O českém panu Šeďovi

Chudák Lenka! chtělo by se možná zvolat po přečtení povídky, kterou nám poslala Ewril. Nebo spíš „Každý svého štěstí strůjcem“?

Podívala jsem se na své velké hnědé krabice, ve kterých jsem měla zabalený celý svůj život. Bylo jich poměrně málo, a upřímně? Nevím ani, co bych si počala, kdyby jich bylo víc. Nevlastnila jsem ani úžasný mercedes jako naše milá knižní hrdinka Anna a ani žádné jiné drahé, pěkné vozidlo. Dobře, zkrátím to, jsem vlastníkem otlučené škody, která má svá nejlepší léta za sebou a troje dveře. Kufr se velikostí podobá mé kabelce a zadní prostor je velký tak na to, abych v něm mohla vozit sestřiny děti.

Ale právě teď jsem se na své vozítko dívala plná hrdosti, že patří pouze mně. Naskládala jsem do něho krabice a sedla si za volant. Nevydala jsem se směr New York či Washington, to opravdu ne, ale směr Brno.

Když se teď nad tím zamyslím, od doby co jsem na chodbě u nás v paneláku poprvé potkala svého souseda Jana Petříčka, uplynulo už osm měsíců. Ne, nebyl to milionář, nýbrž učitel s krátkými blonďatými vlasy a ixkrát zlomeným nosem. Mluvil spisovně a z jeho bytu byla každý den slyšet hlasitá jazzová hudba. Někdy po dvou měsících od jeho nastěhování jsem za ním zašla, abych mu laskavě sdělila, že pokud si tu hudbu neztlumí, jeden z nás se bude muset odstěhovat. Vzal to překvapivě velice vážně a po zbytek dvou měsíců nebylo z jeho bytu slyšet nic. Mohla jsem čekat, že se něco stane, protože se stalo, a já s milým, ale o něco starším pánem Janem skončila na kafi o dvě patra níže v jedné pražské restauraci. Nejdříve jsme byli sousedé, poté jsme byli přátelé a nakonec jsme zůstali pouze známými, protože se pochlubil, že má v Olomouci manželku a že se za ní stěhuje. A tak byl po osmi měsících byt opět prázdný.

Jestli si ale myslíte, že je tohle konec, velice se mýlíte. O několik dní později jsem na pracovní schůzi potkala Milana Houbu. Nutno dodat, že jsem nezaskakovala za sestru, nezakopla o své vlastní hnáty a nespadla k nohám cizímu muži, a ani jsem na sobě neměla sukni a sako. Nenacházela jsem se ve velké firmě, ale v menší redakci módního časopisu a s Milanem Houbou jsem se seznámila přes ředitelku, která byla jeho sestra a představila ho i zbytku sto devadesáti zaměstnanců. Nebylo to romantické seznámení, protože k tomu nemám pěkný obyčejný vzhled jako světlé vlásky a podobně. Vlasy mám černé, pusu černou a oči zelené jako tráva. Nevypadám obyčejně, chodím v černé a své spolupracovníky, konkrétně mužskou část, děsím. Brzy jsem se na pracovním pohovoru dozvěděla, že mě přijali do velké firmy neboli redakce jiného a prodávanějšího časopisu, který vlastnil Milan Houba, jenž ovšem pocházel z Brna a právě tam se nacházela i jeho velectěná firma.

Jednoho ranního dopoledne jsem se domluvila s ředitelkou Mackovou, která měla zařídit, aby mě Milan Houba odvezl do Brna, představil mi mé budoucí spolupracovníky a trochu mi ukázal město. Zpočátku se situace vyvíjela podle plánu: seznámila jsem se s lidmi z redakce časopisu, zašla jsem s Milanem na kafe, podívala se po městě. Pak šel plán ale s prominutím k šípku a já skončila u pana Houby doma, kde nás překvapily jeho tři děti, které přišly dřív ze školy.  Rovnou vám odkryji i záhadné tajemství: Milan Houba vlastnil dvoupatrovou vilu se zahradou, ale také tři děti, z nichž nejstarší syn byl pouze o devět let mladší než já. Vlastnil také otlučenou mazdu a pěkné BMW, ale to dřímalo v garáži. Byl o pět let starší než já a měl zlozvyk každý den pít červené víno a volat si se svými dvěma kamarády Pepou a Tondou. Nebyl ani zdaleka tak dokonalý jako náš milovaný pan Gray, ale možná proto to byl pan Šeďa. Nevlastní a ani nevlastnil miliony a nežil ve vysněné Americe. Bydlel v Brně, byl šéfredaktorem a majitelem firmy, zemřela mu manželka a voněl se voňavkou jako můj děda, a přece na něm bylo něco, z čeho se mi podlamovala kolena. Neměřil ani úchvatné dva metry, ale jen něco lehce přes metr sedmdesát, a neměl krásné šedé oči, nýbrž modré.

*

Do Brna jsem přijela okolo půl sedmé protože jsem půl dne stála v zácpě na dálnici a můj milý přítel Milan nevlastnil vrtulník, aby si pro mě přiletěl. Nevlastnil ani letadlo a vlastnit ani nemohl, protože měl panickou hrůzu z výšek.

Okolo osmé večer jsem se konečně dostala k Milanově vile a musela si sama vynosit z auta své velké hnědé krabice až do domu. Jeho tři děti: Markéta, Tomáš a Jakub totiž večeřely a neměly náladu pomáhat tátově milence s věcmi. Jakub těžce nesl to, že jsem pouze o devět let starší a Tomáš míval záchvaty, při kterých měl sto chutí mě nakopat do mého malého pozadí. Markétě bylo třináct a nejdelší rozhovor se mnou trval přibližně deset sekund. Ani jedno z dětí mě nemilovalo.

A tak jsem si tedy vynosila věci sama, naskládala je do haly a přisedla si k dětem k večeři. Dost nasupeně se na mě dívaly až do té do doby, než v deset hodin přišel jejich milovaný tatínek, který však si však nedělal ani trochu starostí s tím, že v hale jsou nějaké krabice a mně došel benzín. Nezajímalo ho ani mé nové krajkové prádlo a největší radost měl z toho, že v televizi dávají americký fotbal. Po dobu dalších dvaceti čtyř hodin ho nezajímalo, že má mě, svou přítelkyni Lenku, v domě a k mým krabicím se dostal až koncem týdne. A přesto jsem mu to nemohla zazlívat, protože je to přece český pan Šeďa a stejně jako pan Gray ani on není dokonalý (i když pro mnohé ano).

POZOR! POZOR! POZOR!

Odměna za další povídky je tu!

Myslíte si, že jsme na vás zapomněli? Ale kdepak! Už zase přišel čas na odměny. A vítězka naší soutěže o nejlepší dílo tentokrát nebude jen jedna, ale rovnou dvě.

Naše metaforácká velerada vybrala – pozor, fanfára! – povídky „Nedosažitelný“ od autorky jménem Alape a „Ať žije láska“ od Marty Rydlové.

Výhra se tak pro obě stává naopak lehce dosažitelnou.

