Popelka na plese
Darja Wolfová nám na
naše četná (a úpěnlivá) přání přišla dovyprávět, co se s Popelkou Klárou,
která skončila – ó, hrůzo - bez ponožek a princem Vladimírem, dělo dál. Tak se
hezky posaďte, milé děti, pohádka pokračuje. Bylo nebylo…
Moje obstarožní vozítko, jak přátelé
nazývali mou „feldu“, mi zablikalo na pozdrav a absolutně bez obav mě pustilo
nechutně potemnělou ulicí samotnou.
Doufala jsem, že mi šťastná náhoda odklidila z cesty všechna
individua, která se zde normálně vyskytují.
„Vy jste krásná, slečno,“ ozvalo se
chraplavě za mnou. Do háje! Andělíček strážníček má asi dovču.
Udělala jsem dva vyděšené kroky, než mě cizí ruce chytily kolem pasu. Strnula
jsem a mé milé podpatky mě zákeřně zradily.
Za mnou se ozval smích: „Iduško, tobě
to sluší, když se bojíš.“ Vladimír.
„Jseš idiot,“ odsekla jsem a vydala se k překrásně osvětlené budově na
konci ulice.
„Ido, počkej!“ křikl za mnou Vláďa a několika svižnými kroky mě dohonil.
Zastavila jsem a otočila se ke Klářinu princi.
„Taková krásná ženská jako ty se přece
nemůže objevit na plese sama, to by si ji tam pak našel nějakej idiot,“ drze se
na mě zazubil.
Kromě strážnýho andělíčka si vzal dovču asi i rozum, nebyla jsem schopná ze
sebe vypravit jediný slovo.
„Tak pojď, Iduško,“ vzal mě kolem pasu a já jsem se mu ani nepokoušela
vytrhnout (to bych byla vážně blbá). Nemohla jsem si za žádnou cenu vzpomenout,
kdy se ke mně někdo naposled choval tak hezky.
Přibližně pět kroků před hotelem, kde se ples konal, ve mně hrklo.
„Sakra, ponožky!“ vyjekla jsem a vytrhla
se Vláďovi ze sevření.
„Zabav Kláru!“ houkla jsem na něj a nechala ho zmateně stát před hotelem.
Za několik minut jsem po maratonu k autu a zpět triumfálně vcházela do
sálu. Očima jsem hledala stůl, u kterého měla být Klára. Seděla ke mně zády,
ale i tak jsem si všimla, že se hihňá nějakým Vláďovým vtipům. Díkybohu,
nevšimla si, že ten visí očima na mně. Zatraceně.
„Ahoj!“ vybafla jsem kamarádce za zády.
„Čau Iduš,“ otočila se ke mně trochu překvapeně.
„Dobrý večer, krásná slečno,“ mrknul na mě Vladimír a v modrých očích mu zajiskřilo.
Vděčně jsem se na něj usmála.
Klára se u stolu mračila.
„Můžeš nás na chvíli omluvit?“ poprosila jsem Vláďu a vytáhla Kláru ze židle.
Poodešly jsme od stolu. Byla jsem nadšená, jak to Kláře sluší, a připadala jsem
si jako Karl Lagerfeld, ale moje modelka mě zrovna čtvrtila, stahovala
z kůže a upalovala pohledem.
„Iduno,“ zasyčela, „co to mělo znamenat?“
Zatvářila jsem se tak svatě, že by mi Anežka Česká záviděla, a vytáhla jsem ze
své miniaturní plesové kabelky silonkové ťapky do střevíčků. Klára roztála.
„Jsi zlato, Idu,“ usmála se. No, aby to vydrželo.
„Nesmí to být vidět,“ upomínala jsem Kláru. Myslím, že silonky na silonkách
ještě do módy nepřišly. Ale jinak by jí ty botičky spadly.
Hudba hrála už půl hodiny, ale my jsme
pořád seděli u stolu. Když významné pohledy nefungovaly, začala jsem nenápadně
koulet očima.
„Iduško, nemotá se ti hlava? Pojďte se něčeho napít, holky,“ navrhl nám
Vladimír. Ach jo.
„Co si dáte, dámy? Noc je mladá, vína
dost,“ navrhoval nám náš společník u baru rozverně.
„Džus,“ odvětila jsem lakonicky.
„Džus, drahoušku? Copak jsi těhotná?“ divil se Vladimír a Klára se chichotala.
„Ne, miláčku,“ odsekla jsem jedovatě, „ale trpím chorobnou láskou ke svýmu
autu.“
„V tom případě musíme taky abstinovat, co říkáš, Kláro?“
Klára něco zamumlala a zrudla.
