Popelka

Jak se zdá, všechny Popelky po plesových radovánkách netouží, a to ani když jim jde o prince. O tom, jaká práce může být s vírem tance nedotčenou, leč šíííleně zaláskovanou kamarádkou, nám přišla povyprávět Darja Wolfová.

„Valčík!“přikázala jsem s důstojností, které jsem se nemínila vzdát, ani když mi na rukou, krku i jiných částech těla visely tašky, bundy, svetry a šátky. Klára na jehlových podpatcích se nejistým krok sun krokem přesunula k nejbližšímu regálu, mladá prodavačka od nás utekla k pokladně.  Zaskřípala jsem zuby a pak se pokusila o krásný úsměv: „Klárko, drahoušku… valčík,“ nádech, výdech, „valčík se tančí na špičkách.“

Má kamarádka se svalila na zkoušecí stoličku s výrazem raněné laně. „Jako i s podpatkama?“ Místo odpovědi jsem sbalila boty, které skopla ze svých něžných dívčích čtyřicítek. Přesunula jsem naši plnou polní ze své náruče ke štokrleti a poručila raněné lani, ať hlídá. Pak jsem se ve jménu krále vydala na křížovou výpravu za nižšími podpatky.

V rekordním čase jsem nasbírala asi pět krabic s botami, které se hodily barvou, materiálem, pozitivně je ovlivňovala konstelace hvězd a hlavně by mohly Kláře sedět. Když jsem krabice opatrně rozsypala okolo našich věcí a stoličky, raněná laň nehlídala a ani tam nebyla. Našla jsem ji slintat nad teniskami.
„Kláro, jdi si sednout!“ poručila jsem zostra. V obchodě bylo vydýcháno a mně začínalo tepat v levém spánku.
„Tak já půjdu v balerínách.“
„Kláro!“
„Iduno, ty jsi hrozně zlá!“
Ano, nepochybně jsem byla hrozně zlá, protože místo abych si šla s migrénou lehnout, courám s tou nevděčnicí po obchodech.
Klára vyzkoušela už troje boty, všechny měly nějakou chybu. Polilo mě horko.
„Ty se mi nelíbí.“ Čtvrté.
„Klárko, já musím ven, tady je hrozně zadýcháno, zkus si ty páté a pak jdi k pokladně, nebo pryč.“
Vyběhla jsem před obchod a zamířila ke zlatnictví.
Čekala na mě na stoličce, kde jsem ji nechala, a vypadala, že bude brečet.
„Ido… já nevím.“
„Pohni, ještě potřebuješ náušnice.“
„Ale…,“ fňukla.
Vytasila jsem se s ozdobnou krabičkou a objala svou fňukající Popelku.
„Všechno nejlepší ke včerejším narozeninám, princezno, ať ti všechno vyjde a nefňukej už.“
Dojatě sledovala růžové náušnice od Swarovského, potom vzala boty v krabici, chytla mě za ruku a vlekla mě k pokladně. Hosana na výsostech!

Pana Skvělého, Božského a Úžasného znám už pár let. Klára několik týdnů. A samozřejmě se zamilovala na první pohled. Nebyla první, jeho úsměv způsoboval srdeční zástavy každé, i kdyby jí bylo třeba jen dvanáct.  Vláďa měl uhlově černé vlasy a zářivě modré oči, ve kterých mu pořád jiskřilo. Tím výčet jeho dokonalostí končil. Aspoň pro mě.
Jeho setkáním s Klárou pro mě začal třítýdenní maraton telefonátů na dobrou noc: „Iduško, představ si, to je strašný, on má přítelkyni.“, telefonátů na dobré dvě hodiny po půlnoci: „Ido… spíš?“, telefonátů na dobré ráno: „Ach jo. Dneska se s ním zas neuvidím.“, telefonátů na dobrou chuť: „Hej, on mě pozval na pivo!“  a esemesek o tom, jak ho hrozně miluje a nenávidí (to se střídalo působením nějakých mně neznámých sil).

Čtvrtý týden už jsem neměla daleko k sebevraždě, a proto jsem vytvořila absolutně jednoduchý plán. Nakoupíme Kláře plesové šaty a boty, naučíme Kláru tančit, odnaučíme Kláru klackovitým pohybům, uděláme z Kláry pořádnou ženskou, já se nakonec setkám s panem Skvělým a vyústí to v dokonalé setkání Kláry a Vladimíra na blížícím se plese.  Po prvních pěti vteřinách v obchodním centru jsem zjistila, že plán by byl absolutně jednoduchý, kdyby jeho hlavní aktérkou nebyla Klára, ale nemínila jsem se vzdát.

Od nákupu uběhly čtyři dny a Klára zatím pohřbila mou domněnku, že naučit ji základům etikety a tanci bude to nejtěžší. Nejtěžší bylo donutit ji, aby si obula nové boty; upřímně je nenáviděla. Když už je měla na nohou, následovalo sáhodlouhé přesvědčování: „Ne, opravdu nejde, abys v nich jen seděla. Ne, Klárko, opravdu v nich nemůžeš jen stát. Projdi se!“
Každý večer jsme trávili kolovými promenádami po mém miniaturním obýváku. Hned prvního večera jsem Kláru šokovala informací, že pánev je pohyblivá. Její výraz mučeného koťátka mě donutil nenutit ji přestat chodit jako dubové prkno.
Celá utahaná jsem se vracela z kuchyně se dvěma čaji. Moje kamarádka ke mně byla otočená zády a podivnou chůzí se blížila k pohovce. Proboha, co snědla?
„Tebe bolí břicho?“
„Ne,“ zavrčela, „snažím se při chůzi pohybovat pánví.“

Na zítra jsem si sjednala schůzku s panem Neodolatelným, pečlivě jsem vybrala denní dobu tak, aby o tom Klára nevěděla. V deset hodin jsme se měli setkat na naší vrátnici, Vladimír pracuje přes ulici. Při telefonátu, kdy jsem schůzku domlouvala, mi asi zkratoval mozek, slíbila jsem mu kafe.

Školení skončilo pozdě. S bolestí v srdci jsem pohřbila svoje věci do kabelky, kde už je nikdy nenajdu, hrábla do kapsy u kalhot pro pár drobných a svižně vyrazila k automatu na kafe. Zatímco mašina v porodních bolestech a s patřičným zvukovým doprovodem tvořila dvě moccabřečky, lítaly mi hlavou nabroušené fráze, kterými jsem chtěla dát Vláďovi najevo, jak moc mu rozbiju hubu, pokud Klárce nějak ublíží.

Do vrátnice jsem vletěla jen s několikaminutovým zpožděním, kopla jsem do samootvíraček a velice elegantně zakopla o práh. S nonšalancí baletící hrošice jsem spadla cizímu příchozímu do náruče a pobryndala mu kafem polobotky. Vděčně jsem si dovolila poroztát v mužských pažích, které mě zachránily ze spárů gravitace. Nad hlavou se mi modře zablýsklo.
„Ahoj Iduško!“ No, nazdar.
„Vladimíre!“ vyjekla jsem překvapeně a snažila se, aby mě Casanova pustil. „Dáš si kafe?“
Rozesmál se: „Ne, dík, mám nějaký na botách.“ Ha-ha.
Vrazila jsem mu plnější kelímek do ruky a šla se usadit do křesílka.
„Ty… Vláďo, musíme si promluvit, hmm, o Kláře.“ Ty bláho, ta nabroušenost ze mě vyloženě sálá.
„Povídej,“ věnoval mi svůj dechberoucí úsměv a upil kávy.
„Podívej, ona je do tebe úplný blázen, je prostě totálně šílená. Celý den slyším Vláďa tohle, Vláďa tamto.“
„Ale to je její problém.“
„Nepochybně.“ Pokus o odseknutí. „Ale já jsem tě chtěla poprosit, kdybys na tom plese -“
„Ona tam jde?“
„Ano, tak kdybys mohl -“
„A co tam bude dělat?“
Boha jeho, nemohl by mít místo dokonalých očí dokonalej mozek? Dokonalých očí?! Co to… no, nic.
„Tancovat! A nejlíp s tebou, kdybys byl tak hodnej.“
„Jasně, to mi snad nemusíš říkat.“
To určitě.