A protože za dobré psaní rozdáváme dobré čtení, může si každá z oceněných autorek na webu Metafory rozkliknout naši knihovnu a začít vybírat. Jakou knihu by ráda, pak pošeptá do mailu helena@metafora.cz naší kolegyňce Heleně a doplní svoji adresu, aby se na ni pošťák s dárečkem mohl co nejdřív vydat.

A co vy ostatní? Taky nemáte co číst? Tak pište J

Nenávist na první pohled

A rovnou ještě jednou David Janovský! Svoje dílko uvádí autor slovy: „Vražedná síla slabin. Povídka není úplně pro puritány.“ Co dodat? Snad jen, že se jmenuje Nenávist na první pohled.

„It was hate at first sight for us darling
The Lady and the Tramp rabid and snarling,
Awkward lovers and charmers worth mauling
It's a match made in hell, cupid's squalling…”

Lordi - „Hate at first sight“

Páteční alkoholový dýchánek v klubu měl jako obvykle předem daný, naprosto nekoordinovaný, a proto tak brilantní průběh. Jídlo, drink, drink, drink, nějaká ostuda na parketě, drink, drink, být neodolatelný, drink, drink, pokusit se sbalit nějakou kost, odmítnutí, drink, drink, návštěva toalety, drink na cestu, taxi, postel, zvratky a předsevzetí, že už nikdy nebudeme pít.
Toho večera jsme byli těsně před nějakou ostudou na parketě.

„Hele vidíš ji? Běž za ní. Pozvi ji na drink,” pokoušeli mě kamarádi.
„Za kterou?”
„Za tou v tom černém, co tam stojí sama u baru už dobrou půlhodinu.”
„Ty vole, vždyť to je klasická mrcha. Zlomí chlapci srdce, konto i vaz. A možná nedodrží ani pořadí.”
„Mno, však proto tam posíláme tebe.”
„Polibte mi, blbci.”
„Hele, dívá se na tebe.”
„Na jasně, protože vás viděla, jak se na ni ksichtíte, a jakmile se k ní teďka někdo přiblíží, tak mu urve penis a umlátí ho jím takovým způsobem, že jí ještě poděkuje.”
„Vražedná to síla slabin.”
„Bože, s kým já se to kamarádím?” povzdechl jsem si a pak udělal osudovou chybu. Zamířil jsem k ní.

„Ahoj, já jsem Martin. Můžu tě pozvat na drink?”
„A to jako proč?”

