Řemeslník nad zlato

Povídek o namlouvání mladých – úspěšném i neúspěšném – už jsme pár dostali a jistě se můžeme těšit na další. Dnes se ale pojďme pro změnu podívat, jak si vedou čeští „páni Šeďové“ a jejich kdysi svůdné partnerky v dědečkovském a babičkovském věku. Do dvou svérázných rodinek nás zve Vanessa Vane.

Libor Koláček byl jako řemeslník velmi zručný, avšak kam stoupl, tam dlouho tráva nerostla. Sice ne přímo sto let, což by si nikdo z nás patrně už neověřil, ale zkrátka byl tak trochu jako hrom do police.

Práce se nebál a uměl opravit vše od televize po pračku, od elektroinstalací po výměnu vodovodu a na zahradě mu rostly jedny z největších dýní v okrese. Nestyděl se ani za to, že umí uvařit pro padesáti člennou skupinu hladových pracovníků a péci nejrůznější dorty, od želatinových po krémové, za něž by se nemusel hanbit dokonce ani cukrář, a jeho největší specialitou byly sladké i slané rolády.

Avšak kamkoli zavítal, všude způsobil pohromu. Pobíhal po bytě jako splašená stonožka, v jedné ruce fanku a lžíci, ve druhé poloprázdný pytel cementu, jenž se mu samozřejmě při cestě roztrhl a rozsypal na koberec, který hospodyňka, překvapená jeho nečekaně rychlým příchodem, ani nestačila srolovat či zakrýt novinami. A než se vzpamatovala, měla sice opravenou zeď, avšak zároveň i z předtím uhlazeného bytu kůlničku na dříví. Jakmile se jí povedlo maltu dostatečně setřít ze země a umýt podlahu, Libor se znovu objevil s tvrzením, že to musí upravit, a část zdi k ženině velké radosti zas rozboural.

Dalším rysem této hříčky přírody byla až neuvěřitelná zapomnětlivost, a to nejen ohledně manželčiných oblíbených časopisů, jež tradičně zapomínal kupovat, rodinných svátků, narozenin i výročí, jež pro něj už dávno byly tabu. Při práci obvykle zapomínal po bytě vrtačku i hmoždinky, a jelikož byl tak trochu zmatkář, jejich hledání mu zabralo jeden den práce navíc. Ne, že by zapomínal schválně, ale byl už zkrátka tak roztržitý a popletený, že si nemohl pomoci.

Nejlepší pro něj bylo, když se někdo z rodiny či dobrých přátel uvolnil ze svých povinností a mohl mu být k ruce, aby za ním, ověšený jako vánoční stromeček, všechno zapomenuté nářadí i součástky nosil.

,,Kde mám vrták osmičku?“ ozval se vždy Liborův hlas. ,,Neviděli jste kladivo?“ tázal se vzápětí a odhodil právě podanou vrtačku v dál jako Cyrano širák.

Na elektřinu byl odborník na slovo vzatý, avšak i v tomto ohledu platí, že nic není dokonalé. Práce se mnohdy protáhla až do noci, což nejednou málem ohrozilo dobrou pověst obce a po okolí se začalo povídat, že v Klenové straší. Příčinou všech paranormálních jevů byl však ke zklamání záhadologů Koláček, od té doby přezdívaný strašidlo Ruprecht.

Když testoval, zda správně fungují vypínače, rozsvítil a zhasnul tolikrát za sebou, až to vypadalo, že kamsi do dáli vysílá světelné signály. Ještě že jej nějaký ,,dobrý“ soused nenahlásil na policii a on nemusel k výslechu za šíření šifrovaných zpráv.

Byl rovněž historikem amatérem, a když jednou v matrikách k nepříliš velké radosti neochotné úřednice pátral po původu svého rodu, zjistil, že má šlechtické předky, po nichž zdědil modrou krev. Liborovi dva synové však byli v tomto směru patrně informovanější než on, neboť byli rovněž milovníky modré, a to zejména modré knížky. Vojnu zrušili až pár let poté, co toto užitečné potvrzení získali, tudíž se jim jeho vlastnictví vyplatilo.

Ženu měl velmi přísnou a tak šetrnou, že by byla pro korunu ochotna hned vrtat koleno, avšak ne svoje, nýbrž cizí, a to nejlépe manželovo. Tak se často stávalo, že svého Libora vyslala na melouch, aby pak jeho těžce vydělanými penězi trochu přilepšila čtyřicetiletým, dobře zabezpečeným synům a vnoučatům občas koupila nějakou panenku či plyšáka, pod nimiž se už téměř prohýbaly skříně.

