DRUHÁ VÝHRA PRO NAŠE SKVĚLÉ AUTORY...

Povídky nám pěkně přibývají, a tak už je zase čas vyhlásit nejlepší dílo z nejnovější trojice.

Tentokrát jsme vybrali povídku Nedosažitelný od autorky jménem Alape. Výhra se tak pro ni stává naopak lehce dosažitelnou.

Co pro to musí udělat? Jen maličko.

Protože stejně jako pro předchozí vítězku je pro ni u nás přichystána kniha z produkce našeho nakladatelství, a to zcela podle vlastního výběru, stačí si tady na webu otevřít naši „knihovnu“. Projet jednotlivé žánrové přihrádky a pustit se do výběru. Svou volbu pak napsat do mailu a se svou poštovní adresou poslat na adresu helena@metafora.cz

Snadné, že?

Tak se honem taky pusťte do tvorby, ať tady příště uvidíte pro změnu svoje jméno! A už teď se těšte na další ceny. My se těšíme ještě víc. 

Dopisy

Martina Flasarová nám přináší poněkud netradiční příběh z časů, kdy se psalo ještě pěkně staromódně perem na papír a o něčem, jako jsou maily či esemesky, se nám ještě dlouho nemohlo ani zdát. Lásky na život a… nu ano, na smrt tady ovšem byly a jsou odjakživa.

1.

Má drahá přítelkyně, dneska byl velmi krásný den, po dlouhých mrazech jsme se konečně dočkali sluníčka. Napadlo mě, že bych Vás mohl pozvat na krátkou procházku.

Vážený pane, sice dnes bylo krásné počasí, ale Vaši nabídku na krátkou procházku opravdu nepřijmu. Neznám Vás, takže ne.

Drahá přítelkyně, jak je možné, že mne neznáte? Setkali jsme se přece na plese sv. Valentýna u madam D.! Stála jste tam v hloučku svých přítelkyň a svým zrakem jste spočinula na mé tváři a Vaším obličejem prolétl letmý úsměv....

Vážený pane, tak to se určitě mýlíte! Takový nesmysl, že bych se dívala zrovna na Vás! A navíc si Vás nepamatuji. A nepište mi.

Ale drahá přítelkyně, ještě jste mi pokynula hlavou, že mě zdravíte! A já Vám odpověděl!

Pane, ještě jedna taková nehorázná lež a počítejte s tím, že se u Vás objeví muži z četnické stanice! Takhle si vymýšlet, to je opravdu vrchol!

Milá přítelkyně, z hloubi srdce se Vám omlouvám. Špatně jsem pochopil Váš láskyplný pohled, který jsem na večírku zachytil. Chtěl jsem se Vám představit, uklonit se a políbit Vám Vaši něžnou ručku.

Tak Vy si nedáte pokoj! Nebudu Vám neustále opakovat, že mi nemáte psát. Navíc mi děláte neslušné návrhy! Vyprošuji si takové jednání.

Ale, madam, copak Vy nemáte ráda, když Vám někdo napíše krásná slova?

Vážený pane, tohle na mě opravdu nezkoušejte! Krásná slova vypadají naprosto jinak, než si představujete Vy!

Drahá přítelkyně, prosím, poučte mne! Jak mají vypadat ta krásná slova dle Vás?

To snad ne!

Ale, přítelkyně nejdražší, moc toho po Vás nechci, jen větu nebo dvě...

Hulváte! Několikrát jsem Vás žádala, abyste mi už nepsal! A už vůbec ne tímto stylem.

2.

Drahá přítelkyně, dnes jsem měl velmi zvláštní návštěvu. Předpokládám, že víte koho. Ano, byla jste tak šlechetná, že se mi dnes u dveří objevili pánové z četnictva. To jsem opravdu nečekal, že toho budete schopná! Jsem zklamán a nešťasten.

Vážený pane, Vy se divíte? Není možná. Několikrát jsem Vás varovala, že mi nemáte psát, a vůbec jste mě neposlechl. Doufám, že Vám četníci řádně domluvili, abyste neobtěžoval počestnou ženu, jako jsem já.

Nejdražší, s pány četníky jsem si příjemně povykládal, nabídl jsem jim kávu a výborné koláčky, které pekla má hospodyně. Po hodině se zvedli a ještě mě pozvali na návštěvu k nim na stanici. Vaši stížnost stáhli.

Tak to už je opravdu vrchol! Budu to hnát mnohem výš, klidně na ministerstvo spravedlnosti!

Ale, přítelkyně, už se tolik nehněvejte a zapomeňte na naše neshody. Nejsem vůbec rád, když se tak rozčilujete a vůbec Vám to nesluší!

Už zase začínáte? Vám varování evidentně nestačilo. Zabrání Vám vůbec někdo, abyste mi psal takové dopisy?

Obávám se, drahá přítelkyně, že nikdo. Možná tak smrt. Ale nebojte se, přítelkyně, umřít ještě nehodlám. Jak jste se jinak celý den měla?

Vážený pane, Vy se mne ptáte, jak jsem se měla celý den? Víte, jak jsem se měla? Přemýšlela jsem o Vás a o Vaší troufalosti a o tom, jak Vám zakázat, abyste mi dále psal.

Přítelkyně, Vy jste o mně přemýšlela? Jsem poctěn a mé srdce se tetelí blahem, že na mě myslíte.

Vy si hrajete se slovíčky, vážený pane. Jste neodbytný.

Ano a také trpělivý a jednoho dne se dočkám. Dočkám se toho, že se s Vámi konečně osobně setkám a nabídnu Vám krásnou kytici růží.

Tak to si, pane, nedělejte přílišné naděje. Tak hluboce se nesnížím, abych se s Vámi kdy setkala. Sbohem.

3.

Včera se mi, drahá přítelkyně, zdálo, že Vás držím v náručí a vroucně Vás líbám. Splňte mi tento sen, má lásko, budu ten nejšťastnější muž.

Asi se, vážený pane, domníváte, že mě Vaše sny dojaly. Jste na omylu. Mám jiné a závažnější problémy, které mají určitě přednost před Vaším, nu řekněme, chtíčem. Doufám a pevně věřím, že Vaše sny byly jen pouhopouhou noční můrou.