V duchu jsem polkl odpověď „protože tě chci nejdřív trochu osahat na parketě při nějakém pomalém songu, pak jít k tobě domů, pokusit se o paterčata a zmizet, než se probudíš”.
Jelikož jsem během tři vteřin nepřišel na nic chytřejšího, vypadlo jenom ze mě jenom: „Protože takhle to rodeo funguje, ne?”
„Tak to mi asi budeš muset vysvětlit,” odpověděla.
„Mno, výborně a co u toho budeme pít?”
„Bloody Mary.”
Podíval jsem se na ni s nedůvěrou.
„Vážně zeleninový koktejl?”
„Hele, hleď si svého a plať.”
„Gratuluji, právě jsi vystihla podstatu šťastného manželství. Mně vodku s redbullem, prosím.”
Nevypadala zle. To opravdu ne. Krátce střižené černé vlasy, špičatý nos a pichlavý pohled zelených oči. Možná mě i trošku vzrušovala. Ale spíš než ona sama fyzicky, tak to, co z ní vyzařovalo. Chladnost, nedostupnost a snad lehká krutost. Krásná mrcha.
„Tak co jsi myslel tím rodeem?”
„No, to je jednoduché. Chlapec přijde za dívkou, nabídne ji drink, dívka svolí, chvíli si budou povídat o kravinách, půjdou si zatancovat a pak už to záleží na jenom tom, jak moc je dívka zvrhla.”
„Mám chuť tě -”
„Políbit?”
„-prolískat zleva a zprava, aby ses probral,” doplnila.
„Já na ty SM prakticky moc nejsem.”
Na chvíli se odmlčela a usrkla z hustého koktejlu. Koutky jí zacukaly v úsměvu.
„Ó, bože ne, ty se umíš i smát? Jsem šokován!” prohlásil jsem s afektovanou nepříčetností.
Vrátila mi to tónem o teplotě zmrzlého jezera.
„Ty se ale opravdu rád posloucháš, pověz, kompenzuješ si tím malý penis?”
„Ne, svoje čtyřcentimetrové hovado si kompenzuji tím velkým autem, ve kterém jezdím.
To už nevydržela a propukla v hlasitý smích.
„Ok, přesvědčil jsi mě. Jmenuju se Marcela.”
„Moc mě těší, Marcelo.”
„To opravdu pochybuju, budeš litovat, že jsi přišel.”
„Proč, prosím tě?”
„Lámu srdce, konta a vaz.”
Maličko jsem se zasekl. Buď tuhle hlášku někde slyšela předtím - to byla lepší varianta -, nebo slyšela mě, jak o ní mluvím před klukama. A to by se už nemuselo setkat s takovým pochopením.
„Mno, tak pojďme jako první zlomit to konto,” navrhl jsem a objednal šampaňské.
„Proč ne?” opáčila.
Po láhvi přišly na řadu první panáky absintu. O dva panáky a návštěvu záchodové mísy později jsem usoudil, že tohle nebude správná cesta.
Sotva jsem se vypotácel z toalety, už na mě čekala s plechovkou energetického nápoje v ruce.
„Copak, šampióne? Je ti blinkno?”
„V pohodě, lijeme, dokud nepadneme, a pak lijeme i vleže.”
„Tak doufám, že do polohy vleže se ještě dneska dostaneme.”
„To jsme dva,” vykoktal jsem ze sebe.
Vypil jsem energy drink, zalil to několika sklenicemi vody a vyrazili jsme na parket. Pohyb mi udělal dobře a rozproudil mi krev. Marcela se usmívala čím dál tím víc, tiskla se ke mě stále silněji a cestovala mi rukama po celém těle. Krev mi pak proudila úplně všude jenom ne do hlavy.
Hodiny ukazovaly třetí ranní, když DJ vyhlásil songy na přání. Jako na povel se vrhla k pultu skupina -náctiletých fanynek Justina Bobra, kterým sice zcela jistě nebylo osmnáct, ale zato měly od rodičů dost peněz, aby chlastaly až do rána. Marcela znechuceně zakoulela očima, vzala mě za ruku a už mě táhla ven z klubu.
„Kam vyrážíme?”
„Někam, kde se ještě hraje. Copak už se necítíš, chlapečku?”
„Nezlob, nebo dostaneš na holou.”
„Jenom slibuješ. Typický chlap.”
Nasedli jsme do taxíku a přejeli na druhou stranu města. A show začala znova. Bláznivý tanec, drink, drink, tanec. Začínal jsem se cítit unavený. Redbull nepomáhal a začaly se mi klížit oči.
„A co kdybychom se vypravili ke mně domů?” navrhl jsem.
„No tak, vždyť je teprve půl páté. Začal si velice dobře, nepokaz si to.”
„Ale takhle se do polohy vleže nedostaneme. Teda spolu. Je možné, že budeš spát sólo.”
„Tak pojď za mnou, něco pro tebe mám.”
Zatáhla mě na toalety. Že bych měl štěstí?
Vylovila z kabelky lahvičku s bílým práškem a půlku jí vysypala na malé zrcátko. Několika velice zkušenými pohyby rozdělila hromádku na dvě lajničky, a než jsem stačil zaprotestovat, jednu velmi ladně sjela. Zaklonila hlavu a nechala pár vteřin zavřené oči.
Když je otevřela vypadala tak dvakrát čilejší, než když jsem ji toho večera poprvé oslovil.
„A teď ty, šerife.”
„Sakra, já nevím. Tohle je na mě moc silný kafe.”
Podívala se na mě opravdu naštvaně.
„Tak jdi do prdele, ty chudinko.”
Vzala si kabelku a práskla dveřmi. Zůstal jsem stát na toaletách sám, se zrcátkem koksu v ruce.
„Stojí mi za to?” zeptal jsem se svého odrazu v zrcadle. Najednou mi přišlo strašně líto, že by tahle show měla skončit.
„Show must go on. A vážně bych měl přestat mluvit se svým odrazem v zrcadle. Ale stejně jsem čarovný.”
Nevěděl jsem přesně jak na to, ale po vzoru filmů, kde to do sebe všichni cpali, jako by se nechumelilo, jsem přiložil nos k zrcátku a snažil se nasát co nejvíc.
Chvíli se nic nedělo. Stejně jako Marcela jsem zaklonil hlavu a zavřel oči. Nic, necítil jsem nic.
Otevřel jsem oči.
A pak to přišlo, zničehonic, jako výstřel z pistole. Světla najednou svítila tak jasně. Únava byla pryč. A já měl energie, že bych přepral Chucka Norrise.
Vystřelil jsem z toalet a vydal se najít svou dívku.
Stála u baru zase s tím nepříjemným výrazem, kterým mě častovala na začátku večera.
„Slečno, něco jste zapomněla na toaletě.”
„Ale, a co by to asi tak mělo být?”
„Tohle!”
Chytl jsem jí za ruku a přitáhl ji prudce k sobě. Než stačila cokoliv namítnout, líbal jsem ji jako o život. Nikoliv však něžně a lehce, jak se na první polibek sluší a patří, ale divoce, animálně a až obscénně.
Odstrčila mě. Vztekle se na mě podívala a udeřila mě otevřenou dlaní do obličeje.
A pak se ke mně vrhla zpět a pokračovali jsme v tom zběsilém tanci.
„Chceš mě? Vem si mě!” zasyčela mi do ucha
Mé ruce sklouzly až k jejím hýždím. Pevně jsem ji zmáčkl.
„Vyskoč si.”
Objala mě nohama a vyrazili jsme takhle na parket. Lidi nás zrovna nemilovali, ale my si to užívali. Přišla mi lehká jako pírko, šarmantní jako princezna a přitažlivá jako modelka Victoria Secret.
Krev mi opět proudila do jiné hlavy než do té na krku. A bylo to fajn.
V šest ráno klub zavíral.
„Teď je teprve čas si jít lehnout. Jedeme ke mě!” poručila.
Taxík nás vyklopil na kraji města.
„Je to kousek pěšky, pojď! Za chvíli tam budem.”
„No ještě chvilku, a už budu já.”
„Ale prosím tě, to ještě vydržíš,” řekla, a aby mě poškádlila, projela si rukou po výstřihu.
Protočily se mi panenky. Se škodolibým úsměvem se rozběhla k jednomu z domů. Vyběhl jsem za ní. Moc jsem ji chtěl. Byla báječná. Ani stopa po té mrše, na kterou vypadala, když jsem ji viděl poprvé.
Když jsem ji doběhl, už zápasila s klíčky od domu. Vpadli jsme do předsíně a začali ze sebe strhávat svršky.
Byl to nejlepší sex v mém životě. Marcela byla ďábel. Netušil jsem, co všechno se dá dělat s jazykem a do kolika různých poloh se dá tělo ohnout. Ona mi to všechno ukázala. Po celém bytě. Když jsem si myslel, že víc energie už ze sebe dostat nemůžu, přispěchala s lahvičkou bílého prášku. Dospěl jsem k poznání, že se dá šňupat i z jiných míst, než je zrcátko.
Byl jsem v ráji.
Hodiny ukazovali deset třicet když nám došlo, že máme dost.
„To bylo… intezivní.”
„Hmm, nebyl jsi špatný.”
„Do prdele, tohle byl můj životní výkon.”
Marcela se zasmála zplna hrdla.
„Ano to byl. Životní. Jdeme si lehnout.”
„Asi neusnu, mám pořád v sobě to svinstvo.”
„Tak s tím ti můžu pomoct. Vydrž, mám tady někde rohypnol.”
„Sakra, doufám, že mě pak ve spánku neznásilníš.”
„Tak toho bych se na tvém místě nebála. Budeš spát jako zabitý.”

***

Hnusil se jí. Ne však vzhledem, ale tím, co měl v sobě. Od toho prvního okamžiku, kdy tam za ní v klubu přišel. Typicky namyšlený nadrženec s odpovědí na všechno. Ano, odpovídal zábavně, a proto usoudila, že dneska bude Vyvoleným on. Ten večer si opravdu užila. On platil, ona se bavila, tím jak ho škádlila. Dávala mu naději a vzápětí ho potápěla. Ale vydržel.
A tak se s ním za odměnu vyspala. Nebylo to zlé, opravdu ne. A oboustranně prospěšné.
Ale chtělo to dotáhnout do konce. Když myslí slabinami, musí počítat s následky.
Sotva ulehli a ona uslyšela jeho pravidelné oddechování, vyskočila z postele.
Sešla do kuchyně a vzala si vykosťovací nůž.
Stejně jako někteří před ním i tenhle pro ni ztratí hlavu…

„Beware in the bed
I might cut off your head,
You choke me blue with the pillow tie,
This love was never alive…”

Lordi – „Hate at first sight“

50 odstínů na holou

No sláva! Do našeho dámského autorského klubu konečně zase zavítal muž. Jmenuje se David Janovský a přináší nám 50 odstínů na holou. No vážně. Nebo nevážně? Každopádně k tomu sám podotýká: „Buďme svými monstry. Celé dílko je trošku parodie a doufám, že se budete bavit stejně jako já, když jsem to psal.“

Upjatý, hubený úředníček v bílé košili se na sebe díval do velkého nástěnného zrcadla. V hlavě se mu honily obrazy několika jeho bližních.

„Karle, říkám ti to pořád, buď svůj!” velel neustále jeho šéf. Velká maskulinní opice s prackama jako lopaty.

„Miláčku, hlavně se ničeho neboj a buď svůj.” opakovala dokola manželka. Manželka, ze které se po jednom dítěti stal akorát tlustý kamarád. O nějaké vášni mezi nimi už nemohla být řeč. Tedy pokud se to netýkalo jídla.