Na sobě šetřila. S výmluvou, že je má nejraději, nosila dva roky jedny už trochu sešlapané a ne právě nejvoňavější tenisky, ale dětem nic odepřít nedokázala. Je pravda, že značkového parfému se nevzdala nikdy, snad právě aby odvedla pozornost od oněch plátěnek z tržnice.

Libor nepatřil k nejlepším řečníkům, a přestože dokázal leccos zařídit, napoprvé mu málokdo rozuměl. Vždy vlétl do obchodu, s vlasy rozježenými jako po zásahu elektrickým proudem a se strništěm na tvářích, a cosi zabrblal. Pokud byl náhodou někdo s ním, zmatenému prodavači s ústy překvapením otevřenými dokořán tlumočil, co si zákazník přeje, avšak pokud se Koláček odvážil vstoupit do obchodu sám, byla komunikace mnohem složitější a probíhala na bázi takzvaného rukonožního domlouvání, jež mnohdy získalo až pantomimický ráz. Jeden talent Liborovi však nelze upřít, domluvil se vždy, a to dokonce i v zahraničí, kde si vystačil pouze s končetinami a své obvyklé drmolení si odpustil.

Když se za parného léta vypravil k nedalekému rybníku (nutno poznamenat, že jeho postava tak trochu připomínala vejce na nožičkách špičkou nahoru a ještě k tomu oblečené v šedých trenýrkách), jen si po dlouhém váhání, jež zabralo přibližně dvě hodiny, smočil palec u nohy a s tichým zamumláním, které mělo znamenat cosi jako ,,brrr, ta je nebezpečně studená“, se rychlostí kamzíka, jenž si spletl horskou dráhu se svahem, odpotácel na svůj ručník s obrázkem Mickey Mouse, na který se mu složila vnoučata. Měl jich celkem pět.  

Jeho žena Jiřina byla jeho pravý opak. On brebentivý, ona mlčenlivá, on zbrklý, ona rozvážná a protivná, on štědrý, ona lakomá - tedy hlavě k němu. Již pár týdnů po svatbě poznal, co znamená v manželství stojka. Po výplatě mu vždy byly důsledně zabaveny veškeré finance, a když si chtěl jednou za čas zajít s kamarády na pivo, musela mu stačit desetikoruna. Avšak to, že se i na onom pověstném zlatavém moku několikrát projevila inflace, už Jiřina nepostřehla, nebo možná postřehla, ale tvářila se přitom, jako kdyby si byla jistá, že vychlazená dvanáctka stojí tři koruny, jak tomu bylo před lety, když ještě jako malá holčička chodívala se džbánem pro pivo tatínkovi.

Zpočátku Libor Jiřinino nesnesitelné chování omlouval tím, že těhotné ženy mají všelijaké nápady a snažil se jí zbytečně neodporovat, aby ji nerozladil a ona ve zdraví donosila jejich prvorozeného syna. Utěšoval se, že po porodu jí některé výstřelky vymluví, avšak druhé těhotenství se přihlásilo téměř hned po prvním a zas bylo po domlouvání. Je pravda, že Jiřina byla hašteřivá a panovačná ještě předtím, než přišla do požehnaného stavu, ale tenkrát do ní byl tak zblázněný, že se mu na ní líbil i ten její jazyk, častokrát ostřejší než uleželé feferonky.

Milá dokázala být jen pár měsíců před svatbou. Kamarádi se mu častokrát smávali, že má doma ženu i tchyni v jedné osobě, jen není možné rozeznat, která je která, a která z nich je nepříjemnější. Když děti rostly, nechtěl se s ní hádat, aby nenarušil rodinnou pohodu, a teď, jeden rok před důchodem, už si na její povahu zvykl. Jeho jedinou obranou tak byly takzvané hluché uši. Pomyslně zaklapl zvukovod, zavřel oči a neviděl, neslyšel. Tato metoda byla celkem úspěšná. Když Jiřina viděla, že s mužem nic nepořídí, mávla rukou a odešla k některé kamarádce ,,na drby“, muži obecně nazývané slet čarodějnic. 

Občas se stávalo, že jen tak mimochodem prohodila:,,Máme málo peněz, měl bys jít na melouch.“

Přestože se Koláčkovi příliš nechtělo, co by pro svou milovanou ženu neudělal. I když po letech už možná ani ne tak moc milovanou jako spíš obávanou.