Ráno osudového dne jsem spokojeně seděla v tramvaji. Klára neměla o mém setkání s Vladimírem ani ponětí, on věděl, co má dělat, nic se nemohlo pokazit, vůbec nic. Nadto Klára už dva dny nevolala. Růžovější už to být nemohlo, skoro jsem očekávala romantickou zprávu od tajného ctitele. V tom okamžiku mi pípla esemeska.
„Ido, já nemám ponožky! K.“

Rodinná pouta

Přímo detektivka to sice není, ale Jana Poláčková se rozhodla nám názorně předvést, že když je dáma z kriminálky nucena místo zločinů řešit milostné průšvihy příbuzenstva, může to taky být pěkná divočina.

Den jako stvořený pro vážnou známost – ideálně takovou, co se v temné uličce řeší pomocí pepřáku a nože v ledvinách. Auto stále ještě v servisu, v práci chcípla klimatizace, o výjezdu s cílem sběru sebevraha nemluvě. Pomalu rutina. Ani si už neříkám, že jsem s prací nezačala, abych seškrabávala z betonu na výpadovce osmnáctiletého frajírka, který nedokázal unést kopačky od přítelkyně.

Mezitím propukla menší rodinná krize. Telefon zaznamenal půl tuny zmeškaných hovorů, hlasová schránka přetékala hysterickými vzkazy, z nichž bylo jasné jediné. Nejen, že mému drahému bratříčkovi zcela katastrofickým způsobem nevyšlo rande, ale zároveň se mi hodlá nakvartýrovat na návštěvu s vínem a vylévat si srdíčko. Ve chvíli, kdy mám náladu akorát tak si napustit vanu a pak jít spát.

Zatracené sourozenecké vztahy.

Ještě zatracenější náhradní klíč.

Doma mě čeká frustrovaný kocour válející se na botníku, a v kuchyňo-obýváku Radek Šeďa. Zatímco se připravoval na můj příchod a ostenativně ignoroval Dexe (který za to po zásluze ztrestal jeho botu, jak jsem si v předsíni stačila povšimnout), stačil zrušit flašku veltlínského zeleného a půlku sauvignonu. A to si, hovado, říká od loňského výletu na záchytku notorický abstinent.

Sedí přede mnou jako hromádka neštěstí. On, navenek kultivovaný bohém, věčně svobodný idol žen a dívek, který za normálních okolností randí ještě míň než já za studentských let. Na vině jsou složité sociologické studie, plány v plánech a smutná skutečnost, že v přítomnosti osoby ženské pohlaví, jež není z příbuzenstva, začíná panikařit.

Nelze se ubránit tušení nejhoršího.

Se skenovacím pohledem číslo pět se usadím do křesla proti Radkovi a naliju si víno do opuštěné skleničky na stopce. Brácha se nervózně ošije. Oprávněně; takhle se dívám výhradně na zahnívající zbytky tkáně na pitevním stole, nebo na svého ex, když ho jednou za čtvrt roku napadne, že bychom to mohli zkusit dát zase dohromady.

„Prostě jsme si hráli na pana Greye a slečnu Steelovou,“ vypadne z něj konečně, když shledá ticho nesnesitelným. Naprázdno lapám po vzduchu.

„A... ty jsi Padesát odstínů šedi četl?“ zmůžu se na věcný dotaz.

Radek váhavě zavrtí hlavou. „Ale slyšel jsem o tom. Navíc když Helenka mluvila, říkala, že to má ráda tvrdé...“

Postupně z něj lezou i další podrobnosti. Radost, že nemusím ze sesterské povinnosti vymýšlet, jak odstranit tělo, dlouho nevydrží. Radši do sebe kopnu dvojku bílého. Fantazie se rozbíhá všemi směry, až skončí u jasného obrázku. Helenka Martinovská je typický exemplář ženy, který kapitán Hruška z mordparty označuje termínem „kur domácí červenoknihovní“ a už pěkných pár pátků na něj uplatňuje strategii ošustit – opustit.

Jenže brácha se s cynikem Hruškou nemůže a ani nechce srovnávat, je to romantická dušička ztracená již od let gymnaziálních kdesi mezi lordem Byronem, Puškinem a Vladimírem Páralem. Vlastně můžeme litovat, že se nezhlédl v Oněginovi. Takhle ho totiž po menším průzkumu nenapadlo nic lepšího, než vykoupit místní sex shop, oddělení BDSM, zapátrat na svých oblíbených pornostránkách a následně milou dámu obšťastnit kreací, nad kterou stále ještě nevím, zda se víc smát, nebo chytat za hlavu.

„Mě to vlastně vůbec nepřitahuje,“ dodá s pohledem štěňátka klopícího ouška.

Jo. Hlavně, že ti hrozí obvinění ze znásilnění. Idiote.

„Nemohla by sis s ní... promluvit?“

Zírám konsternovaně na bráchu. „Podala na tebe aspoň trestní oznámení?“

Váhavě zavrtí hlavou. Pozoruhodné, seřezat mi někdo zadek do padesáti odstínů modři, rozhodně se nespokojím s turboprchnutím z místa činu. V zásadě to má jediné přirozené vysvětlení, a to...

„Eríííí, co mám dělat?“ zakvílí Radek přesvědčený, že v pokoji panovalo až přílišné ticho.

Hodím mu jeho mobil.

„Najdi si v kontaktech Helenčino číslo. Vytoč ho. Řekni, že bez ní nemůžeš žít, a vzdáš se kvůli ní i červené mučírny.“

„Ale já se nemám čeho vzdávat! Já to pořizoval jen kvůli ní!“

Věnuji mu pohled velkého zlého psa, kterému někdo dupl na ocas.

„Nic nepřitahuje ženu tolik, jako zvrhlík, kterého napravila!“ procedím mezi zuby.

„To víš z vlastní zkušenosti?“

„Já zvrhlíky nenapravuju, já pitvám, co po nich zbyde za svinčík.“

A na rozdíl od někoho mě Padesát odstínů neminulo. Co taky dát k narozeninám ženské, která má všechno krom fungujícího osobního života.

***

Většinu vysokoškolského studia a nějakou dobu poté jsem se s velkými nákupy nemusela otravovat. Dělba domácích prací fungovala bezchybně. Výměnou za transport čerstvých rohlíků a udržování stálé hladiny surovin na tousty mě princ na bílém koni uchránil od slídění po parkovacích místech, kličkování s plnícím se vozíkem a šnečí discoparty před pokladnami.

Zrovna zápolím s přepravkou s dvoutýdenním přídělem potravy, párem nových triček a jedním roztomilým vánočním kaktusem, který jsem v květinářství prostě nemohla nechat, když na druhé straně sídlištního parkoviště zahlédnu povědomou tvář. Helena Martinovská.

