50 odstínů na holou
No sláva! Do
našeho dámského autorského klubu konečně zase zavítal muž. Jmenuje se David Janovský a přináší nám 50 odstínů na holou.
No vážně. Nebo nevážně? Každopádně k tomu sám podotýká: „Buďme
svými monstry. Celé dílko je trošku parodie a doufám, že se budete bavit stejně
jako já, když jsem to psal.“
Upjatý, hubený
úředníček v bílé košili se na sebe díval do velkého nástěnného zrcadla. V hlavě
se mu honily obrazy několika jeho bližních.
„Karle, říkám ti
to pořád, buď svůj!” velel neustále jeho šéf. Velká maskulinní opice s prackama
jako lopaty.
„Miláčku, hlavně
se ničeho neboj a buď svůj.” opakovala dokola manželka. Manželka, ze které se
po jednom dítěti stal akorát tlustý kamarád. O nějaké vášni mezi nimi už
nemohla být řeč. Tedy pokud se to netýkalo jídla.
A měl toho už
dost!
Díval se na sebe
do zrcadla a vedle něj bylo vyskládáno několik věcí, o kterých doposud jenom
četl. Zaplašil vzpomínky na lidi, kteří mu radili, jaký má být, a nechal se
unášet příslibem několika velice zajímavých chvil.
„Ale no tak Kájo,
začni.”
Hlas přerušil až
svištivý zvuk následovaný hlasitou ránou.
***
„Mami, tatínek už
je doma?”
„Ano zlatíčko,
přišel asi před hodinou, proč se ptáš?”
„Mami a on si
přivedl nějakého kamaráda?”
„Ne zlatíčko. Jak
jsi na to přišla?”
„Šla jsem kolem
jeho pracovny a slyšela jsem, jak někomu říká, že je zlobivý chlapec, a pak se
ozvala taková divná rána a někdo tam tak zvláštně zakřičel.”
„A nedivá se
tatínek na nějaký film?” pronesla maminka již značně znepokojeně.
„Ne, televizi
jsem neslyšela. Je tatínek zdravý?
„Určitě je
zlatíčko. Zajdu se tam podívat.”
***
„Ty jsi zvíře.
Jen mi dej. Jo, takhle se mi to líbí.”
„Jsi zlobivý?”
„Jo, moc jsem
zlobil. Potřebuju potrestat.”
„Vem si do ruky
tamtu pingpongovou pálku.”
„Ano?”
„Předkloň se.”
„A pořádně se
rozmáchni.”
Plesk
***
Manželka stála za
dveřmi a nevěřícně poslouchala podivný dialog.
Podivný z důvodu,
že byl pronášen jedním hlasem.
Zlehka vzala za
kliku s myšlenkou na nenápadné vtečení do místnosti, avšak zamčené dveře její
pokus zmařily.
***
„Kájo, teď je
načase zkusit tu smyčku. Ale vzpomeň si na Davida Carradina. Moc bych to na tvém místě nepřetahoval.”
***
Manželka
vytřeštila oči a svou stodvacetikilovou křehkosti se něžně opřela do dveří.
Ty po pár
vteřinách přijaly nevyhnutelné a včetně pantů se poroučely k zemi.
To, co manželka uviděla,
ji naprosto šokovalo. Tedy v rámci možností.
Její
šedesátikilový manžel, oděný pouze do bílé pracovní košile, stál před zrcadlem
a za použití všech nástrojů, o kterých četla v nejlepší knížce na světě, což
bylo mimochodem Padesát odstínů šedi,
si na svém drobném zadečku způsoboval podlitiny.
„Karle, ty jsi
monstrum!”
Karel se podíval
do zrcadla, a jako by někomu odpovídal, pronesl:
„Ne. Já jsem
svůj.”
Žádné komentáře:
Okomentovat