A tak se, ač nerad, v rámci zachování domácího klidu vypravil na brigádu. Kamarád Aleš právě budoval novou koupelnu, tak se mu Libor rozhodl trochu pomoci. Přítel byl rád, jelikož mu příroda nadělila ženu stejného ražení, jako byla Jiřina, přestože jeho Gita byla mladší, štíhlejší a měla hustší vlasy než Koláčková, jež byla od přírody tak trochu plešatá. Jo, kde jsou ty časy, když jej před svatbou oslňovala havraními kadeřemi. Po sňatku zjistil, že to byla paruka a bujné vnady jen lacinými vycpávkami. Avšak dvě brady, bez nichž by se jistě rád obešel, k jeho smůle vycpané nebyly.

Když procházel předsíní, dle Gitina přání nově obloženou dřevem jen o jeden odstín světlejším než původně, náhle téměř nadskočil zděšením. Málem se totiž srazil s věšákem v podobě divočáka.

,,Co to je?“ vykřikl zděšeně.

,,To je kanec,“ odvětil poklidně kamarád a udiveně pokrčil rameny nad tím, co mohlo Libora tak vyděsit, když tchyně, mimochodem o pět let mladší než on, přijede až pozítří. Vlastně to tam nastražil na ni a Gitě namluvil, že je to módní hit letošního léta. Kupodivu mu ani příliš neoponovala, jak měla ve zvyku, pouze dvě hodiny trucovala s manikúrou v ruce a nechtěla mu ohřát večeři, co zbyla z předešlého dne.

Jakmile se Koláčkovi podařilo připevnit vaničku sprchového koutu, vyjádřil Aleš obavu, zda unese i korpulentnější osoby, k nimž však on s postavou sušené švestky rozhodně nepatřil. Na kamarádův udivený pohled ze sebe sklesle vysoukal, že za nimi občas jezdí manželčina maminka, těžkotonážní tchyně Hedvika, jež by mohla beze studu v cirkuse zastupovat medvěda.

Libor jen pokýval hlavou, jako že rozumí, a vzápětí v pevných, leč trochu zpuchřelých teniskách s hbitostí veverky vyskočil na vaničku, na níž se začal točit jako holub na báni se slovy: ,,To tě udrží a tvou tchyni samozřejmě taky.“

Ještě, že ne oba najednou, pomyslel si Aleš, avšak nahlas raději neřekl nic. Rovněž za telecích let podlehl svůdnému pozadíčku, za což bude patrně platit po celý život. A za to všechno mohou ty nevybouřené hormony. Nutno poznamenat, že podlehl vícekrát, Gituna byla totiž v pořadí jeho třetí ženou, a ona doufala, že i poslední.

,,No jo, kamaráde, nejdřív se ti po boku objeví přítulná lasička, a když se s ní oženíš, za chvíli je z ní odtažitý brontosaurus,“ politoval přítele Libor a Aleš jen sklesle pokýval hlavou. 

Náhle do koupelny nakoukla Gita, přivolána podivným duněním neznámého původu, o něž se zatím jako vzorný řemeslník postaral strašidelný pomocník Ruprecht, jenž se stále točil na sprchovém „pekáči“ a při tom stepoval jako poklička na hrnci. Přilákalo ji rovněž podezření, že se manžel s kamarádem s tím sprchovým koutem úmyslně piplají, aby se pak muž mohl vyhnout luxování, na něž mu nezbude čas.

,,Co to tu vyvádíte?“ spráskla ruce a v té chvíli byla při pohledu na Liborovy podrážky ráda, že ještě nestačili sundat z vaničky ochrannou fólii, nyní černou jako týden nemytý kominík. Měla štěstí. Jakmile pánové trochu poodešli, odkryla plastový obal, pod nímž zazářila vanička svým běloskvoucím úsměvem jako z reklamy na zubní pastu.

Přestože ji ten pohled potěšil, stejně jako představa, že prostor bude vyhovovat i její kypré mamince, která je v nejlepších letech a ještě stále štramanda, pro což však muži nemají pochopení, ke své nevelké radosti si uvědomila, že je nutno Koláčkovi zaplatit.

Ten její ňouma je mu schopen dát víc, než za kolik jeho práce skutečně stojí, říkala si. Ona to přece ví, je moderní žena a má přehled. Má na všechno knížky. Jednou jí řemeslníci byli nuceni slevit padesát procent z ceny kvůli tomu, že  zabudovaná vestavěná skříň byla oproti původnímu plánu o milimetr nakřivo. O tom, že odchylka nastala vinou křivé podlahy, za niž však nemohli, taktně pomlčela před kamarádkami i matkou, a nadále se chlubila tím, jak všemu rozumí a že ji tedy nikdo neošidí, ani ten, podle ní, vykutálený Libor.

Přišla právě včas. Její štědrý Aleš zrovna dával kamarádovi dva tisíce za pomoc.