Vypadá jako na fotce z bráchova mobilu, štíhlá modrooká brunetka s výrazem připomínajícím fretčátko. V tomto případě fretčátko velice nasupené. Než ke mně docválá na jehlových podpatcích, stačím zaklapnout kufr a pomyslet si cosi o praktičnosti botasek.

„Ruce pryč od mého přítele!“ zaprská a pravděpodobně tím nemyslí ostnáče v keramické dózičce.

„To asi nepůjde,“ konstatuji suše. „Víte, s Radkem máme vztah jako bratr a sestra, jako Čuk a Gek. A tím myslím tu dětskou knížku, ne nějakou slashovou fanfikci.“

„To... taky existuje?“

Slash, fanfikce, nebo vztah „jako bratr a sestra“? Otázku si nechám pro sebe a obdařím Helenu pohledem dámy, co vynášela markýzi de Sade odpadkový koš.

„Pravidlo třicet čtyři – nic není dost svaté, aby se na to nedala na internetu najít pornoverze. A nic tak zvrácené, aby si to jeden kolega nevytiskl a nepřišpendlil nad psací stůl. Navíc jsem chtěla říct, že Radek je můj skutečný brácha. Sice nejsem světice, ale incest mezi mé nectnosti rozhodně nepatří.“

Lehce ji to rozhodí. Udiveně zamrká motýlími řasami, z dramatu z červené knihovny se stává fraška. Ne, latinská telenovela. Řekni mi, Esmeraldo, zda don José...

Bavím se. Dobře a zcela zlomyslně.

„Nemáte stejné příjmení!“ zasyčí ve snaze zachovat iluzi „hrdinka konfrontuje podlou mrchu“. Co na tom, že je to logika jako prase, typická pro konspirační teorie všeho druhu.

„Jsem jednačtyřicet měsíců šťastně rozvedená.“

„Copak? Zahnulas mu a přišel na to?“

Slečna se snaží o jízlivost a já strnu. Nejen proto, že začátek konce mého manželství odstartoval pár kilometrů za městem v osamělé hájence, ve chvíli, kdy jednoho hodného strýčka napadlo řešit své problémy s rozdáváním bonbonů za pomoci motorovky a plastových pytlů potápěných do kachního rybníka.

Nepatřím k jedincům nejprchlivějším, ale bezelstná neomalenost taky-Anastasie vzbuzuje tiky. Nebýt pátek podvečer uprostřed sídliště, sebekontrola nejspíš vyhlásí stávku. Takhle zaskřípe zuby. Proč poskytovat všem potenciálním čumilům prostor pro poznámky o plavkách a bahně...

„Víš, že jo? S prací. Následně mi to oplatil obtáhnutím půlky sesterny.“

Stručné, výstižné shrnutí Helenku nepotěší. Místo dalšího skvostu na mě jen zírá. Konsternovaněji, než kdybych jí vrazila jednu zprava, druhou zleva. Popravdě, s Karlem jsme nedojeli na to, že jsem měla těžké období a on si hledal sex jinde. Měl mě podržet, když jsem padala na hubu. Ne prožívat trauma „přijdu domů z nemocnice, kde zachraňuji lidské životy, a místo teplé večeře mě čeká vydeptaná paní chotička“. Jenže podobné jemné nuance někteří romantici nepochopí.

„Jestli chceš v hovoru o soukromých věcech pokračovat, můžeš zaskočit na kafe,“ nasadím smířlivý tón. Občas předstírám lehce střelenou ženskou v mezích konvencí tak skvěle, že bych oblafla i sama sebe.

„Ježiš, ještě jednou se omlouvám. Je mi fakt trapně.“

Helenka zrovna srká druhé kafe se šlehačkou a její pohled se snaží tupě nebloudit po rodném listě, kolekci mých školních vysvědčení, oddacím listě, rozsudku o rozvodu a dalších dokumentech, které jsem jí s gustem předhodila – aby měla jistotu.

Dex si návštěvu obezřetně prohlíží z vršku kočičího stromu. Chytré zvíře, až sleze dolů, bezpochyby na něj bude šišláno, že je ale loztomilý košišášek a mně nezbyde než se vytasit s železnou zásobou jódu.

„Musíš si myslet, že jsem trubka.“

Sypání popela na hlavu pokračuje. Mám co dělat, abych nadšeně nepřikývla. Místo toho zápolím s pikslou skotských sušenek. Psík na víčku se tváří rozjuchaně, jako by s gustem odposlouchával a nevycházel z pobavení.

„V pohodě,“ zamumlám místo toho, „kdyby Othelo šmíroval pobočníka místo škrcení Desdemony, mohli si spolu zajít na pivo a Shakespeare by neměl co psát.“

S jedničkami odshora dolů za celou školní docházku si mohu podobné hlášky dovolit.

„Eriko, já se opravdu stydím. Ale když Radek je tak dokonalý...“

Cože?

Obočí letí vzhůru v prudkém oblouku. Použila bych jiná slova, jenže já měla vždycky blíž k pragmatické potvoře než k rozevláté, po dokonalé vesmírné harmonii toužící dušičce. Postupně se to vyvinulo do konstatování, že pánové Božští nejspíš existují. Někde. V jiném časoprostorovém kontinuu. V tom samém jako malí růžoví jednorožci, barokní andílci a zkušené panny. Každopádně je v jejich zájmu se držet ode mě co nejdál, protože ze zásady nevěřím chlapovi, co dotáhne na rande půl tuctu rudých růží a tváří se jako andílek. Podezřívám ho, že za zády schovává skalpel.

„Radek je především obyčejný chlap, Heleno,“ přeruším ji trochu kousavěji, „chvílemi ťunťa, chvílemi natvrdlej pitomec, chvílemi malej kluk, co se snaží vydávat za něco, co není, aby vypadal zajímavěji. Ale záleží mu na tobě.“

„Chodí se o mně radit?“

Zbytečná otázka - nechodit se radit, agentka Martinovská mě nevyšpiónuje a ušetřily jsme si scénu. Krátce přikývnu. Měříme se pohledy jako dvě kočky, když se potkají na stejné straně plotu. Hlavami nám táhnou roztodivné věci. Moje se týkají především pomyslné bubliny s nápisem „amatérský psychoterapeut“.

Nakonec stejně dopadnu jako typická stará dáma ze špatných anglických komedií. Courá se po jevišti, trousí rádobycynická moudra, šustí krabičkou cigaret a sem tam si přihne z láhve ginu. Babička Boženy Němcové hadr.

„Potřebuji nějakou nejlepší kamarádku!“ prohlásí Helena rozhodně a já jen naprázdno polknu.

Takže... s kafíčkem, dortíky a šeptáním tajností? - Potěš koště!

Netuším, v jakém světě slečna Martinovská žije. Rozhodně je plný roztomilých štěňátek, růžových obláčků a logiky, kterou by nedával ani zfetovaný Timothy Leary. Poprvé mě napadne, že její život musí být extrémně prázdný – když si ho může dovolit hnát takhle přes rigoly jako nadmutou kozu. A když ji do téhle chvíle nestačil nakopnout do imaginárních koulí. Tohle ostatně mají s Radkem společné. Žijí si své sny a nic je nenutí se probudit.

Bůh ochraňuj statisty a vedlejší postavy, co se jim připletou do cesty.

