Prostě moje Kamila

Naše nová autorka, Dana Železná, rozehrává – snad věrna svému jménu – i trochu tvrdší odstíny erotiky. Ale to vůbec není na škodu. Naopak. I když pro jednoho z hlavních aktérů povídky to možná byl až příliš tvrdý dopad…

Je mi pětatřicet let a zamilovala jsem se do Karla. Problém je v tom, že Karel je Petrův nejlepší kamarád a Petr je můj manžel. Máme třináctiletého kluka a patnáctiletou dceru. Staráme se, jak můžeme, aby se měli líp než my. Od pondělka do pátku práce, každé odpoledne uvařit, uklidit a ještě musí zbýt čas na úkoly. Petr je fajn. Jednou týdně po fotbale skočí na jedno s Karlem. Trochu jsem na Karla žárlívala. Nejmíň deset let mě Petr nevzal ani do blbýho kina. Poslední dobou ale spíš žárlím na Petra. To proto, že já jsem pro Karla míň než vzduch. A přitom se mi o něm už skoro rok zdává po nocích. To se pak probudím, vedle mě odfukuje Petr a já mám vlhko v rozkroku.

S Petrem máme sex pravidelně jednou týdně. Každou sobotu, když skončí po půlnoci večerní film, si odpracuju svou povinnost a pak zírám do stropu, dokud nepropadnu do náruče spánku. V těch chvílích mě po tváři pohladí Karel, ruka mu sjede o kousek níž, aby polaskal naběhlé bradavky, zatímco mě líbá na ušní lalůček. A když jeho ruka sklouzne ještě níž, aby elektrizujícími doteky přejel pulzující břicho v prudkém oddychování, probudím se zpocená a zmatená. Petr vedle mě pořád ještě pochrupuje a já nevím co dělat. Stačilo by nechat ruku sklouznout do roztouženého klína a opatrně proniknout do tajemných zákoutí lásky. Ale neudělám to. Nejsem přece připitomělá lesba, co si to musí dělat sama.

I když, pravda. Konečně bych snad poznala, co je orgasmus. Nikdy bych nepřiznala, že jsem nic takového nezažila. Kamarádky, co s nimi zajdu jednou týdně na kafe, o něm mluví dost zasvěceně. Odkývám jim všechno. Trochu jim závidím, když mluví o svých hrátkách. Já občas přibarvím naše šup sem šup tam s Petrem, abych vypadala jako zběhlá nymfomanka.

Koukám do stropu a přemýšlím co dál. Jsem už na pořádný sex stará? Marcela i Ivana jsou stejně staré jako já. A když mám přihodit nějakou pikantnost, představuju si Karla. To pak moje lži občas působí i věrohodně. Zatímco se takhle týrám, vzrušení opadlo a pot na těle oschl. Kouknu na hodiny. Hňahňám se tady v bolístkách už přes dvě hodiny a zdá se, že bych konečně mohla usnout.

* * *

„Ahoj, holky,“ sedám si k Ivaně a Marcele. Je úterý, Petr šel na fotbal a já mám chvíli na kafe s holkama.

„Co si dáš, Kamilo?“ zeptá se Marcela.
„Jako vždycky,“ usměju se. „Co řešíte?“
„Ále,“ mrkne spiklenecky Marcela. „Ivana právě začala vyprávět o novém milenci.“
„Ty máš ňákýho novýho bouráka?“ vykulím oči.
„Jo,“ zasní se Ivana. Pak shlédne z nadoblačných výšin a shovívavě na mě koukne. „Už jsi to zkoušela zezadu?“
„Zezadu? Nó, asi jo,“ Divím se, co je to za divnou otázku.
„To jsme dělaly asi všechny, ne?“ mrkne na mě Marcela. „Ale Iva mluví úplně o jiném zadu.“

„Počkej,“ vyvalím oči. „Ty myslíš, jako úplně? Jako vedle?“
„No spíš vejš, když to počítáš zezadu,“ hihňá se.
„Nekecej,“ vydechnu. Něco tak úchylného si nedokážu ani představit.
„Jo,“ zašklebí se Ivana jako že, co je na tom k nepochopení. „Do zadečku, prostě.“
„To je blbý. Dyť z toho nemůžeš nic mít, ne?“
„To by ses divila. Myslela jsem, že umřu. Fakt. Byla jsem úplně hotová. Doslova,“ zamrká rozkošnicky.

„Teda holky, to je fakt ulítlý,“ zavrtěla jsem hlavou. Chtělo se mi říct nechutný, ale nechtěla jsem vypadat jak frigidka.
„Mě to taky dycky přišlo perverzní,“ zasnila se Marcela. „Ale musíme to s Honzou vyzkoušet.“

Koukám na obě, jako bych se ocitla v nějaké jiné realitě. A ony na mě koukají úplně stejně. Doprčic, doufám, že jsem neztratila tvář.
„To se poddá, Kamilo,“ stiskne mi ruku Ivana. „Kdo nezkusí, nepozná.“

Cítím se hrozně. Děsí mě představa, jak mi do otvoru, který slouží k naprosto jiným účelům, někdo strká něco, co patří úplně jinam. Navíc mě při tom poleje horko a naskočí husí kůže. Představím si Karla a od pasu dolů mě pohltí mravenčení. Najednou se mi začne zvedat žaludek a udělá se mi zle. Usmívám se, ale potřebuju na záchod. Rychle.

Zvednu se a skoro nedoběhnu. Nakonec jsem to rozdýchala. Už jsem zase v pohodě a vracím se ke stolu.

„Tak já budu muset letět,“ usměju se, z kabelky vyndám peněženku a jdu zaplatit. Než odejdu, ještě se na kamarádky uculím: „Tak zase v úterý!“

Vyběhnu ven. Doufám, že na tenhle rozhovor brzy zapomenu. Nejvíc mě děsí, že jsem byla víc vzrušená než zhnusená. To přece není normální. Už abych byla doma. Nad pubescentními výlevy své dcery a synovou žákovskou knížkou to snad dostanu z hlavy.

* * *

Petr se vrátil trochu později než obvykle a měl v sobě rozhodně víc než jedno pivo. Ne že by byl zlitý pod obraz, ale náladičku si upletl. To jo. Navečeřel se a šli jsme brzy spát. Ráno vstáváme do práce. Po celoodpolední a podvečerní eskapádě u plotny, pračky a úkolů padám vyčerpaná vedle chrápajícího manžela. No jo, no. Kdo se nikdy neopil, že? Ležím, tělo se zklidňuje a myšlenky zalétnou k dnešnímu odpoledni s kamarádkami. A najednou mám před očima svůj zadek a špulím půlky. Snažím se tu vidinu odehnat, ale nejde to. Konečník se mi svírá mrazením, ale nemůžu si pomoct. A pak najednou cítím, jak se Karel dobývá dovnitř.

„Ne!“ kviknu přidušeně a posadím se na posteli. „To je úchylný!“ nadávám si. Pak vylezu z postele a v koupelně si pustím sprchu. Ledová voda mě zklidní a já se zabalená v osušce s drkotajícími zuby, došourám do ložnice. Zavrtám se do peřiny a začnu usínat.

* * *

Je sobota po půlnoci a chystáme se ke spánku. Zas mě čeká týdenní povinnost. V křesle proti mně sedí Petr, ale já vidím Karla. Najednou mě ovládla představa roztažených půlek a skoro mě to ochromilo. Snažím se počítat do stovky, abych se uklidnila.

„Jdu spát,“ zvednu se a zamířím k ložnici.
„Máš pravdu,“ zmáčkne Petr červené tlačítko na dálkovém ovládání a obrazovka zhasne.

V ložnici je šero. Napůl vidím, jak se Petr svléká a ulehá do postele.  Pod peřinou se ke mně přitiskne a položí mi ruku na bok. Prsty sklouznou k rozkroku a já vím, že za chvíli bude po všem. Převalím se na záda, roztáhnu nohy a pokrčím je v kolenou. Během chviličky už je nade mnou. Vidím Karla a třesu se po celém těle. Cítím, jak jsem otevřená a jak se mě Petr dotkl svým mužstvím. Sevře se mi konečník, aby hned zase povolil. Chci ho tam.

„Nechceš to zkusit níž?“ zašeptám.
„Prosím?“ zarazí se Petr. „Jak níž?“
„No, níž. Do té druhé…“ Najednou nevím, jak to pojmenovat.

