Ať žije láska

Z deníku budoucí nevěsty

Lidi se mění, lásky se mění… Nebo ne? Mění se snad jen okolnosti, ale tenhle tolik opěvovaný cit zůstává? O puberťáckých úletech, lásce ajťácké i dalších vesele vážných věcech nám přišla povyprávět Marta Rydlová.

Šestnáctého června 1998

Dnes jsem slavila šestnáctiny. Samozřejmě v kruhu rodiny, takže to bylo jako obvykle nudný. Máma mi dala tenhle deníček se zámečkem a já se jí zeptala, jestli nemá pocit, že jsem už na to přeci jen stará. Jenomže potom jsem si uvědomila jednu důležitou věc, která mě trápí už pekelně dlouho a se kterou se nemůžu nikomu svěřit, protože bych se znemožnila. Ten problém mě ničí od začátku školního roku a mám pocit, že se na tom asi nic nezmění.

Miluju Pavla Šedivýho, nejchytřejšího kluka z naší třídy, kterej má úžasnou postavu, protože dělá závodně atletiku, ale kromě toho, že sportuje a šprtá, nemá na nic jinýho čas. Když se ho zrovna dneska zeptali kluci o přestávce, proč nechodí s žádnou babou, ušklíbl se, že na to kašle, protože kdyby chtěl, může je v oddíle trhat jako maliny, jednu po druhý. Ale jeho to nezajímá, prej chce v životě něco dokázat. Položila jsem sama sobě otázku, jestli i já chci něčeho dosáhnout. Odpověď jsem znala okamžitě: Chci ztratit panenství s Pavlem a vzít si ho za manžela, což jsem si vytýčila jako svůj hlavní cíl pro následujících pět let.

Sedmnáctého června 1998

Courala jsem se Zuzkou po městě a mluvila jsem s ní o klucích a tom, kdy chci mít svatbu. Měla jsem v tom jasno, ale Zuzka mi oznámila: „Ve dvaceti se vdávají jedině trubky.“ Takže jsem pak raděj mlčela, protože kdo ví, co by o mně roznášela mezi spolužačkama. To rozhodně nemůžu potřebovat, když jsem se právě rozhodla sbalit Pavla za každou cenu.
Babička mi dodatečně věnovala k narozeninám podprsenku velikosti 70 C, košíčky mi byly velký. Trochu jsem se zastyděla a vzpomněla si na to, jak loni sestřenice na mou adresu prohlásila, že mi rostou prsa po tátovi. Zato ona by potřebovala místo kusu krajky dva pořádný stany. Babičku jsem taky proklela. Tím dárkem mi totiž vmžiku sebrala zbytek sebevědomí.

Na příští rok jsem si ale připravila geniální plán. Zhorším se schválně v matice tak, abych musela hledat doučování, a skrze to se vnutím Pavlovi, kterej v tomto předmětu exceluje. Doučoval už dva kluky z vedlejší třídy, proč by teda nepomohl mně. V tom by byl čert, aby se mi to nepodařilo. Když si ho takhle pěkně přitáhnu k sobě, určitě se mi ho podaří očarovat. Každopádně ale pouze v případě, že mý vnady dorostou alespoň do velikosti C.

Šestnáctého června 1999

Včera jsem konečně přišla o panenství. Stalo se to po závodech, který Pavel vyhrál. Měl volnej byt, a proto mě pozval k sobě. Představovala jsem si, že to bude šíleně romantický. Pěkně jsem se sekla. Než k tomu došlo, oznámil mi, že přefikl tři holky z oddílu, a tudíž má na rozdíl ode mě zkušenosti, který mi předvedl fakt v plný kráse. Chrochtal u toho jak prase a já přitom cítila, že mý útroby definitivně opustí děloha i vaječníky. Po aktu okamžitě usnul. Jediný, co tu chvíli zachránilo, bylo jeho nádherný a dokonalý tělo, na který se ani po čtyřech měsících chození nemůžu vynadívat.

Když se probudil, zeptal se mě, jestli umím vařit, protože má šílenej hlad. Zvedla jsem se a umíchala mu vajíčka. Vynadal mi, že jí pouze míchaný bílky s rajčatama. „Nejsem žádná blbá kuchta,“ odsekla jsem mu, „ale budoucí právnička,“ dodala jsem významně a přitom dost lhala. Na práva mě nikdo nedostane ani heverem.