Ale, drahá přítelkyně, jste velmi krutá. Přece víte, jak nesmírně Vás miluji, a trhá mi srdce, když musím číst Vaše rozhořčené dopisy. Mohu Vás jen ujistit, nejmilejší, že mé sny nebudou nikdy noční můrou, když v nich budete Vy.

Musím se zmínit, že se za mnou stavil můj dávný přítel a pověděl mi, že Vás viděl u paní D. s jistým mužem, panem K. z L.! Co mi to děláte? Dávejte si na něj pozor, ten pán je velmi nebezpečný!

No vida, tak dokonce už máte i svoje špehy. A vůbec, co je Vám po tom, kde a s kým se scházím? To je jen moje vlastní soukromá záležitost. Říkám Vám to naposledy, pane, opovažte se mi ještě někdy napsat takovou nehoráznost!

Drahá přítelkyně, berte mé varování vážně! Pan K. z L. je opravdu nebezpečný. Za prvé se o něm říká, že několik mužů po jeho rvačkách přestalo chodit a jeden dokonce přišel o rozum! Za druhé, ten pán je známý svou přelétavostí a nerad bych, aby zrovna Vám zlomil srdce.

Vážený pane, nemusíte mne varovat. Jsem dospělá a soběstačná žena, nemusíte mi připomínat, na co si mám dávat pozor!

4.

Milovaná přítelkyně, opět jsem se doslechl, že jste měla dostaveníčko s panem K. z L.! Buďte, prosím, opatrná! Neberte mé varování na lehkou váhu, myslím to s Vámi upřímně.

Vážený pane, nevím, kde berete tu drzost, abyste mi říkal, co mám a co nemám dělat! Pan K. z L. je velice příjemný muž z lepší společnosti a ví, jak udělat ženu šťastnou. To byste Vy, vážený pane, neuměl.

Tak neuměl? Kde se ve Vás bere ta jistota, že neumím obšťastnit ženu? Mám dost zkušeností, abych udělal šťastnou i Vás, drahá přítelkyně. Kdybyste mi dala příležitost, rád Vám to předvedu.

To jste mne vážně dostal, pane, ale pochybuji, že byste to dokázal. Pan K. z L. je k ženě velmi pozorný. A příležitost? Vážený pane, tohle už na mne nezkoušejte, víte moc dobře, co si o Vás myslím.

Odpusťte, drahá přítelkyně. Jsem velice zarmoucen, že jste dala přednost tomuto... gentlemanovi přede mnou. Tolik jsem doufal ve Vaši lásku...

Pane, jak dlouho mi ještě budete psát takové dopisy? S mou náklonností k Vám prostě nepočítejte. Již několikrát jsem Vás upozorňovala, že o Vás nemám žádný zájem.

5.

Drahá přítelkyně, jsem raněn. Dovolte mi, paní mého srdce, abych Vás potkal na rohu Vašeho domu. Dovolte mi, abych na Vás mohl pohlédnout jen koutkem oka, ale na živou a skutečnou, ne jen na obrázku.

Pane, už jsem Vám jednou napsala, že si nepřeji, abyste mě takto urážel! V případě, že bych se s Vámi někdy chtěla setkat, pochybuji, že k tomu ovšem někdy dojde, si schůzku určím sama. Respektujte to laskavě.

Uvedla jste mě do rozpaků, drahá přítelkyně, zřejmě si neuvědomujete, že tady jsem mužem já a Vy jste žena!? Madam, urazil jsem se. Doufám, že ve Vašem příštím dopise bude následovat omluva.

Ó, jak namyšlená slova. To Vy si uvědomte, že je začátek 20. století a pravidlo já jsem muž, pán tvorstva, a ty, ženo, budeš poslouchat, už dávno neplatí! A omlouvat se? Vám? Jak směšné. Tomu se mohu jen smát. Cha, cha, cha.

A co Vaše malá přítelkyně, slečna S.? slyšela jsem, že Vás nesmírně miluje a je na Vás neskonale závislá. Radím Vám, té se držte. Její otec je velice vlivný a mohl by Vás dostat do zdejší společnosti.

Drahá přítelkyně, ano, slečna S. je velmi okouzlující mladá dáma s neutuchajícím sexuálním... zájmem. Její vnadná postava je opravdu k zulíbání a láká k mnoha představám. Ano, je také pravda, že její otec je vlivný a bohatý člověk s vysokým postavením, ale, nejdražší poklade, věřte, že slečna S. je oproti Vám jen pozlátko. Za to Vy jste nádherná, překrásná a stálá jako hvězdy na obloze, které ve tmě jen září a svítí na cestu smutným poutníkům…

Tak z Vás se stal dokonce i básník? Tleskám Vám, pane. Ale nemyslete si, vážený, že Vám po těchto sladkých větách skočím do náruče. To se opět mýlíte.

Milovaný poklade, Vy mě milujete! Cítím to z Vašich posledních vět! Jsem hluboce dojat a cítím, že se mi přibližujete každým dnem.

Na to opravdu nemám co odpovědět.

6.

Vážený pane, máte nějaké další informace o K. z L.? Obávám se, že jeho vztah k ženám není takový, jak jsem Vám psala!

Nejdražší, Vy mi píšete! Nemůžu tomu uvěřit! Můj poklade, mějte na paměti, že pan K. z L. je opravdu nebezpečný. Doneslo se mi, že způsobil smrt jedné mladé dívky – dívka byla před smrtí znásilněna. Miluji Vás z celého srdce, záleží mi na Vás a mám o Vás neskutečný strach. Prosím o setkání s Vámi! Je to téměř rok, co jsme se neviděli...

Vážený pane, děkuji za odpověď. O té nešťastnici jsem již slyšela, ale její smrt v žádném případě nezpůsobil K. z L., ale její manžel. A setkání s Vámi? Pane, již rok Vás odkazuji do patřičných mezí, ale vy jste pořád stejný! Už jste měl dávno pochopit, že moje srdce nikdy nezískáte!

Přítelkyně mého života! Prosím, odpusťte mi má hříšná slova, ale chci Vás! Toužím po Vás, chci se Vás dotýkat, prozkoumávat nezmapovaná území Vašeho těla, dotýkat se Vašich nádherných ňader, boků, Vašeho klína... Milovat Vás až k vrcholu lásky... Madam, neodmítejte mě, úpěnlivě Vás prosím o setkání!

Pane, jsem rozhořčena! Ale, jak chcete. Příští týden bude ples sv. Valentýna. Budu tam. Pokud chcete, přijďte.