„Jsem snad buzerant, abych ti ho strkal do zadku?“

V pokoji se ochladilo nejmíň o dvacet stupňů. Jsem kráva. Deviantní kráva. Chce se mi ze všeho brečet a je mi ze sebe na zvracení. Jak jsem to mohla udělat? Tohle je konec. Co si o mně pomyslí? Vůbec bych se nedivila, kdyby se mě už nikdy nedotkl. A co kdyby požádal o rozvod? Jsem fakt blbá. Cítím, jak si to můj muž ve mně dělá, a po tvářích se mi koulí slzy.

* * *

Celou neděli jsme spolu nepromluvili ani slovo. Teprve v pondělí se na mě, od soboty poprvé, podíval. „Zítra jdu na fotbal,“ oznámil celkem zbytečně. Jako by to byla nějaká novina. Náš rozvrh hodin je dost přesný. V úterý patří můj muž fotbalu a Karlovi, já kafi a Marcele s Ivanou.

„Tak co,“ září Marcele očka. Ani nepočkala, až si sednu a objednám kapučíno. „Zkoušelas to?“

Přikývla jsem. Ale dál jsem se o tom bavit nechtěla.
„No a?“ vyhrkla Ivana.
„Bylo to takové zvláštní,“ udělala jsem jakoby zasněný obličej.
„Jo, pravda,“ přivírá oči Marcela. „Nejdřív to moc nešlo. Ale pak jsem koupila gel a druhej den tam zajel jako po másle.“

Chtělo se mi brečet. Ale copak můžu? To bych přišla o jediné kamarádky a jedinou radost, co mi v životě zbývá. A tak se přinutím říct, že u nás to bylo podobný.

Ani nevím, co holky povídaly. Když zase mluvily o zastrkávání, myslela jsem na Karla. No a potom už jsem je ani nevnímala.

* * *

Večer se Petr vrátil docela brzy. Řekla bych, že po fotbale nestihli ani to jedno.
„Ahoj,“ usmál se, když za mnou přišel do kuchyně.
„Večeře je hotová. Za chvíli se bude servírovat.“
„Ty jsi skvělá,“ usmál se a šel se převléct do domácího.

Děti už spí. V televizi dávají nějaký přihlouplý film. Ani nevím, o čem je. Každou chvíli se mi vybaví přisprostlý řeči mých kamarádek. O tom gelu a tak. A zase ty roztažené půlky. Začíná mi asi fakt drbat. Jestli to takhle půjde dál, budu zralá do blázince.

„Miláčku,“ ozve se Petr. „Co kdybysme v sobotu vyrazili na večírek?“
„Na večírek?“ zbystřila jsem. „Na večírku jsme nebyli snad dvacet let.“
„Nepřeháněj. Tak dlouho se ani neznáme.“
„No právě. Víš, že jsme od narození našich dětí snad nebyli ani v kině?“
„Hmmm,“ pokrčí rameny. „Karel má v sobotu narozeniny a zve kamarády na oslavu.“

Kdybych neseděla, možná bych se neudržela na nohou. Najednou jako bych cítila Karlovy dlaně na hýždích a vyschne mi v krku.

„Já vím, že ho nemáš ráda, Kamilo. Ale já už to slíbil.“
„A co děti?“ dokázala jsem ze sebe vypravit.
„Už jsem volal mámě. Říkala, že je pohlídá.“

Srdce mi buší jako o závod. Doteď ztělesňoval Karel jen dosti mlhavou představu. Najednou nedokážu myslet na nic jiného. Spodní partie jako by ochrnuly. Potřebuju pohyb. Vyskočím z křesla a zamířím na záchod. Chvíli sedím na prkýnku a nic. Spláchnu a jdu do kuchyně. Natočím si sklenici vody, přiložím k ústům a polykám, dokud není prázdná. Teprve pak jsem schopná vrátit se do obýváku.

„A jak si to představuješ?“ zeptám se Petra.
„Máma v sobotu přijde, a my vyrazíme ke Karlovi. Popřejeme mu k narozeninám, něco popijeme, a až tě to tam přestane bavit, půjdem domů.“
„Hmmm,“ zabručím. „Když už jsi to slíbil, tak toho asi moc nenadělám, že?“
„Tak to můžu zítra potvrdit?“ uzavře náš rozhovor Petr.

Jen odevzdaně přikývnu.

* * *

Je pátek a já od úterka hrůzou nespala. Děsím se setkání s Karlem. Od chvíle, kdy mi Petr řekl o té oslavě, prožívám ještě intenzivnější muka než celou tu dobu předtím. Pomáhá mi jen vyčerpávající práce. Ale stačí na okamžik vypnout, a jeho ruce bloudí v těch nejtajnějších zákoutích mého těla. A nejen ruce. Ležím na boku, zády k Petrovi. Nohama svírám přikrývku a hnusím se sama sobě. Před chvilkou jsem se přistihla, jak ukazováček masíruje výrůstek nad poševním vchodem. Ztrácím kontrolu nad svým tělem? Okamžitě přestanu, i když se mi svalstvo mezi stehny ještě nějakou chvíli samovolně stahuje. Zakousnu se do rtu. Stisknu zuby silněji, až cítím krev v ústech. Bolí to, ale nepovolím. Trestám se a přitom pořád myslím na ruku v rozkroku. Ruku, která zahálí, místo aby mě zbavila utrpení. A pak uslyším mámu, jak svojí třináctileté dceři, mně, vypráví o zvrácenosti a škodlivosti masturbace. Nevydržím to a vstanu z postele. Snad mě ledová sprcha těch šílených myšlenek zbaví.

* * *

Moje poprava se neodvratně blíží. Petr tiskne zvonek, bzučák otevírá dveře a já následuju manžela chodbou paneláku. Cesta výtahem je nekonečná, ale jednou musí skončit. Každým metrem, o který vystoupáme výš, se přiblížím infarktu.

Zničehonic se klec zhoupne, něco cvakne a Petr vychází ven. Nadechnu se a vykročím. Mezi dveřmi stojí on. Sotva se držím na nohou a pokouší se o mě závrať.

„Karel Šeďa,“ představí mi Petr svého kamaráda. Ten natáhne ruku. Vůbec si v tu chvíli nejsem jistá, zda je všechno podle regulí. Pak se Petr otočí na mě: „To je Kamila. Moje žena.“

„Těší mě,“ rozzáří se Karel a stiskne mi ruku. Čekám chlapské zatřesení. Takové to, při kterém vás dvoumetrovej balvan skoro povalí na zem. Ale tak jemný, skoro něžný stisk mě zaskočí. Před očima se mi roztančí hvězdičky a chodbu pohltí tma. Ani nevím, jak se mi podařilo neupadnout, a už sedíme v obýváku. Na stole tácy jednohubek, chlebíčků, skleničky se spoustou tyčinek a tak. Nádoba s ledem a v něm láhev šampaňského.

Trochu se mi ulevilo, když jsem zaregistrovala další dva páry a ještě dalšího muže.
„To je Zuzana,“ představil jednu z žen Petr, „a její manžel Honza. Tohle je Karlův brácha Fanda. No a tady sedí Jarda a předpokládám, že vedle jeho manželka.“

Jarda kývl, jako že jo. Pak se Petr obrátil ke mně: „To je moje Kamila.“

To je moje Kamila. Prostě moje Kamila. Překousla jsem to a usmála jsem se, abych nevypadala jako psí čumák.

„Tak,“ přihrnul se z kuchyně Karel, „už jsme všichni, takže oslava může začít.“  Pak na stole vykouzlil servírovací talířky.

„Pro začátek jsem připravil takovou malou chuťovku.“

Předkrm byl výborný. Lehký, chutný a navodil příjemnou atmosféru. Při jídle se všichni bavili, jako bychom byli staří známí, a já se trochu zklidnila.

Po jídle Karel vstal, z nádobky s ledem vzal láhev a otřel jí utěrkou.
„Nerad to říkám, ale právě mi na krku přistál čtvrtý křížek.“ Obývákem se rozlehlo puf a zátka obloukem zmizela kdesi za televizí.

Sklenky o sebe zazvonily a chuť alkoholu mezi rty mi dodala sílu přežít tenhle hloupej mejdan. Najednou piju druhou a svět ztratil něco z každodenní šedi. Podívala jsem se na Karla. Právě dopil a olízl hranu číše. A já si jeho jazyk představila na úplně jiných místech. A přesně tam se mi všechno sevřelo. Tohle nemůže dobře dopadnout.

Nejsme s Petrem zvyklí pít a on už do sebe klopí třetí pohárek. Pokoj trochu změnil proporce.  Musím zvolnit, protože zdi kolem se začínají trochu vlnit. Petr si nalévá další skleničku a mně se udělalo zle. Realita ztrácí obrysy, bortí se a já se cítím dost zmateně. Zvednu se a někam jdu. Otevřu dveře a zmizím ve tmě pokoje. Jsem nejspíš v ložnici, protože mě vítá postel. Svalím se na matraci a připadám si jako na lodi. Odvedle sem proniká hluk nevázané zábavy, ale mně je všechno jedno. Je mi zle, ale ustála jsem to. Nejspíš jsem na chvíli usnula. Probudilo mě vrznutí dveří. Zvedla jsem se na loktech a pokrčila kolena. Doteď jsem nezvracela, tak teď už to snad bude dobrý.