Na usmířenou mě políbil a potom jsme se dívali na Pěsti ve tmě, což je úžasnej film s Markem Vašutem, v němž mi připadá mladej a krásnej. Objektivně řečeno, přeci jen o chlup hezčí než Pavel. Nechala jsem si to ale pro sebe. Pavel si totiž na svým dokonalým vzhledu zakládá.

Sedmnáctého června 1999

Ráno jsem si krejčovským metrem měřila obvod přes prsa a oproti poslednímu zápisu z konce května mi vyrostly přesně o centimetr a půl. Stejně mi je podprsenka od babičky pořád velká. Pavel mě utěšuje, že mu na hrudníku nezáleží a navíc mám prej docela solidní zadnici, která tento nedostatek vynahrazuje. Občas si připadám jako kus masa. Svěřila jsem se s tím Zuzce a ta mě uklidnila, že je to úplně normální.

Podařilo se mi zažehnat čtyřku z matiky, ale musela jsem se s Pavlem učit třikrát týdně, a než máti pochopila, že kromě učení stíháme ještě jiný věci, nedala na Pavla dopustit. Poté, co našla pod mou postelí obal od prezervativu, poručila mi, abych se připravovala do školy sama. Táta k tomu poznamenal: „Jsem ještě dost mladý na to, abych se stal dědečkem.“
No, já vím, prostě je trapnej. Naštěstí prázdniny klepou na dveře, a tím pádem mi můžou vlízt oba na záda.

Šestnáctého června 2000

Probudila jsem se po týdenní kocovině v chatě Pavlových rodičů, kde jsme slavili to, že jsme nejen přežili maturitu, ale dokonce dostali i příslušný vysvědčení. Koupat se každý den v bazénu bych vydržela ještě minimálně dva měsíce. Jenomže mě žádný radovánky ani studium vysoký nečeká.

Budu mít totiž nevlastního brášku. Načapala jsem otce v ložnici s nějakou krasavicí jen o pár let starší než já. Napráskala jsem to matce, ta mě ovšem usadila, že ona má milence asi rok a je jí to šumák. Domluvila jsem se proto se Zuzkou, že si najdeme společnej podnájem, protože můj pokojíček za chvíli obsadí nevítanej sourozenec. Otec na to konto prohlásil:„Jsi už snad dost stará, abys to pochopila.“ Tak jsem jenom pokrčila ramenama a začala si balit věci. Pavel mě odstěhuje na konci června. Oba se na to těšíme, protože už nad náma nebudou bdít mý nezodpovědný rodiče.

Sedmnáctého června 2000

Pavel mi konečně prozradil svý plány na novej školní rok, kdy se zapíše na elektrotechnikou fakultu.
„To chceš, aby z tebe byl pojašenej ajťák,“ divila jsem se.
„Ty máš představy, vybral jsem si ten nejperspektivnější obor,“ dodal a dokonale mě tím uzemnil.

Taky se rozhodl seknout s atletikou, protože by obojí nestíhal. Přála bych si, aby jednou řekl, že některý věci dělá nebo mění kvůli mně. Já kvůli němu, i když spíš kvůli naší povedený famílii, nastoupím v září do hotelu jako recepční. S gymplem mě nikde jinde nechtěj.

Odpoledne jsme museli jet pro těhotenský test. Měla jsem to dostat před čtrnácti dny, a nic. Zachvátila mě panika, abych omylem nerozmnožila řady potomstva v naší rodině. U Pavla by mi to neprošlo a celkem nevím, jak bych se vměstnala do malýho podnájmu s kojencem v kočáru. Navíc bych tím ohrozila Pavlovu zářnou budoucnost a kariéru.
„Miluješ, mě,“ chtěla jsem se ujistit, že mě nečeká dráha svobodný a opuštěný matky.

Jen ze sebe vymáčkl: „Jo,“ a pak si dolil zbytek vodky a strčil mi ji pod nos: „Dáš si taky?“
„Ne,“ vyštěkla jsem.
Ať žije láska!

Šestnáctého června 2001

Mladý holky by neměly zůstávat dlouho svobodný a bezdětný. Pak totiž vedou podobně splašenej život jako Zuzka. Skoro každej den potkávám v naší koupelně cizího chlápka, některý se teda pravidelně střídaj a v podstatě se vracej, jiný jsou modely na jednu noc. Jinak se Zuzkou vycházíme, ale už mi to začíná lézt na nervy.