7.

Drahá přítelkyně, jsem zklamán. Byl jsem na plese, ale Vy jste tam nebyla!!! Jak si to mám vysvětlit? Vysmíváte se mi? Tropíte si ze mne jen blázny! Tolik jsem se na Vás těšil, že Vás konečně uvidím, a Vy jste se z toho zase vyvlékla. Odepište mi, prosím!

Nu tak, proč se mi neozýváte? Zlobíte se? Prosím, aspoň řádku!

Co s Vámi je? Jste nemocná? Drahá přítelkyně, mám o Vás strach!

Vážený pane G., s lítostí Vám musím oznámit, že madam T. byla panem K. z L. zavražděna. Rozloučení s naší drahou zesnulou se koná tuto sobotu. S pozdravem paní D.

Výhra osudové lásky

Petra Nachtmanová podruhé!

Tentokrát se dozvíme něco o tom, jak dámy dokážou v potu tváře bojovat za své sny, a taky možná trochu o přísně střežených pokladech…

Svobodná holka je vděčná za každou práci s dlouhodobější trvanlivostí. I já. Vzali mě do jednoho menšího supermarketu v našem městečku a uzavřeli smlouvu na dobu hodně nekonečnou – možná až do smrti.

Denně mi kolem pokladny a regálů se zbožím prošlo hned několik pěkných kluků a mužů v nejlepších letech. Bohužel, ne každý zrovna měl náladu na seznamování, když sháněl kus šunky, teplé housky, lahve s alkoholem nebo pořádně velkou čokoládu na zklidnění nervů (tedy, spíš žádný).

Zamilovanost však na sebe nedala dlouho čekat. Pravidelně k nám jezdil svalnatec Tom Šeďa, kterého jsem nechtěla ulovit pouze sama, ale také moje dvě kolegyňky.

„Martino, to není fér! Máš výhodu, protože jsi o pět let mladší než já,“ povzdechla si mi třicetiletá Karolína, když jsem se zmínila, že o krásné muže se musí bojovat za všech podmínek.

„Nejlepší bude, když si o Toma férově zasoutěžíme. Ostatní dvě poražené zájemkyně nebudou výherkyni ani trochu překážet, závidět a tak dále,“ vznesla nápad miloučká Miriam, která byla o rok mladší než já, jenže stále ve stavu manželském – prý zcela omylem už pět let.

 

Všechny tři jsme projevily obrovský zájem o získání Šeďanova srdce a po celodenním štěbetání (s nutnými přestávkami na pracovní povinnosti) jsme dohodly následující postup:

Nejprve Miriam, poté Karolína a nakonec já vymyslíme místo setkání, kam Toma pozveme a kde se mu budeme hóóóódně věnovat. Během tří schůzek snadno poznáme, která z nás u Toma nejvíc zabodovala, čímž bude výhra osudové lásky zcela potvrzena.

 

Tom Šeďa k nám jezdil velice pravidelně. Denně dovážel čerstvé pečivo, obden mléčné výrobky a občas zajistil dodávky cukrovinek, nápojů nebo úklidových prostředků. Byl to pracant.

„Miluju cvrkot a pohyb. Nevydržím jen tak stát, když zrovna nemám únavový syndrom,“ chechtal se na plný pecky a odhaloval bělostné zuby. Někdy jsem si říkala, že si je musí leštit pořádně bílou hmotou, protože mně se po velkém úsilí podařilo docílit maximálně žlutobílého odstínu.

Výhra Toma jako osudové lásky s sebou nesla samá pozitiva – byl hezký, slušný, pozorný, pracovitý a podle všech dostupných informací i s vlastním bytem a autem. Bez debat ideální partie.

 

„Už jede,“ vypískla Miri a rychle zaplula do chodby, kde jsme už byly seřazené jako vězeňkyně na kus žvance.

„Dobrý ránko, dámy. Koukám, že dneska jste na mě v přesile, ale hlavně, že se usmíváte a dobrá nálada z vás srší i na dálku.“

„Ahoj, Tome!“ hlesly jsme sborově a okukovaly jeho špinavě blonďatou hlavu, modré oči a nohy zahalené do khaki kalhot. Nic víc nebylo vidět, protože nám nesl dovnitř bedýnky narvané koblihami, loupáky, plněnými šátečky a jinými druhy sladkého pečiva.

„Co potřebujete? Minule něco chybělo a dneska si to chcete přepočítat, že jo?“ zeptal se, když odložil zboží na určené místo a vracel se do auta pro další várku – tentokrát slanou.

„Nééé. Chtěla bych tě někam pozvat. Neboj, dorazíme všechny tři, aby ses necítil utiskovaný pod vlivem jedný drzý holky a tak podobně,“ zamrkala Miriam a čekala na reakci. Tom se nevyjadřoval, protože po vyřčené prosbě se spustila lavina nabídek ke schůzce.

„Já taky, Tome,“ přidala se Karolína.

„Mám taky zájem o setkání. Ehmmm, za doprovodu zde přítomných krásek,“ zareagovala jsem konečně sama a doufala, že poslední dostane šanci jako první. Tom Šeďa si nás prohlížel od hlavy až k patě. Dosud se nevyjádřil. Vždycky reagoval svižně a dokonce humorně, ale teď se nejspíš lekl přesilovky a veselost mu vypadla kamsi do duchovního světa, kde nejspíše momentálně brouzdal a hledal cestu ven.

„Máš suprový svaly na rukou. Je vidět, že makáš... Bedýnky jsou dobrý činky, co?“

„Jasně, ale pořádný posilování nesmí chybět. Hodně posiluju s Rohlíkem a Tatarkou.“

„Fakt? Skvělý! Jenže, abych pravdu řekla, já radši posiluju se smažákem s tatarkou. Rohlík se mi hodí spíš na posilování s marmeládou, šunkou, sýrem nebo paštikou,“ usmála se Karolína a několikrát mlaskla neodolatelnou chuti na něco z vyjmenovaného.

„Jééé, tak to já posiluju mnohem zdravěji – s miskou plnou cereálií. A co ty, Martinko?“ zeptala se mne Miriam, abych náhodou nezůstala pozadu v odhalování svého tajemství.