Na zadku mi přistály ruce. Mužské ruce.
„Ale, ale,“ slyším Karlův hlas. „Co to tady máme.“

Jeho ruce jsou pevné, a přitom tak něžné. Elektrizující doteky na zadnici mě úplně probraly, i když zatím mé hýždě pevně sedí v riflích. Zrychluje se mi dech a nevím, co dělat. Co kdyby přišel Petr? Ale jestli pil víc než já, nejspíš si ustlal v obýváku na koberci.

Chci ho odstrčit, ale ruka mi místo toho projede rozkrokem a já už se nedokážu ovládat. Místo abych ho odstrčila, rozepínám si kalhoty. Položím obličej na matraci a oběma rukama si stahuju džíny i s kalhotkami. Cítím jeho ruce na svých půlkách a ztrácím nad sebou kontrolu. Houpu se teď v bocích dopředu a dozadu, vypínám se v návalech vzrušení a vesmír se smrskl do jediného bodu, tam vzadu, kde za nahými půlkami tuším jeho ztopořené mužství.

Jeho ruce nezahálejí, a když jeho prsty projedou mezi roztaženými hýžděmi, unikne mi mezi zuby tiché zasténání. Říkám si, že musím zůstat potichu. Co kdyby Petr vedle něco zaslechl. Cítím ale, jak se mi stahují svaly kolem konečníku. Stáhnou se a zase povolí. A když se toho dolíčku dotknou konečky Karlových prstů, z úst se mi znovu vydere zaúpění. Nejednou ty prsty přitlačí a já téměř omdlím. Zakousnu se do rtu, abych nevykřikla. Nejprve ucítím lehký tlak, ten zase povolí, aby se opět zopakoval. Znovu a znovu. Jeho pohyby jsou stále intenzivnější a já už dokážu jen vnímat střídání tlaků a pak…

Uvolnila jsem se a kousek jeho prstu pronikl dovnitř. Držím se jen taktak při vědomí. Cítím, jak mě jeho prsty masírují, povoluji sevření a cestu do pekel už nedokážu zastavit. Zničehonic se jeho ruce odtáhnou a já se leknu, že by to takhle mělo skončit. Podívám se za sebe. Karel si na prsty vymačkává nějakou pastu.

„…ale pak jsem koupila gel…“ slyším někde v dálce Marcelu a všechno mi dojde. Představa toho gelu mě vzrušuje, a když mlaskavě ulpí mezi mými hýžděmi, naplní mě neřestné očekávání. Celá se chvěju a Karel je bez většího odporu schopen zasunout i druhý prst. A pak se otvoru dotkne něco tuhého, sametově hebkého. Jeho úd hoří a já cítím opatrný tlak směřující do mého nitra. Pak povolí, aby znovu zatlačil. Neovládnu se a začnu se pomalu vlnit v bocích. Ve snaze pohltit jej od svých útrob se vlnění pánve zrychluje. Cítím, jak pomalu proniká dovnitř, zatímco já tiše chroptím do polštáře pod sebou. Kdyby teď přišel Petr, nejspíš bych nedokázala přestat. A Karel je přitom tak něžný. Opatrný. A najednou tam je. Celý. Tlak povolí a já cítím, jak opouští mou skulinku, aby se do ní znovu ponořil. A pak znovu. Ten pohyb se zvolna zrychluje a pak ucítím, jak se v křeči zaboří co nejhlouběji a nitro mi zaplaví příliv vroucí lávy. Ta se rozlévá tělem a najednou mě zaplaví druhá vlna a po chvíli i třetí a čtvrtá. Přepadlo mě zklamání. Zlost. Ještě jsem potřebovala chvilku. Ale cítím, jak Karlovo mužství uvadá, vyklouzne ven a můj milenec se skácí na zem. Cítím potřebu dotáhnout věc do konce. Prsty proklouznou od mokré štěrbinky a najít hrbolek rozkoše je otázkou zlomku sekundy. Druhou rukou si zajíždím mezi půlky. Každým okamžikem musím dosáhnout vrcholu.

Najednou vrznou dveře.
„Á, tady jsi, lásko!“
Petr. A já se nacházím na okraji vyvrcholení. Co teď? Jeho ruce se dotknou mojí zadnice. Proniknout do mě mu nedá žádnou práci. Obzvlášť když jsem plná Karlova semene. Zavřu oči a znovu se pustím do šílené jízdy.

Takže potřebujeme pro sobotní večer trochu alkoholu, usměju se pro sebe. Takhle na tebe miláčku.

Už se neovládnu a vykřiknu v šíleném orgasmu. Cítím, že i Petr dosáhl vrcholu, a dlouhé, nekonečné okamžiky setrváváme v milostných křečích. Tak takové to je, říkám sama sobě. Odteď už budu vždycky vědět, o čem Marcela s Ivanou mluví.

„To bylo úžasné, lásko,“ slyším Petra. „Miluju tě, Karle. Miloval jsem tě i předtím, když jsme souložili obráceně. Ale teď…“

Pomalu mi dochází absurdnost situace. Úterky na fotbale a vůbec všechno. Moje existence se najednou zdá tak zbytečná. Do mého nitra se nenápadně vkradl pocit marnosti a můj život se pomalu začíná rozpadat v propasti zoufalství a beznaděje.

Peklo a bílá kůže

Jak se zdá, čerstvě nadělená tropická vedra jsou pro tvůrčí psaní stejně dobrá jako zmrzlé deštivé časy. Přinejmenším Petru Nachtmanovou inspirovala k povídce o žáru přímo pekelném.

Bedřich Šeďa dostal přezdívku Šedan. Měl svého šedého sedana Ford Mondeo Mk III a vlastní kancelář se zátiším stínů z minulosti. Mockrát jsem mu opakovala, aby si bývalé přítelkyně nikde nevystavoval, jinak ho nevydařené vztahy budou strašit až do smrti. Tím pádem se nikdy znovu nezamiluje  a neožení.

Konečně! Jednou souhlasně přikývl. Druhý den ozdobil pět rámečků s fotkami bejvalek černými smutečními páskami. Sice je pohřbil, ale neodklidil. Pořád je měl na očích a neustále se pitval ve vině a odpuštění.

Čtyřicátník Šeďa nevypadal vůbec špatně. Vysoký. Hnědovlasý. Zelenooký. Nešlo o vyloženého hezouna, ale o normálně vypadajícího chlapa. Měl velice bílou kůži, z důvodu neochoty opustit uzavřené prostory. Ženy se do něho možná na první pohled zamilovaly, ale vzápětí couvly a trvaly na svém nezájmu. Žádná nechtěla riskovat rozšíření Šedanovy sbírky dávných lásek. Ani jedna si nepřála mít svou fotografii v řadě neúspěšných kandidátek na manželky či milenky.

Nejprve jsem si myslela, že se do podobného tvora nemůžu nikdy zamilovat. Já ani žádná jiná rozumná žena. Vylučovala jsem i sexuální motiv za účelem přilepšit si po tělesné či finanční stránce, kdyby se v opojení ujal podpisu nějaké výhodné smlouvy pro náhodnou milenku.

Ale komu je přáno, tomu je dáno...

Náš vztah začal psát svou historii pátého května. Magická pětka fungovala i na Bedřicha Šeďu. Denně udělal pět koleček na zadním dvorku naší marketinkové firmy. Činil tak vždy svým sedanem, než se rozjel domů či kamsi do horoucích pekel. Dosud nedošlo k přesnému odhalení, proč Šedan nemůže prostě nastartovat a rovnou odfrčet do cílového místa. Podezření padlo na slavnou pětku. Pět žen, pět koleček, pět tajemných depresí...

V osudný den jsem hledala v kabelce peněženku a se skloněnou hlavou nevnímala svět kolem sebe. Prachy byly odjakživa důležitější než všechno ostatní. A zrovna jel Šedan a málem mne úplně naboural. Zastavil několik centimetrů od mých nohou. Bohužel jsem počáteční šok nevydržela.  Podlomila se mi kolena. Upadla jsem do sajrajtu na dvorku. Silonky získaly okatý vzor a zabahněný design.

„Irenko, stalo se ti něco?“ přiskočil a se starostlivým výrazem mi pomáhal do stoje vzpřímeného.