Když jsem si postěžovala Pavlovi, tak mi řekl, abych jí nezáviděla, a pokud mám sama podobný choutky, nebude mi překážet v cestě. Od tý doby, co nastoupil na vysokou, se chová jak trotl. Zdá se, že má v hlavě jenom čísla, a pokud se u mě zastaví, sundává pokličky z hrnců a zkoumá jejich obsah. Nemůžu ho skoro vytáhnout nikam do společnosti. A když jdeme náhodou do hospody, tak pouze s jeho spolužákama z kruhu, s kterýma je zabáva jako v márnici. Toho magora, co vymejšlí ajťácký vtipy, bych pověsila za koule do průvanu. Minule jsem mu oznámila, že už ty přihlouplý historky o rozbitým harddisku poslouchat nechci a ať si na ty sedánky chodí sám. Bohužel se urazil a potom se mnou tři dny nemluvil.

Sedmnáctého června 2001

Zavolala jsem Pavlovi, jestli by se nechtěl u mě alespoň občas ukázat, protože se víc než týden úspěšně míjíme a začínám pochybovat, zda spolu ještě chodíme.
„Zlato, nemůžu, čekají mě zkoušky, pochop to, užijeme si jeden druhýho v létě,“ přesvědčoval mě.

Pořádně, ba přímo velkolepě, jsem vzdychla do mobilu. Pavel mě ujistil, že mě miluje, zavěsil a šel se učit předměty, jejichž názvy asi nikdy nepochopím, natož jejich smysl.
Zuzka mě vytáhla do kina. Bohužel mi zapomněla sdělit, že nás na erotickej thriller doprovodí jeden z jejích amantů a jeho kamarád Milan. Vypadal jako Bartoška pětkrát přejetej parním válcem. Usadil se vedle mě a v těch nejnapínavějších chvílích mi chmatal na koleno a já ho přes ty nenechavý prsty vždycky praštila. Z toho filmu jsem nic neměla. Pak nás pánové pozvali na večeři a Milan se mě pokoušel přesvědčit, že větší šťabajznu než jsem já v životě nepotkal. Představila jsem si, jak mu vařím guláš a peru smradlavý ponožky. Zafungovalo to na mě naprosto antikoncepčně.

Zuzka naštěstí tyto ctitele nepozvala k nám domů, tudíž jsem nemusela řešit, jestli Milanovi urazím jeho vlhkou pracku hned, nebo až za pět minut.
„Jsi pěkně upjatá, musím ti říct,“ pokárala mě o půlnoci v naší kuchyni.
„Zuzanko, nejsem upjatá, ale zadaná,víš,“ připomněla jsem jí. Vůbec mě nevnímala a ubezpečovala mě, že by na mě Pavlovi nic nepráskla, a proto jsem si mohla s Milanem klidně užít. Při té představě se mi udělalo nevolno.

Šestnáctého června 2002

Pavlovi se kvůli téměř nepřetržitýmu civění do monitoru výrazně zhoršil zrak, takže na svůj pohledný obličej nasadil dioptrický lenonky, čímž mě naprosto odrovnal. Navíc se jeho kdysi vysportovaná figura pomalu měnila v cosi méně vzhledného, což se potvrdilo i tím, když si stoupl na Zuzčinu váhu. Ručička ukázala neúprosných deset kil navíc. Začínal se podobovat typickýmu ajťákovi, který se cpe nad klávesnicí pizzou a nosí upocený flanelový košile. A po tomhle idolovi jsem před pár lety natolik toužila, že jsem málem proletěla z matiky.

Pavel dostal ze svý váhy depresi, dlouho o něčem dumal a poté mi oznámil: „Budu hrát tenis, spolužačka hledá parťáka na dvě odpoledne v týdnu.“ Chtělo se mi žárlit, ale pak jsem si uvědomila, že u nás se dělí holky na dvě skupiny, na ty hezký a na ty z elektrotechniky. Ovšem teď šlo o to, aby si dotyčná nedělala zbytečný naděje, když se s ní takový frajer začne vídat mimo přednáškový sály.
„Má ta spolužačka kluka,“ položila jsem naprosto zbytečnou otázku.
„Já nevím, já to nezkoumal,“ pronesl ledabyle, protože si na mém notebooku instaloval novou střílečku.