A měl toho už dost!

Díval se na sebe do zrcadla a vedle něj bylo vyskládáno několik věcí, o kterých doposud jenom četl. Zaplašil vzpomínky na lidi, kteří mu radili, jaký má být, a nechal se unášet příslibem několika velice zajímavých chvil.

„Ale no tak Kájo, začni.”

Hlas přerušil až svištivý zvuk následovaný hlasitou ránou.

***

„Mami, tatínek už je doma?”

„Ano zlatíčko, přišel asi před hodinou, proč se ptáš?”

„Mami a on si přivedl nějakého kamaráda?”

„Ne zlatíčko. Jak jsi na to přišla?”

„Šla jsem kolem jeho pracovny a slyšela jsem, jak někomu říká, že je zlobivý chlapec, a pak se ozvala taková divná rána a někdo tam tak zvláštně zakřičel.”

„A nedivá se tatínek na nějaký film?” pronesla maminka již značně znepokojeně.

„Ne, televizi jsem neslyšela. Je tatínek zdravý?

„Určitě je zlatíčko. Zajdu se tam podívat.”

***

„Ty jsi zvíře. Jen mi dej. Jo, takhle se mi to líbí.”

„Jsi zlobivý?”

„Jo, moc jsem zlobil. Potřebuju potrestat.”

„Vem si do ruky tamtu pingpongovou pálku.”

„Ano?”

„Předkloň se.”

„A pořádně se rozmáchni.”

Plesk

***

Manželka stála za dveřmi a nevěřícně poslouchala podivný dialog.

Podivný z důvodu, že byl pronášen jedním hlasem.

Zlehka vzala za kliku s myšlenkou na nenápadné vtečení do místnosti, avšak zamčené dveře její pokus zmařily.

***

„Kájo, teď je načase zkusit tu smyčku. Ale vzpomeň si na Davida Carradina. Moc bych to na tvém místě nepřetahoval.”

***

Manželka vytřeštila oči a svou stodvacetikilovou křehkosti se něžně opřela do dveří.

Ty po pár vteřinách přijaly nevyhnutelné a včetně pantů se poroučely k zemi.

To, co manželka uviděla, ji naprosto šokovalo. Tedy v rámci možností.

Její šedesátikilový manžel, oděný pouze do bílé pracovní košile, stál před zrcadlem a za použití všech nástrojů, o kterých četla v nejlepší knížce na světě, což bylo mimochodem Padesát odstínů šedi, si na svém drobném zadečku způsoboval podlitiny.

„Karle, ty jsi monstrum!”

Karel se podíval do zrcadla, a jako by někomu odpovídal, pronesl:

„Ne. Já jsem svůj.”

Ať žije láska

Z deníku budoucí nevěsty

Lidi se mění, lásky se mění… Nebo ne? Mění se snad jen okolnosti, ale tenhle tolik opěvovaný cit zůstává? O puberťáckých úletech, lásce ajťácké i dalších vesele vážných věcech nám přišla povyprávět Marta Rydlová.

Šestnáctého června 1998

Dnes jsem slavila šestnáctiny. Samozřejmě v kruhu rodiny, takže to bylo jako obvykle nudný. Máma mi dala tenhle deníček se zámečkem a já se jí zeptala, jestli nemá pocit, že jsem už na to přeci jen stará. Jenomže potom jsem si uvědomila jednu důležitou věc, která mě trápí už pekelně dlouho a se kterou se nemůžu nikomu svěřit, protože bych se znemožnila. Ten problém mě ničí od začátku školního roku a mám pocit, že se na tom asi nic nezmění.

Miluju Pavla Šedivýho, nejchytřejšího kluka z naší třídy, kterej má úžasnou postavu, protože dělá závodně atletiku, ale kromě toho, že sportuje a šprtá, nemá na nic jinýho čas. Když se ho zrovna dneska zeptali kluci o přestávce, proč nechodí s žádnou babou, ušklíbl se, že na to kašle, protože kdyby chtěl, může je v oddíle trhat jako maliny, jednu po druhý. Ale jeho to nezajímá, prej chce v životě něco dokázat. Položila jsem sama sobě otázku, jestli i já chci něčeho dosáhnout. Odpověď jsem znala okamžitě: Chci ztratit panenství s Pavlem a vzít si ho za manžela, což jsem si vytýčila jako svůj hlavní cíl pro následujících pět let.

Sedmnáctého června 1998

Courala jsem se Zuzkou po městě a mluvila jsem s ní o klucích a tom, kdy chci mít svatbu. Měla jsem v tom jasno, ale Zuzka mi oznámila: „Ve dvaceti se vdávají jedině trubky.“ Takže jsem pak raděj mlčela, protože kdo ví, co by o mně roznášela mezi spolužačkama. To rozhodně nemůžu potřebovat, když jsem se právě rozhodla sbalit Pavla za každou cenu.
Babička mi dodatečně věnovala k narozeninám podprsenku velikosti 70 C, košíčky mi byly velký. Trochu jsem se zastyděla a vzpomněla si na to, jak loni sestřenice na mou adresu prohlásila, že mi rostou prsa po tátovi. Zato ona by potřebovala místo kusu krajky dva pořádný stany. Babičku jsem taky proklela. Tím dárkem mi totiž vmžiku sebrala zbytek sebevědomí.

Na příští rok jsem si ale připravila geniální plán. Zhorším se schválně v matice tak, abych musela hledat doučování, a skrze to se vnutím Pavlovi, kterej v tomto předmětu exceluje. Doučoval už dva kluky z vedlejší třídy, proč by teda nepomohl mně. V tom by byl čert, aby se mi to nepodařilo. Když si ho takhle pěkně přitáhnu k sobě, určitě se mi ho podaří očarovat. Každopádně ale pouze v případě, že mý vnady dorostou alespoň do velikosti C.

Šestnáctého června 1999

Včera jsem konečně přišla o panenství. Stalo se to po závodech, který Pavel vyhrál. Měl volnej byt, a proto mě pozval k sobě. Představovala jsem si, že to bude šíleně romantický. Pěkně jsem se sekla. Než k tomu došlo, oznámil mi, že přefikl tři holky z oddílu, a tudíž má na rozdíl ode mě zkušenosti, který mi předvedl fakt v plný kráse. Chrochtal u toho jak prase a já přitom cítila, že mý útroby definitivně opustí děloha i vaječníky. Po aktu okamžitě usnul. Jediný, co tu chvíli zachránilo, bylo jeho nádherný a dokonalý tělo, na který se ani po čtyřech měsících chození nemůžu vynadívat.

Když se probudil, zeptal se mě, jestli umím vařit, protože má šílenej hlad. Zvedla jsem se a umíchala mu vajíčka. Vynadal mi, že jí pouze míchaný bílky s rajčatama. „Nejsem žádná blbá kuchta,“ odsekla jsem mu, „ale budoucí právnička,“ dodala jsem významně a přitom dost lhala. Na práva mě nikdo nedostane ani heverem.

