Večírek pro elitu

Anna Šochová nás tentokrát zavede do vysoké politiky a objasní, že

prodej inzerce může být docela rizikové povolání. Mimochodem – netušíte někdo, kde tyhle prototypy, jako je ten pán z povídky, sériově vyrábějí? Protože nejspíš neexistuje nikdo, kdo by se s nimi už nesetkal J

A ještě vám (jako ty drbny v autobuse) pošeptáme, že naše dnešní autorka je už renomovaná povídkářka. Za své novely žánru klasické fantasy – Záskok, Výměna a Zeóla – obdržela dokonce Cenu Karla Čapka.

Ve chvíli, kdy tento velmi objemný pan poslanec strnul a z jeho tváře se stala nečitelná maska, ho poznala. Říkala mu tehdy Mlsný kocour nebo Prasátko? Zase měla před očima tu jeho navlhlou mlsnou tlamičku pod knírkem. Ztloustl ještě víc a vlasy mu prořídly, pacholkovi. Jak je to dlouho? Patnáct roků? Moment, potkala ho někdy…  V devadesátém šestém? Přesně tak. Rok před Jamesem.

Paní Dagmar Hall stiskl Prasátko ruku zlehka, stylem leklé ryby. Už se ovládal, ale paní Hall se v hlavě roztočily otázky. To že je politik? Základní prvky komunikace se nenaučil! Ledaže by ho vyděsila. Hm, že by až tak? Ach, to je dokonce roztomilé.

S neutrální laskavostí manželky možného mecenáše sdělila dalšímu panu „Možná brzy docela důležitému“, že ji těší. Pomyslela si, že to tady dopadlo hůř, než si dosud uměla představit. Když je i TOHLE v parlamentu...

*

Dáša věděla, že je celkem hezká a dost dobrá, aby si zasloužila něco lepšího než fůra ostatních. Někoho lepšího, přesněji řečeno. Jenže to se nejdřív musí vypracovat na pozici nebo do společnosti, kde dotyčného potká. Například tím, že získá dalšího inzerenta. Tenhle by mohl vyjít. Skousla rty, zvedla hlavu, srovnala záda a zazvonila.

„Dobrý den. Jsem Dagmar M. z firmy D-kontakt a přicházím podle naší dohody...“

Stisk ruky průměrný, snad trochu měkký jako polštářek. Oční kontakt by ušel, vypadal vlídně.

„Ovšem, pojďte dál.“

Ještě nikdy nebyla v kanclu v bytě. Pokud věděla, tenhle pan Graublock má firmu zajetou, se slušným obratem. Ovšem na to, že ona přišla přesně, se ten člověk ještě v předsíni doutíral do ručníku za krkem. Jako po sprše nebo zpocený Stopař. Hm.

Byl bez županu, takže platí to první, Stopař to nebude. Zaujala ji pobídka k vyzutí. Divné, ale proč ne. Ze střevíčků se vyzula lehce a určitě elegantně. Na další pobídnutí nereagovala. Radši zůstala jen tak, protože  unošené pantofle byly prostě příšerné. Jéžiš, teď aby tu šlapala bosá v punčochách, to je věc! Nicméně, jsme v Čechách, tohle se občas děje, že?

Zavedl ji do kuchyně s kostkovanými závěsy. Všechno tu bylo modro-bílé, vládly kostičky nebo cibulák. Ten bylo možno rozeznat i na seprané chňapce. Na Dášu přitom dýchlo cosi důvěrně známého. Na chvilku zalétla jinam.

Máma měla pořád kuchyň nazeleno s béžovým pruhem, ale bez cibuláku, pochopitelně. Ano, taktéž s nádobím do barvy. Snažila se dohnat krásu z magazínů a vylezla jí z toho nakonec chudá honička za vkusem. Trvala však na ní i teď, pár let po revoluci, kdy už je všeho dostatek.

Dáše se mihly útržky mámina vychloubání, když v krámě urvala jediný kousek něčeho dokonalého, který dostali. Tragikomická, zoufalá snaha o sladěnou dokonalost. Jenže to je máma, u ní to pořád vypadá nově. Zato tyhle omšelé dozvuky předpotopních zápasů o „krásno“, to je fakt síla. Dneska hodně velká. Přišla do muzea, nebo co?!

Vždyť končí dvacáté století, proboha! Po dobrých šesti letech možností a novinek tu Dáša trčí uprostřed panelákové upachtěnosti, sešlé věkem. Copak tenhle chlap nedá manželce pár drobných na nové vybavení? Fakt, že ne. Ani kravinky od Vietnamců tu nikde nemá. Kredit možného klienta v Dášině mysli vzhledem k tomu padal dolů jako shozený ze skály.