Sedmnáctého června 2002
Pavlův váhový nadbytek se projevuje bohužel i v posteli. V poslední době na něm musím rajtovat jako na koni, což mě nebavilo ani na tom skutečným, natož na tukovým polštáři. Chtěla jsem si s ním o tom promluvit, ale místo večera v mý milý přítomnosti, dal přednost tenisu se spolužačkou a dokonce mě vyzval, abych se na ně přišla mrknout. Zuzka mi poradila, abych toho využila, protože není od věci si takový stvoření prohlídnout na vlastní oči.

Irma zjevně pronikla do všech záhad programování, dokonce i slušně ovládala raketu, ale její křivý zuby s rovnátky, nečistá pleť lemovaná pěti mastnými dlouhými chlupy, mě utvrdila v tom, že na ni fakt nemusím žárlit. Ovšem po bližším ohledání jsem musela uznat, že zatímco já jsem se konečně dostala k velikosti podprsenky 70 C, ona má nejmíň pětky, který jí při každým pohybu pohupujou do rytmu.

Musím mu tenis rozmluvit a navrhnout nějaký jiný sportovní odvětví. Nerada bych riskovala, aby se nakonec v zápalu hry zabořil do těch jejích melounů.

Šestnáctého června 2003

Zuzka je zbouchnutá. Bohužel na to přišla docela pozdě a od minulý neděle jen chodí a bulí. Hlavně že mi na střední řekla, že brzo se vdávaj jen trubky. Naneštěstí vůbec netuší, kdy a za jakejch okolností k početí dítěte došlo a samozřejmě největší otázkou zůstává, s kým ho čeká. Donutila jsem ji, aby dala dohromady seznam možnejch kandidátů na otcovství.
„Musíš myslet racionálně,“ snažila jsem se ji povzbudit a poradila jí, ať zapřemýšlí, kdo z nich by byl schopnej se o ni a o dítě postarat. Vyškrtla ze seznamu asi pět jmen, který nepřicházely pro tento zodpovědnej krok v úvahu a zbyla nám tam početná grupa, co by v pohodě složila dohromady dva fotbalový mančafty. Nakonec Zuzka napsala každý jméno na papír a potom si z nich vylosovala jednoho kandidáta. Volba padla na Milana. „Ty jsi s ním taky spala,“ divila jsem se. Zuzana mávla rukou a rozhodla se poslat mu co nejněžnější a nejzamilovanější mail. Podle ní to určitě zabere.

Sedmnáctého června 2003

Dnes měla Zuzka opravdický rande a ne tu její obvyklou sexuální přestřelku. Domnívala jsem se, že se sešla s budoucím šťastným otcem Milanem a plánovala, jak si zařídí společnou budoucnost. Přistihla jsem se, že jí trochu závidím, protože podle mýho osobního programu, jsem už měla bejt vdaná za Pavla. Jenomže ten můj génius se k ničemu nemá a v poslední době selhává i jako chlap. Koupil si totiž playstationa a paří nějaký daremný hry.

O Zuzčině problému jsem ho informovala mailem a on se mě úplně debilně zeptal, s kým budu bydlet, jestli se ona odstěhuje. Chtělo se mi odpovědět, že s duchem svatým, a až do mě vstoupí, vyklopím druhýho Ježíše Krista.

Zuzana se domů vrátila ve výborný náladě a ujistila mě, že potíže s otcovstvím právě vyřešila. Jeden dobrovolník z klubka amantů, samozřejmě nic netušící o jejím těhotenství, ji požádal o ruku. Dělá manažera v bance a bydlí ve vilce na kraji města, tudíž se s ním Zuzana bude mít jako v bavlnce. Dostala jsem depresi.

Šestnáctého června 2004
Pavel mi navrhl, že bychom měli oslavit desetiměsíční výročí společnýho soužití. Zapomněl, že kdyby se Zuzana nevdala, bydleli bychom doteď každej zvlášť. Stále by trčel v dětským pokojíčku a nechával se obskakovat svou matkou. Samotnýho by ho asi nikdy nenapadlo zkusit se mnou žít. Navíc se naše představy o společný domácnosti od začátku trochu míjely.
Opravdu nerozumím tomu, k čemu je mu dobrá skříň s medailema z žákovskejch závodů a proč na nich tolik lpí, když se vykašlal na atletiku, a dokonce už ani nehraje tenis s Irmou. Jednou ho přemluvila, aby zašli na pivo, a tam mu vyznala lásku. Chudinka. Asi si naprogramovala, že ten den jí to prostě vyjde. Pavel sice uznal její přednosti, ale upozornil ji na mou existenci. Snad mě má opravdu rád. Jenom kdybych se o něj nemusela starat jako o malýho haranta. Místo romantickejch večerů při svíčkách žehlím jeho košile a pořád poslouchám, co bych se měla naučit vařit. Ta jeho prohnaná matka mu totiž každou neděli, od tý doby, co sekl se sportem, dělala svíčkovou s knedlíkama. Už vím, proč tolik přibral.