„Ty vole, kam čumíš?“ spustila jsem zostra.

„Moc se ti omlouvám. Šla jsi moc rychle.“

„Spíš pomalu, ne?“

„Mám známýho doktora. Sedni si ke mně do vozu, odvezu tě. Umyje tě, ošetří, najde perfektní léčebný postup...“

„Proč by se měl tvůj známý starat o hygienu? To by se mu tak hodilo, co? Objíždět mi žínkou nohy a pak rovnou přejít ke gynekologický prohlídce.“

„Neboj, je chirurg. Zkontroluje tě jenom zevnitř. Přirozený otvory ho nezajímají, sám si udělá jiný... Ehm, ale třeba to nebude potřeba, nejdřív tě pořádně prosvítí.“

Šedana jsem pětkrát majzla kabelkou přes hlavu. Omlouval se, že to myslel dobře a nerad by mi vinou své nepozornosti způsobil nějaké zdravotní újmy. Moje marně hledaná peněženka vyklouzla po poslední ráně ze své kabelkové skrýše. Hned se mi zvedla nálada.

Usmála jsem se.

Vzápětí se Bedřich Šeďa svezl na zem a bez známky života by navěky odpočíval v bahnitém lůžku, kdybych si včas neuvědomila, že vražda se v naší zemi stále ještě trestá. Rozhodně bych nechtěla, aby mi byla odňata svoboda a já se musela pohybovat jen ve společných prostorách, zamřížované kobce a v doprovodu desítek žen hříšných chutí.

„Šedane, vstávej! Ještě není čas na jízdu do země zaslíbené v díře nebeské nebo pekelné. Musíš do práce!“

Slova nezabírala. Trochu sebou škubl, ale do života se mu nechtělo. Přistoupila jsem tedy k drastičtější metodě a trochu ho propleskla. Zčervenaly mu tváře a zašklebil se. Bohužel, jeho škleb však byl stále tuhý a nevykřesala jsem z něho nic podobného návratu mezi živé bytosti.

Poslední metoda záchrany pro mne představovala hororovou kapitolu. Musela jsem se obětovat v zájmu dobrého obrazu ve společnosti.

„No, dobře. Ale to ti, Šedane, nedaruju... Bedříšku, dostaneš dýchání z úst do úst.“

Naklonila jsem se k němu a nejprve mu pevně sevřela nos. Pěkně jsem ho mačkala a dodávala si odvahy pustit se do oživování. A najednou začal kašlat a zíral mi přímo do obličeje. Na poskytnutí první pomoci jsem dosud nebyla moc připravená a oddechla jsem si – božský programátor ji odvolal právě včas. Klečela jsem u něho a bylo mi jedno, že připomínám pěkně umazanou válečnou bojovnici.

„Irenko, jsi tak krásná. Úplná dcera indiánského náčelníka.“

„Hmmm, díky.“ 

„Chtěl bych tě za ženu, ale musím rozhýbat naši společnost odvážnými projekty.“

Vstal ze země. Čile. Rozjařeně. Plný budovatelských plánů. Asi jsem mu poškodila mozek. Musím zapátrat na internetu, jaká sazba se dává za trvalé následky poranění. Otevřel svého sedana. Vyndal z auta svůj manažerský kufřík. Zabouchl. Zapípal centrálním zamykáním a svižnými kroky se vzdaloval.

Sebrala jsem ze země i svou maličkost.

„Kam jdeš?“ zavolala jsem na něho, protože se chystal vejít do firemního prostoru.

„Do práce.“

„Počkej, nikam nechoď. Dneska už je po pracovní době.“

„Aha, zdálo se mi, že mne kdosi povolal k veledůležitému úkolu.“

„Ehmm... nechceš radši zajít na kafe? Se mnou?“

Raději jsem mu okamžitě nabídla zábavu. Myslicí buňky viditelně neměl v pořádku. Jeho reakce se neslučovala s normálně uvažujícím jedincem. Musela jsem se ujistit, že po jeho střetu s oním světem nedošlo ke způsobení žádné zdravotní újmy.

„Rád! Třikrát ano! Ano, ano, ano.“

Souhlas potvrdil odemčením vozidla. Hbitě odhodil všechny věci ze sedadla spolujezdce. Vrátil se k mojí maličkosti a nabídl místo k sezení na pohodlně vyhlížejícím tygřím potahu.

Opřela jsem se jednou rukou o sedana a hbitě svlékla rozškubané silonky. Pak jsem zaštrachala v kabelce a vytáhla navlhčené dětské kapesníčky první pomoci. Několik jsem jich vrazila do ruky Šedanovi.

„Taky se dej do formy. V tomhle stavu nemůžeme ani do zoologický.“

Asi mne nepochopil. Stál přede mnou, žmoulal kapesníčky a díval se, jak ze sebe stírám bahno od hlavy až k patě. Potom ke mně přistoupil. Zrychleně dýchal. Vzrušeně.

„Ještě máš šmouhu na tváři.“

Ochotně jsem nastavila obličej a nechala se otírat i na krku a kolem uší. Jemná očistná taktika má také svůj erotický náboj. Vzpamatovala jsem se. Bedřich Šeďa se dostal do formy, ale do jiné, než jsem původně plánovala. Překvapil mne. 

„Pojedeme mým autem,“ zavelela jsem a svůdně na něho zamrkala.

„Proč? Moje auto je mnohem luxusnější, větší, pohodlnější, poslušnější... “

„A moje vůbec neposlouchá! Zkrotíme ho společně.“

„Když myslíš...“

„Ano. Navíc opilý řidič nesmí za volant.“

„Já jsem pil? Na nic si nepamatuju...“

„Ano!“ lhala jsem bez mrknutí oka.

„Co jsem pil?“

„No... vodku, šampaňský, koňak a asi kilo rumových pralinek.“

Kroutil nevěřícně hlavou. Sice hodně přemýšlel, ale stejně se za mnou vypravil. Nasedl do mého ojetého minivozidla a čekal, až na třetí pokus nastartuju. Rozjeli jsme se...

***

Vybrala jsem restauraci Kmotřenka. Stála na hodně vysokém kopci. Moje auto se sotva vyplazilo vzhůru. Párkrát dokonce stávkovalo. Během této jízdy se Bedřich z předešlého šoku konečně pořádně vzpamatoval. Stále jsme se ocitali na pokraji smrti, respektive propasti, kam se dalo s nedokonalým vozidlem snadno zahučet.

Šedan chtěl řídit místo mě a několikrát pevně stiskl volant. Zakázala jsem mu ale na volant, řadicí páku, plyn i brzdu sahat. Ve chvílích zoufalství mi pevně tiskl stehno. A já stále víc propadala jeho tajemnému kouzlu...

V romantické budově jsme si poručili nejen kávu, ale i zákusek, minerálku, džusy a zmrzlinový pohár. Z původně plánované rychlé schůzky se vyklubalo několikahodinové setkání. Velice příjemné. Z restaurace jsme vyšli v dobré náladě. Vlastně jsem se hodně nasmála, i když úplně něčemu jinému než Bedřich Šeďa.

„Bylo to krásné setkání. Irenko, zopakujeme si ho někdy?“

Rozhlížela jsem se kolem a nevnímala jeho otázku. Právě jsem se proti své vůli ocitla ve hře na schovávanou a měla najít svoje auto. Kam se asi podělo?

„Někdo mi ukradl moje auto. Tady stálo. Přesně na tomhle místě,“ vyběhla jsem nakonec zoufale na místo činu a ukazovala vyhrazený prostor pro parkování mého malého auta.

Náhle z křoví vyšel jeden vousatý dědula.

„Ten malý červený fiátek patřil vám, mladá paní?“

„Ano, kde je? Viděl jste zloděje?“

„U nás na vršcích se nekrade.“

„Všude se krade. Kdo by jinak měl moje auto, když jsem s ním neodjela?“

„Asi jste ho špatně zabrzdila. Najednou se rozjelo a zřítilo se přímo do vody.“

„Kam? Máte tady bazén?“

„Jezero. Dole v údolí. Říkáme mu Jezero smrti. Vlastně je to takový močál s bludičkama.“

Vedl mne k proraženému zábradlí. Fiátek měl sílu, zničil i ohrazení! Pojišťovna se prohne. Nakoukla jsem do obrovské hloubky. Ale stejně jsem ani kousek svého autíčka neviděla. Jenom stromy, keře a dole nějaké zrádné bahno s trochou vody.

„A to se nedá nějak vytáhnout? Vždyť jsem se s ním ani nerozloučila...“

„Skočte dolů a můžete být navěky spolu,“ odpověděl mi vesele pán a myslel si, že mne přesvědčí ke skoku do neznáma.

