních… pozdních…
…pozdních květů… „Mary, myslím, že byste
dnes mohla prostřít velký stůl v jídelně.“ Mary něco
vykvikla a za rachotu padajícího nádobí
zmizela pod stolem. Sakra kdo sem zas pustil toho psa.
„Madam, přejete si bílý nebo modrý
porcelán?“
To je fuk, od kterého bude dost umytých
talířů. „Dnes modrý, Mary, k podzimnímu dni se hodí lépe.“ Rovnám
květiny do vázy, tu a tam posunu sklenku či ubrousek. Spokojeně se rozhlížím po
útulné jídelně. Do dveří s úsměvem vchází manžel...
„Krucinál, kdo postavil ten kýbl za
dveře!!“
Promiňte, sire, já zapomněla, že jsem
včera dala panské padáka, už to nestačila odnést slepicím.
„Ta černá kvočna slezla z vajec, tady je
máš.“ A co, mám si na ně sednout sama? I když – pokud by mě nechali tři neděle
sedět a dávali mi pravidelně nažrat....
„A kdo zakous tu starou kachnu?“ Já,
strašně mi lezlo na nervy, jak za mnou pořád chodila a kvákala.
„Jo, můžeš mi už konečně dát čistý
montérky?“ Jistě, sire, pokud vám nebude vadit, že jim chybí půlka nohavice a
většina knoflíků. Nebo můžete počkat, až uschnou ty, které jsem zapomněla vyndat
z pračky.
„Drahá, dáme si před obědem sklenku?“
„Velmi ráda, můj milý, a než naliji
aperitiv, byl byste tak laskav…“
…a doběhl ty slabý dva kilometry k horní studni přepnout vodu, zas to
nějak divně chrčí, vyvezl hnůj od prasat a nakopl toho zrzavýho kocoura, co mi
rozhrabává vřesoviště?
„Oběd bude, nebo si mám namazat chleba?“
Já na vašem místě, sire, bych si namazala chleba a byla ráda, že není příliš
tvrdý...
Usedáme ke stolu. „Ne, děkuji, Mary,
předkrm dnes nebudu.“ Mary nalévá polévku. „Výborná, skutečně vynikající, myslím,
že si ještě trochu přidám.“ „Madam, dovoluji si vás upozornit, že hlavním
chodem je vaše oblíbené grilované kuřátko s hranolky a velkou oblohou.“
„Oh, Mary, vy se dnes přímo překonáváte.
Nevadí, v nejhorším si vezmu méně hranolků.“
„Drahý, dáte si po obědě zákusek?“
„Rád.“
„Mary, zbyly tam ještě nějaké čokoládové
řezy?“
„Mamííí, kdy bude oběd?“
„Sedmnáctýho listopadu!!“ zařvu
znechuceně. Vzhledem k tomu, že máme půli října a na stole ještě dva kbelíky té
žluté příšernosti, je to šibeniční termín.
„Nemusíš na mě hned křičet.“ Nemusím,
šlehne mi duší stud. „Já ti chtěla jenom říct, že zase utekly krávy, až dozadu
do jetele. Nemůžou se nadmout?“
Takovou kliku já nemám, míhá se mi hlavou
libý obrázek šedesáti potvor, plazících se k domovu s prosbou o urychlený
veterinární zákrok a závazným slibem, že už nikdy neopustí ohradu. „Tak si vem
kobylu a jděte je zahnat.“
V neuvěřitelně krátké době se kolem oken
mihne cosi obaleného blátem a bodláky. „Kde byl ten kůň?!!“ řvu u vědomí, jak
dlouho bude trvat, než jí vyčešeme ty bodláky.
Obě, dcera i kobyla, moudře mlčí a
nezvykle rychle se vzdalují. Ať byly kde byly, byly tam spolu.
Tak tak stihnu nacpat ten bleft do
sklenic a zavíčkovat, uvažuju, zatímco…
…ve slušivém jezdeckém šatu vycházím
ven do zářivého odpoledne. Podkoní přivádí mého nejoblíbenějšího ryzáka. Tmavě
zlatá vyblýskaná srst v podzimním slunci jen svítí, hřebec pohazuje hlavou a
netrpělivě hrabe.
„Bude si madam přát doprovod?“
„Ne, děkuji, Johne, nepojedu daleko.“
„Jistě, madam.“
Koník bystře vykračuje, poslušně přechází
do klusu a cvalu. Projíždíme bukovým lesem, je ticho, podzimní laskavé ticho.
Brodíme se přes potok, strání a prorezlou loukou, ryzák zklidněn odfrkává.
Ochlazuje se, čas myslet na návrat. John
přebírá hřebce a odvádí ho do stáje k ošetření.
Příjemně unavena vyjížďkou se těším na
posezení v odpoledním pokoji…
„Dělej, kruci, telí se ta černá
jalovice.“ To není možný, to by mi neudělala, dneska ne... Zoufale zírám na
drobounkou jalovici, hekající na stání a obrovské černé nohy toho, co se snaží
porodit.
Dvacet minut – půl hodiny? Ztrácím pojem
o čase. Ležím na chodbě a zmrtvělou rukou uvolňuju široké čelo telete…
„Madam, mám servírovat čaj, nebo kávu?“ Kafe, aspoň dva
litry, půl na půl.
„A Mary, vezměte nějaké koláčky a ten
šlehačkový dort, trochu mi na vyjížďce vytrávilo… Oh, děkuji, Mary, vypadá to báječně, ano,
ještě kousek dortu… ještě kousek… ještě kousek…
...a najednou se v té krvi a špíně za
krávou válíme dva a vzájemně na sebe vyčítavě hledíme.
„Teda, že ti to ale trvalo,“ namáhavě se
nadechuje býček a vyfrkává plodovou
vodu.
„Taky jsem tě tam mohla nechat, halamo.“
Vyčerpaně se zvedám, a zatímco zbylé lidské osazenstvo s výkřiky typu „Jezisi,
ty si ale klásnej“ obskakuje tele…
...dopíjím kávu a s knihou usedám do
křesla. Možná by neškodilo zatopit v krbu. „Mary, buďte tak hodná a pošlete moji
dceru…“
...ať sebere vajíčka, nakrmí kobylu,
krocany, bažanty a psy. A k večeři ať si ohřeje chleba s máslem od oběda.
Za hluboké tmy se vracíme z práce. Jsem
mokrá, špinavá, unavená, smrdím a je mi zima.
Na kuchyňském stole se výhružně šklebí
řady nezavařených sklenic. No co. Aspoň při tom vyžehlím.
Deset, jedenáct, dvanáct, vyndávám
poslední várku... a zahalena do voňavé noční košilky uléhám na čistě povlečené
lůžko.
„Madam si bude přát vstávat…“
„…ve tři, nebo ti stačí v půl čtvrtý?“