„Dáte si kávu, čaj?“

Vzpamatovala se. Podle školení se sluší v kanceláři a tedy i v bytě něco pochválit, ale čeho se, proboha, tady chytit?! Když nevím, co říkat, nastupuje vlídnost a svit oka. Nasadila blažený úsměv číslo tři. Zafungoval. Šéf zasilatelství s několikamilionovým obratem Dáše pohostinně ukázal na ošoupaný sedák stejně ošoupané židle.  Pralo se to někdy vůbec? Opěradlo má vršek ošmatlaný, neměla by se moc opírat…

Poslušně usedla k igelitové plachtě přes ubrus. Samozřejmě bílý s potiskem cibuláku. Jen tak pro formu mrkla na povislé okraje.  Máma ji vždycky drezírovala, ať pořádně drbe voskované plátno i z rubu, jinak se do něj zažere špína. Což tady fungovalo, dobrých pět čísel vzlínala od krajů nahnědlá používanost. Kristova noho! Dáša se štítila pohnout. Nicméně zašveholila, aby příjemně otevřela rozhovor:

„Máte to moc hezky sladěné.“

Těžce lhala, ale znělo to přirozeně, oddechla si.

„To moje bejvalka,“ mávl rukou. „Ale připadá mi to dobrý. Jsem na klasiku, víte? Nezvu vás do kanceláře, ono je to spíš skladiště…“

Obdivně se rozhlédla a přikývla. Kruci, od minuty by mohla na DAMU! Pokud tady nějaká klasika byla, existovala pod její úrovní vnímání. Klient má ovšem vždycky pravdu. A je lepší být v kuchyni, než kdyby měl kancl třeba v ložnici. Na druh čaje se jí pan Graublock neptal, rovnou strčil do hrníčku sáček Pigi. Aha, to je ta klasika. Začínala se bavit. Blechy tu snad nebudou a hadry se vyperou, užívejme dne!

„Sladíte? Kolik kostek?“

On snad nemá na cukřenku... Omrkla letitý puclák s pytlíkem. Modrý proužek, samozřejmě. K přežití tohohle jednání bude nutná energie, takže dvě – ne, tři kostky.

Spokojeně se usmál. Všimla si, že mu zpod šedého knírku vylezly buclaté rtíky jako mlsnému kocourovi. Nebo růžovému prasátku. Popotáhl, skoro chrochtnul. Takže Prasátko? Vypadal náramně spokojeně, od hlavy k patě.  Přičetla mu k dobru, že má polokošili, modrou jako ta kuchyně, ne moc těsnou, aby příliš neobepínala břišní blahobyt. Černé tepláky měly aspoň modré lampasy. Taktéž klasika, tenhle pán zastydl u šusťákových adidasek. Ne právě nových. Takové frčely, když ještě chodila do školy. Prasátko mlasknul.

„Nečekal jsem tak... Vy byste mohla dělat cokoliv.“

Velkomyslně pominula možný podtext. Koketně si odhodila vlasy z ramene na záda. To jen tak pro formu, aby viděl, že jí zalichotil. Co taky mohla dělat, s tím čajem si nastavila příliš mnoho času. Než odtud vypadne, to bude věc!

V duchu si Dáša pogratulovala, že má dneska výstřih hodně nevinný. Sukni měla delší, vyhrála to i s ní. Až na ten rozparek. Nesmí si přehodit nohu přes nohu! Na téhle straně určitě ne, jinak by Prasátkovi očička šmejdila víc, než teď. Přišla sjednat obchod a tady bude čistá dohoda bez sexy bonusů! Prasátko se nedráždí.  

Podle referencí a hlase v telefonu tipovala Graublocka na zakázku, která vynese tak tisícovku, možná dvě. Teď si nebyla jistá ničím, protože byl naprosto nečitelný. Tedy obchodně. Kolik váží? Tunu? Skoro padesátník, bílé vlasy a modré oči, takový dobře živený manekýn z německých letáků. Vlastně vyžranější. Místo kožených kalhot laciné šusťáky.

Konečně se posadil. Hm, posadil, blahobytně se rozložil na židli, kolenem se dotkl její nohy a vypadalo to, jako kdyby tipoval, jestli správně zamířil mezi Dášina kolena. Je ten stůl tak úzký nebo má Prasátko místo nohou tykadla?! Naštěstí udělal nenápadného, hodil pracovní dotaz a tím pádem konečně začali mluvit o tom, proč přišla. Vytáhla nabídky, vysvětlovala, proč je zrovna jejich almanach kontaktů vhodný, jakou už má tradici.

Vypadalo to dobře. Po tom katastrofálním úvodu dokonce velice dobře. Vyslechl ji, ptal se rozumně, nešťoural a neshazoval. Měl okamžitě zájem o zviditelnění nejmíň za patnáct stovek, což bylo dobré. Ovšem s tím, že by se znovu sešli za čtyři dny, protože pan Graublock ještě promyslí detaily, něco si propočte a tak. Potom povykládal o životě upracovaného osamělého muže, který má sice přítelkyni, ale daleko, v Praze. Na druhé straně by ale přál každému zažít ty skvělé kulturní příležitosti.