„Ehmmm,“ odkašlala jsem si a přemýšlela o další řeči, abych zachránila naší pověst. Nechtěla jsem dělat chytrou, ale zrovna před pár měsíci se mi tato jména vryla do paměti díky kamarádce redaktorce, která šílela z psaní článků na jedno téma na padesát způsobů. „No, prostě se nechceme přiznat, že posilovna s kulturistou Peterem Tatarkou a s několikanásobným mistrem ČR v ragby Janem Rohlíkem pro nás znamená měsíční pracovní neschopenku, protože se ani neodplazíme od jedný pokladny k druhý. Jsou na nás dost velký sousto.“

„Myslíte? Uznávám, slavnější jména člověka dokážou vystresovat. A co kdybych vás vytrénoval sám? Za ty roky praxe se nemusíte bát. Začátky jsou vždycky těžký, ale chytneme je pozvolna a do pokročilejší fáze se dostaneme na základě vašich schopností a přizpůsobování se stále náročnějším tréninkům.“

„To jsme jako zvaný do posilovacího ráje?“ zašklebila se Karolína.

„Jasně, kočky. Mám skvělý nápad. Díky za vaše pozvání, rád přijímám všechna tři. Nejdřív vás ale pozvu já – do mýho oblíbenýho fitka. Tam si dáme do těla!“

Poslušně jsme přikývly a hned po směně vyletěly do města hledat nové sportovní oblečení a boty. Nemohly jsme přece svou kořist lákat na vytahané tepláky a lehce propotitelná trička...

 

***

„Naše fitko Dělo, protáhne ti tělo!“

Dělové heslo bylo uvedeno snad na každé stěně chodby, šaten i samotného posilovacího prostoru. Náš milovaný Šeďa vypadal jako při setkání se třemi kouzelnými vílami, které si předcházel samými úsměvy, vtípky a povzbudivými gesty. Bylo vidět, že se pohybuje v domácím prostředí, i když nás ujistil, že mu tady nic neříká pane.

Cvičební záhul začal zahřívací desetiminutovkou – přeskoky přes švihadlo. Následovalo rozdělení míst k sezení u velkých posilovacích strojů. Konaly se pravidelné obměny, tudíž si každá z nás si protáhla snad každý vnitřní i vnější sval. Velkou nevýhodou se stalo, že jsme sotva popadaly dech a nemohly se s Tomem Šeďou pustit do pořádného rozhovoru. Uvažovala jsem o pozvání na nějaký energetický drink, aby se mohlo jít jinou cestou než sportovní... Jenže mi snad posiloval i jazyk a divně brněl.

Co na to říct? Přežily jsme. Dosud jsme nedokázaly odhadnout, jestli úplně ve zdraví, ale hlavně nedošlo k žádný trapný situaci.

Po skončení dvouhodinového zácviku jsme se všechny tři velice pomalým krokem posunovaly do šaten.

Ihned mi bylo jasné, že zítra bude hůř a pozítří ještě mizerněji.

„Hodila by se jim změna hesla: Naše fitko Dělo, oddělá ti tělo!“

„Hmmm, Tom nám dal zabrat, ale nevzdám se ho. Klidně absolvuju dalších sto hodin na rotopedu, běžícím pásu a vibrační mašině.“

Karolína si začala prozpěvovat a otírala si krk malým ručníkem. Raději jsem se k jejímu nadšení do dalších bojů nevyjadřovala a soustředila se na Miriam. Před chvílí sotva popadala dech a červeň se jí vyrojila na všech částech těla. Nyní měla naopak nezdravě bílou až zelenkavou barvu.

„Je ti špatně, Miri?“ zeptala jsem se starostlivě.

„Strašně! Asi půjdu zvracet.“

„Ses před tím naládovala žrádlem, co?“

Zavrtěla zamítavě hlavou. Slzy jí pokryly tváře a začala děsně brečet.

„Neblbni! Vtrhni na záchod. Strč prst skrz krk a je vystaráno...“

„Tohle se nevyřeší tak snadno...“

„Ale ale, nedramatizuj to, jo? Dojdi si na záchod, dej si sprchu a zase se s vervou popereš o osudovou lásku.“

„Nepoperu!“ vzlykala a pak to z ní vypadlo. „Jsem těhotná!“

„Cože? S Tomem?“ vykřikly jsme obě a vyjeveně zíraly na Miriam. Vyděšeně si nás prohlížela.

„Ne, proč s Tomem? Jak bych to asi stihla? S manželem Jardou. A já se tolik chtěla rozvádět, jenže to už nejde...“

„Ale jo, jde, pokud budeš hodně chtít.“

„Nebudu. Neokradu dítě o tátu!“

S Karolínou jsme se posadily vedle Miriam. Každá ji objala z jedné strany kolem ramen a chvilku jsme si společně zavzlykaly – štěstím, zdravou závistí a já také úlevou – lov na Toma měl o jednu konkurentku míň. Prostě jsem chtěla vyhrát...

 

***

Další týdny plynuly ve znamení potu a vylepšování kondice. Karolína a já jsme se snažily pozvat Toma někam jinam než do posilovny, ale on nás jednoduše vždycky nějak přesvědčil, že Dělo je pro nás tři tím nejlepším zážitkem na světě...

„Pomalu začínám té naší Miriam závidět. Sice kecala, že už vlastního muže nechce, a vymýšlela si cosi o oddělených ložnicích, ale nakonec může být za svou výhru vděčná...,“ vzdychala stále častěji Karolína. Přikyvovala jsem a myslela si, že vydržím až do konce boje! U Karolíny jsem jistotu „chtění“ našeho společného idolu trošku ztrácela, protože se z pravidelných tréninků pomalu začínala vykrucovat.

A jednoho dne mi najednou s úsměvem na rtech řekla: „Vyhrála jsi!“

„Co jsem vyhrála?“ ptala jsem se nechápavě, i když jsem tušila velkou výhru.

„Neptej se co, ale koho!“

„Toma?“

„Jo. Nechám ti ho, už mě začal nudit. Vlastně fitka nesnáším. Mám radši večírky, kde si člověk zvyšuje sebevědomí alkoholem a potí se při nevázaném sexu od noci do rána. Další kruhový i obdélníkový tréninky by mě totálně zbavil poslední ženskosti.“

„Fajn. Díky.“

„Neděkuj. Nemáš za co... za koho.“

Karolína měla pravdu. Sice jsem naše dívčí utkání vyhrála, ale u Toma jsem zabodovala, jenom když jsem si přihodila o něco těžší závaží na zdvihání. Vydržela jsem další dva týdny. Potom jsem k němu vlítla do šatny. Na řadu přijde pořádná změna, i kdybych se musela prát nebo ho praštit posilovačem mozku!