***

Druhé výročí dne, kdy jsem Karlovi zabalila kufry se slovy, že nervy mám jen jedny a ať si slepičí zápasy v kurníku užije, mě zastihlo zcela nečekaně v nedbalkách v posteli. Se zapnutou televizí a čtyřmi zrušenými krabicemi papírových kapesníků.

Každý normální člověk by hádal akutní záchvat žalu. Houby, dostaly mě viry. Jednou za uherský rok se zastaví a pak není nad trojku s horečkou a odsmrkáváním. Hlava jako střep, z nosu se spouští Niagára soplů, čaj do sebe liju po hektolitrech. Dexter lítá po podlaze jako torpédo a rdousí plyšovou myš. Prostě nemocenská idylka, dokud nezačne pískat mobil. Neznámé číslo.

„Haló?“

Z druhé strany zní ticho, o dobré půl minuty později následované nepříliš sebejistým Radkovým hlasem: „Zníš příšerně, není ti nic?“

Zaskřípu zuby. Chronická pseudoempatie je zjevně infekční a má inkubační dobu v řádu několika měsíců. Jako by na zušlechťující vliv ženy nemohlo dojít bez podobných kousků.

„Je. Jsem na antibiotikách. Co mi chceš?“

„Stavit se. Erí, potřebuju poradit.“

Provinilý podtón mi cosi připomíná. 

„Červenou mučírnu jsi zrušil dávno. S Helenou se držíte klasiky a co vím, v posteli vám to klape. Takže...“

„Je to vážné! Otázka života a smrti!“

Pomyslím si cosi o melodramatu, docházejících papírácích a vitaminech. Když můj pohled sklouzne na odkládací hrnek přetékající čajovými pytlíky, dojde mi, že za další krabičku citronu se zázvorem bych byla svolná i k jiným věcem než k řešení Radkových zásadních dilemat. S upozorněním, že mám doma nevěstinec na kolečkách, mu nadiktuji seznam kurýrovacích nezbytností.

Netrvá ani tři hodiny a ve dveřích začne rachotit klíč. Leze, leze po železe, nedá pokoj, až tam vleze – asi jako když se ožralý tankista cpe do stroje. Vymotám se  bráchovi naproti, příliš velký župan se táhne po zemi jako smrad za popelnicí.

„Fakt vypadáš děsně,“ konstatuje s taktem sobě vlastním. „Jseš si jistá, že je to jenom tou chřipkou?“

Zatímco ho skenuji pohledem a on mele cosi o všeřešícím očkování, vykládá na kuchyňskou linku dovlečenou kořist.

Papíráky se vzorem berušek?

Pět kilo grepů?

Dvanáct různých variací na citrusy a zázvor, a osm bizarních čajových směsek?

Jestli takhle nevypadá jeho variace na úplatek, pak neznám své bližní.

Zejména, když z druhé igelitky vyloví kofolu. Tou by mě neuctil, ale přece nebude upíjet marodovi z jeho léčivých odvarů, že?

„Jak to tak říct...“ Počká, až kocour zmizí ve vedlejším pokoji a my se usadíme. On s limonádou, já s půllitrákem čehosi horkého z malované krabičky, prakticky bez chuti i zápachu. Prý limeta a aloe vera a nějaké bylinky.

„Česky,“ ušklíbnu se. Migréna začíná obcházet po špičkách a chystá se každou chvíli pustit do křepčení s rumbakoulí. Co by člověk neudělal, aby přesvědčil osobu blízkou, že je i s nezdravě vysokou teplotou ve formě. „Tvoje angličtina fakt není dobrá a francouzsky bych ti nerozuměla zase já.“

„Přemýšlel jsem o sobě a Heleně.“

To může znamenat cokoliv. Pravděpodobně ho úžasná taky-Anastázie omrzela, necítí se již býti polepšeným panem Greyem a rád by se vrátil k šeďovskému randění pokus-omyl.  Zpravidla se tak stává po šesti měsících spokojeného soužití, kdy v něm začne hlodat, že jeho vytoužená vlastně není Ta Pravá. Jestli potřebuje radu, jak se rozejít, aby přitom nebyl za hajzla, tak...

„Není to zrovna dvakrát taktní, ale skutečně mě zajímá tvoje stanovisko. Mám ji požádat o ruku?“

Co prosím?

Lotova žena jako solný sloup ve srovnání se mnou tančila kankán. Radek bedlivě studuje výraz tváře a usoudí, že asi budu v šoku.

„Není moc brzo? Mám ještě počkat? Musíš mi to vyjasnit, jsi moje sestra!“

A Helenina nejlepší kamarádka, jak si jeho přítelkyně rozhodla. Tomuhle se říká ukázkový střet zájmů. Vlastně můžu být ráda, že dotáhl jen grepy a čaje, hodit mi sem deset kapříků, nevím, co s nimi. Rybí polívku nesnáším.

„Upřímně, já bych zdrhala,“ dodám váhavě. „Jenže nejsem Helena a ta se ti nejspíš vrhne kolem krku. Jestli jde o tohle. Každopádně... jestli ji miluješ, není co řešit,“ schovám se v náhlé inspiraci za nic neříkající frázi.

Hlavně mě zkuste na svatbě nesejmout kyticí.

Červená mučírna

Všichni máme své sny. Běžné i méně obvyklé. Co se může stát, když se někdo rozhodne pro nás ty naše zrealizovat za každou cenu, vám s humorem povypráví naše nová autorka Metztli. Někdy prostě nemusíme dělat úplně všechno, co čteme v knihách…

Život s matematikem je někdy nevypočitatelný.

„Víš, kdo mi napsal?“

Pootevřela jsem oči a přes vlnu vzrušení se pokusila zaostřit. Zamrkala jsem. „Kdo?“

„Karol...“

Přestala jsem se pohupovat. Proboha, proč to vytahuje teď?

„A co chtěla?“ Ještě jsem se usmívala, nebudu přece hysterčit tak otevřeně.

„No, jestli bych nešel někdy do čajovny.“ Dlaně hýčkaly má prsa.

To si snad ze mě dělá prdel.

„A copak jsi jí odpověděl,“ zajímala jsem se, sklonila se k němu a trochu se zavlnila v bocích.

„Nevím,“ prozradil a políbil mě. Potom mě narovnal, takže jsem se zapřela o jeho stehna a znovu chytala rytmus.

„Koukám, že nevím je tvoje oblíbená odpověď.“ Dívala jsem se na něj a přemýšlela, proč mi to sakra vykládá a zrovna teď.

„Nevím ve smyslu odkládejme to co nejdéle,“ vysvětlil a posadil se. Ztratila jsem rovnováhu. Pevně mě objal a políbil. Ujištění, že s ní nepůjde, by sice bylo lepší, ale evidentně nemůžu mít všechno. Znova jsem zapomínala na okolní svět, propletla si s ním prsty a užívala si blížící se křeč...

... a hryzala mu rameno? No, proč ne. Vzpamatovala jsem se a usmála se, políbila jsem ho. Za chvíli mě následoval.

Jeho poznámka mi nešla z hlavy. Strašila mě několik dní. O to víc mě pak vyděsilo, když mi zavolal do práce a pozval mě na večeři. V hlavě mi vytanula vzpomínka na poslední pozvání. Tehdy odjížděl na půl roku do švýcarského zábavního parku pro fyziky. Pravda, tehdy se to pokusil vyžehlit ještě několika knihami...