Nebyl první, který by si zakázku promýšlel, ve finiši bývalo tak padesát na padesát, že zakázka klapne. Dáša se v duchu pochválila, jak to sfoukla, a dopila odporný čaj. Staré kopřivy by proti tomuhle chutnaly bohovsky. Nedržely by pachuť v puse. Opět úsměv číslo tři, zvedla se, rozloučila a v předsíni hladce vklouzla do střevíčků. Za čtyři dny se uvidí.

Když u týchž dveří stála podruhé, moc se na obchodování netěšila. Měla těžké dny, všude ji odmítali a šéfstvo tlačilo, aby zakázku už konečně dotáhla. Pár klientů v Dášině obvodě skončilo a navíc v přiděleném seznamu narazila na totálně hluchou oblast. Zhruba dvanáct firem, které v tomto týdnu našla, mělo jen adresu a na místě o nich nikdo nevěděl. Je to v háji, škrtání jí nikdo neproplatí, sakra!

Šmejdila městy v krizovém režimu. Předem, ještě před kontaktem omrkávala firmy, kolem nichž měla cestu a ještě o nich neslyšela. Prostě cestou za obchodem očíhla terén pro další cestu. Průměrně tak jeden škrtanec na dvě obhlídky. Jenže zrovna teď to neplatilo, poměr se obrátil a znásobil. Jako na potvoru! Čeho je moc, toho je příliš. Z tohohle týdne nezaplatí ani telefon.

Když tedy Dáša zazvonila u Graublocka, neměla nijak líbeznou náladu. Jen co zahlédla slovutného majitele firmy, rozsvítil se jí v hlavě nápis Prasátko. Málem vyslovila nahlas, že je pořádný prototyp burana. A to viděla jen jeho nátělník a ucítila zapíchnutí pohledu ve svém výstřihu. Měla zase celkem bezpečnostní zapnutí, ale pan Graublock, jak ji zpoza dveří mávnutím paže zval dovnitř, zakončil pohyb někde u těla, jako kdyby si rovnal kalhoty.

Nohy samy udělaly krok dovnitř, jak se ovládala a dělala přátelskou a obchodnicky přívětivou. Nečekala na další pokyny, hbitě se zula, s myšlenkou dokončit obchod a vypadnout z tohohle městečka.

Bohužel se neohlédla, nevšimla si včas, že je ten krasavec v trenkách. Dveře zaklaply. Ona mířila do kuchyně a potom jí došlo, co za ní přišlo. Na zlomek vteřiny zpanikařila. Zahlédla na lince připravený puclák s pigi sáčkem a vnutila si shovívavé pomyšlení na vedro venku (a jen kvůli zouvání u Graublocka si vzala punčocháče) a mají dnes dohodnout zakázku za tisíc a možná ještě víc provize. Účet za telefon a kus opravy auta, Dášo!

Když ji zase usadil a dal vařit vodu, skutečně bylo jasné, že si předtím za dveřmi nadhodil pytlík v trenkách. Udělal to znovu. Měl nějaké svrbění, evidentně. Pohyb nebylo možné zaměnit, chlapů při něm už viděla dost. Fujtajbl.

Buran, buran, debil. Jestli po ní vyjede… Tak co?! Dáša si zopakovala, co by tak mohla při nějaké důvěrnosti dělat. Utéct není kudy, panelákový byt je těsný a Graublock široký. Na kopnutí tu moc místa není, ale praštit ho po hlavě? To by šlo, vázou to klidně zvládne. Přátelsky se usmála na předmět z těžkého skla s umělou květenou. Pěkně letitou, té se už nedá ublížit.

Mohla by odejít? Těžko. Vyvolala by tím dvoj- nebo rovnou jednosmyslné hrátky. Ne, neprovokovat, držet hranice. Lepší bude dělat, že jeho debilitu nevnímá. Pořád ještě může vyhrát svou provizi... A jestli to jen trochu půjde, dostane z něj formát na celou stránku! Jo, to by šlo.

Poděkovala za čaj a lehce se dotkla rty okraje hrnku. Pán sedl naproti, koleno zase až k ní a tentokrát vysunul i tlapu. Schovala nohy pod židli a držela je u sebe, jako kdyby mezi nimi měla příslovečnou tabletku acylpyrinu. Mamka říkává, že držet aspirin oběma nohama je nejlepší antikoncepce. Prasátko vzdychl a teskně zíral na Dášin zapnutý knoflíček, první pod krkem. Rozhodla se být medová, možná ten jeho svědivý rozkrok nebude až tak na škodu, třeba se mu mozek právě teď příhodně odkrvuje. Vyřídí obchod a prchne včas, než ta jeho očička zatouží vidět víc než zapnutou halenku.

„Domluvili jsme se, že dnes upřesníme vaši objednávku, pane Graublocku...“

„Ale dnes je takové horko, kdo by myslel na práci? Vážně vám není vedro?“

Slova se mu táhla jako asfalt na krajnici. Vhodnější bude korektní ráznost a vypaření.