Zrovna se jenom ve slipech prohlížel v zrcadle po všech stránkách. Vypadal, že se chystá na mistrovství kulturistů, jak napínal svaly. Vypadal směšně a zároveň neodolatelně. Vylekala jsem ho. Otočil se ke mně čelem. Bleskově jsem si ho prohlédla od horní poloviny těla až po zlehka schované intimní partie. Zbytek už jsem znala zpaměti. Hmmm mmm mmm... Musí být můj!

„Zvu tě na mejdan. Na pravý čarodějnický. A nemůžeš odmítnout!“

„Martinko, ale...“

„Žádný přemlouvání a pochybování. V sobotu nastartuješ svoje nóbl auto, vyzvedneš mě před domem a vyrazíme do chalupy ukryté v hlubokých lesích. Tam sídlí hned několik čarodějnic první kategorie a neboj, možná se najde i nějaký mág!“

Riskovala jsem svými příkazy. Kupodivu ale neprotestoval a druhou květnovou sobotu jsme si společně vyrazili na chajdu Mariany Bublaniny, kde se každoročně konal velký čarodějnický slet všech opuštěných košťat, košťátek, vymetaček a zametaček.

Pochopitelně nechyběli ani nějací zástupci mužské části populace. Původní tradice mít jenom dámský slet se změnila hned ve druhém ročníku. A až v květnu se čarodějnický slet konal z několika důvodů. Jedním byl fakt, že 30. dubna se těžko sháněly různé čarodějnické masky, kostýmy a pomůcky. Stačilo se však přehoupnout do května a všechno se jen tak bez zájmu povalovalo u vyhaslých ohnišť, popravišť a domácích krbů.

Magii čarodějné noci mi pomohlo vylepšit hned několik přítomných kamarádek, které už věděly cosi o mém snažení dostat se s Tomem Šeďou dál než za sedadlo rotopedu. Opíjely ho. Dráždily. Omamovaly koktejly lásky v můj prospěch.

Najednou jsme se konečně ocitli sami. Mariana mi vyhradila svou vlastní chalupářskou ložnici, abych nemusela uléhat na mokrý trávník a zmítat se v křeči v májovém deštíku.

V pokoji jsem neváhala ani vteřinu. Vmžiku byl úplně nahý. Na rozdíl ode mne, protože Tom se nijak nesnažil mi pomáhat. Asi čekal na striptýzek...

„Pojď blíž! Osedlám si tvýho šeďáka,“ oznámila jsem mu s podnapilým nadšením a mířila čarodějnickou hůlkou přesně do středu Šeďanova ráje. Raději jsem se blížila já k němu. Trochu jsem zabořila hůlku do jeho kůže mezi stehny.

„Nééé, neblbni,“ zahučel ustrašeně.

„Chichi chi chi chiii,“ smála jsem se a znovu se hůlkou bořila do jeho citlivého území.

Zákeřně uskočil vzad a moje kouzelná pomocnice dopadla k zemi.

„Dávej pozor, abys mu neublížila.“

„Copak? Máš ho snad umělýho?“

„Zatím ne, ale byl bych nerad.“

„Neboj, neukousnu ti ho!“

Nevěřil mi...

Neodpovídal a skrýval si ho rukama. Nahý mi připomínal antického boha, ale nevím jakého. Velkého, ale nedotknutelného. Zase couvl zpátky a podle všeho měl v plánu projít zdí. Jenže ho přece nenechám upláchnout do nitra šedivých tvárnic a hodně starých prken!

Sebrala jsem hůlku, odhodila z hlavy svůj čarodějnický klobouk a přiblížila se k němu. Opřel se o stěnu. Chtěla jsem se k němu přitulit, ale zákeřně se sehnul a utíkal ode mě pryč. Kdybych mu nechala aspoň slipy, mohla jsem ho za něco přitáhnout. Naštěstí si brzy uvědomil, že bez oblečení nemůže vylézt ze dveří, takže se se zděšením v očích vrátil a stoupl si za postel.

Usmála jsem se.

„Tomíku, neboj se. Neudělám tomu tvýmu ztopořenýmu frajírkovi nic zlýho.“

Stále mi nevěřil a mačkal si ten svůj poklad pod rukama, abych mu ho náhodou nevyrvala z truhly a nepředhodila ho čarodějnické seanci k dalšímu zpracování.

Došla mi trpělivost. Skočila jsem na něho z boku a šťouchla ho hůlkou. Padl obličejem do polštářů. Za chvíli děsně ječel.

„Jaúúú, jaúúú zlomilas mi ho! Zlomila!!!“

„Ukaž, podívám se,“ nabídla jsem své služby. Sotva se otočil na záda, mohla jsem zřetelně vidět, že k žádnýmu vážnýmu poškození nedošlo. Nejspíš ho holky opily až moc! Tohle hraničilo s fantazií prvního stupně. Chtěla se konečně vrhnout na perfektní prozkoumání jeho těla a začala se před ním svůdně kroutit.

Konečně! Na chvíli pustil svého miláčka šeďáčka ze sevření. Brala jsem to jako znamení.

„Ty mi ho nebudeš mordovat!“ zařval a pustil se do útoku. Nejdřív po mně metal všechny polštářky z postele, poté vyházel celý košík umělého ovoce. Jenže pak se chystal uchopit hrací skříňku z toaletního stolku.

Tohle už nebyla žádná hra, klidně mi mohl ublížit...

„Víš, co? Narvi si svý nádobíčko zase pěkně do slipů, kalhot a sportovního oblečení. Nemíním dobývat tu tvojí strážnou věž přes všechna možná nebezpečí. Nejsem žádnej rytíř v brnění! Asi jsi na chlapy, mohls aspoň kváknout...“

„Martinko, ale...“

„Ne! Do posilovny už mě nedostaneš!“

Chvatně jsem se oblékla a zabouchla za sebou dveře. Nevím, co tam prováděl. Jen jsem si všimla, že asi po hodině se začal zcela „nenápadně“ proplétat mezi ostatními účastníky večírku a „tajně“ zmizel bez rozloučení.

Tom Šeďa nebyl na ženský ani na chlapy. Neukrýval se v něm ani žádný pedofil. Měl rád jenom sebe – od hlavy až po paty.