Sedmnáctého června 2004
Chtěla jsem udělat Pavlovi radost a rozhodla se připravit mu tu jeho vybájenou svíčkovou. Zasloužil si ji, protože konečně pochopil existenci jiných poloh než jen misionářský a na koníčka, prostě se zlepšil. I když četnost našich intimních chvil se dost snížila. Vídám ho každej den a už se po něm lačně nevrhám jako svůdná agentka po Jamesi Bondovi. Ten jeho pivně-špekatej lívanec na břiše mě začíná trochu odpuzovat.

Bohužel v kuchařce ty krysy, pardon autorky, nenapsaly, že se má hovězí vařit nejlíp v papiňáku, protože jinak s tím strávím celý odpoledne. Omáčka se mi zdrcla, knedlíky se rozvařily a maso bylo tuhý jak podešev. Chtělo se mi brečet. Pavel mě kupodivu objal a bez přemejšlení vytočil číslo nejbližší služby pizza do domu a pak mi řekl, že na tu svíčkovou může přeci chodit k matce. Dala jsem mu pusu a uvědomila si, že jsem si nevybrala špatně.

Šestnáctého června 2005
Pavel konečně dostudoval. Hodně věcí se změnilo. Před lety to byl krásnej vysportovanej kluk s moderním účesem na hlavě, teď mi ta jeho protivná škola vyplivla zarostlou obtloustlou existenci v brejličkách, kterou jsem nejvíc potěšila tím, že jsem se naučila vařit tu pitomou svíčkovou.

Na druhou stranu jsem si uvědomovala, že teď už se nebude šprtat celý dny a snad si na mě najde víc času. Prostě to vypadalo, jako bychom předtím žili nějak na zkoušku, nebo co.
Pavel má nabídku na zajímavej flek, aspoň podle jeho názoru. Mně to tak vodvazový nepřipadá. Programoval by totiž zabezpečovací software pro banky. Tchyně tomu sice rozumí jak koza petrželi, ale upřímně zajásala, když se to dozvěděla, protože si podle jejích výpočtů vydělá spoustu prachů. Vůbec ji nenapadlo, co to zase udělá s jeho myšlením i tělesnou konstitucí. „Budu mít náhodou pravidelnou pracovní dobu a část práce zvládnu i z domova,“ chlubil se mi, jako by musel být přítomen tomu, když třídím z jeho skříně čistý a špinavý oblečení, který nikdy nedokáže úplně rozlišit. Problém je, že ho stejně a stále miluju.

Sedmnáctého června 2005
Ačkoliv mi Pavel přísahal, že si dopřeje poslední studentské prázdniny a do práce nastoupí až v září, dnes u večeře slavnostně pravil:
„Začátkem července nastupuju na oddělení počítačový kriminality.“
Málem jsem se udusila knedlíkem, který jsem si právě nacpala do pusy.
„To jako z tebe bude policajt,“ vyděsila jsem se.
„Ne, policajt, ale kriminalista,“ opravil mě a pak mi oznámil, že si bude muset zřejmě doplnit vzdělání a taky zlepšit fyzickou kondici. S tou kondicí už bylo načase.

Jinak ale zase máme po společnejch večerech a víkendech a zase se dostaví nekonečný učení a otravování se s jeho zkouškama. Už jsem žmoulala kapesník, že začnu docela obyčejně bulet.

Jestli jsem si fakt neměla nabalit toho Milana. Podle Zuzky bych se s ním neměla špatně. A vůbec mi to v týhle situaci nepřipadalo jako rouhání. Na každým vztahu je asi nejlepší začátek a potom to jde stejně všechno do háje.

Pavel se na mě podíval trochu nešťastně, protože si uvědomil, že z týhle novinky neskáču zrovna radostí. Jenomže on mě umí stále ještě překvapovat. Sáhl do kapsy a za okamžik mi navlíkl zlatej prstýnek a jen tak ledabyle pronesl termín naší svatby. Sakra, za dva tejdny si nestihnu pořídit ani šaty. Já toho chlapa asi zabiju!