„Například já, pane Graublocku. Uzávěrka se nám blíží a výhodná pozice pro vaši inzerci by mohla být zablokovaná. Podívejte, předběžně jsem vám blokla tohle místo,“ ukazovala návrh. Byl tam už nástřel inzerátu od kolegy z Plzně, který by Graublockův sklad dobře doplňoval.

„Ale to nevynikne! Spíš bych to dal někam ke stavebninám!“

Ani nespustil oči z její halenky.

„V tom případě by bylo výhodné uvést větší sortiment, včetně fotografií. Náš grafik udělá návrh, mám tady možnost půl stránky, tedy na monitoru to bude asi tolik... Vidíte, tady by byla na celou, jako to má Stavebnina Braurer.“

„To je jistě zajímavé, ale neodložíme nudnou práci...? Můžete si taky odložit, trochu se zchladit...“

To už bylo moc. Předklonil se, polštářková tlapina se sunula po desce stolu. Dáše se udělalo mdlo. Stačila pouhá představa, že se jí TOHLE dotkne. I kdyby jenom nehtem! Podívala se do jeho mlsných očí a všimla si, jak pan „klient“ špulí vlhkou hubičku. Růžovoučkou a dychtivou. Kristova noho, parchant olezlej! Nebo si snad myslí, že je roztomilý?! Rázně vstala a sklapla desky.

„Máte pravdu, je horko a takhle opravdu nevypadá obchodní jednání. Necháme toho. Prosím, ozvěte se v trochu příhodnější dobu, dám vám k dispozici číslo na centrálu.“

Spadla mu čelist, nezareagoval dost rychle, takže proklouzla do předsíně a vyběhla ven. Naštěstí nikde nebylo zamčeno, panelák mohla zevnitř otevřít. Dostala facku od horka, ale oddechla si. Radši se pustila opačným směrem, jen aby neprošla kolem jeho oken.

Cestou uviděla název další ulice, kde by měla sídlit jistá firma. Schlíple vytáhla seznam, zvolnila, sledovala čísla popisná. Kruci, tohle už je zase fiktivní! Týden jako víno, že jo?

Když došla ke dveřím a uviděla jen zvonky obyvatel, potvrdil se jí další smůlovatý den. Evidentně další neexistující firma. Ověřila to ihned u řečné paní, která zrovna vycházela z vrat. Ani Vietnamec na podnájmu, nikdy tu nebyla kancelář, tady jsou samí slušní lidi, starousedlíci, všichni o všech vědí.

Zavolala Petře na ústředí. Že rozpracovala sklad Graublocka a možná z toho něco bude. Podle spokojeného mňoukání nadřízené bylo Dáše naprosto jasné, že pokud tam Prasátko zavolá, šéfka se s ní o provizi nešábne.

Tohle bylo na panáka nebo kafe. Sedla si do kavárny a začala v seznamu hledat, co dalšího projde. Tohle už měla nacvičené. Při prohře se jít nadechnout a plánovat. Jak se člověk začne utěšovat nebo připustí, že je otrávenej, nasmrádne totální porážkou a dlouho se z ní nevyhrabe.

Nad symbolickou rakvičkou si uvědomila, že o Graublockovi musí mlčet jako hrob. Tohle někomu vyprávět, ještě ji seřve, že je blbá, k někomu vlézt do bytu. No, je. Ale taky bez prachů. A co si budeme povídat, kdo by čekal, že potká zrovna Prasátko?! Měla i reference. Hm, třeba to viděla přehnaně, třeba pro něj byla jenom vzduch, když se choval jako čuně. Jak se hrabal v trenkách, jak si to chlapi dovolí jen sem tam i před letitou manželkou. Tedy to si Dáša zatím myslela. Sebevědomí jí to nepřidalo. Jestli ji měl za póvl, lehčí zboží, taky nic pro zasmání.

Jak tak občas koukla z okna, měla přes ulici papírnictví. Něco tam potřebuje… Sakra, ještě ráno věděla, co musí koupit! Ten buran jí dal zabrat. Nemohla se už na nic pořádně soustředit. Dopila kafe a rozhodla se tam podívat ve stylu „chci to a nevím co“. V takových obchůdcích se najde leccos pro radost, ségra bude pozítří slavit.

Měli tam pár hloupůstek, to ano, ale jinak se Dáša nechytala. Rozhlížení nebylo nic platné, nevzpomněla si, ale přihodila k nákupu pár vtipných přáníček zbytku rodiny. Starší ročníky nemůže odbývat po telefonu. Vyšla ven, zjistila si dalších pět firem podle seznamu – a najednou stála zase před krámkem. Adresa seděla, název ne.

„Promiňte, že ruším, nevíte něco o firmě Jupiter? Měla být někde tady...“

„Ta loni skončila, vlastně se přestěhovala,“ vysvětlovala ochotně majitelka. Daly se spolu do řeči, proč a jak tady Dáša chodí a že na tomhle místě jdou paní kšefty celkem dobře, turisti i zdejší. Krámek byl mrňavý, ale Dáša u té paní ulovila celou pětistovku na provizích. Jen proto, že nijak nenaléhala a ochotně odpovídala na to, co považovala za zdvořilý zájem znuděné paní. Zákazník v krámě totiž dělá představu obchodu, kam lidi chodí. Skutečně její přítomnost přitáhla dvě skupinky s útratou několika stovek. Paní majitelka zaskakovala za prodavačku a vedle tohoto měla ještě tři další obchody v okolí. Přinesly si štěstí navzájem, což je příjemný výsledek.