„Nejsem sebevražedkyně!“ ozvala jsem se hrdě a pak se vnořila do Šedanovy náruče, abych se rozbrečela. Najednou se ze mne stala malá ufňukaná holčička, která potřebovala hodně utěšovat v pevném objetí. Šedan měl naštěstí pochopení a neodstrčil mě do vzrostlých kopřiv.

Nakonec mne pevně přitiskl na hruď. Potom jsme se ruku v ruce dostali až pod kopec, kde Bedřich přivolal taxi.

V noci jsem měla divoké sny. Společně se svým autem jsem se nořila do jezer, močálů a divokých řek. A Bedřich Šeďa mě na poslední chvíli zachraňoval. Po probuzení se zašifrované poselství rozluštilo – stal se mým životním hrdinou.

***

Ráno mne vysadil před firmou a spěchal do své kanceláře. Za chvíli jsem ho načapala, jak vyhazuje svůj stínový koutek do tříděného odpadu. Tohle mi úplně stačilo, abych se do Šedana totálně zamilovala. Kvůli mně vyhodil pět krásných žen do kontejneru!

Nevšední události nás hodně sblížily. Šeďa splnil své sliby, které dal v době smrti mého auta – vozil mne do práce a z práce svým vozem. Dokonce na výlety.

Naše láska se prohlubovala, erotično nabíjelo a sex jezdil ve stanicích Kámasútry od A do Z.

Ale nic není věčné. Práce nás zavalila a síly na sexuální experimenty ustávaly, až skoro vyprchaly.

Roční výročí našeho vztahu bylo zcela zapomenuto. Z mé i ze Šedanovy strany. Čas prostě uháněl kupředu hodně rychle a člověk si podobné věci nechtěl zaznamenávat do diáře, protože byly velice důležité a měly zůstat navždy v srdci obou. Ostatně v srdci se jim líbilo, ale nechtěly se jenom vystavovat kvůli dárkům z lásky. Vzpomněla jsem si teprve za tři dny po dnu „D“ a schválně udělala „jen tak“ prvotřídní večeři, kde nechyběla lahvinka červeného vína, chuťovky, zákusky a ani bifteky s opečeným bramborem. Béďa zbožňoval úplně všechno.

Za další dva dny přispěchal zase Šedan a „jen tak“ mi vtiskl do ruky obálku.

„Květen je dobrý měsíc na cestu do Španělska, že jo? Poletíme tam společně. Dřívější termíny už obsadili, promiň. “

„Ale to vůbec nevadí. Ty jsi miláček!“

Radostně jsem mu skočila kolem krku. Objímala ho. Vášnivě líbala. Sladce pusinkovala. Hladila po tvářích a snažila se vyčerpat celý slovník pěkných slůvek.

„Irenko, už tě neunesu!“ sdělil mi náhle a odhodil mne na gauč. Nenaštval mne. Nepatřil k nějakým extra silákům, i když vypadal úchvatně. Jenže netrénoval a svaly se daly na rychlý ústup. Začala jsem se svůdně kroutit a odhazovat svršky. Když jsem zůstala jenom ve spodních kalhotkách, lákala jsem ho k sobě.

 „Miluji tě, miláčku! A co ty?“

„Taky, taky... Hele, Irenko...“

„Pššš, nemluv a užívej si.“

„Dovol mi krátký dotaz.“

„Jenom rozkaz. Ten mne pořádně rozrajcuje.“

„Fajn. Začni sbírat prádlo ze šňůry! Zítra ráno v pět máme sraz u cestovky. Vyrážíme k moři!“

Vyšvihla jsem se ze svůdné polohy do přímého sedu a zaostřila.

„Počkej, to už je zítra?“

Přikývl a já rázem zapomněla na všechny sexuální triky. Balení na dovolenou přichystá určitě  mnohem víc vzrušení.  A navíc milovaný Šeďánek sliboval nekonečný romantický příběh po celých deset dní pobytu.

***

„Neříkal jsi, že poletíme?“ stála jsem před autobusem a koukala na nakládání kufrů do zavazadlového prostoru.

„Asi jsem se spletl,“ pokrčil rameny a obešel veřejný dopravní prostředek kolem dokola, jestli tam náhodu neschovávají letadlo.

„Třeba nás odvezou autobusem na letiště,“ nevzdávala jsem se naděje a šla vyzpovídat naší delegátku.

„Pojedeme kolem, můžete letadlům zamávat,“ odpověděla mi usměvavě jistá pohledná Linda a nás čekala skoro celodenní cesta na Costa Brava. Během vyčerpávajících hodin sezení ve stísněném prostoru a po několika přestávkách se Béďa konečně přiznal – bojí se létat a jinak by mě do autobusu nedostal.

* **

Unavení jsme se ocitli před hotelem. Po ubytování jsem vyšla na balkon s vyhlídkou na moře. Bédova lest upadla v zapomnění. Stačil moment a naplněni novým elánem jsme vyběhli do mořských vln. Další tři dny se naplnily zase hrou na hříšný ráj.

 „Šediáši, chci peklo!“ ozvala jsem se čtvrtý den. Touha po změně mi nedovolila mlčet. 

„Normální ženy upřednostňují ráj,“ zaskřehotal.

„Nenávidím normálnost!“

Bílá kůže a na ní hlavotoč. Ano, dokázala jsem mu perfektně zamotat hlavu. Vysávat ústa, konečky prstů a doprovázet ho do krajiny velkovzdechů. Ztratil svůj nebeský klid. Otáčela jsem ďáblem v jeho těle. Nejdřív nechtěl škrábat, kousat, ohýbat a drtit. Potom se vzdal. Nemohl se ovládat, když jsem mu vtiskla do dlaní koženou plácačku ve tvaru srdce.

„Zlobila jsem. Potrestej mě!“ vyzvala jsem ho odvážně a svůdně na něho vyšpulila zadeček. Chvíli se nic nedělo. Pozadí mi ovíval průvan a doufala jsem, že svou prosbu nebudu muset opakovat. Mé vzrušení se tím totiž snižovalo.

Prásk! Konečně mě udeřil přes zadnici, až se mi zatmělo před očima.

„To je ono! Ještě, ještě, víc...“

„Víc už zatím nic. Komáři oprsklí, klidně se pustili do krve na takový rozkošný prdelce. Dva vedle sebe, viděla jsi to někdy?“

Šedan vstal z postele a rozvlnil lůžko i mé tělo. Tím momentální vášeň úplně uhasla. Zlehka jsem se otočila a koukala, jak se miláček rozhlíží po všech stěnách a předmětech v místnosti a plácá po všem, co mu připomíná komáří společenstvo.

„S nepřáteli se musí bojovat včas!“ oznámil mi radostně, když jsem si oblékala plavky a pareo. Plácačka už byla z boje proti krvelačnému hmyzu zakrvácená. Předal mi ji jako žezlo. Jenže já tu válečnou kořist vůbec neocenila. Ušklíbla jsem se a odhodila ji kamsi do kouta. Byla nepoužitelná...

„Jdu na pláž.“

„Počkej, jdu s tebou.“

„Můžeš, ale sto kroků za mnou.“

„Proč?“

„Jde o novou milostnou hru na dálku.“

„Aha.“

Na pláži jsem ho zase nepustila vedle sebe. Odstěhoval se do stínu pod malou palmu. Večer už jsem svého naštvání a vymýšlení  nesmyslné hry na velkou vzdálenost milenců litovala. Stačil letmý pohled a bylo mi jasné, že lehká noc nás tedy nečeká. Šedanova bílá kůže se proměnila v červenou a rudou. Sálal víc než elektrický přímotop a nemohl se ani hnout, aby nezaskučel bolestí.

„Copak jsi malej kluk? Nevíš, že tady se spálíš i ve stínu?“

Nadávala jsem trochu a potřela jsem ho silnou vrstvou bílého jogurtu. Po delším váhání jsem obětovala i čerstvou okurku a nakrájela mu ji na plátky. Polož si ji na tělo, mezitím skočím pro něco do lékárny...

„Děkuju...,“ ozval se a udělal na mne psí oči. Zavinila jsem to. Nehlídala jsem ho a nemazala v potřebných intervalech. Chudáček byl beze mne úplně bezradný. Nemohl se pohnout ještě několik dalších dní. Spáleniny ho naprosto odrovnaly. Naskočily mu obrovské puchýře. Neměl náladu na žádné hrátky ani chuť na lahodnou stravu. Nemohla jsem se ho ani dotýkat, protože stačil i jemný nevinný dotek a smažil se v pekelné bolesti. Když se dal do pořádku, jeli jsme domů.