Měl v úmyslu mu dát ještě víc, v ruce totiž svíral ještě jednu tisícovku, ale sledován Gitiným přísným pohledem poslední bankovku s výrazem žáčka právě přistiženého při opisování, vsunul do dlaně nedočkavé choti a následně ruku provinile uschoval v kapse sepraných montérek.

Gita s papírovou tisícikorunou v pěsti bez pozdravu i díků za pomoc důstojně odkráčela. Jakmile se klapot jejích značkových dřeváků dostatečně vzdálil, oba muži si znatelně oddychli a Aleš se slovy ,,Tu jsem vzal tajně z kasy“ podával udivenému kamarádovi ještě jednu bankovku. Patrně spoléhal na to, že Gitě počty nikdy příliš nešly, přestože ohledně peněz bývala obvykle bystrá až příliš. Oba se na sebe usmáli, další slova již nebyla třeba. Každý už dávno věděl své.

Vtom se klapot podrážek opět přiblížil. Oba ztuhli. Vzápětí se ve dveřích obývacího pokoje, jenž sousedil s předsíni, znovu objevila blonďatá Gitina hlava.

,,A jestli chceš Liborovi ukázat tu novou sbírku vojáčků, tak si vezměte pantofle.“ Nesmlouvavě ukázala pěstěným prstíkem připomínajícím drápek k regálu, na němž se tísnily filcové pantofle nejrůznějších barev. Kdysi byla Alešovým největším koníčkem erotika, pomyslela si s nostalgickým povzdechem, avšak dnes jsou to jen ti vojáčci, jež mu v dobré vůli koupila k Vánocům. Za ty roky soužití s ním už věděla, že člověk zkrátka nemůže mít všechno.

Oba přátelé si opět vyměnili chápavý pohled. Ještě štěstí, že Koláček stačil poslední tisícikorunu do kapsy uschovat včas.

Pak se poslušně nasoukal do nevzhledných brčálově zelných pantoflí a odšuměl za kamarádem, jehož nohy velikosti pětačtyřicet oproti tomu dřímaly v trepkách červených jako lucerničky šantánů, kam měl už dávno zakázaný vstup.

Aleš si u vojáčků tajně schoval svůj oblíbený rum, avšak Gitu nechával při tom, že muž s přibývajícími lety dětinští. Ve skutečnosti se domnívala, že k tomuto poznatku dospěla sama pozorováním Alešových odcházejících návštěv, jež se poněkud nejistým krokem a s rozzářenýma očima vrávoravě ubíraly ke dveřím. Vojáčci zkrátka nadchnou každého muže, jenž se při pohledu na ně na chvíli vrátí do dětství, myslela si a s pochvalnými slovy: ,,Tak jsem ten dárek přece jen vybrala dobře,“ si spokojeně zamnula ruce a šla se dívat na svůj oblíbený seriál.    

Když se o hodinu později poněkud rozjařenější Libor pokusil o zavázání bot, jedna z nich jako by jeho snaze o obutí vzdorovala.

,,Mně nějak otekla noha," podivil se, avšak nakonec naditou botu po značném úsilí zavázal a s hlasitým ,,Tak ahoj" se vydal na cestu.

Jakmile vstoupil do předsíně, přivítal jej Jiřinin ostříží zrak, a než stačil pozdravit, již ho žena zahrnula otázkami typu: kde se tak zdržel a zda se cestou náhodou nezastavil v hospodě. Z návštěvy milenky jej už dávno přestala podezřívat. Dobře totiž věděla, že v tomto ohledu může být vzhledem k mužově fyzické kondici zcela klidná.

Už napřahovala ruku pro jeho těžce vydělané peníze, jež brzy lehce utratí jeden z  rozhazovačných synů, když vtom si povšimla velmi zvláštního jevu. Jakmile si Libor s funěním připomínajícím sentinel ve výslužbě rozepnul botu, zatímco si stěžoval, jak mu na melouchu otekla noha, vytáhl nohu obutou nejen v šedé ponožce, nýbrž i v Alešově látkové pantofli. Ještě, že měla od Gity vpředu vyšité jméno Aleš, jinak by jej Jiřina snad opravdu začala obviňovat z nevěry.

Jakmile od schlíplého manžela převzala peníze, byla deset minut jako milius a její zakaboněná tvář se pokusila o přívětivější výraz, avšak ten úsměv Koláčkovi stejně i přes veškerou snahu připomínal škleb.

Když o hodinu později sekal na zahrádce trávu, pozdravili jej dva amatérští záhadologové a ptali se na onen strašidelný jev, o němž se v odborných kruzích povídá více než o kruzích v obilí.

Odpověděl jim, že přišli brzy, jelikož Alešova tchyně přijede až pozítří.