Ano, o hodně důkladněji jsme se seznámili až na tom čarodějnickém večírku. Výhra osudové lásky se sice rychle rozplynula, ale není všem dnům konec... 

Vzrušující romantika (některých) pražských zákoutí

A ještě jednou naše vtipná autorka s pseudonymem Alape… Nepřátelé z dětství někdy dokážou zatraceně překvapit – a to nejen tím, že se jakýmsi kouzlem změní v kamarády.

Odpolední špička v pražském krtkovi.

Sardinky namačkané jedna na druhou. Zavináče s kyselým ksichtem. Sem tam nějaký rejnok, ježovka nebo žahavá medúza, kteří si dokážou udělat kolem sebe prostor díky své pichlavosti. Okouni okounějí nebo čtou. Škebláci spí uzavření ve svých lasturách. Přísavky buď tajně lepí reklamy, nebo se přisávají na jiné lidi. Občas nějaká chobotnice s nenechavými chapadly. A zbytek má povětšinou špunty em pé trojek v uších a nevnímá.

Těším se domů. Na pu-er, klid a večerní film v televizi. Pryč z té rybí konzervy.

„Evo!“

Rozhlížím se. Někdo právě vykřikl mé jméno. Je to jakýsi neovladatelný reflex, protože při té spoustě lidí to vůbec nemusí patřit mně.  A pravděpodobně taky nepatří, protože nikoho známého nevidím. Oči mi sklouzávají zpátky k rozečtenému příběhu v časopise a začleňuji se opět do skupiny čtecích okounů.

„Evo! Evo, tady!“

Opět zvedám zrak od roztřesených písmenek. Tentokrát si všimnu muže, který na mě mává. Má snahu prodrat se skrze pár starších manželů a skupinu půlčíků směrem ke mně. Překvapeně zdvíhám obočí.

Metro právě vjíždí do stanice a s cuknutím zastaví, čímž mu pomůže k turbo průletu hloučkem lidí. Na poslední chvíli se zakymácí a chytí tyče, takže není vynesen davem vystupujících. Propadnout na zem nemůže – na to tu není dostatek volného prostoru.

Sardinková škatulata hejbejte se způsobují, že se na Muzeu uvolní místa k sezení.

Elegantní chlapík, který svým oblečením a zjevem příliš nezapadá mezi běžné uživatele krtka, teď sedí vedle mě. Sympaťák se šedýma očima. Tmavě hnědé řídnoucí vlasy, na skráních prošedivělé, věk plus minus pětačtyřicet. Navy modrý oblek, světle žlutá košile, žlutá kravata, rozepnutý antracitový svrchník. Tmavě modrá kožená spisovka a boty dokonale ladí… Jen pořád nevím, kam ho zařadit?

„Evo, to jsem já, Petr Šeďa!“ usmívá se na mě. V očích mu rejdí veselí rarášci. Evidentně se baví mým údivem.

Lapám po vzduchu. Zdá se mi to, nebo je opravdu najednou tak řídký a vydýchaný?!  

„Jé! … Ahoj Petře!“ Upřímné překvapení se odráží v mém hlase. „Nepoznala bych tě!“ To je ten malý protivný kluk, parchant odnaproti, z mého dětství. Postrach ulice! Výtržník, šejdíř, náfuka a rváč. Byl oproti nám všem z domu a okolí o pět let starší, a tak si vyskakoval. Neměl žádné kamarády, protože vždycky všechny zmlátil, a my jsme se ho báli, chrlí mi v hlavě identifikační paměťový scanner. Na to jméno nejde jen tak zapomenout! No jo… To je ale proměna: z takovýho odpornýho hnusnýho smrada -  takovej pěknej chlap! Rozpoznávání ukončeno. Včetně závěrečného vyhodnocení.

Auto má zrovna na několik dní v servisu, právě se vrátil ze služební cesty z Francie, je společníkem dvou velkých firem a třetí chce zakládat. Poznal mě ze zcela jednoduchého důvodu: před měsícem jsem byla na návštěvě u našich doma. On též u jeho rodičů a nějak mě zahlédl. Takže jeho bystré IQ si dalo souvislosti dohromady. Ukazuje se jako výborný společník. Máme si toho tolik co říct!

Je mi s ním překvapivě dobře. Vnímám jen jeho sametový hlas. A voňavku. Klasická pánská, kořeněná, maličko nasládlá s jemně kouřovým podtónem. Och! Přesně ta, která mě naprosto odzbrojuje a podněcuje mou smyslnou fantazii.

Nečekaně nás probírá hlášení: „Háje, konečná stanice, prosíme, vystupte!“ Tak to je v háji.

Petr taky přejel. Jdeme se podívat po nějaké kavárně, abychom si mohli dovyprávět svá životní vítězství a prohry.

Od našeho prvního setkání v půlce deštivého září loňského roku se vídáme pravidelně. I několikrát týdně, pokud není Šeďa pracovně odvolán mimo Prahu. Možná se odvolává i sám…?!

Ale na druhou stranu: je to vždycky on, kdo zavolá a něco vymyslí. Večeře, divadlo, balet, kino, jindy čajovna s procházkou po staré Praze nebo návštěva obrazové galerie.

Jsou mi velice milé i jeho dárečky: jednou rudá růže, jindy čokoládový čtyřlístek a pak třeba komiks z našeho dětství.

On je šťastně svobodný, což mě sice těší, ale zároveň trošku zneklidňuje. Jak je možné, aby takovýhle chlap byl sám? (Prý hodně pracovně cestoval a na vztahy nebyl čas). Já jsem šťastně rozvedená. Oba bez závazků.

Už někdy od konce listopadu to mezi námi jiskří. Když jsme spolu, připomínáme vánoční stromeček obalený zapálenými prskavkami. Jenže jen v rovině verbální. Ne vertikální, ne horizontální ani vertikálně-horizontální.  Jen a pouze verbální! Je to normální? Péťa Šéďa nic. Kromě držení se za ruku a letmé pusy na tvář. Nic. Nic. Nic! Fakt je to divný: vždyť jsme oba dospělí a svéprávní lidé! Tak kde je problém? Několikrát jsem měla i snahu zavést na toto téma rozhovor. Bez úspěchu. Nažhavil se tak, že se naše debata spíš podobala manželské hádce. (Jenže bez následného usmiřování!) On byl naštvaný, já to obrečela a týden jsme se neviděli. Jednou dokonce deset dní! Tak to nechávám být. Jinak je mi s ním dobře a možná má své důvody, které já zatím nemůžu chápat, asi časem…

První velký mezník v našem vztahu je 29. prosinec: poprvé mě pozval k sobě domů.