*

Za dnešek toho bylo až dost, Dáša zamířila na autobus. Teď prostě musela šetřit, autíčko potřebuje výměnu tlumičů. Předělala kvůli tomu i rozpis jednání. Obchodu škodí, když je závislá na nějakém spoji. Vlak? To už by byla za socku!

Jéžiš, to se toho ksichta nezbaví?! Zahlédla přes ulici funícího Graublocka a znechuceně zapadla do prvních dveří, jen aby ho nemusela potkat. Asi by se stejně minuli, zjistila za chvilku. Prostě jenom šel k autu, držel kytku... Že by čekal tu přítelkyni?  

Pokrčila rameny, šla ven a pokračovala k autobusáku. Nezůstala klidná dlouho. Ten chlap se jí zkrátka rozhodl plést do cesty znovu. Měla Prasátka plné zuby. Samozřejmě, vlezl k jejímu stanovišti! Vzápětí klidnila hormony, vždyť sem jede bus od Prahy. Což je docela sranda. Přítelkyně z něj vystoupí, Dáša nastoupí... Nebo je to nápověda štěstíčka? Hrrr na něj!

Nadechla se, pohodila vlasy, lehce k němu připlula, se zářivým úsměvem. Lidi, co se s nimi předtím blahosklonně zdravil, zpozorněli. On tedy rozhodně nezářil, sjel ji pohledem, jaký by ji měl zarazit aspoň metr pod zem. Šveholila nadšeně, jako by tu kytku držel pro ni.

„Jééé, moc ráda vás tu vidím! Byl to příjemný den, co říkáte?“

„Ehm, nevím, proč... Jak...“

Tím, že koktal, několikrát přešlápl a začal koukat směrem, odkud měl přijet autobus, Dáše potvrdil, že smí být potvora. Pořádná, hnusná, perverzní. Smí si to užít.

„Udělal jste mi radost, že jsme se tak pěkně dohodli na smlouvě, pane Graublocku. Ještě, že vás vidím, potřebuji malé upřesnění. Chtěl jste tu detailnější verzi, viďte?“

„To snad nebudeme tady...“

Rozpačitě se snažil poodstoupit. Jeho známí natahovali uši. Rozhlédla se po nich, aby dobře viděli, že s Graublockem jedná celkem výstavní kus. Tentokrát měla rozepnuto až k podprsence. Graublocka očka zrazovala, ale střílel pohledem po známých. Dáša si umanula, že tohle musí vydržet. Za ten jeho umakart, cibulák, pantofle a igelit! Za tu nohu pod stolem a prasátkovský rypák. Za jeho krysí očička, co strachem zapadají do důlků.  Za orosené čelo, po kterém se strachy koulí veliké kapice potu! Hnusilo se jí dělat mrchu, ale bylo to pro Prasátko velice zdravé. A pro Dášinu peněženku taky. Prachy nesmrdí, a jestli Graublocka zmákne, vyhojí se.

„Ale budeme,“ řekla tvrdě. Budeme, zopakovala v duchu. Za to, že mu jako trubka vlezla do bytu, že musela koukat na jeho trenýrky a vůbec... Asi pochopil. Nebo už zahlédl autobus?

„Dej to sem a zmiz.“

Syčel jak pára z trubky. Rudý byl docela dost.

„Ovšem, hned to vytáhnu, momentíček. Jste velmi laskav, s vámi je radost jednat.“

Mluvila hlasitě, radostně až nadšeně a hrnula na něj i na okolí, jak je milá a svět úžasný. Kolem nich projel místní spoj. Aha, tak on se Graublock spletl! Už mu nedovolila couvnout. Veřejnost je někdy fajn. V klidu smlouvu doplnila a nechala podepsat. Razítko s sebou neměl, ale zrušit si to netroufne. Nebo běda mu!

„Zbytek vyřídí naše ústředí. Hezký večer,“ podala mu ruku a on ji s hodně kyselou tváří stisknul. Tentokrát silou, aby se aspoň nějak pomstil. Jenže s dlaní, vycpanou sádlem to nebylo moc platné.

„Můžu se ještě vrhnout kolem krku nebo ztropit scénu, vyberte si,“ pronesla s tváří ztuhlou úsměvem. Líbání nezmínila, ta představa byla neúnosná i pro vyhrožování. Znovu se opotil. Vtom už přijížděl ten správný bus od Prahy. Graublock od Dáši skoro odskočil.