Na usmířenou mě políbil a potom jsme se dívali na Pěsti ve tmě, což je úžasnej film s Markem Vašutem, v němž mi připadá mladej a krásnej. Objektivně řečeno, přeci jen o chlup hezčí než Pavel. Nechala jsem si to ale pro sebe. Pavel si totiž na svým dokonalým vzhledu zakládá.

Sedmnáctého června 1999

Ráno jsem si krejčovským metrem měřila obvod přes prsa a oproti poslednímu zápisu z konce května mi vyrostly přesně o centimetr a půl. Stejně mi je podprsenka od babičky pořád velká. Pavel mě utěšuje, že mu na hrudníku nezáleží a navíc mám prej docela solidní zadnici, která tento nedostatek vynahrazuje. Občas si připadám jako kus masa. Svěřila jsem se s tím Zuzce a ta mě uklidnila, že je to úplně normální.

Podařilo se mi zažehnat čtyřku z matiky, ale musela jsem se s Pavlem učit třikrát týdně, a než máti pochopila, že kromě učení stíháme ještě jiný věci, nedala na Pavla dopustit. Poté, co našla pod mou postelí obal od prezervativu, poručila mi, abych se připravovala do školy sama. Táta k tomu poznamenal: „Jsem ještě dost mladý na to, abych se stal dědečkem.“
No, já vím, prostě je trapnej. Naštěstí prázdniny klepou na dveře, a tím pádem mi můžou vlízt oba na záda.

Šestnáctého června 2000

Probudila jsem se po týdenní kocovině v chatě Pavlových rodičů, kde jsme slavili to, že jsme nejen přežili maturitu, ale dokonce dostali i příslušný vysvědčení. Koupat se každý den v bazénu bych vydržela ještě minimálně dva měsíce. Jenomže mě žádný radovánky ani studium vysoký nečeká.

Budu mít totiž nevlastního brášku. Načapala jsem otce v ložnici s nějakou krasavicí jen o pár let starší než já. Napráskala jsem to matce, ta mě ovšem usadila, že ona má milence asi rok a je jí to šumák. Domluvila jsem se proto se Zuzkou, že si najdeme společnej podnájem, protože můj pokojíček za chvíli obsadí nevítanej sourozenec. Otec na to konto prohlásil:„Jsi už snad dost stará, abys to pochopila.“ Tak jsem jenom pokrčila ramenama a začala si balit věci. Pavel mě odstěhuje na konci června. Oba se na to těšíme, protože už nad náma nebudou bdít mý nezodpovědný rodiče.

Sedmnáctého června 2000

Pavel mi konečně prozradil svý plány na novej školní rok, kdy se zapíše na elektrotechnikou fakultu.
„To chceš, aby z tebe byl pojašenej ajťák,“ divila jsem se.
„Ty máš představy, vybral jsem si ten nejperspektivnější obor,“ dodal a dokonale mě tím uzemnil.

Taky se rozhodl seknout s atletikou, protože by obojí nestíhal. Přála bych si, aby jednou řekl, že některý věci dělá nebo mění kvůli mně. Já kvůli němu, i když spíš kvůli naší povedený famílii, nastoupím v září do hotelu jako recepční. S gymplem mě nikde jinde nechtěj.

Odpoledne jsme museli jet pro těhotenský test. Měla jsem to dostat před čtrnácti dny, a nic. Zachvátila mě panika, abych omylem nerozmnožila řady potomstva v naší rodině. U Pavla by mi to neprošlo a celkem nevím, jak bych se vměstnala do malýho podnájmu s kojencem v kočáru. Navíc bych tím ohrozila Pavlovu zářnou budoucnost a kariéru.
„Miluješ, mě,“ chtěla jsem se ujistit, že mě nečeká dráha svobodný a opuštěný matky.

Jen ze sebe vymáčkl: „Jo,“ a pak si dolil zbytek vodky a strčil mi ji pod nos: „Dáš si taky?“
„Ne,“ vyštěkla jsem.
Ať žije láska!

Šestnáctého června 2001

Mladý holky by neměly zůstávat dlouho svobodný a bezdětný. Pak totiž vedou podobně splašenej život jako Zuzka. Skoro každej den potkávám v naší koupelně cizího chlápka, některý se teda pravidelně střídaj a v podstatě se vracej, jiný jsou modely na jednu noc. Jinak se Zuzkou vycházíme, ale už mi to začíná lézt na nervy.

Když jsem si postěžovala Pavlovi, tak mi řekl, abych jí nezáviděla, a pokud mám sama podobný choutky, nebude mi překážet v cestě. Od tý doby, co nastoupil na vysokou, se chová jak trotl. Zdá se, že má v hlavě jenom čísla, a pokud se u mě zastaví, sundává pokličky z hrnců a zkoumá jejich obsah. Nemůžu ho skoro vytáhnout nikam do společnosti. A když jdeme náhodou do hospody, tak pouze s jeho spolužákama z kruhu, s kterýma je zabáva jako v márnici. Toho magora, co vymejšlí ajťácký vtipy, bych pověsila za koule do průvanu. Minule jsem mu oznámila, že už ty přihlouplý historky o rozbitým harddisku poslouchat nechci a ať si na ty sedánky chodí sám. Bohužel se urazil a potom se mnou tři dny nemluvil.

Sedmnáctého června 2001

Zavolala jsem Pavlovi, jestli by se nechtěl u mě alespoň občas ukázat, protože se víc než týden úspěšně míjíme a začínám pochybovat, zda spolu ještě chodíme.
„Zlato, nemůžu, čekají mě zkoušky, pochop to, užijeme si jeden druhýho v létě,“ přesvědčoval mě.

Pořádně, ba přímo velkolepě, jsem vzdychla do mobilu. Pavel mě ujistil, že mě miluje, zavěsil a šel se učit předměty, jejichž názvy asi nikdy nepochopím, natož jejich smysl.
Zuzka mě vytáhla do kina. Bohužel mi zapomněla sdělit, že nás na erotickej thriller doprovodí jeden z jejích amantů a jeho kamarád Milan. Vypadal jako Bartoška pětkrát přejetej parním válcem. Usadil se vedle mě a v těch nejnapínavějších chvílích mi chmatal na koleno a já ho přes ty nenechavý prsty vždycky praštila. Z toho filmu jsem nic neměla. Pak nás pánové pozvali na večeři a Milan se mě pokoušel přesvědčit, že větší šťabajznu než jsem já v životě nepotkal. Představila jsem si, jak mu vařím guláš a peru smradlavý ponožky. Zafungovalo to na mě naprosto antikoncepčně.

Zuzka naštěstí tyto ctitele nepozvala k nám domů, tudíž jsem nemusela řešit, jestli Milanovi urazím jeho vlhkou pracku hned, nebo až za pět minut.
„Jsi pěkně upjatá, musím ti říct,“ pokárala mě o půlnoci v naší kuchyni.
„Zuzanko, nejsem upjatá, ale zadaná,víš,“ připomněla jsem jí. Vůbec mě nevnímala a ubezpečovala mě, že by na mě Pavlovi nic nepráskla, a proto jsem si mohla s Milanem klidně užít. Při té představě se mi udělalo nevolno.

