Popelka

Jak se zdá, všechny Popelky po plesových radovánkách netouží, a to ani když jim jde o prince. O tom, jaká práce může být s vírem tance nedotčenou, leč šíííleně zaláskovanou kamarádkou, nám přišla povyprávět Darja Wolfová.

„Valčík!“přikázala jsem s důstojností, které jsem se nemínila vzdát, ani když mi na rukou, krku i jiných částech těla visely tašky, bundy, svetry a šátky. Klára na jehlových podpatcích se nejistým krok sun krokem přesunula k nejbližšímu regálu, mladá prodavačka od nás utekla k pokladně.  Zaskřípala jsem zuby a pak se pokusila o krásný úsměv: „Klárko, drahoušku… valčík,“ nádech, výdech, „valčík se tančí na špičkách.“

Má kamarádka se svalila na zkoušecí stoličku s výrazem raněné laně. „Jako i s podpatkama?“ Místo odpovědi jsem sbalila boty, které skopla ze svých něžných dívčích čtyřicítek. Přesunula jsem naši plnou polní ze své náruče ke štokrleti a poručila raněné lani, ať hlídá. Pak jsem se ve jménu krále vydala na křížovou výpravu za nižšími podpatky.

V rekordním čase jsem nasbírala asi pět krabic s botami, které se hodily barvou, materiálem, pozitivně je ovlivňovala konstelace hvězd a hlavně by mohly Kláře sedět. Když jsem krabice opatrně rozsypala okolo našich věcí a stoličky, raněná laň nehlídala a ani tam nebyla. Našla jsem ji slintat nad teniskami.
„Kláro, jdi si sednout!“ poručila jsem zostra. V obchodě bylo vydýcháno a mně začínalo tepat v levém spánku.
„Tak já půjdu v balerínách.“
„Kláro!“
„Iduno, ty jsi hrozně zlá!“
Ano, nepochybně jsem byla hrozně zlá, protože místo abych si šla s migrénou lehnout, courám s tou nevděčnicí po obchodech.
Klára vyzkoušela už troje boty, všechny měly nějakou chybu. Polilo mě horko.
„Ty se mi nelíbí.“ Čtvrté.
„Klárko, já musím ven, tady je hrozně zadýcháno, zkus si ty páté a pak jdi k pokladně, nebo pryč.“
Vyběhla jsem před obchod a zamířila ke zlatnictví.
Čekala na mě na stoličce, kde jsem ji nechala, a vypadala, že bude brečet.
„Ido… já nevím.“
„Pohni, ještě potřebuješ náušnice.“
„Ale…,“ fňukla.
Vytasila jsem se s ozdobnou krabičkou a objala svou fňukající Popelku.
„Všechno nejlepší ke včerejším narozeninám, princezno, ať ti všechno vyjde a nefňukej už.“
Dojatě sledovala růžové náušnice od Swarovského, potom vzala boty v krabici, chytla mě za ruku a vlekla mě k pokladně. Hosana na výsostech!

Pana Skvělého, Božského a Úžasného znám už pár let. Klára několik týdnů. A samozřejmě se zamilovala na první pohled. Nebyla první, jeho úsměv způsoboval srdeční zástavy každé, i kdyby jí bylo třeba jen dvanáct.  Vláďa měl uhlově černé vlasy a zářivě modré oči, ve kterých mu pořád jiskřilo. Tím výčet jeho dokonalostí končil. Aspoň pro mě.
Jeho setkáním s Klárou pro mě začal třítýdenní maraton telefonátů na dobrou noc: „Iduško, představ si, to je strašný, on má přítelkyni.“, telefonátů na dobré dvě hodiny po půlnoci: „Ido… spíš?“, telefonátů na dobré ráno: „Ach jo. Dneska se s ním zas neuvidím.“, telefonátů na dobrou chuť: „Hej, on mě pozval na pivo!“  a esemesek o tom, jak ho hrozně miluje a nenávidí (to se střídalo působením nějakých mně neznámých sil).

Čtvrtý týden už jsem neměla daleko k sebevraždě, a proto jsem vytvořila absolutně jednoduchý plán. Nakoupíme Kláře plesové šaty a boty, naučíme Kláru tančit, odnaučíme Kláru klackovitým pohybům, uděláme z Kláry pořádnou ženskou, já se nakonec setkám s panem Skvělým a vyústí to v dokonalé setkání Kláry a Vladimíra na blížícím se plese.  Po prvních pěti vteřinách v obchodním centru jsem zjistila, že plán by byl absolutně jednoduchý, kdyby jeho hlavní aktérkou nebyla Klára, ale nemínila jsem se vzdát.