Pomaličku a ladně přešla pět metrů ke svému stanovišti. Házela úsměvy okolo jako modelka. Lidi se pořád ohlíželi. Po ní, po něm. Ona ne. Nepotřebovala to. Pohledy těch, které míjela, jí naznačovaly, co se děje vzadu.

Kdyby přece jen těch několika chlapů nebylo, zjistila by všechno už jen proto, že si sedla  za dvě upocené dámy, které o tomhle zapadákově věděly první poslední. A drbaly a drbaly. Smlsly si i na Dáše, že ji viděly chodit po městě a co s Graublockem asi má, to je takovej slušnej člověk, ale nechodí von s tou ženskou z Plzně? Jó, z Prahy, a dyk je to jedno. Hele, to je odvaha, jednu vyprovodí a druhá přijede. Ten to ale roztáčí, co paní umřela, chudák… Sekretářka? To je přece normální, ta se nepočítá. Ale kdyby to věděl ten její, tak je ještě dneska zmydlí oba!

Dáša nelenila, několik jmen si zapsala. Člověk nikdy neví, co u onoho velmi slušného pána ještě bude muset použít. Zbyla ještě půlhodinka klidu. Uvelebila se, přivřela oči. Promítly se jí zážitky posledních dvou měsíců. Prasátkovo příbuzenstvo. Nebo spřízněnci. Sakra, vždyť je jich sotva třetina?! Navíc je umí zpacifikovat, spíš to berou jako hru. Všichni zúčastnění. Nepřekročili by meze, spíš jdou jen tam, co je jim dovoleno… Člověk zkrátka přijde, předloží nabídku, shodne se nebo ne a jde. Získané klienty za rok objede znovu a má svoje jisté.

Jasně, najde se prokurista, co se vysmívá, předvádí Obchodní rejstřík nebo adresář zavedených kontaktů, ale to bylo jen dvakrát, navíc šli brzy do kopru, celé ty jejich zavedené prvotřídní firmy. Ti by stejně na inzerci neměli a jenom dělali ramena.

Ještě tu jsou takoví tři skoro staroušci, zkrátka pánové, co si doslova užívají, že k nim přijde ona, mladá, hezká, dovolí jim žmoulat a políbit ruku, uvařit jakési příšerné čaje do drahého porcelánu. Nebo stoprocentní arabicu.

Se starouši je dokonce fajn pokecat, mile žasnou, když Dáša ví něco o divadle a malířství, že čtení nezapíchla u Harlekýnek. Na straně druhé se ona o lecčem příjemně poučí, takže dneska leccos ví o čaji zeleném a bílém nebo o tom, že nejlevnější černé kafe zrnkovka a arabica jsou sakra rozdílné kategorie. Ty má Dáša ráda a docela by bylo pěkné posedět se všemi najednou, seznámit je. Upřímně jim přeje, když zase cestují po světě a znovu navštěvují vzdálenou rodinu nebo přátele ze starých časů.

Tito pánové, vesměs křísící rodinné firmy, tvoří hodně drsný protipól Graublockovi a několika slintalům, na které je nejlepší fintou mírně vyvalit přírodní trojky ve výstřihu. Něco za něco, i když se Dáše takovýhle obchod extra nezamlouvá. Jenže slintaví podšéfíci dají aspoň málo, pětistovku provize. Jeden už dokonce používá deodorant a v kanclu nesedí v kraťasech! Dáša je vlastně kulturně povznáší. Modernizuje a poněkud zjemňuje české mravy, ale Prasátko – to je prostě menhir!

*

Paní Dagmar Hall se vrátila do přítomnosti. Manžel tu má jisté obchodní plány, ji pasoval na znalkyni místních poměrů. Bejvávalo… Od časů, kdy se potkali nad šálkem vynikajícího čaje, sem jezdí pouze k její rodině.

Prý bude vhodné do některých papalášů investovat. Přesněji řečeno do jejich stran. Nerozmlouvala mu to, v Čechách je, jak vidno, stále možné všechno. Aspoň že Graublockova strana už nepřichází v úvahu, potápí se.

Večírek plynul hladce. Pánové již mají tu a tam obleky ušité na míru a po boku dámy o dost mladší. Konverzace plynula jako za starých časů. Stačilo projít sálem a paní Dagmar si osvěžila a doplnila mnohé detaily zdejšího společenského života. Sám pan poslanec se prý snaží v parlamentu dost zoufale udržet, staví si vilu jako palác a prý má hypotéku, chudáček. Se ženou se co nevidět rozvede, to víte, šikovná mladá zlatokopka… Nezměnil se. Zdalipak ještě nabízí hostům ty ošmaťchané pantofle?

Střetla se s Graublockovým pohledem a rozpustile zasmála. Třeba ji bude svádět a dvorně dobývat, jen aby se zachránil. Komik jeden. Zrudnul, zatímco ona se zavěsila do svého manžela a v nesmírně dobré náladě užívala večera. Balvan, balík nebo menhir, ono je to v Čechách jedno. Večírek pro místní elitu má zvláštní pachutě. Paní Dagmar se však může usmívat a bavit představou prasátkovského ztroskotance. Olé!