Šestnáctého června 2002

Pavlovi se kvůli téměř nepřetržitýmu civění do monitoru výrazně zhoršil zrak, takže na svůj pohledný obličej nasadil dioptrický lenonky, čímž mě naprosto odrovnal. Navíc se jeho kdysi vysportovaná figura pomalu měnila v cosi méně vzhledného, což se potvrdilo i tím, když si stoupl na Zuzčinu váhu. Ručička ukázala neúprosných deset kil navíc. Začínal se podobovat typickýmu ajťákovi, který se cpe nad klávesnicí pizzou a nosí upocený flanelový košile. A po tomhle idolovi jsem před pár lety natolik toužila, že jsem málem proletěla z matiky.

Pavel dostal ze svý váhy depresi, dlouho o něčem dumal a poté mi oznámil: „Budu hrát tenis, spolužačka hledá parťáka na dvě odpoledne v týdnu.“ Chtělo se mi žárlit, ale pak jsem si uvědomila, že u nás se dělí holky na dvě skupiny, na ty hezký a na ty z elektrotechniky. Ovšem teď šlo o to, aby si dotyčná nedělala zbytečný naděje, když se s ní takový frajer začne vídat mimo přednáškový sály.
„Má ta spolužačka kluka,“ položila jsem naprosto zbytečnou otázku.
„Já nevím, já to nezkoumal,“ pronesl ledabyle, protože si na mém notebooku instaloval novou střílečku.

Sedmnáctého června 2002
Pavlův váhový nadbytek se projevuje bohužel i v posteli. V poslední době na něm musím rajtovat jako na koni, což mě nebavilo ani na tom skutečným, natož na tukovým polštáři. Chtěla jsem si s ním o tom promluvit, ale místo večera v mý milý přítomnosti, dal přednost tenisu se spolužačkou a dokonce mě vyzval, abych se na ně přišla mrknout. Zuzka mi poradila, abych toho využila, protože není od věci si takový stvoření prohlídnout na vlastní oči.

Irma zjevně pronikla do všech záhad programování, dokonce i slušně ovládala raketu, ale její křivý zuby s rovnátky, nečistá pleť lemovaná pěti mastnými dlouhými chlupy, mě utvrdila v tom, že na ni fakt nemusím žárlit. Ovšem po bližším ohledání jsem musela uznat, že zatímco já jsem se konečně dostala k velikosti podprsenky 70 C, ona má nejmíň pětky, který jí při každým pohybu pohupujou do rytmu.

Musím mu tenis rozmluvit a navrhnout nějaký jiný sportovní odvětví. Nerada bych riskovala, aby se nakonec v zápalu hry zabořil do těch jejích melounů.

Šestnáctého června 2003

Zuzka je zbouchnutá. Bohužel na to přišla docela pozdě a od minulý neděle jen chodí a bulí. Hlavně že mi na střední řekla, že brzo se vdávaj jen trubky. Naneštěstí vůbec netuší, kdy a za jakejch okolností k početí dítěte došlo a samozřejmě největší otázkou zůstává, s kým ho čeká. Donutila jsem ji, aby dala dohromady seznam možnejch kandidátů na otcovství.
„Musíš myslet racionálně,“ snažila jsem se ji povzbudit a poradila jí, ať zapřemýšlí, kdo z nich by byl schopnej se o ni a o dítě postarat. Vyškrtla ze seznamu asi pět jmen, který nepřicházely pro tento zodpovědnej krok v úvahu a zbyla nám tam početná grupa, co by v pohodě složila dohromady dva fotbalový mančafty. Nakonec Zuzka napsala každý jméno na papír a potom si z nich vylosovala jednoho kandidáta. Volba padla na Milana. „Ty jsi s ním taky spala,“ divila jsem se. Zuzana mávla rukou a rozhodla se poslat mu co nejněžnější a nejzamilovanější mail. Podle ní to určitě zabere.

Sedmnáctého června 2003

Dnes měla Zuzka opravdický rande a ne tu její obvyklou sexuální přestřelku. Domnívala jsem se, že se sešla s budoucím šťastným otcem Milanem a plánovala, jak si zařídí společnou budoucnost. Přistihla jsem se, že jí trochu závidím, protože podle mýho osobního programu, jsem už měla bejt vdaná za Pavla. Jenomže ten můj génius se k ničemu nemá a v poslední době selhává i jako chlap. Koupil si totiž playstationa a paří nějaký daremný hry.

O Zuzčině problému jsem ho informovala mailem a on se mě úplně debilně zeptal, s kým budu bydlet, jestli se ona odstěhuje. Chtělo se mi odpovědět, že s duchem svatým, a až do mě vstoupí, vyklopím druhýho Ježíše Krista.

Zuzana se domů vrátila ve výborný náladě a ujistila mě, že potíže s otcovstvím právě vyřešila. Jeden dobrovolník z klubka amantů, samozřejmě nic netušící o jejím těhotenství, ji požádal o ruku. Dělá manažera v bance a bydlí ve vilce na kraji města, tudíž se s ním Zuzana bude mít jako v bavlnce. Dostala jsem depresi.

Šestnáctého června 2004
Pavel mi navrhl, že bychom měli oslavit desetiměsíční výročí společnýho soužití. Zapomněl, že kdyby se Zuzana nevdala, bydleli bychom doteď každej zvlášť. Stále by trčel v dětským pokojíčku a nechával se obskakovat svou matkou. Samotnýho by ho asi nikdy nenapadlo zkusit se mnou žít. Navíc se naše představy o společný domácnosti od začátku trochu míjely.
Opravdu nerozumím tomu, k čemu je mu dobrá skříň s medailema z žákovskejch závodů a proč na nich tolik lpí, když se vykašlal na atletiku, a dokonce už ani nehraje tenis s Irmou. Jednou ho přemluvila, aby zašli na pivo, a tam mu vyznala lásku. Chudinka. Asi si naprogramovala, že ten den jí to prostě vyjde. Pavel sice uznal její přednosti, ale upozornil ji na mou existenci. Snad mě má opravdu rád. Jenom kdybych se o něj nemusela starat jako o malýho haranta. Místo romantickejch večerů při svíčkách žehlím jeho košile a pořád poslouchám, co bych se měla naučit vařit. Ta jeho prohnaná matka mu totiž každou neděli, od tý doby, co sekl se sportem, dělala svíčkovou s knedlíkama. Už vím, proč tolik přibral.

Sedmnáctého června 2004
Chtěla jsem udělat Pavlovi radost a rozhodla se připravit mu tu jeho vybájenou svíčkovou. Zasloužil si ji, protože konečně pochopil existenci jiných poloh než jen misionářský a na koníčka, prostě se zlepšil. I když četnost našich intimních chvil se dost snížila. Vídám ho každej den a už se po něm lačně nevrhám jako svůdná agentka po Jamesi Bondovi. Ten jeho pivně-špekatej lívanec na břiše mě začíná trochu odpuzovat.

