pondělí 10. února 2014

50 odstínů na holou


No sláva! Do našeho dámského autorského klubu konečně zase zavítal muž. Jmenuje se David Janovský a přináší nám 50 odstínů na holou. No vážně. Nebo nevážně? Každopádně k tomu sám podotýká: „Buďme svými monstry. Celé dílko je trošku parodie a doufám, že se budete bavit stejně jako já, když jsem to psal.“

Upjatý, hubený úředníček v bílé košili se na sebe díval do velkého nástěnného zrcadla. V hlavě se mu honily obrazy několika jeho bližních.
„Karle, říkám ti to pořád, buď svůj!” velel neustále jeho šéf. Velká maskulinní opice s prackama jako lopaty.
„Miláčku, hlavně se ničeho neboj a buď svůj.” opakovala dokola manželka. Manželka, ze které se po jednom dítěti stal akorát tlustý kamarád. O nějaké vášni mezi nimi už nemohla být řeč. Tedy pokud se to netýkalo jídla.
A měl toho už dost!
Díval se na sebe do zrcadla a vedle něj bylo vyskládáno několik věcí, o kterých doposud jenom četl. Zaplašil vzpomínky na lidi, kteří mu radili, jaký má být, a nechal se unášet příslibem několika velice zajímavých chvil.
„Ale no tak Kájo, začni.”
Hlas přerušil až svištivý zvuk následovaný hlasitou ránou.

***

„Mami, tatínek už je doma?”
„Ano zlatíčko, přišel asi před hodinou, proč se ptáš?”
„Mami a on si přivedl nějakého kamaráda?”
„Ne zlatíčko. Jak jsi na to přišla?”
„Šla jsem kolem jeho pracovny a slyšela jsem, jak někomu říká, že je zlobivý chlapec, a pak se ozvala taková divná rána a někdo tam tak zvláštně zakřičel.”
„A nedivá se tatínek na nějaký film?” pronesla maminka již značně znepokojeně.
„Ne, televizi jsem neslyšela. Je tatínek zdravý?
„Určitě je zlatíčko. Zajdu se tam podívat.”

***

„Ty jsi zvíře. Jen mi dej. Jo, takhle se mi to líbí.”
„Jsi zlobivý?”
„Jo, moc jsem zlobil. Potřebuju potrestat.”
„Vem si do ruky tamtu pingpongovou pálku.”
„Ano?”
„Předkloň se.”
„A pořádně se rozmáchni.”

Plesk

***

Manželka stála za dveřmi a nevěřícně poslouchala podivný dialog.
Podivný z důvodu, že byl pronášen jedním hlasem.
Zlehka vzala za kliku s myšlenkou na nenápadné vtečení do místnosti, avšak zamčené dveře její pokus zmařily.

***

„Kájo, teď je načase zkusit tu smyčku. Ale vzpomeň si na Davida Carradina. Moc bych to na tvém místě nepřetahoval.”

***

Manželka vytřeštila oči a svou stodvacetikilovou křehkosti se něžně opřela do dveří.
Ty po pár vteřinách přijaly nevyhnutelné a včetně pantů se poroučely k zemi.
To, co manželka uviděla, ji naprosto šokovalo. Tedy v rámci možností.
Její šedesátikilový manžel, oděný pouze do bílé pracovní košile, stál před zrcadlem a za použití všech nástrojů, o kterých četla v nejlepší knížce na světě, což bylo mimochodem Padesát odstínů šedi, si na svém drobném zadečku způsoboval podlitiny.
„Karle, ty jsi monstrum!”
Karel se podíval do zrcadla, a jako by někomu odpovídal, pronesl:
„Ne. Já jsem svůj.”


Žádné komentáře:

Okomentovat