čtvrtek 22. srpna 2013

Tak co, milí čtenáři našeho blogu, už se nám pomalu vracíte z dovolených?


A zajisté čerstvě nabití nejrůznějšími zážitky a optimismem. V létě se přece láskám a nejrůznějším milostným eskapádám tak daří. Ať už jste byli u moře nebo u jihočeského rybníka, jistě jste potkali nějakého pana AntiGreye, českého „šeďáčka“, který by vám mohl být zářnou inspirací. A co vy, dámy? Taky vám občas zkřížili cestu pánové, nad kterými by jeden zaplakal (a klidně i smíchy), nebo vás pěkně naštval (případně pobavil) nějaký „pan Šeďa“? Proč z něj tedy neudělat nesmrtelnou literární postavu?
Na vaše nejnovější dílka už se totiž my všichni z Metafory moc těšíme.
Z těch, která už jste nám stačili naposílat, prozatím pilně vybíráme to nejlepší z nejlepšího, a můžeme vám prozradit, že je to radostná práce.

Tak se honem pojďte přidat, ať se brzy můžeme sejít na parádní oslavě nad knihou, na které bude i vaše jméno.

pondělí 19. srpna 2013

Popelka na plese


Darja Wolfová nám na naše četná (a úpěnlivá) přání přišla dovyprávět, co se s Popelkou Klárou, která skončila – ó, hrůzo - bez ponožek a princem Vladimírem, dělo dál. Tak se hezky posaďte, milé děti, pohádka pokračuje. Bylo nebylo…

Moje obstarožní vozítko, jak přátelé nazývali mou „feldu“, mi zablikalo na pozdrav a absolutně bez obav mě pustilo nechutně potemnělou ulicí samotnou.  Doufala jsem, že mi šťastná náhoda odklidila z cesty všechna individua, která se zde normálně vyskytují.
„Vy jste krásná, slečno,“ ozvalo se chraplavě za mnou. Do háje! Andělíček strážníček má asi dovču.
Udělala jsem dva vyděšené kroky, než mě cizí ruce chytily kolem pasu. Strnula jsem a mé milé podpatky mě zákeřně zradily.
Za mnou se ozval smích: „Iduško, tobě to sluší, když se bojíš.“ Vladimír.
„Jseš idiot,“ odsekla jsem a vydala se k překrásně osvětlené budově na konci ulice.
„Ido, počkej!“ křikl za mnou Vláďa a několika svižnými kroky mě dohonil. Zastavila jsem a otočila se ke Klářinu princi.
„Taková krásná ženská jako ty se přece nemůže objevit na plese sama, to by si ji tam pak našel nějakej idiot,“ drze se na mě zazubil.
Kromě strážnýho andělíčka si vzal dovču asi i rozum, nebyla jsem schopná ze sebe vypravit jediný slovo.
„Tak pojď, Iduško,“ vzal mě kolem pasu a já jsem se mu ani nepokoušela vytrhnout (to bych byla vážně blbá). Nemohla jsem si za žádnou cenu vzpomenout, kdy se ke mně někdo naposled choval tak hezky.
Přibližně pět kroků před hotelem, kde se ples konal, ve mně hrklo.
„Sakra, ponožky!“ vyjekla  jsem a vytrhla se Vláďovi ze sevření.
„Zabav Kláru!“ houkla jsem na něj a nechala ho zmateně stát před hotelem.

Za několik minut jsem po maratonu k autu a zpět triumfálně vcházela do sálu. Očima jsem hledala stůl, u kterého měla být Klára. Seděla ke mně zády, ale i tak jsem si všimla, že se hihňá nějakým Vláďovým vtipům. Díkybohu, nevšimla si, že ten visí očima na mně. Zatraceně.
„Ahoj!“ vybafla jsem kamarádce za zády.
„Čau Iduš,“ otočila se ke mně trochu překvapeně.
„Dobrý večer, krásná slečno,“ mrknul na mě Vladimír a v modrých očích mu zajiskřilo. Vděčně jsem se na něj usmála.
Klára se u stolu mračila.
„Můžeš nás na chvíli omluvit?“ poprosila jsem Vláďu a vytáhla Kláru ze židle.
Poodešly jsme od stolu. Byla jsem nadšená, jak to Kláře sluší, a připadala jsem si jako Karl Lagerfeld, ale moje modelka mě zrovna čtvrtila, stahovala z kůže a upalovala pohledem.
„Iduno,“ zasyčela, „co to mělo znamenat?“
Zatvářila jsem se tak svatě, že by mi Anežka Česká záviděla, a vytáhla jsem ze své miniaturní plesové kabelky silonkové ťapky do střevíčků. Klára roztála.
„Jsi zlato, Idu,“ usmála se. No, aby to vydrželo.
„Nesmí to být vidět,“ upomínala jsem Kláru. Myslím, že silonky na silonkách ještě do módy nepřišly. Ale jinak by jí ty botičky spadly.
Hudba hrála už půl hodiny, ale my jsme pořád seděli u stolu. Když významné pohledy nefungovaly, začala jsem nenápadně koulet očima.
„Iduško, nemotá se ti hlava? Pojďte se něčeho napít, holky,“ navrhl nám Vladimír. Ach jo.