Tak trochu jako stará panna 

Nikdy není tak zle, aby nemohlo být hůře aneb trocha černokomediální nadsázky. Musíme ale přiznat, že kdyby nám Vanessa Vane napsala ke své druhé povídce pokračování, velice by nás to potěšilo. Nebo vy snad nechcete vědět, co bylo dál? My tedy ano a přimlouváme se za happyend. Nebo to bude „A žili šťastně pod mostem až do smrti“?

Je mi jen něco málo přes dvacet, ale pomalu ve mně začínají vítězit názory staré panny. V zaměstnání i doma jsem velmi pečlivá, avšak zároveň i nesnesitelně puntičkářská. Když se něco nedaří, bývám často rozladěná. Jsem přísná na sebe i na ostatní, což mi na oblíbenosti v kolektivu rozhodně nepřidává.

Protivná jsem až hrůza, a když se mi něco nedaří, neváhám dát patřičně najevo nelibost. Nejednou dochází i k přestřelce hodné pistolníka z Divokého západu, jen namísto střelby z nepostradatelného koltu okolo sebe házím nejen slovy, nýbrž často i vším, co mám po ruce, snad kromě notebooku a zasklené fotografie svého psíka, Cipíska, téměř padesátikilového drobečka, jenž mi je v těžkých chvílích jedinou útěchou. Tišívám pláč v hebké zlatavé srsti a vždy se pak cítím lépe. Ale to jen když jsem si jistá, že jsem opravdu sama, tuto slabost bych totiž nikdy nepřiznala ani na výslechu, při němž by na mě nesvítila pouze jedna lampa, nýbrž rovnou pět lamp najednou.

Kdysi jsem taková nebývala. Dokonce by se dalo říci, že jsem byla milá, skromná, možná i trochu zakřiknutá, zkrátka hodná až moc. Navštěvovala jsem malé gymnázium na okraji Prahy a nadšeně se smávala žertům spolužáků, ale ty šťastné roky uplynuly rychleji, než když blecha jednou přeskočí švihadlo. Bývala jsem bezstarostná a na vtípky studentů i profesorů odpovídala potěšeným a občas i mírně shovívavým úsměvem, to když byl pokus o humor poněkud urputný, ale i snaha se cení, no ne? Tenkrát jsem byla štíhlá jako proutek, měla jsem zvlněné vlasy a oči plné něhy, v nichž, jakmile jsem se zahleděla na spolužáka Vítka, zářily něžné hvězdičky. A on o mě přesto nestál.

Tenkrát jsem si naivně myslela, že bych jej mohla okouzlit. Tak ráda jsem naslouchala Vítkovu veselému vyprávění a s nadšením přihlížela jeho rozpustilým kouskům. Nedokázala jsem si představit, že bych se od něj měla po maturitě odloučit. Se zběsile tlukoucím srdcem jsem jej zdravila hned na chodbě, když jsme se náhodou potkali ještě před vstupem do třídy, a vždy jsem se při tom pokoušela prohodit nějakou vtipnou poznámku, abych na sebe upoutala pozornost. Bylo mi totiž jasné, že oproti některým spolužačkám, jež měly míry jako letošní vítězka Miss, jej musím zaujmout vtipem, chytrostí a pohodovostí. V té době jsem těmito třemi vlastnostmi skutečně oplývala a z mých očí navíc zářilo mládí plné iluzí, o něž jsem však velmi brzy přišla. Nezaujala jsem ho, a když jsme se po maturitě potkali, nebyl ani schopen se po pozdravu zeptat, jak se mám. Tak jsem se ho zeptala sama, on utrousil, že dobře a dál zas nic. Buď jsem nebyla jeho typ, nebo byl tajný gay, nebo zkrátka hloupý kluk, jehož by zlákalo jen malé pozadíčko a nekonečně dlouhé nohy. Myslela jsem si tenkrát a zajídala přitom žal jahodami zdobeným zmrzlinovým pohárem.

Zamilovala jsem se ještě dvakrát, avšak ani tenkrát jsem nebyla o mnoho úspěšnější. Asi jsem zkrátka nebyla pro muže zajímavá, přestože jsem snesla i pohled na sebe do zrcadla, aniž bych si po této podívané musela brát prášek na nervy a týden se léčit a vzpamatovávat.

Tak se stalo, že se většina mých mnohdy ošklivějších kamarádek zamilovaně vodila s idolem svého srdce, jen mně dělaly na procházkách společnost pouze vítr, mráz, kroupy a případně též sluníčko, to když bylo výjimečně hezky. Ani jsem jim ty milovníky nezáviděla, byli totiž obvykle holohlaví, zakulacení a spíše než dívčí ideál připomínali lenochoda na odpočinku, ale občas mi ta má opuštěnost stejně připadala nespravedlivá a bylo mi z ní smutno.