Časově neutrální datum na rozbalení vánočních dárků. Taky sliboval sbírku archivních vín… Má filmová fantazie v tom rozpoznala jasný signál. Vždycky to tak je: od sbírky motýlů se končí u sexu. Těšila jsem se jako Harry Potter do Bradavic. Vzala jsem si svůdné prádélko a úžasný top, který byl spíš kousky svázaných nití než látkou. Svetřík s výstřihem a sukni, krajkové punčocháče.

Ani se mě nedotkl. Vlastně jednou ano: když rozléval víno, nechtěně mi přitom zavadil o malíček.

Naprosto frustrující pocit! Copak ho jako ženská nepřitahuju?

Další důležité datum, které mám červeně zaškrtnuté v diáři, je 27. březen: Péťa Šéďa má narozeniny.

Je nádherné jarní počasí, až nezvykle teplé na tuto dobu.

Na veškerou mou snahu uspořádat oslavu nebo vymyslet něco originálně ulítle speciálního, mě uzemnil slovy, že je to jeho den a zorganizuje si ho sám. No, jak myslíš, brouku.

A jelikož byl tajemný jako hrad v Karpatech, netušila jsem, co chystá. (Tedy - mimo mé pozvání, samozřejmě)

Vzala jsem si dlouhé společenské šaty, hodící se kamkoliv. Nebeská modrá, kterou mám ráda (a sluší mi) se krásně doplňovala s bílou plyšového bolerka. Stříbrné boty na vysokých jehlových podpatcích a ve stejné barvě malé psaníčko do ruky. Hluboký výstřih vyplňovaly dlouhé korále.

Překvapil mě: čekala jsem bujarou oslavu se spoustou lidí.

On připravil romantickou večeři pro dva se spoustou jídla. Objednal přes catering.

Všude svítí zapálené svíčky, jsou jich snad stovky.

Jeho byt v horním patře výškového domu kdesi na rozhraní Pankráce a Krče skýtá úžasný výhled na noční osvětlenou Prahu. Vzbuzuje sentimentální nostalgii.

„Půjdeme trochu na čerstvý vzduch?“ Lehce si říhne. „Jsem přecpanej.“

Je kolem půl jedenácté.

Zamířím ke dveřím na terasu, ale zarazí mě: „Já myslel ven. Projít se, když je tam tak hezky. Třeba do parku.“

Zvažuji tuto nečekanou variantu. S něčím takovým jsem nepočítala.

Chvilku váhá a nad něčím přemýšlí. „Nebo bych tě mohl doprovodit domů...“

BUM! Úžasná idylka večera se vmžiku rozplývá do nenávratna.

Domů? Vždyť jsme doma, teda u tebe. To mě jako vyhazuješ?!!!  Nechápavě se na něj dívám a celým tělem mi projíždí mohutná vlna rozladěnosti: „To mi chceš jako říct, že na těch jehlových podpatcích mám jít z Pankráce až na Roztyly, jo? Tři stanice metra? Žertuješ?!“ Snažím se zachovat jakési dekorum a nepoužívat sprostá slova. Večer to byl přece jen hezký a navíc je oslavenec. To je teda ale blbej fór!

Žádná reakce. Jen se usmívá. Snad ani nevnímá, co povídám.

Proč mi neřekl dopředu, že má čas od–do? „Víš co? Vezmu si taxíka a vyklidím ti pole! Nemusíš se namáhat …!“ Cítím zklamání. V návalu hněvu vybíhám do předsíně, lovím v kabelce mobil a snažím se obout si lodičky. Celá se třesu zlostí a skrývaným pláčem. Taková potupa!!!

„Ne, počkej, tak jsem to nemyslel,“ řekne smířlivě a jde za mnou.

Nejenže tím ten krásný večer úplně zazdil. Ještě jako třešničku na dortu, přičemž ten reálný zůstal nedotčený pod přívalem jiných dobrot, si mě dovolí vyhodit!!! Mám v tom totální chaos. Proč mi dává ty dárky? Dárky si nedávají kamarádi pokaždé, kdy se vidí. A rudé růže už vůbec ne… Cítím se zmatená, odmítnutá a možná podvedená. Je gay? Impotent? Chodí do bordelů?

Mám po náladě. „Ne, jo? A jak teda?“ štěknu po něm.

„Tak třeba jen tady do parku pod barákem,“ vyloženě si mě vychutnává. „Nechci, abys šla už domů! Tak jsem to nemyslel!“ Koutky úst mu lehce škubají: „Jsi tak krásná, když se zlobíš!“

Cítím, jak mi hoří tváře. I přes make up se určitě červenám tím emočním vypětím.

„Můžeš si půjčit moje páskáče,“ navrhuje, „sice ti budou větší, ale půjde se ti v nich pohodlněji.“

Zkoumám jeho výraz ve tváři, jestli to myslí vážně nebo si dělá srandu.

„Prosím!“ Žadoní. „Mám narozeniny!“ Dělá na mě psí oči, kterým nejde odolat.

S rozporuplnými pocity si nazouvám pánské sandály, které mi jsou o tři čísla větší. Fakt super! Hodnotím svůj odraz v zrcadle u vchodových dveří. Tou vzniklou vlečkou venku zametu veškerý sajrajt! Ještě mě napadá cosi o nedobrovolné výpomoci pražským úklidovým službám.

„Co to je?“ ptám se už ve sjíždějícím výtahu Petra, když si všimnu jakéhosi balíčku, který drží v levém podpaží.

„Vzal jsem deku, kdyby ti byla zima, nebo si na ni můžeme sednout na lavičku.“

„To je dobrý nápad!“ Alespoň si na jemné látce šatů nevytahám oka!

Pomalou chůzí, kdy neustále zakopávám o své vlastní nohy v nezvyklé obuvi, se dostáváme do nedalekého parku. Večer je opravdu mimořádně teplý na tuto dobu a svítící měsíc i hvězdy pomalu rozpouštějí můj vztek.