Nervózně jsem na sebe koukala do zrcadla a přemýšlela, co čekat. Naposledy jsem si uhladila šaty, vlasy a vyděšeně koukla svému odrazu do očí. V předsíni už seděl můj milovaný a elegantně si ohryzával nehty. Na sobě jako obvykle kalhoty a košili. Tedy, nic proti košili. Co už ovšem k obvyklosti nepatřilo, byly rozpuštěné vlasy. Ano, to nebude jen tak.

Ruku v ruce jsme zamířili do naší oblíbené restaurace a objednali si. Čekala jsem. Bála se.

„Víš, musíme si promluvit,“ prozradil vínu.

Žaludek předvedl kotrmelec. No do háje. Jestli dostanu košem kvůli té pitomé matematičce s IQ 160, tak jí ostříhám vlasy a udělám si woodoo panenku.

Pokusila jsem se o úsměv. „Ano?“

„Hmmm... víš. Mám pocit, že náš sex je jednotvárnej.“

Ano, tak tohle jsem vážně nečekala. Dělá si ze mě prdel? Chtělo se mi smát. Ale neříkej hop, když brod je ještě daleko.

„A co s tím chceš dělat?“ Tentokrát už jsem se opravdu usmívala.

„Přemýšlel jsem nad tím,“ řekl. Tím mě maličko vyděsil, ale neutekla jsem. Bod pro mě. „No a když si vezmu, o čem sníš... nechtěla bys to někdy zrealizovat?“

Nejistě jsem zamrkala. Zrealizovat? Hlavou mi prolétly provazy, svorky, šátky a uniformy. No, kdo by nechtěl.

„Možná...?“

Evidentně se mu ulevilo. „Super. Něco jsem už objednal.“

Doušek vína mi zaskočil v krku. Rozkašlala jsem se, veškerá elegance v háji, ale hlavně přežít, to je teď na prvním místě.

„Co žes udělal?“ zeptala jsem se ochraptěle.

„No, objednal jsem nějaké věci. Teda, mučírnu ti slíbit nemůžu, ale něco snad zvládnem.“ Se zvídavým úsměvem na mě koukal.

Mučírna. No proboha.

„Mučírna?“ pípla jsem.

Dobrá, jedna věc jsou moje fantazie, druhá ale realita.

Teď zrudl. „Hmmm?“

„Hmmm?“ Zopakovala jsem jako dobře cvičená opička a čekala. A modlila se, aby nám už donesli jídlo.

„Koukal jsem do knížek, co máš. V jedný byla Červená mučírna.“

Oblil mě pot. Dobrá, asi nebylo nejmoudřejší říkat mu, že z některých knih bychom se mohli inspirovat.

„Mýho zadku se ani nedotkneš,“ upozornila jsem ho okamžitě.

Díkybohu mi to odkýval.

Během jídla jsem z něj tahala podrobnosti.

„Provaz,“ oznámil mi klidně.

Provaz. No tos mi toho řekl, draku.

„Aha?“ Doufala jsem, že se rozmluví.

„No. Co na tom nechápeš?“

Zavřela jsem oči a počítala do deseti. Co na tom nechápu? Třeba to, lásko, že jsme spolu přes pět let a okořenit náš sex tě napadlo až teď. PROČ?
„Co dál?“ Jeho otázku jsem ignorovala.

„Nějaký svorky a tak. Však uvidíš.“

Po zbytek večera jsem se už nic nového nedozvěděla. A v noci si užila dalšího šedého milování. Vážně nevím, o co ti jde, přemítala jsem pak v jeho náručí. Nakonec jsem se přitulila blíž, pokusila se zpacifikovat jeho vlasy a usnula.

Čas plynul a já na podivný rozhovor myslela stále méně. Tím víc mě pak vyděsilo, když mi zapípala SMSka, ať přijdu domů co nejdřív.

„Mám pro tebe překvapení, má bohyně.“ Nic víc.

Nevěděla jsem, co dělat. Teda, tetelila jsem se radostí z oslovení „bohyně“, tak mě nenazval už pár let, ale překvapení? Nesnáším překvapení. Samozřejmě jsem si okamžitě vzpomněla na objednané věci. Tak to abych si snad dneska hodila nějakou konzultaci, třeba k diplomce.

Dveře bytu jsem odemykala s mírným děsem. Celou cestu jsem strávila nadáváním sama sobě. Nikdy jsem mu neměla říct, o čem sním. Proboha, hlavně jsem s ním nikdy neměla koukat na porno. Ty jsi takovej idiot, oznámila jsem svému já a vešla do jámy lvové.

„Ahoj, dráčku,“ zavolala jsem.

„Vev, jsem v kuchyni,“ zaznělo z bytu a já si uvědomila, že cítím příjemnou vůni. Těstoviny? Mmm, to zní slibně.

Na stole mě opravdu čekala večeře. Tedy, ne že by můj matematický génius neuměl vařit, ale těstoviny byly rozvařené a salát oschlej. Každopádně jsem vše pochválila a ve výsledku - já dnes vařit nemusela. To se počítá.

„Tak a teď přijde překvapení,“ usmál se a políbil mě.

Vyschlo mi v krku. Proboha, proboha, proboha.

Špatné náboženství, došlo mi při pohledu na postel. Pouta, silný provaz, šátek, svorky, devítiocasá kočka (?!) a několik podivných předmětů.

„Co je tohle?“ ukázala jsem na kovové kuličky.

„Nevím.“ A sehnul se pro krabičku. „Píšou tu, že to slouží k zavádění do anál-“

„Moji prdel z toho vynech!“ Skočila jsem mu do řeči. Kristaboha.

Zmateně na mě koukl. „Neříkalas...?“

„Ne, neříkala! Vždyť to víš!!!“

Jen pokrčil rameny a věc odložil. Ufff.

„A ta kočka?“ Dotkla jsem se špičkou prstu černých provázků. Na některých byly kovové korálky. Auva.

„No, totiž... myslel jsem, že by se ti to mohlo líbit...“

Povzdechla jsem si. „Aha. No dobře, miláčku. Tak víš co? Začneme zlehka, jo?“

Nechtěla jsem mu to překvapení zkazit, ale taky jsem chtěla přežít.

Přivázal mě k posteli a šátkem mi zavázal oči. Posud jsem byla spokojená. Nevím proč jsem zadoufala, že si se mnou bude hrát. Ouha. Místo toho jsem ležela a nic se nedělo.

„Lásko?“

„Počkej. Musím to najít...“ Něčím zběsile listoval.

Proboha!

„Co najít?“ ptala jsem se opatrně.

„No co s ní v té posteli dělal.“

„Kdo?“ Zeptala jsem se. Špatný dotaz, soudě dle zoufalého povzdechnutí.

„No Christian přece.“

Doprdele.

„A co kdybys se mnou dělal to, co vždycky?“

Nastalo dlouhé ticho.

„To mě nenapadlo.“

Ležela jsem na posteli. Ve tmě. A přemýšlela, co říct. Ano, jeho IQ je závratně vysoké. Ano, je velmi, velmi inteligentní. Ano, nerozumím jeho práci. A ano, jsem pouhá filoložka. Ale sakra! Nakonec jsem se pokusila o úsměv.

„Takže?“

„Hmmm, takže asi jo.“ A postel se prohnula pod jeho vahou.

Políbil mě na rty. My nepotřebujem žádné zpestření, pokud se mnou tvůj polibek dokáže tohle, proletělo mi hlavou, zatímco mi moje geniální láska okusovala krk. Spokojeně jsem zamručela a užívala si to. Přece jen by se ten večer mohl vydařit. Zuby se přesunuly na bradavky a jako obvykle odváděly skvělou práci. Co k obvyklosti nepatřilo, byl pásek, který se utahoval kolem mého krku.