Od nákupu uběhly čtyři dny a Klára zatím pohřbila mou domněnku, že naučit ji základům etikety a tanci bude to nejtěžší. Nejtěžší bylo donutit ji, aby si obula nové boty; upřímně je nenáviděla. Když už je měla na nohou, následovalo sáhodlouhé přesvědčování: „Ne, opravdu nejde, abys v nich jen seděla. Ne, Klárko, opravdu v nich nemůžeš jen stát. Projdi se!“
Každý večer jsme trávili kolovými promenádami po mém miniaturním obýváku. Hned prvního večera jsem Kláru šokovala informací, že pánev je pohyblivá. Její výraz mučeného koťátka mě donutil nenutit ji přestat chodit jako dubové prkno.
Celá utahaná jsem se vracela z kuchyně se dvěma čaji. Moje kamarádka ke mně byla otočená zády a podivnou chůzí se blížila k pohovce. Proboha, co snědla?
„Tebe bolí břicho?“
„Ne,“ zavrčela, „snažím se při chůzi pohybovat pánví.“

Na zítra jsem si sjednala schůzku s panem Neodolatelným, pečlivě jsem vybrala denní dobu tak, aby o tom Klára nevěděla. V deset hodin jsme se měli setkat na naší vrátnici, Vladimír pracuje přes ulici. Při telefonátu, kdy jsem schůzku domlouvala, mi asi zkratoval mozek, slíbila jsem mu kafe.

Školení skončilo pozdě. S bolestí v srdci jsem pohřbila svoje věci do kabelky, kde už je nikdy nenajdu, hrábla do kapsy u kalhot pro pár drobných a svižně vyrazila k automatu na kafe. Zatímco mašina v porodních bolestech a s patřičným zvukovým doprovodem tvořila dvě moccabřečky, lítaly mi hlavou nabroušené fráze, kterými jsem chtěla dát Vláďovi najevo, jak moc mu rozbiju hubu, pokud Klárce nějak ublíží.

Do vrátnice jsem vletěla jen s několikaminutovým zpožděním, kopla jsem do samootvíraček a velice elegantně zakopla o práh. S nonšalancí baletící hrošice jsem spadla cizímu příchozímu do náruče a pobryndala mu kafem polobotky. Vděčně jsem si dovolila poroztát v mužských pažích, které mě zachránily ze spárů gravitace. Nad hlavou se mi modře zablýsklo.
„Ahoj Iduško!“ No, nazdar.
„Vladimíre!“ vyjekla jsem překvapeně a snažila se, aby mě Casanova pustil. „Dáš si kafe?“
Rozesmál se: „Ne, dík, mám nějaký na botách.“ Ha-ha.
Vrazila jsem mu plnější kelímek do ruky a šla se usadit do křesílka.
„Ty… Vláďo, musíme si promluvit, hmm, o Kláře.“ Ty bláho, ta nabroušenost ze mě vyloženě sálá.
„Povídej,“ věnoval mi svůj dechberoucí úsměv a upil kávy.
„Podívej, ona je do tebe úplný blázen, je prostě totálně šílená. Celý den slyším Vláďa tohle, Vláďa tamto.“
„Ale to je její problém.“
„Nepochybně.“ Pokus o odseknutí. „Ale já jsem tě chtěla poprosit, kdybys na tom plese -“
„Ona tam jde?“
„Ano, tak kdybys mohl -“
„A co tam bude dělat?“
Boha jeho, nemohl by mít místo dokonalých očí dokonalej mozek? Dokonalých očí?! Co to… no, nic.
„Tancovat! A nejlíp s tebou, kdybys byl tak hodnej.“
„Jasně, to mi snad nemusíš říkat.“
To určitě.

Ráno osudového dne jsem spokojeně seděla v tramvaji. Klára neměla o mém setkání s Vladimírem ani ponětí, on věděl, co má dělat, nic se nemohlo pokazit, vůbec nic. Nadto Klára už dva dny nevolala. Růžovější už to být nemohlo, skoro jsem očekávala romantickou zprávu od tajného ctitele. V tom okamžiku mi pípla esemeska.
„Ido, já nemám ponožky! K.“