Romantická dovolená se prostě nepovedla. První den v práci jsme spolu pro jistotu nemluvili.

Doba mlčení se protáhla na celý týden.

Pak Šedan udělal první krok ke smíření. Pomalu ke mně přistoupil. Vypadal, že mne chce odprosit. Poklesl na kolena, pak vstal a odešel do ložnice. Přinesl si fialový polštářek s černými ornamenty. Zase poklekl a vzápětí vstal. Přinesl si velkého valentýnského medvěda se srdíčky. Odhodil polštář a klesl celou vahou na chudáka medvěda.

„Co blbneš, Šedouši?“ ozvala jsem se.

Chvíli předstíral hledání čehosi důležitého, potom vyndal z kapsy krabičku a otevřel ji.

„Irenko Mourková, vezmeš si mne, prosím, za ženu.. ehm... tedy za muže?“ Krabičku mi přistrčil až k nosu, abych si pořádně všimla.

Nádherný prsten! Zásnubní a nevypadal vůbec lacině. Zhotoven z bílého zlata a osázen brilianty. Mlčela jsem a nemohla se od nablýskaného šperku odtrhnout.

Zopakoval svou prosbu hlasitěji.

„Irenko Mourková, vezmeš si mě za muže?“

„Zkazils mi dovolenou!“ vyhrkla jsem z nervozity. Úplně mi vyrazil dech. Reagovala jsem ve zkratu.

„Já nechtěl. Opravdu...!“

„Ale já vím...“

Vím, na špatné dovolené nesu lví podíl a musím vše napravit. Dále znám odvěkou pravdu, že šaty dělají člověka a žádosti o ruku manželské svazky. Rovněž mi je jasné, že když žena nemá svého sedana, je lepší si vzít za muže Šedana! Co mne se týče, Béďu Šeďu...

Není všechno chlap, co jako chlap vypadá

Do šedi milostného života (která ale může být paradoxně dost pestrobarevná) se – tentokrát už naplno – ponořila spisovatelka Eva Brabcová, znalkyně ženské duše a  mužských specialit, autorka vynikající knihy Žena v (kon)kursu a mnoha dalších humorných příběhů.

„Inženýr Ivo Šeďa, velice mne těší.“

Stisk jeho ruky byl pevný a způsobil, že se mi chloupky postavily i tam, kde žádné nemám. Pohled modrých očí se vpil do mých a pod náporem té modři mi začala sulcovatět kolena. Opálený obličej prudce kontrastoval s bílým límečkem košile v bezvadně padnoucím obleku. Inženýr Šeďa byl výstavní kus chlapa. Tak toho bych chtěla dostat k Vánocům. Přišel do naší firmy provést audit kvality. Během chvíle mi bylo jasné, že tenhle samec prověří nejen kvalitu firemních procesů, ale také kvalitu mého postelového umění, a nebylo mi to vůbec proti mysli. Měla jsem za sebou dva seriózní dlouhodobé vztahy s neseriózním koncem a v součtu ve mně kromě touhy dopustit se hrubého násilí na opačném pohlaví zanechaly vroucné přání: alespoň jednou v životě si pořádně necudně a nevázaně užít. Půlrok sexuální abstinence proložený erotickými sny, ve kterých se stává objektem touhy už i olysalý plyšový medvěd z dětství, prostě dělá divy. Kdyby věta „Inženýr Šeďa, velice mne těší“ pokračovala dovětkem: „Co kdybychom si to spolu místo oběda rozdali?“ neváhala bych ani minutu a možná bych i radostně zatleskala. Pohledem jsem osvobozovala svalnatá stehna inženýra Šedi z perfektně padnoucích kalhot a jeho mírně nakřáplý hlas mi vypouštěl do podbřišku hejno motýlů.

„Váňová. Elena. Magistra. Také mne… těší,“ pracně jsem ze sebe soukala.

Tak takhle náš vztah započal. Vztah na vodorovné úrovni. Musím říct, že všechno, co Šedíkův obal naznačoval, beze zbytku také obsahoval. Oblečený Ivoš byl testosteronem v dárkovém balení. Rozbalit jej znamenalo vypustit na svobodu nádherně tvarovanou sexuální sbíječku, jejíž úsilí mne dovádělo ke zdárnému a často i velice hlasitému konci. Jelikož to bývalo za tenkými zdmi hotelového pokoje, při návratech z výšin na zem jsem pokaždé a vždy marně přemítala, kudy se nepozorována procedit ven. Bylo mi jasné, že pokojská mne v duchu nazývá sprostou courou a za mnohoznačným pomrkáváním patrového číšníka se skrývá jediné: Taky bych si dal říct.

Ani po půl roce mne erotická fascinace Šedíkem neopouštěla. Zbavil mě zábran a měla jsem pocit, že i panenství, ačkoliv ve skutečnosti se tak stalo již dávno předtím. Jenže můj život se začal dělit na období „před Ivošem“ a „za Ivoše“, přičemž období „před“ bylo příznačně řečeno šedivé. S Ivošem bylo rozkvetlé, barevné, voňavé a naplňující. Pozvolna jsem si začínala uvědomovat, že to je celé malér, neboť jsem se do svého externisty Šedi prostě a jednoduše zamilovala. Jenže hned na začátku vztahu mi tenhle luxusní nabíječ prozradil, že vlastní nejen odbornou kvalifikaci auditora a poradenskou firmu, ale také manželku, byť si s ní – jak také jinak – nerozumí.

„Saša, ač to nerad říkám, je beze všeho nehezkého pomlouvání pěkná harpyje. A studenej psí čumák k tomu. Pochopení a tělesnou lásku si zkrátka musím hledat jinde.“

Dovětek pak říkal cosi o tom, že až najde ženu, která mu obojí dokáže dát, harpyji  pošle k ledu. Nechápu, že jsem téhle otřepané básničce věřila. Možná to nebylo tak těžké díky tomu, že při každé naší schůzce Šeďa připomínal nadrženýho bejka urvanýho ze řetězu. Chtěla jsem pro něho mít pochopení. Chtěla jsem mu dát tělesné lásky, kolik jen unese. Chtěla jsem být dva v jednom a chtěla jsem Šeďu.

Ten chlap by měl mít zbrojní pas už jen na svůj hlas.

„Určitě jsi byla zlobivá holka a musím tě potrestat,“ chraptěl vzrušeně. Zavázal mi oči šátkem a více i méně jemnými štípanci  mě připravil tak, abych pro něho i pro sebe byla v tu správnou chvíli po vzoru italských těstovin al dente.

Na další schůzce se zavázané oči opakovaly.

 „Tak copak s tebou provedeme dnes?“ Už jen při těch slovech jsem se rozpouštěla jako lak pod acetonovým ředidlem. Vnímala jsem jeho dech na nahé kůži a vzápětí ucítila na těch nejintimnějších místech dotek jemný jako vánek, po němž následovalo pětiminutové šílenství, které by slabší povaha nenazvala milováním, ale zápasem ve volném stylu. Byla jsem z něj doslova a do písmene hotová. Jak jsem zjistila později, tím startovacím praporkem nebyl vánek, ale pštrosí brk. Umíte si to představit? Chápete, že když jsem sečetla výstavní exteriér, bystrý mozek, výkonný nástroj a rafinované postupy, byla jsem úplně ztracená?

Ačkoliv Šedík podnikal návštěvy do mého těla, jediné co jsem nedopustila, byla návštěva mého bytu. I když jsem kvůli němu ochutnala pražené červy i mořskou potvoru, která se ještě po napíchnutí na vidličku tvářila, že uteče, i když bych byla ochotna kvůli němu chodit bosky po žhavém uhlí a navzdory závrati letět balonem, program v mojí hlavě byl nastaven na režim „nezávazný vztah“, a tak pravděpodobnost skotačení „nezávazného“ milence v mé posteli byla srovnatelná s možností návštěvy bandy bezdomovců ve VIP klubu. Byť na mém těle už nebylo místečka, které by Šeďa nevyužil, nezneužil a já si toho pořádně neužila, své domácí území jsem před ním bránila jako cudná panna nevinnost.