„Neškrtím tě?“ zajímal se.

„V pohodě,“ ujistila jsem ho a zkoumala vlastní pocity. Příjemné, uzavřela jsem nakonec průzkum.

Rty se postupně přesouvaly níž a s nimi i ruce.

Zavřela jsem absolutně zbytečně oči a slastně povzdychávala. Brzy jsem ale začala mít problémy s dechem. Drak se maličko rozjel a pásek se utahoval a utahoval.

„Jestli utáhneš ještě trochu, budeš šukat s mrtvolou,“ zasípala jsem.

Okamžik se nedělo nic.

„Cos říkala?“ hlas měl zatřený chtíčem.

„Škrtíš mě!“

„Ale to je přece účel ne?“

„Zabíjíš mě!“

„Oh!“

Pásek se povolil. Dokonce zmizel i šátek.

„Promiň?“ Koukaly na mě zmatené oči.

„Dráčku? Co kdybys mě odvázal?“ navrhla jsem opatrně.

Přikývl, ale byl smutnej. Hodně. Jeho překvapení se nevydařilo. Takovej menší propadák.

Sedla jsem si vedle něj a pohladila záplavu vlasů.

„Koukni, nemyslím si, že náš sex potřebuje okořenit. Ale pokud máš ten pocit, tak můžem ty věci používat. Postupně, až si nastudujem, k čemu jsou.“

Podíval se na mě, oči smutné. „Když já chtěl, aby se ti splnila tvá přání,“ vysvětlil.

Políbila jsem ho na špičku nosu. „A co tvoje sny?“

Díval se na mě, maličko překvapeně. Nakonec jen pokrčil rameny.

„Trojka,“ přiznal.

Zhluboka jsem se nadechla. Tak kterou kamarádku budu ochotná si dotáhnout do postele? No, matematička to rozhodně nebude.

Dohazovačky

Naše nová autorka Tereza Matoušková nejspíš usoudila, že nejen fantastikou živ jest spisovatel. Poté, co vydala knížku pro mládež nazvanou Hladová přání, si řekla, že i svět milostných vztahů je někdy k nevíře, a vrhla se do něj s vervou a  humorem. Láska je prostě láska, ať choděj kluci s holkama nebo kdokoli s kýmkoli.

Zase kvetou kaštany. Maturanti by měli mít stažené zadky a sekat latinu. Místo toho si válejí šunky vedle u stolu a hlučně srkají pivo. Mravokárné poznámky si ovšem musím protentokrát odpustit, sama mám máslo na hlavě. Věc se má tak. Mám konečně pořádnou práci, dělám na ilustracích, které půjdou na jakési andělské tarotové karty. Respektive nedělám na nich a to je ten problém. Předstírám, že čerpám vesmírnou energii z houstnoucího cigaretového kouře, a poslouchám Míšovo kňourání.

Michal je medvídek a to, prosím, doslova. Malý, kulatý a s odstátýma ušima. Je přímo posedlý vlaky. Nestačí, že pracuje jako průvodčí, ještě sbírá staré jízdní řády a doma si lepí modely lokomotiv. Mně už by na jeho místě hráblo a často mu to opakuji. Vždycky se směje. Kamarádíme se snad od té doby, co se naše matky potkaly v porodnici. Vydrželo nám to a vždycky si dobře pokecáme. Od mateřského mléka a chrastítek jsme se postupně dostali až ke vztahům s opačným pohlavím. Tedy k Míšovým vztahům s opačným pohlavím. Já si ty svoje vyřešila po svém. Našla jsem si jednu roztomilou zrzavou Polku.

„Já bych ji pozvala na zmrzlinu. Každý má rád zmrzlinu a není to nic závazného.“ Agnieszka nezná souvislosti, ale ví, že Míša je můj dobrý kamarád, a snaží se pomoci. Zlatíčko. Hlavu má položenou v mém klíně a labužnicky okusuje kornout. Mimochodem, její přízvuk zní jednoduše sexy.

„To není typ holky, kterou bys mohla pozvat na zmrzlinu,“ vzdychá Míša. „Ona má ráda chlapy, kteří mají styl. Je inteligentní, krásná jako bohyně, nespustí se jen tak s někým. A já? Já jsem obyčejný Šeďa, kterých denně potkává dvacet do tuctu. Jenomže, ženské, jsem v tom až po uši a nevím, co mám dělat. Nemůžu spát. Skoro nejím. Už ani ta železnice mě netěší.“

Vítr poeticky šumí v listoví, ne v zeleném, ale rezavém, protože klíněnky mají letos obzvlášť napilno. Ťukám prsty do sklenice s nealkoholickým pivem a snažím se nevyvracet oči v sloup. Příběh tragické lásky. V Míšově případě nastává tak jednou nebo dvakrát ročně. Nemá úplně špatný vkus, ale jeho venuše si obvykle zaslouží přívlastek věstonická. Svůj chodící symbol plodnosti následně pár týdnů oslavuje a souží se, že je pro něj jeho Valkýra až moc dobrá. Slečna si mezitím najde toho nejobyčejnějšího prďolu, jakého si dovedete představit a kterého napadne pozvat ji na zmrzlinu. Míša si popláče a koupí si nový vláček.

Tentokrát se zakoukal do kamarádovy spolubydlící. Náhodou tu holku znám. Šedá kancelářská myš, jejíž nudný život dělají zajímavějším pouze ženské romány, které si po krabicích nosí z knihovny. Jediná skutečná pusa by jejímu životu mohla konečně dát šťávu. Jenomže to by se Michal musel rozhoupat a pozvat ji na rande.

„Přeháníš, kamaráde,“ zabručím, „Nika má možná hlavu zblblou harlekýnkami, ale není tupá, ví, že jí třicítka klepe na dveře, a je sama.“ Na ubrousek si propiskou črtám barokní andělíčky. Tak, doma je překreslím ve velkém, šoupnu k nim dva čupr jednorožce a jeden esoterický kýč bych měla z krku.

„Pták může milovat rybu, ale kde budou žít?“ kvílí Míša docela jako Drew Barrymore ve filmu Věčný příběh. Nika je popletená červenou knihovnou, její tajný ctitel pohádkami. Dokonalý pár.

„Pak ti musím udělat křídla,“ reaguje Agnieszka, která ten snímek zná. Vzedme se v ní vlna entuziasmu. Vyskočí a rozmáchne rukama, takže mi vykydne své lody waniliowe do klína. Fakt díky, zlato, nové kalhoty.

„Jasně, uděláme z Šedi pana Greye,“ bručím a zvedám se, abych oddusala na dámské toalety. Míjím stůl hihňajících se puberťáků. To jste ještě neviděli lesbu upatlanou od zmrzliny, debilové? V té chvíli jsem ještě netušila, že to s tou přeměnou vezmou moji miláčkové vážně.

* * *

Zadumaně honím po dně hrnku poslední lok ranní kávy a procházím si včerejší náčrtky. Koukám, že tenhle amorek má hezky vykloubené předloktí. Ten luk drží jako prase kost. Sportem k trvalé invaliditě.

Pod okny prohání Agnieszka Michala. Až sem do třetího patra slyším kamarádovo funění. Ne, že bych se mu divila, tři kolečka kolem bytovky by mě odpravila taky. Jenomže já mám své faldíky moc ráda na to, abych je vystavovala takovému stresu.