Bohužel v kuchařce ty krysy, pardon autorky, nenapsaly, že se má hovězí vařit nejlíp v papiňáku, protože jinak s tím strávím celý odpoledne. Omáčka se mi zdrcla, knedlíky se rozvařily a maso bylo tuhý jak podešev. Chtělo se mi brečet. Pavel mě kupodivu objal a bez přemejšlení vytočil číslo nejbližší služby pizza do domu a pak mi řekl, že na tu svíčkovou může přeci chodit k matce. Dala jsem mu pusu a uvědomila si, že jsem si nevybrala špatně.

Šestnáctého června 2005
Pavel konečně dostudoval. Hodně věcí se změnilo. Před lety to byl krásnej vysportovanej kluk s moderním účesem na hlavě, teď mi ta jeho protivná škola vyplivla zarostlou obtloustlou existenci v brejličkách, kterou jsem nejvíc potěšila tím, že jsem se naučila vařit tu pitomou svíčkovou.

Na druhou stranu jsem si uvědomovala, že teď už se nebude šprtat celý dny a snad si na mě najde víc času. Prostě to vypadalo, jako bychom předtím žili nějak na zkoušku, nebo co.
Pavel má nabídku na zajímavej flek, aspoň podle jeho názoru. Mně to tak vodvazový nepřipadá. Programoval by totiž zabezpečovací software pro banky. Tchyně tomu sice rozumí jak koza petrželi, ale upřímně zajásala, když se to dozvěděla, protože si podle jejích výpočtů vydělá spoustu prachů. Vůbec ji nenapadlo, co to zase udělá s jeho myšlením i tělesnou konstitucí. „Budu mít náhodou pravidelnou pracovní dobu a část práce zvládnu i z domova,“ chlubil se mi, jako by musel být přítomen tomu, když třídím z jeho skříně čistý a špinavý oblečení, který nikdy nedokáže úplně rozlišit. Problém je, že ho stejně a stále miluju.

Sedmnáctého června 2005
Ačkoliv mi Pavel přísahal, že si dopřeje poslední studentské prázdniny a do práce nastoupí až v září, dnes u večeře slavnostně pravil:
„Začátkem července nastupuju na oddělení počítačový kriminality.“
Málem jsem se udusila knedlíkem, který jsem si právě nacpala do pusy.
„To jako z tebe bude policajt,“ vyděsila jsem se.
„Ne, policajt, ale kriminalista,“ opravil mě a pak mi oznámil, že si bude muset zřejmě doplnit vzdělání a taky zlepšit fyzickou kondici. S tou kondicí už bylo načase.

Jinak ale zase máme po společnejch večerech a víkendech a zase se dostaví nekonečný učení a otravování se s jeho zkouškama. Už jsem žmoulala kapesník, že začnu docela obyčejně bulet.

Jestli jsem si fakt neměla nabalit toho Milana. Podle Zuzky bych se s ním neměla špatně. A vůbec mi to v týhle situaci nepřipadalo jako rouhání. Na každým vztahu je asi nejlepší začátek a potom to jde stejně všechno do háje.

Pavel se na mě podíval trochu nešťastně, protože si uvědomil, že z týhle novinky neskáču zrovna radostí. Jenomže on mě umí stále ještě překvapovat. Sáhl do kapsy a za okamžik mi navlíkl zlatej prstýnek a jen tak ledabyle pronesl termín naší svatby. Sakra, za dva tejdny si nestihnu pořídit ani šaty. Já toho chlapa asi zabiju!

Probuzení

Zdá se, jako kdyby tahle povídka byla jen o radostech i strastech osamělé matky, ale některé věci možná není nutno říkat naplno a některé lásky ještě nevykvetly… Jako třeba ta, o které nám napsala Dana Lapáčková a kterou teprve čeká… Probuzení

„Pusinko moje, vstávej!“

Zatřásla jsem peřinkou své malé šestileté dcerky, která očividně ještě snila nějaký ten sen o princezně, o níž si nechala večer předtím vyprávět. Dominička ještě spala a pramínek delších světle hnědých vlasů jí zakrýval zrůžovělou tvářičku. Otevřela jedno očko a ten pohled nevěstil nic dobrého. Já vím, mojí slečně dceři se po ránu špatně vstává, a upřímně řečeno, zdědila to po mně.

„Mámí, ještě chvilku. Tákhle malinkatou,“ roztáhla ručky a pokoušela se smlouvat, i když moc dobře věděla, že je to zbytečné. Ale tahle ranní hra se stala každodenním rituálem.

„Niko, Nikule, tak alou z postele! Jdeme do školky a dnes tě čeká ještě zápis do školy,“ řekla jsem a dívala se, jak se malá pomalu vymotává z postele.

V kuchyni voněly káva a kakao. Nika přišla asi za pět minut, oblečená a ještě rozcuchaná.

„Mami, udělej mi copánky, jako má Pippi, jo?“ zaškemrala baštíc u toho snídani. „Chci bejt dneska móóóc hezká, víš? Vždyť jsem malá princezna…“

Zapletla jsem jí copánky a asi za čtvrt hodinky jsme spolu opouštěly byt. Cestou do školky slečna pusu nezastavila, povídala o školce, o dětech i o tom, co by chtěla k příštím Vánocům. Mně se hlavou táhlo jediné – jak strašně ten čas utekl, ještě nedávno jsem tohoto copatého ďáblíka vozila v kočárku, a ejhle, ona mi půjde do školy! Jo, pomalu stárnu, to je to…

 

Asi za hodinu jsem seděla v kanceláři, probírala se papíry, které bylo nutno zpracovat, a zapnula si počítač. Popíjela jsem už druhou dnešní kávu, když za mnou přišla kolegyně z vedlejší kanceláře.

„Marti, je pauza,  sejdeme se v kuřárně, pokecáme, vždyť ty žiješ jako poustevník,“ mrkla na mě.

Je tedy pravda, že s ní mě nespojovala jen nikotinová neřest, ale mnohem víc. Klárka patřila k druhu žen, kterým se říká drbny, ale k tomu typu, který chce všechno vědět – kdo, kde, s kým, jak a proč, ale nikdy získané informace nezneužila, ani jimi nedokázala ublížit, spíš naopak, několikrát se jí podařilo z pozice informované osoby pomoci. To bylo to, co jsem si na ní cenila, a vlastně nejen to, byla to dáma s úžasným smyslem pro humor a uměla říkat životní pravdy s takovou elegancí, že člověka nikdy nenapadlo, aby se na ni pro to zlobil. Byla asi o patnáct let starší než já, ale málokdo by jí to hádal, patřila k těm nemnoha lidem, kterým jsem soukromě říkala duševní puberťáci. Jako jedna z mála věděla o mně téměř vše a jako málokdo mě doopravdy znala.

„Klárko, už letím,“ odpověděla jsem a vyšla z kanceláře.

„Tak ta tvoje slečna jde dnes k zápisu?“ řekla Klárka a zapálila si.

„Ano, docela mám z toho strach. Se mnou a se svými blízkými mluví normálně, ale před cizími… Ať je to, jak je to, bojím se, že z ní nic nedostanou. Přitom je to chytrá holka…“

„Neboj, to se poddá. Než půjde do školy, uplyne ještě půl roku.“

„No, jen aby to pochopili i tam.“

Klárka se odmlčela a pomalu a téměř labužnicky si vychutnávala cigaretu. Pak se na mě zkoumavě podívala.