„Co si dáte, dámy? Noc je mladá, vína dost,“ navrhoval nám náš společník u baru rozverně.
„Džus,“ odvětila jsem lakonicky.
„Džus, drahoušku? Copak jsi těhotná?“ divil se Vladimír a Klára se chichotala.
„Ne, miláčku,“ odsekla jsem jedovatě, „ale trpím chorobnou láskou ke svýmu autu.“
„V tom případě musíme taky abstinovat, co říkáš, Kláro?“
Klára něco zamumlala a zrudla.
Za chvíli jsem měla chuť ji nakopnout, hypnotizovala jsem Vláďu pohledem a slintala si do džusu. Bohužel mi bylo líto těch šatů, co jsme tak složitě sháněli. Vláďa mi dělal přednášku o mobilních telefonech, kterou jsem poslouchala jen tak napůl ucha, protože mě zatím pod barem držel za ruku a já jsem už přestala přemítat, jestli by třeba náhodou neměl svírat ručku Kláře.
Už hodnou chvíli jsme se všichni tři nudili sledováním prázdných skleniček, Klára byla duchem na své svatbě s Vladimírem a já jsem dumala, jestli jsou chlapi natvrdlí, anebo pan Úžasný neumí tancovat. 
„Ido?“ oslovil mě někdo za mými zády.
„Petře!“ vykřikla jsem vyvedená z míry. Za mnou stál můj kolega s dlouhou metalovou kšticí padající přes ramena černého saka. K tomuto muži, kterého naše stará paní vrátná označovala za elegantního šviháka, mě už nějakou dobu poutaly ty románově známé něžné city. A stejně románově neopětované.  Sálem se nesly první tóny valčíku, které kazila Klára ťukáním brčkem do sklenice.
„Smím prosit?“ mrkl na mě Petr.
„Určitě,“ věnovala jsem Péťovi svůj nejkrásnější úsměv a Vladimírovi další významné zakoulení očima.
„Vraťte Idušku v pořádku,“ napomenul Vláďa mého tanečníka napůl žertem.
O Petrovi se vědělo, že tančí skvěle, a já bych se ještě dnes ráno v jeho náruči vznášela někde na oběžné dráze, ale myšlenky na Vladimírovy úsměvy, jiskření v očích a stisky ruky působily líp než gravitace. Vynadala jsem si, že se mi při poslední otočce mohla aspoň zatočit hlava.
„Můžu tě pozvat na skleničku?“ zeptal se Petr spíš ze zdvořilosti a nabídl mi rámě.
„Moc ti děkuju, ale řídím. A na tebe stejně u stolu čeká slečna,“ dodala jsem s pohledem upřeným na blonďatou dámu, která nás sledovala.
„Té slečně to vůbec nevadí, protože je to moje máma,“ rozesmál se Petr. Zatraceně, měla jsem si vzít brýle.
„Ale pojď, s takovou lichotnicí se ráda seznámí,“ usmál se ještě a vedl mě ke stolu.
Po necelé hodině, která trvala nekonečně dlouho, jsem se s historkou, že mám doma dítě a paní na hlídání už musí domů, ze společnosti Petrovy matky vyprostila. Zamíchala jsem se do davu na parketu a vydala se přes sál zpátky k baru, kde snad už vysvitlo slunce, a Klára s Vladimírem se proměnili v kámen. Když jsem byla tak blízko, aby mé bystré oči uviděly u baru naprosté nic, otočila jsem se zpátky k našemu stolu.
Po jediném pohledu na Vláďu s Klárou v náručí jsem se otočila na podpatku tak prudce, že jsem k šatně málem dojela po břiše. Jakmile jsem zase nabyla rovnováhy, doběhla jsem k šatně a s kabátem přes ruku zmizela v nočním tichu. Přála jsem si, aby mi mráz pořádně nafackoval za to, jak jsem byla hloupá.
Po půlnoci mě moje felda vykopla před panelákem a já jsem co nejtišeji vyběhla po schodech nahoru.
„Ty jsi ale blbá,“ oznámila jsem svému odrazu v zrcadle s pusou plnou pasty a pobryndala jsem si košili.
„A prase k tomu,“ zamračila jsem se do zrcadla.
Do postele za mnou přišla kočka. Ulehla mi na polštář k hlavě. V náhlé sdílné náladě jsem se vzepřela na loktech a zadívala se jí do modrých očí.
„Kafčo,“ začala jsem poučně, „pamatuj si, že chlapi jsou a budou děsný svině. A nakonec tě kvůli nim jen bolej nohy. Tak pravím já a dobrou noc.“ S tím jsem zhasla světlo.

Ráno mě vzbudilo pípání mobilu. Klářina tradiční esemeska na dobrý ráno.
„Já jsem tak zamilovaná! Nosil mě v náručí a esemeskoval do tří do rána.“
Praštila jsem mobilem o noční stolek, vzápětí zapípal znovu. Že by slečna zapomněla nějaký důležitý detail?
Ido, jsi ta nejchytřejší ženská na světě. Jsem totiž vážně idiot. Přísahám, že už se tý whisky nikdy nedotknu a ta dnešní kocovina s tím nemá nic společnýho. Myslíš, že by Tě idiot mohl dneska pozvat na kafe? Vladimír.