„Jeszcze dwa razy!“ vříská moje nejdražší. Neděle, půl osmé ráno. Sousedé nás musejí milovat. Míša úpí, ale na otevřený protest mu nezbývá sil. Bolestně se plouží za klusající Polkou. Natáhnu se po myši a přisunu si klávesnici. Je to příjemná změna, nemuset o své místo na síti bojovat s Agnieszkou. Její nová posedlost má i své světlé stránky.

Zatímco si procházím maily, do našeho bytečku se vřítí náš udýchaný Oscar Pistorius následovaný brebentící koučkou.

„Dej si oddech a potom se pobavíme o té tvojí temné stránce.“ Agnieszka zmizí v koupelně.

„Už jsem ti říkal, že žádnou temnou stránku nemám!“ volá za ní Míša. „Měl jsem šťastné dětství. V pubertě jsem se držel při zemi. Neměl jsem problémy ani ve škole a -“

„To nechci slyšet!“ křičí Agnieszka ze sprchy. „Musíš mít nějaké strašlivé tajemství. Úchylku. Něco, co jí nebudeš chtít říct, protože se budeš bát, že o ni tak přijdeš.“

„No, dobře, občas se mi spolužáci smáli, že jsem tlustý. Já si udělal takovou skrýš u trati a pozoroval vlaky...“

„Masturbuješ, když vidíš pod okny projíždět hezkou lokomotivu?“

„Ne!“

Vyhodím si nohy na stůl a otevřu balík chipsů. Venku se dělá krásné ráno. Asi si přenesu práci na balkon. Z koupelny vypochoduje Agnieszka zabalená v osušce. Z vlasů jí na koberec crčí voda.

„Máme osm hodin patnáct minut,“ hlásí. „Za čtvrt hodiny Nikola vstane, vyčistí si zuby, nasnídá se a přesně v devět vyráží se psem na procházku do parku.“

„Tohle už začíná být pěkně úchylné, miláčku,“ poznamenám. Mám doma stalkera. Zmačkám pytlík od brambůrků. Pokusím se přehodit místnost a trefit se do koše.

„To je tvoje šance, Michale.“ Agnieszka mi nevěnuje pozornost a vrhne se ke skříni. Vydoluje z ní pánský sprchový gel, voňavku, oblek a koženou aktovku. Fakt čumím. „Umyješ se a navoníš. Pak si oblečeš tohle a já tě vezmu autem do města. Vyhodím tě u parku. Teď mě dobře poslouchej. Koupíš si kávu a dnešní noviny. Nic víc, rozumíš? Žádné cukrovinky, časopisy ani jiné hlouposti.“

„Ano.“ Míša si svižně svléká kalhoty. On sehnal ty trenky s Mašinkou Tomášem? No fakt! Až mu je Agnieszka zabaví a utratí naše poslední úspory za spodky Emporio Armani, tak si jeho Toma vezmu na spaní.

„Sedneš si na lavičku ke kachnímu jezírku,“ pokračuje Agnieszka energicky. „Nesmíš tam být později než ve čtvrt na deset. V deset dvacet dorazí k jezírku Nikola se psem. Vytáhne si cigarety, chvíli bude šátrat po kapsách a pak za tebou přijde, jestli nemáš oheň.“ Vyloví z šuplíku stříbrný zapalovač a vítězoslavně ho Míšovi podá.

„Jak víš, že udělá zrovna tohle?“

„Prostě to vím. Vždycky si zapomene zapalovač. Teď poslouchej, řekneš jí -“

„Počkej, počkej. Nemohla bys mi to napsat? Tohle je velice kritický moment a nerad bych to pokazil.“ Míšovi vyrazí na čele studený pot. Myslím, že budeme rádi, když si v tom okamžiku nevylije vroucí kávu do klína, a v deset dvacet jedna ho nepovezeme na pohotovost. No, i to by byl pokrok.

„Už jsem ti to napsala.“ Agnieszka mu vrazí do ruky notes. „Jo a prosím tě, zkus se to naučit nazpaměť. Ne, že jí tu nenucenou konverzaci budeš předčítat z mých poznámek.“

* * *

Jelikož plesnivý chleba nepatří mezi mé oblíbené pochutiny, vypravím se takhle v sobotu ráno pro rohlíky. Což o to, potraviny máme hned za zadkem, ale nechodím tam ráda. Majitelka vypadá na to, že to tu táhla už za Habsburků, a nezdá se, že by od té doby objednala čerstvé zboží. Ťukám do zkamenělého pečiva a žehrám si, že jsem hodila do smetí ten zelený chleba, protože umřeme hlady, když tu se mezi dveřmi objeví Míša. Od epizody v parku uběhlo čtrnáct dní. Pan průvodčí mezitím našel zvláštní zálibu ve společném venčení psů. Aby to nevypadalo blbě, pořídily jsme mu s Agnieszkou čivavu.

Prodavačka zbystří a zaměří se na nově příchozího. Dokonce mi přestane dýchat na krk a kontrolovat, jestli nekradu její relikty.

„Přejete si?“ Projev by jí záviděl i leckterý gestapák.

„Vyšlo to! Vyšlo to!“ Míša se vřítí do krámu, sevře mě v medvědím objetí a dá mi pusu. Potom obejme a políbí i prodavačku. Bába chvíli vypadá na to, že ji klepne. Zřejmě právě zažila ten nejerotičtější okamžik za posledních padesát let. Jde to rozdýchat k pultu s masem.

„Vyšlo to! Vyšlo to!“ ječím a držím kamaráda za ruce. Poskakujeme mezi vánočkami a crossianty.

„Budete si něco přát?“ ozve se po chvíli stařena znovu, tentokrát poněkud opatrněji.

„Prosila bych dvacet deka tady toho trilobita.“ Ten eidam nevypadá zas až tak oschle. „Vyšlo to! Vyšlo! Hele, Michale... Co vlastně vyšlo?“

* * *

Krčíme se s Agnieszkou za květináčem se vzrostlou palmou. Na stole nám pomalu roztávají dva obří zmrzlinové poháry. Tři sta korun vyhozených za rozpatlaný krém a slehlou šlehačku.

„Jak to vypadá, agentko?“ zašeptám. Dřepíme tady už bezmála čtvrt hodiny. Číšník po nás hází udivené pohledy a já mám pocit, že mi někdo vyměnil kolenní klouby za dva sáčky s hřebíky.

Míša pozval Nikolu na večeři a ona nadšeně souhlasila. Proto to hurónské veselí, kvůli kterému málem odvezli naši paní prodavačku. Něco z té radosti muselo přelézt i na mě, jinak bych nemohla souhlasit s tím, že Míšu do restaurace s Agnieszkou doprovodíme a budeme zpovzdálí pozorovat, jestli vše probíhá podle plánu.

„Už jim nesou jídlo. Konverzace trochu vázne, ale zatím to nevypadá na žádné dlouhé trapné ticho,“ hlásí Agnieszka. „Podle mě jsme na dobré cestě.“

„Skvělé. Nepůjdeme si sednout?“ zahučím a protahuji si ztuhlé nohy.

„Cholera!“

„Co se stalo?“ zbystřím a vrátím se do nepohodlné polohy za květináčem. Rozhrnuji střapaté listy, abych lépe viděla.

„Vykydnul Nice lasagne do klína!“ úpí Agnieszka.