Když mi otevřel v odlehlé uličce dveře svého nablýskaného bouráku a řekl: „Dnes jedeme nejdřív nakupovat,“ utrpěla jsem kapří syndrom. Nakupovat? My dva? Odhadovala jsem, že za pobyty v hotelu měsíčně sice utrácí částku rovnající se výši babiččina důchodu, ale jinak byl Šedík spíše skrblík. Skládanka jeho osobnosti tak měla alespoň jeden záporný bod, když jinak byl dokonalejší než Bajaja. S napětím jsem očekávala, zda mě zaveze do klenotnictví nebo značkového butiku, a uzavírala jsem v duchu sázky sama se sebou. Prohrála jsem na celé čáře. Zastavili jsme před sex shopem. A hned bylo jasné, že Šedík se tam cítí stejně jako dáma v Pařížské ulici v prodejně kabelek Luis Vuitton. Minul regál s gumovými kačery a neomylně zamířil do oddělení, které vypadalo, že by mohlo být splněným snem kata Mydláře. Masky, ocvočkované obojky, bičíky všech velikostí… zkrátka věci, které by mi orgasmus dokázaly způsobit jen z leknutí. Podezírala jsem jinak šetrného Šeďu, že za množství těch podivných věcí zaplatil částku, kterou fakturoval jako měsíční zálohu naší firmě za poskytnuté služby. Kontraband i mě pak z obchodu do hotelu odvážel rychlostí připomínající odjezd bandy lupičů z přepadení banky. Myslela jsem si, že to budu já, komu přistane rákoska na zadku a kdo bude upoután v prapodivných řemíncích. Omyl. Šedík zvolil hru na dominu. Věrna myšlence, že člověk má zkusit (skoro) všechno, jsem tuhle divadelní roli vzala. Vypadalo to, že bych mohla jít rovnou do Národního, protože ten, kdo tentokrát bořil zdi svým hlasitým projevem, byl Šeďík. Dost jsem se obávala, aby personál nezavolal policii. Pokojská při našem odchodu měla výraz plný opovržení a číšník z nás nemohl odlepit pohled. V tu chvíli jsem se rozhodla, že do tohoto hotelu už nikdy nevkročím. Problém byl v tom, že v každém dalším z azylů v okolí Šeďu někdo znal. A tak jsme občas skončili v přírodě, někdy jsme rozhoupali jeho vůz a čím dál častěji jsem čelila otázkám, proč u mě ne. Byla jsem už na vážkách povolit, ale jak bych mu najednou vysvětlila, kam se poděla kamarádka, samozřejmě vymyšlená, která u mě s rovněž vymyšleným dítětem bydlí?

„Alexandra jede na wellnes pobyt na Šumavu. Sejdeme se u parku a pojedeme k nám, co říkáš?“

Říkala jsem, co budeme dělat, pokud se nečekaně vrátí. A Šedík zase říkal, že by se to alespoň konečně rozseklo, že manželství s ní ho ubíjí čím dál víc.

Byl to hodně divný pocit překročit práh bytu, kde žije můj milenec se svou ženou. V koupelně na mě mrkalo její drahé pleťové mléko a na toaletě dokonce balík vložek. Byt byl zařízen v duchu střízlivé elegance a připomínal mi laboratoř. Když však Šedík zatáhl v ložnici žaluzie a vrhnul se na mě, zapomněla jsem i na to, že nejsem v hotelovém pokoji a že dovádíme nejen na jeho půlce, ale i na polovině postele paní domu.

Co je banálnějšího, než být téměř při činu přistižen(a) zákonitou partnerkou? Zrovna jsem vysíleně dopadla na lůžko, když se z chodby ozvalo šramocení klíčů.
„Co je to?“ lekla jsem se a otočila se na Šedíka.
S vytřeštěnýma očima beze slova civěl za zavřené dveře, které nás dělily od pohybu v předsíni.

„Co…“ chtěla jsem zopakovat otázku, ale jeho ruka se mi ovinula kolem úst a znemožnila mi nejen mluvení, ale málem i dýchání. Rvala jsem tu ruku dolů, ve snaze uchovat si život. Zvuky linoucích se z útrob bytu neomylně vypovídaly o tom, co se tam odehrává. Toaleta spláchla, zazurčela voda z kohoutku, rachocení v kuchyňském koutě signalizovalo přípravu teplého nápoje. Bylo jen otázkou času, kdy se otevřou dveře ložnice. Šedíkovo šeptání a rosný bod připomínaly papiňák těsně před výbuchem.

„Co budu dělat? Co jen budu dělat?“ zoufale navlékal spoďáry a ruce se mu třásly tak, že se trefil oběma nohama do jedné nohavice.

„No tak jí to asi budeš muset říct.“ Rychle jsem se oblékala i já.

„Blázníš? Saše? Ta se nesmí nic dozvědět!“

Vyděšeně se rozhlížel po pokoji a jeho pohled utkvěl na okně. Otočil se na mě a nemusel ani nic říkat, aby mi bylo jasné, nač myslí.

„Zapomeň. To ne!“

„Je to přízemí, to zvládneš,“  úpěnlivý loudivý tón v jeho hlase by snad probral i týden starého nebožtíka.

„Zbláznil ses? Já odtud budu utíkat jako zloděj? Snad máš jasno, pořád tvrdíš, že už s ní nechceš žít.“

„To nejde, to neeejde. Sašenka se nesmí nic dozvědět.“

Sašenka… Šedík s tím svým nešťastným výrazem víc než co jiného připomínal malého chlapečka, kterému spadla hračka do kanálu.

„Prosím, Eleno, snažně tě prosím, udělej to pro mě.“ Padl na kolena a se sepnutýma rukama na mě házel psí oči. Scházelo už jen, aby štěknul.

Nevěřícně jsem na něho zírala. Ta chlapská turboproměna způsobila, že jsem se hystericky, byť tiše rozesmála.

„Kolouši, ty jsi doma?“ ozvalo se z útrob bytu.

Šeďík zmobilizoval síly a vypadalo to, že pokud tím oknem dobrovolně nezdrhnu, tak mě jím prohodí. Ve chvíli, kdy jsem se pouštěla okenního rámu, uslyšela jsem zaržání: „No Kolouši, co to má znamenat?“

Nečekala jsem, jestli mě Šedík náhodou, byť nedobrovolně nebude následovat. To poslední, oč bych stála, by byla konfrontace s jeho Sašenkou. Po doskoku jsem se oklepala a rychlým krokem bez ztráty bodu zamířila k autobusové zastávce.

Ve firmě jsem ho potkala hned druhý den. Na očích měl černé brýle.

„Musíme to skončit, Eleno, Saša mi dala nůž na krk,“ zašeptal, když jsme na chviličku osaměli u kopírky. A pěst na oko, dodala jsem v duchu.

„Není co skončit, pane inženýre,“ obdařila jsem ho pohrdavým pohledem, otočila se a bez dalšího vysvětlování zamířila do své kanceláře.

Inu, říká se, že není všechno zlato, co se třpytí. Mám svou verzi. Není všechno chlap, co jako chlap vypadá.

Druhé setkání s první láskou

A máme tu první povídku! Poslala nám ji překladatelka a spisovatelka Daniela Mičanová, autorka tetralogie Alexander, Lucius, Orlando a Jakubovy housle, a velmi nevšední novely Mlčení v růžové.

Její hlavní hrdina se sice vzdor pravidlům nejmenuje pan Šeďa, ale myslím, že můžeme trochu přimhouřit oko. Ostatně, každý „český honza“ přece taky nemusí mít v občance jméno Jan. Nemluvě o tom, že exemplář z téhle povídky je všech pánů Šeďů, co jich na světě je, důstojným reprezentantem.

A co nám k našemu nápadu s blogem řekla sama autorka? Líbil se jí, jak jinak, a jeho založení dokonce vidí jako svého druhu povinnost:

„Koneckonců, svět, kde vládne Padesát odstínů jest smutným a musíme ho trochu zpestřit.“

A ještě se nám svěřila:

„Když jsem šla tuhle kolem jednoho velkého brněnského knihkupectví a viděla jsem tu hrůzu vyrovnanou až do stropu, jal mne velmi intenzivní smutek, který muselo vyléčit několikero děsně dobrých čokoládových pralinek.“

Druhé setkání s první láskou

Mikulovské náměstí za pokročilého odpoledne. Kočičí hlavy zlatí červnové slunce, nad dvojvěžím Ditrichštejnské hrobky podřimuje sinavá luna, rozeklaná skaliska podtrhují dojem malé moravské Itálie. Těžká romantika, víc bych si na letmé setkání se svou někdejší platonickou první láskou nemohla přát. Vystrojila jsem se úměrně situaci do hříšně drahého hedvábného overalu mentolové barvy a stříbrných páskových střevíčků. Neskromně doufám, že mi to za ty peníze musí slušet. Objekt mé středoškolské tajné náklonnosti (jak jen může být středoškolská náklonnost tajná) už mi svižně kráčí náměstím v ústrety.