„A co ty? Pořád sama?“

„Nejsem sama, mám tu malou,“ ohradila jsem se, ale na Klárku to nezabralo.

„Tak to nemyslím, mám na mysli nějakého pěkného mužského,“ řekla a usmála se.

„Dej mi pokoj s chlapama, jeden rozvod stačil a platím za to dodnes,“ odpověděla jsem a myslela si, že tohle téma už rozebírat nebudeme. „Jenom mi proboha, nikoho nedohazuj, vím, že bys toho byla schopná…“

Začala se smát. „No, napadlo mě to, ale vím, že bys byla proti. U tebe jen tak někdo neuspěje. Ale neboj, jednou toho pravého potkáš a budeš v tom, aniž bys to chtěla …“

Odešla a vlastně ani neměla nejmenší tušení, že něco ve mně zlomila.

 

„Jsem ráda, že sis to nenechal ujít.“

Stála jsem na vlakovém nádraží a vítala svého bývalého přítele, otce malé Niky. S Milanem jsem se seznámila po svém dost ošklivém rozvodu, a ač to zpočátku vypadalo dost vážně, nezůstali jsme spolu – jen ta malá nás spojovala. Zůstali jsme přáteli a oba jsme byli hlavně rodiči – Nika si nikdy neuvědomovala, že jí něco chybí, že máma a táta nejsou spolu, měla nás oba, to bylo důležité.

„Ahoj, holky, tak mě tu máte na tu slávu,“ řekl na uvítanou a políbil nás obě na tvář. „Máma pozdravuje a je jí líto, že u toho také nemůže být. To víš, první vnouče jde už do školy…“

„Táto, cos mi přivezl?“ ozvala se Nika.

Oba jsme se rozesmáli. Další hra, tentokrát s tatínkem, která se stala rituálem.

„To víš, že se tam něco najde. Ale teď půjdeme do školy, ano? Naučila ses nějakou básničku?“

Nika se zamračila. Básničky, písničky a vlastně cokoliv, co by měla deklamovat nahlas a před úplně cizími lidmi, bylo něco, co z duše neměla ráda. Přitom měla čistý hlásek i sluch, ale zpívala jen tehdy, když si myslela, že ji nikdo nevidí a neslyší. Už dávno jsme se oba smířili s tím, že naše slečna je z trochu jiného těsta, ale ještě nyní jsem si pamatovala, jak jsem vyděsila, když jsem poprvé uslyšela diagnózu – atypický autismus. Teprve časem mi došlo, že se v podstatě bojím zbytečně – Nika je prostě jen jiná, jinak přemýšlí a má svůj svět, kam málokoho pustí, ale je to nesmírně inteligentní děvčátko, které bude jen potřebovat více pozornosti, abychom ji dokázali zvládnout, a hlavně abychom přišli na to, jak ji vzdělávat, jak využít její potenciál, jak rozvíjet její přirozenou inteligenci a jak ji naučit přežít v tomhle, pro ni trochu nesrozumitelném světě.

„Táto, umím, ale řeknu ji jenom tobě nebo babičce,“ prohlásila Nika, chytla tátu za ruku a všichni tři jsme opustili nádraží.

 

Ve škole bylo živo. Nazdobená chodba působila uklidňujícím dojmem. Podél oken stály asi tři školní lavice a za nimi seděly tři učitelky. Na lavicích si lebedili jejich pomocníčci – plyšové příšerky všech barev i druhů. Ze všech stran se ozýval veselý tón, děti snažící se dokázat, že si zaslouží tu poctu nastoupit do školy, byla slyšet změť básniček a písniček, vážné hovory rodičů a učitelek.

Vstoupili jsme a Nika se začala zvědavě rozhlížet.

„Ahoj, jakpak se jmenuješ?“ zeptala se jedna z učitelek, příjemná blondýnka kolem čtyřicítky.

Nic.

„Nepovíš mi to? Anebo to nevíš?“

„Vím, ale nepovím,“ odpověděla Nika s pocitem malinkého vítězství.

S učitelkou to ani nehnulo, na podobné reakce byla zvyklá. Vzala z jedné lavice plyšovou želvu a podala ji Nice.

„A želvičce to povíš?“

Nika se usmála. Zelená želvička se jí moc líbila a začala si s ní povídat. Paní učitelka jen kývala hlavou a cosi si psala na papír před sebou. Za deset minut řekla Nika své plyšové kamarádce všechno – okolní svět pro ni přestal existovat, byla najednou v tom svém, a právě do něj pouštěla jednu plyšovou příšerku. Jen jí dokazovala, jak umí číst písmenka a počítat, ostatní lidi kolem sebe nebrala vůbec na vědomí.

„Niko, dáš želvičku zpátky paní učitelce?“ vrátil malou do reality tatínek.

Nika se zaškaredila a neochotně tátu poslechla. Šli jsme dál. Až vzadu u šaten jsem si všimla jednoho učitele s kytarou v ruce. Pomalu jsme se k němu blížili a já zaslechla jakousi písničku nějakého děvčátka před námi. Stáli jsme opodál a já si toho muže prohlížela. Někoho mi velmi připomínal, hlavou mi projela nějaká vzpomínka, ale ani se neusídlila a byla pryč. Jen divný nepokoj zůstal.

„Ahoj, zazpíváš mi také nějakou písničku?“ zeptal se a podíval se na Niku.

Nic.

„Pane učiteli, nezazpívá, to vím moc dobře. Ne že by neuměla, ale prostě nechce, jednou vám zazpívá, až vás bude znát…,“ pokoušela jsem se objasnit situaci.

Usmál se, řekl, že si na to rád počká a mrkl na Niku. Ta zrudla a táhla nás pryč.

Za chvilku jsme si z ředitelny nesli rozhodnutí, že je přijata a Nika, Nika se naparovala jako krocan, ale jen my věděli, že nás čeká nová etapa jejího života.

 

Večer, kdy Dominička snila svůj sen o skřítcích, svých imaginárních kamarádech, se kterými si dokázala povídat a hrát celé hodiny, jsem si v klidu sedla k večerní kávě. Nešla mi z hlavy jediná myšlenka – ten modrooký plavovlasý učitel. Měla jsem před očima jen tu scénu, kdy seděl na té lavičce ve škole a štíhlými, dlouhými prsty objímal krk kytary. Stále jsem si nemohla vzpomenout, koho mi tolik připomínal, jen jsem věděla, že i díky tomuhle světlovlasému cizinci jsem najednou volná. Připomněl mi, aniž by to tušil, že doba, kdy jsem se zavřela do vlastnoručně postavených hradeb lhostejnosti vůči mužskému světu, je nenávratně pryč. Ani netuším, jak se mu to povedlo, jestli to byl prostý úsměv nebo to byly ty jiskřičky smíchu, které měl v očích… To se bude Klárka divit, až jí to ráno povím…