„Číšník?“

„Michal!“

„Jak se mu to podařilo? Vždyť sedí na opačné straně stolu!“ Divoce rozhrábnu listy, abych si konečně udělala výhled. Vidím Niku, jak prchá na dámské toalety. Ona si vzala bílé šaty? Na rande s Míšou? No, dobře, v montérkách by ji asi do restaurace nepustili, ale třeba... Šaty v barvě jídla, které si budu objednávat?

„Jdeme!“ zavelí Agnieszka.

„Co chceš dělat?“ syčím, ale moje milovaná už mě táhne přes celou restauraci k záchodům. Míjíme číšníka, který si udržuje výraz pokerového hráče. Jsem zvědavá, za jak dlouho nás odsud vyvedou.

„Ahoj, Niko!“ zdravím svou kamarádku a snažím se vykroutit z Agnieszčina sevření. Nikola se naklání nad umyvadlem, které je plné papírových utěrek a snaží se dostat následky své romantické večeře z šatů. Marně.

„Jé, ahoj, Eriko... Agnieszko...“ Vypadá překvapeně. Aby ne. „Co vy tu?“ Dívá se na mě stylem, jako by čekala, že každou chvíli vytáhnu z kabelky tekutý prášek. Na obzvlášť zažranou špínu používám tohle!

„My jsme tu...“ zabrebentím.

„Slavíme výročí,“ zachraňuje situaci moje milá. Sehne se pod umyvadlo a začne cloumat uvolněnou kachličkou. Nervózně se otáčím po dveřích. Co to sakra dělá?

„Podívejte se, holky, co se mi stalo. Jednou za uherský rok si vyrazím a dopadne to takhle.“ Nikola má slzy na krajíčku.

„Počkej, počkej, už to táhnu!“ volá zpod umyvadla Agniezska. Napřímí se a vítězoslavně podá Nice balíček zabalený ve lněném plátnu. „Tumáš, převleč se.“

Vracíme se s mým drahouškem zpět ke stolu. Znaveně se svezu na židli a dám se do lovu na dekorativní paraplíčko, které si vesele plave na hladině roztáté pistáciové zmrzliny.

„Tohle bylo hodně divné,“ poznamenám. „Sehneš se pod umyvadlo a z tajné skrýše jen tak vytáhneš plesové šaty. Hlavně nenápadně. „Víš, jdeme večer tancovat, tak jsem si tu schovala šaty. Ale ne, vůbec mi nebude vadit, když si je půjčíš, já si stejně koupila omylem o tři čísla větší velikost. Ale to máš fuk. Akorát jsem kvůli tomu rozbourala půlku umývárny.““

„Nic jsem nebourala, dělala jsem tu kdysi na brigádě, do té tajné skrýše se strkaly cigarety, to je celé,“ krčí rameny Agnieszka. Tak to je ten důvod, proč nás odsud ještě nevyvedli. Holčička má protekci. „Ty šaty jsem stejně koupila moc velké. Jsou jí volné v ramenou.“ Moje Polka už je znovu ukrytá za palmou a špehuje.

„Agnieszko, proboha! Michal na ní může oči nechat. Pokud dneska neskončí pod jednou peřinou...“ Zarazím se a málem se zadusím zavařenou třešní, kterou jsem tak pracně vylovila ze dna  poháru. Pod peřinou určitě skončí, ale kde? U Nikoly v bytě se dneska večer paří, tam nepůjdou určitě. Michal bydlí se svou bigotní matkou, tam je to taky neprůchozí. Romantika by se změnila v další díl Čelistí. Takže zbývá jen jedna možnost. „Agnieszko, žes je dnes večer nepozvala k nám domů?“

„Blázníš?“ James Bond se zatváří téměř pohoršeně. „Zamluvila jsem dva pokoje v hotelu. Hned vedle sebe.“

„Dva pokoje?!“

„Jeden pro ně -“

„- a jeden pro nás,“ dořeknu za ni a ovoce mi na jazyku zhořkne. Ježkovy oči.

* * *

Ležím vedle Agnieszky na širokém letišti a dívám se, jak se moje milovaná láduje zmrzlinou. Z vedlejšího pokoje sem doléhají hlasy podbarvené vzrušením. Slyším každé jejich slovo, stěny jsou tu jako z papíru. No, skvělé. Navíc to nevypadá, že by se naši milenci snažili krotit. Ještě lepší. Nikdy jsem netoužila po ničem víc, než abych mohla poslouchat, jak můj kamarád z dětství obtahuje svoji první holku.

Ozve se žuchnutí, jak se postel ve vedlejší místnosti prohne pod váhou dobrých dvě stě kilo. Vzápětí lůžko bolestně zavrzá. No, lepší už to být fakt nemůže. Vrzání. Boží.

„Mám tady notebook, mohly bychom si pustit film,“ navrhne Agnieszka a odloží lžičku. „Nebo bys dala přednost volnější zábavě?“ Jeden pohled do jejích kočičích očí mě přinutí zapomenout na vše, co se děje ve vedlejší místnosti. Ne na dlouho. Netrvá to ani jeden průměrně dlouhý vášnivý polibek a ozve se zoufalé zabušení na dveře. Jdeme otevřít.

„Co potřebuješ, Míšutko?“ Vůbec to neříkám ironicky. Míša přešlapuje na prahu jako zmoklé štěně a v obličeji je rudý jako komunistická vlajka.

„Agnieszko, víš jak jsi mi koupila ty tři balení prezervativů? Já je nechal doma.“

Moje zrzavá přítelkyně vyvrátí oči v sloup.

„Div, že sis nezapomněl ptáka,“ zamumlám, posadím se na postel a pustím se do zbytku zmrzliny. Potřebuji cukry. Spoustu cukrů. Než tato noc skončí, přiberu nejméně dvě kila. Uvažuji, kde je tady nejbližší nonstop. Nevybavuji si žádný. Blbé gumy. Blbý Michal.

„Ona Nikola nebere prášky...,“ kňučí Míša. Shrekův parťák Kocour by mu jeho prosebný výraz mohl závidět.

Vyměníme si s Agnieszkou pohledy.

„Dobře, dobře... Jdu ti nějaký vyžebrat ke klukům vedle,“ zabručí moje drahá a zmizí v chodbě. Zpátky je překvapivě rychle. Inu, Agnieszka je kost a může se pyšnit hroší kůží vůči jakékoliv trapnosti. Já jenom doufám, že tu šprcku náš drahý mecenáš nepropíchl. To bych zatraceně rychle povýšila z dohazovačky na chůvu.

„Pustíme si Pána prstenů?“ navrhne Agnieszka, když znovu osiříme. Pro mě za mě, ale mou náladu dnes nevylepší už ani pohled na dva hobity škvařící se v lávovém poli.

„Čaroděj nikdy nechodí pozdě, Frodo Pytlíku...“

„Ach, och, ach, ooooch.“

„Ani moc brzo...“

„Uch, uch, uch.“

„Přichází tehdy, kdy chce.“

„Ech? Ech? Ech?“

„Tak už pojď!“ zasyčím.

Žádný orgastický výkřik ovšem nepřichází. Naopak. Rozhostí se ticho. Trapné ticho.

„Hmmm,“ udělá Agnieszka.

„Myslíš, že teď přijde s tím, ať mu ji pomůžeme dodělat?“ nadhodím trošku zlomyslně. Agnieszka udělá nemravné gesto a zasmějeme se tomu. Otevřeným oknem se line vlahá vůně květnové noci a já dostanu nápad, co nakreslím na kartu „Láska“. Opřu se Agnieszce o rameno a pošeptám jí to. Znovu se zahihňáme. Políbíme se.