Za chvíli jsem měla chuť ji nakopnout, hypnotizovala jsem Vláďu pohledem a
slintala si do džusu. Bohužel mi bylo líto těch šatů, co jsme tak složitě
sháněli. Vláďa mi dělal přednášku o mobilních telefonech, kterou jsem
poslouchala jen tak napůl ucha, protože mě zatím pod barem držel za ruku a já
jsem už přestala přemítat, jestli by třeba náhodou neměl svírat ručku Kláře.
Už hodnou chvíli jsme se všichni tři
nudili sledováním prázdných skleniček, Klára byla duchem na své svatbě
s Vladimírem a já jsem dumala, jestli jsou chlapi natvrdlí, anebo pan
Úžasný neumí tancovat.
„Ido?“ oslovil mě někdo za mými zády.
„Petře!“ vykřikla jsem vyvedená z míry. Za mnou stál můj kolega
s dlouhou metalovou kšticí padající přes ramena černého saka.
K tomuto muži, kterého naše stará paní vrátná označovala za elegantního
šviháka, mě už nějakou dobu poutaly ty románově známé něžné city. A stejně
románově neopětované. Sálem se nesly
první tóny valčíku, které kazila Klára ťukáním brčkem do sklenice.
„Smím prosit?“ mrkl na mě Petr.
„Určitě,“ věnovala jsem Péťovi svůj nejkrásnější úsměv a Vladimírovi další
významné zakoulení očima.
„Vraťte Idušku v pořádku,“ napomenul Vláďa mého tanečníka napůl žertem.
O Petrovi se vědělo, že tančí skvěle, a
já bych se ještě dnes ráno v jeho náruči vznášela někde na oběžné dráze,
ale myšlenky na Vladimírovy úsměvy, jiskření v očích a stisky ruky
působily líp než gravitace. Vynadala jsem si, že se mi při poslední otočce
mohla aspoň zatočit hlava.
„Můžu tě pozvat na skleničku?“ zeptal se Petr spíš ze zdvořilosti a nabídl mi
rámě.
„Moc ti děkuju, ale řídím. A na tebe stejně u stolu čeká slečna,“ dodala jsem
s pohledem upřeným na blonďatou dámu, která nás sledovala.
„Té slečně to vůbec nevadí, protože je to moje máma,“ rozesmál se Petr.
Zatraceně, měla jsem si vzít brýle.
„Ale pojď, s takovou lichotnicí se ráda seznámí,“ usmál se ještě a vedl mě
ke stolu.
Po necelé hodině, která trvala
nekonečně dlouho, jsem se s historkou, že mám doma dítě a paní na hlídání
už musí domů, ze společnosti Petrovy matky vyprostila. Zamíchala jsem se do
davu na parketu a vydala se přes sál zpátky k baru, kde snad už vysvitlo
slunce, a Klára s Vladimírem se proměnili v kámen. Když jsem byla tak
blízko, aby mé bystré oči uviděly u baru naprosté nic, otočila jsem se zpátky
k našemu stolu.
Po jediném pohledu na Vláďu
s Klárou v náručí jsem se otočila na podpatku tak prudce, že jsem
k šatně málem dojela po břiše. Jakmile jsem zase nabyla rovnováhy, doběhla
jsem k šatně a s kabátem přes ruku zmizela v nočním tichu. Přála
jsem si, aby mi mráz pořádně nafackoval za to, jak jsem byla hloupá.
Po půlnoci mě moje felda vykopla před
panelákem a já jsem co nejtišeji vyběhla po schodech nahoru.
„Ty jsi ale blbá,“ oznámila jsem svému odrazu v zrcadle s pusou plnou
pasty a pobryndala jsem si košili.
„A prase k tomu,“ zamračila jsem se do zrcadla.
Do postele za mnou přišla kočka. Ulehla mi na polštář k hlavě.
V náhlé sdílné náladě jsem se vzepřela na loktech a zadívala se jí do
modrých očí.
„Kafčo,“ začala jsem poučně, „pamatuj si, že chlapi jsou a budou děsný svině. A
nakonec tě kvůli nim jen bolej nohy. Tak pravím já a dobrou noc.“ S tím
jsem zhasla světlo.
Ráno mě vzbudilo pípání mobilu. Klářina
tradiční esemeska na dobrý ráno.
„Já jsem tak zamilovaná! Nosil mě v náručí a esemeskoval do tří do rána.“
Praštila jsem mobilem o noční stolek, vzápětí zapípal znovu. Že by slečna
zapomněla nějaký důležitý detail?
Ido, jsi ta nejchytřejší ženská na světě.
Jsem totiž vážně idiot. Přísahám, že už se tý whisky nikdy nedotknu a ta dnešní
kocovina s tím nemá nic společnýho. Myslíš, že by Tě idiot mohl dneska
pozvat na kafe? Vladimír.