Původně jsme se měli setkat ve Štinkavě, potom v Podivíně, nakonec ve Valticích. Když jsem po všech ohlášených štacích dospěla až do Břeclavi, zavolal mi, že se s pojízdnou konferencí památkových architektů znenadání přesunul do Mikulova. Neřekla jsem ani popel, dokonce jsem ani neutajila povzdech, krásná první láska má na pár vrtochů nárok. Naštěstí vlastním vozidlo a jihomoravský okruh mám ze všech silničních tras nejraději.

Pokud ve mně zbylo něco stopové nevole, rázem se vstřebala při pohledu do jeho jiskřivě modrých očí. Jinak je pán brunet, kýčovitě kučeravý, ramenatý, příjemně snědý. V podnapilosti se mi kdysi holedbal šlechtickými předky a kastilskou krví. Věřila bych mu více, kdyby se nejmenoval Ferenc Jánoš.

Neviděli jsme se dva roky. Z pohledu věčnosti kapka v moři, z pohledu mladé ženy, která potřebuje zaměstnat bezprizorné emoce, zatraceně dlouho. Ferenc projevil radost náznakem úsměvu, pozdravili jsme se, bohužel jaksi bezdotykově. Netrvala bych na objímání, líbání a podobných obřadnostech, vystačila bych s upřímným rukystiskem. Hříšně drahý hedvábný overal najednou trochu ztratil na lesku.

„Víš co, Mikulov už mě nebaví. Co kdybychom si zajeli jinam?“ nadhodí na úvod.

Zlehka pozvedám obočí. Jak může někoho Mikulov za půl hodinky omrzet? Ale nevzpouzím se, navrhuji Lednici a tamní zámecký park. Ferenc se zdá srozuměn, dokonce se uvolí nastoupit do vozu, načež se zájmem sleduje, kterak v nastalém horku stahuji kličkou okýnka.

„Hm, těžký retro,“ komentuje. „Nemůžeš si pořídit okýnka s automatikou?“

Nemůžu, jsem nezámožná knižní překladatelka. Když si vysloužím pochvalu za bezchybné startování do kopce, moje dívčí srdéčko se zatetelí blahem. Blaho vzrůstá, jen dorazíme na místo určení. Existuje-li romantičtější místo než Mikulov uprostřed léta, nachází se zde, pod korunami prastarých platanů a jiné exotické vegetace. Za prvních náznaků letního smrákání se vydáváme knížecím parkem ke slavné napodobenině tureckého minaretu.

„Dobře jsi vybrala,“ hodnotí Ferenc. Postupuje rázně vpřed, já klopýtám za ním, dílem z vrozené plachosti, dílem proto, že mě nové páskové střevíčky začínají bolestivě zrazovat. Moje šumná první láska nebere na tuto okolnost zřetel, kráčí zlatavou zelení, konverzuje, káže, vede dlouhý monolog. O někdejší politické situaci, o současné politické situaci, o dění na mezinárodní scéně a celkově neutěšeném stavu světa, o problematice nepřizpůsobivých menšin („Buď si otrhaný, ale čistý“ – nevím proč mi to utkvělo). Po přednášce o mládeži, zvláště ženského pohlaví („Všimla sis, že děvčata už nejsou tak tlustá jako za našich studentských let?“), následuje stručný náhled na žalostný stav českomoravských památek, pak se zmíní o své příkladné pracovní kariéře a oslnivých plánech.

Neskáču mu do řeči, oddaně cupitám v závěsu s nadějí, že k němu přes ptačí štěbetání tu a tam dolehne můj udýchaný souhlas. U minaretu psychicky nevydržím, vyžádám si pauzu, vyklouznu ze střevíčků a smáčím usoužená chodidla v zámeckém rybníku.

Ferenc mě trochu pobaveně, trochu zvídavě sleduje. „To by mě zajímalo, proč si takhle ničíš nohy.“

Nasazuji sladký úsměv, odhodlána pokládat otázku za řečnickou. Taktně pomlčím o skutečnosti, že jsem si svůj parádní hedvábný overal natrhla o šípkový keř. Mohl by se zeptat, proč se na výlet do přírody tak nemožně strojím.

„Něco bych zakousl,“ nadhazuje o chvíli později vějičku.

Navrhuji nedaleký hotel Harlekin a šopský salát. Protože je svobodný umělec, dovolím si ho pozvat. Naštěstí pokládá návrh za uspokojivý a chutě pokračuje v monologu. Umlčí ho až první sousto, leč nikoliv nadlouho. „Prý jsi něco napsala.“

„Ale to nestojí za řeč. Takovou pohádku pro dospělý.“ Ta moje prokletá falešná skromnost!

„Hm,“ dlouze se zamýšlí. „Z toho nic rozumnýho nekouká.“

Dotkne se mě to, ale statečně mlčím, Ferenc si vystačí. Klade různé otázky o podstatě života, vesmíru a tak vůbec, vzápětí si na ně sám duchaplně odpovídá. Tento stav trvá víceméně celou zpáteční cestu až k břeclavskému hotelu Grand, kde si jeho slavná konference zřídila hlavní stan. Myslím na to, jak bych ráda, aby mi alespoň pohladil kolena. Jen tak lehce, něžně, vánkem větérku. Hned bych se cítila líp.

Na hotelovém parkovišti statečně odhodím přetvářku. Ani čítankově sebestředný krasavec přece nemůže předstírat tak monstrózní nechápavost. „Poslyš, nenapadlo tě někdy... Proč my jsme se nedali za celou střední dohromady?“

Ferencovi významně zajiskří v blankytných očích. Dochází mi, jak jsem bezpříkladně pitomá. Moje niterné rozechvění samozřejmě po celou dobu velmi ostře vnímal. Možná ho bavilo o poznání více než rozedřená chodidla. „Teď ti to snad můžu prozradit. Věděl jsem, že po mně jedeš, lichotilo mi to, ale holky s takhle velkým zadkem mě zkrátka vždycky dost odpuzovaly.“

Zabouchl dveře od vozu a zmizel v prosklených hotelových prostorách. Vmžiku nezrcadlily nic než pokročilý soumrak. Obracím motorové oře k domovu, v mé duši zeje hluboká propast. „Holky s velikostí osmatřicet nemají velkej zadek,“ opakuju si. „Kruci, holky s velikostí osmatřicet přece nemají velkej zadek!“

Uplynulo přes deset let. Napsala jsem více než jen jednu pohádku pro dospělé, téměř ve všech se mi podařilo Ference náležitě krutě sprovodit ze světa. V ideálním případě několikrát. Práce mne bavila, ba i rozkolísané něžné city nalezly vhodnější uplatnění. Pak, jednoho lehce deštivého listopadového dne, jsem vyrazila na vánoční nákupy do ohavného obchodního centra na brněnské periferii. Nic zlého netušíc, prodírala jsem se s vozíkem mezi regály, když vtom si to ke mně ze zálohy namířila nelibě vyhlížející hora zbytnělého masa. Než mi pud sebezáchovy zavelel k ústupu, oslovila mě zdrobnělou podobou mého křestního jména. Chvíli jsem patrně připomínala solný sloup.

Ferenc Jánoš se změnil k nepoznání. Z  pružného pardála se stal dosud ještě mladý, nicméně zavalitý hroch. Černé kučery vzal čert, blankytné oči se ztrácely v záhybech tuku, připlesklý nos mu propůjčoval nápadně prasečí vzezření. Když si mne důkladně měřil od hlavy k patám, v zorničkách mu blýskalo jako za starých časů, to jediné mi usnadnilo identifikaci. V jeho košíku se slazené perlivé nápoje dělily o místo s horou dětských hraček; rodinný život mu tedy svědčí.

„Slyšel jsem o tobě v rádiu.“

„Lidem se stávají i horší věci.“ Opět ta moje falešná skromnost.

„Prý se trochu vyznáš v těch staroegyptských záležitostech.“

„Ano, trochu,“ upřesňuji.

„Potřeboval bych poradit ohledně sfingy.“

„Myslíš Velkou sfingu?“

„Myslím sfingu jako bájnou bytost.“

„Tak si ji třeba nalistuj v Zamarovským.“

„A nedala bys mi na sebe kontakt, rád bych to konzultoval.“

Najednou nevím, jak se vykroutit. Svěřím mu mail v domnění, že tím napášu nejméně škody. Loučí se slovy: „Určitě se musíme zase někdy sejít.“

Doma vybalím nákup, nakrmím psiska, kočky a jiné, větší savce, pak pilně zasednu k počítači. V přehršli rozmanitých mailů na mne pomrkává červený vykřičník. Ferenc Jánoš žádá, abych potvrdila přijetí pošty. Jsem zvědavá, co naléhavého mi může chtít. Zpráva je kupodivu stručná: „Opravdu bych tě rád opět viděl. Nedělám si legraci!“

Smála jsme se srdečně a dlouho.