„Pojď,“ Petr mě bere za ruku, „tamhle je jedna lavička schovaná v pěkném zákoutí.“

Ukazuje se, že park je mnohem větší, než jsem si myslela. Můj průvodce to tu nepochybně velmi dobře zná.

Je kolem jedenácté. Všude je spousta pejskařů, kteří venčí své miláčky před nočním odpočinkem. Sem tam je vidět párek milenců, kteří využívají tmy ke skrytí svých polibků před okolním světem.

Sedáme si na lavičku, kam Petr rozložil deku.

Dívám se na oblohu, jestli uvidím Orion. Jarní vzduch, nyní už chladnější, v sobě nese zemitou vůni rašící trávy a probouzející se přírody. Je prosycený optimismem všeho rodícího se a nově vznikajícího. Mlčíme. Já se snažím zbavit toho zbytku přetrvávajících nepříjemných pocitů, on asi nad něčím přemýšlí. Někdy i ticho, když je sdílené, může být krásné.

Kolem nás proběhnou dva honící se psi, sledovaní ostražitým pohledem svého páníčka.

A přesně v ten moment slyším, jak se Petrův dech náhle zrychluje. Naklání se ke mně a v neovladatelném vzrušení mě dlouze políbí. „Evo, miluju tě,“ šeptá mi do ucha, zatímco jeho zuby jemně okusují můj lalůček. „Chci tě!“

No konečně!!! Jásám uvnitř. „Taky tě chci!“ zašeptám.  Znovu se dlouze políbíme.

Excitace, která jako elektrické vlny projíždí mým tělem, probouzí fantazii a já úplně vidím, jak se vznášíme na křídlech lásky a jejich jediným máchnutím překonáváme vzdálenost mezi dřevěnou lavičkou a osmi patry cihlového domu k tomu úžasnému letišti v jeho ložnici.

„Pojď,“ zamumlá Petr. Jeho rty se neodpojily od mých, takže se slova dají spíš jen tušit. Pouze tlak jeho ruky zvedající mě z lavičky je víc než výřečný.

Nastává drobná neshoda. Zatímco já se chci ubírat směr dům, Petr se na okamžik odpojí a zapře.

„Co je?“ Nechápu.

Další průběh je ale potom tak rychlý, že nestíhám ani myslet, natož mluvit.

Protáhne se jako Rambo skrze živý plot, mě vláčí za ruku za sebou (sbohem, má večerní róbo), záhonem pichlavých růží a několika okrasnými keříky (sbohem i můj zbytku večerní róby) a končíme kdesi mezi stromy na zemi.

Zde, v temném hájemství prořídlého porostu letitých javorů frekventovaného parku, pak dává průchod své náhle se zrodivší touze. A zatímco Petr je evidentně ve svém živlu a nespoutaná divoká vášeň jej naprosto uvolňuje, já naopak celá tuhnu ve strachu z odhalení.

Ledový psí čumák, který mi najednou dýchá horké výpary do pravého oka, mého Tarzana vzruší natolik, že místo dlouhé romantiky je to dvouminutová rychlovka završená řevem, za který by se nemusel stydět ani King Kong.

Noční, jindy určitě poklidnou atmosféru nyní protínají znepokojené hlasy pejskařů, štěkání psů, syčení toulavých koček a halasení ptáků probuzených z nočního spánku.

Z důvodu bezpečnosti nejen své vlastní, ale i případných arytmických staříků (aby je nekleplo), utíkáme pryč od přibližujících se kroků a psího vrčení. Šéďa se v tom očividně vyžívá. Já v těch obrovských sandálech zabalená do deky, už podstatně míň.

Jeho vzrušení trvá, takže po přesunu se na mě vrhá znovu. Tentokrát si to užívám i já, díky jeho výdrži i odlehlejšímu místu.

Ležíme vyčerpaní na chladné zemi, omotaní dekou. Tulíme se šťastně jeden ke druhému a připomínáme svinutý perský koberec. Tiše se smějeme mezi něžnostmi, které si projevujeme navzájem, a mezi slůvky lásky se od Petra dozvídám, že jinak než venku se nevzruší. Excituje ho pouze ten pocit nebezpečí z odhalení, ale není exhibicionista, který by chtěl mít diváky. Na jistém soukromí, řekněme, trvá.

Přešlo jaro a pomalu končí i léto. Náš sex se z pouhého uspokojení tělesných potřeb postupně mění v milování.

S nadcházejícím podzimem, v rámci změny, aby nám stejná místa nezevšedněla, vymýšlíme nová. (Domnívám se, že jde i o jistý pud sebezáchovy)

Zatím ne moc úspěšně:

Z divadla nás vyhodili. I když Petr koupil lístky na činohru do samostatné lóže, jeho projev uspokojené touhy byl tak hlasitý, že se to nedalo přičítat výkonu herců.

Na koncertě rockové kapely to šlo, ale tam byl zase jiný problém: někteří muži si nás všimli a pochopili to jinak. Chtěli si užít taky, takže z toho byla rvačka a jen tak tak jsme zdrhli.

Odlehlé telefonní kabiny v parcích se osvědčily. Ty v centru města ne: slídivé kamery i pátravé oči „pomáhat a chránit“ na každém kroku - to už hraničilo s porušováním zákonů a to jsme nechtěli ani jeden.

Podchody, samy o sobě sice přitažlivé, ale plné jehel a výkalů, takže žádná atmosféra navozující vášeň. Kdo by toužil po tom, válet se v exkrementech, že?

Jednou nás vyhnali i z veřejných záchodků (jedněch z toho mála decentně čistých), když jsem se snažila propašovat na pánské schovávajíc se pod Petrovým sakem. Baba si nás všimla a vyhrožovala, že zavolá policajty. Na mě řvala ještě něco o Perlovce…

*****

No a zima?

Zkuste hádat.

Já z ní měla panickou hrůzu. Se svou představivostí jsem byla jaksi na štíru. Brrr!

Ale i na to našel Petr řešení: odletíme jako stěhovaví ptáci někam do teplých krajin a pak se na jaře zase vrátíme. Nějakou práci si tam už vymyslí. Nejspíš založí další firmu.

(Místo krtkem pak budeme jezdit nějakou dobu loďkou - a medúzy, ježovky a škeble uvidíme skutečné - ty v moři.)

Takže mi zbývá jediné: dát v zaměstnání výpověď a začít rychlokurz indonéštiny nebo angličtiny…