Častokrát jsem si se slzami v očích kladla otázku, v čem dělám chybu a proč jsem horší než pihovatá Adéla nebo téměř plešatá Romana. Za celých sedm let od doby, kdy jsem byla státem obdarována občanským průkazem, se nenašel nikdo, komu bych připadala krásná a cenná natolik, že by mě neváhal oslovit. Neoslovil mě nikdo kromě bezdomovce, který mě občas požádal o desetikorunu, nebo koktavého podomního prodavače encyklopedií, jenž toužil po odbytu, avšak ne za cenu milostného vzplanutí ke mně. A mně by přitom nevadila ani ta jeho vada řeči, kdyby o mě stál, a dokonce bych byla ochotna chvíli i koktat s ním, abych ho potěšila.

Mým údělem je zůstat sama, povzdychla jsem si a znechuceně odvracela zrak od líbajících se párů v zamilovaných seriálech, jež jsem pro jistotu okamžitě vypínala.

Tak jsem se pomalu stahovala do sebe a připadala si jako bezcenná odhozená slupka od salámu, již někdo podpatkem zašlápl ještě víc do země. Z očí se mi vytratil lesk a z tváří dychtivé uzardění. Z veselé dívky jsem se postupně měnila v zatrpklou mladou ženu. Zhrubla jsem, jemný soprán se změnil v hluboký hlas barové zpěvačky a rty nebyly schopny jiného než cynického úsměvu. Přestala jsem věřit mužům a zcela jsem se opevnila před okolním světem. Proč bych měla usilovat o něčí přízeň, když by mě stejně všichni zradili tak jako Vítek, Štefan a Daniel.   

Potyčky s ostatními lidmi u mne začaly být na denním pořádku a já se hrdě rvala o pozici v zaměstnání i o poslední kousek výhodného zboží v supermarketu. Ne že bych byla závislá na zboží ve výprodejích, avšak šlo o princip. To, že bych neměla mít to, co získali druzí, mi připadalo jako vyslovená nespravedlnost.

Každé ráno pro mě bylo šedé a bezvýrazné, i kdyby svítilo sluníčko jako v soláriu a kalendář na stěně prozrazoval volný den.

Jednou moji nedobrou náladu odnesl útlý prodavač z obchodu s elektronikou, kde jsem sháněla prodlužovačku na zcela zbytečný set-top box, který ovšem někteří lidé označili za zcela nepostradatelný. Hněvu jsem však propadla velmi neprozřetelně, což jsem si kajícně uvědomila, když mi o čtvrt hodiny později uvízl podpatek ve zrádné pasti kanálu před obchodním domem. Za doprovodu slovníku hodného nejvulgárnějšího pražského dlaždiče jsem několik minut bojovala a usilovně páčila neposlušnou lodičku, aniž by mi ostatní návštěvníci nákupního centra věnovali sebenepatrnější pozornost. Cítila jsem se ve své snaze stejně bezmocná jako tenkrát, když jsem se před rokem naposled vpíjela pohledem do vzdalujících se zad Vítka, odcházejícího s mou dlouhonohou žížalí spolužačkou. Jak jsem ji tenkrát nenáviděla a každý krok v dálce se postupně zmenšujícího spolužáka jako by pomalu krájel mé nitro na malé kousíčky a náležitě si vychutnával mou nezměrnou bolest. Vlastně cítím bolest ještě dnes, kdykoli si na Víta vzpomenu, ale slzám podléhám jen v samotě domova. Nebyl gay, ale hlupák s bouřícími se hormony. Také cenné zjištění. Jedinou útěchou mi byl fakt, že po jeho boku bych to nejspíš také nevyhrála.

Míjejí mě manželské páry za doprovodu dětí; vřískající holčičce právě upadla pistáciová zmrzlina, mimochodem moje nejoblíbenější, a dvouletý klučík zakopl o odhozenou tenisku. Kdyby mi někdo dal občas možnost pocítit, jak jsem pro něj důležitá, možná bych se nastalé situaci smála, ale já už nemám sílu se smát, nemám sílu už na nic kromě nadávek a jen se zaslzenýma očima smutně rozhlížím okolo. Bývala bych i volala o pomoc, kdyby mi zcela neselhal hlas a já se nebála toho, že by mé volání znělo jako skřeky vodníka Česílka.   

Lakovaná černá lodička zatvrzele setrvává mezi zrezavělými mřížkami kanálu, jehož cenný kov ještě zatím, k mé smůle, nikdo nestačil odnést. I když kdyby onen poklop někdo sebral, ve zbylé díře by mi možná nezůstala jen bota, nýbrž rovnou celá noha, což by bylo ještě horší, utěšuji se.

Připadám si tak trochu jako Popelka, právě prchající z plesu, na nějž ji nikdo nepozval a na kterém s ní – na rozdíl od pohádkové hrdinky - ani nikdo netančil.

Na maturitní ples jsem se kdysi připravovala velmi pečlivě s nadějí, že ve slavnostních šatech Vítka zaujmu, avšak nestalo se tak. Ani mě nepožádal o tanec. Což ostatně toho večera, stejně jako jiné večery, nikdo, kromě poněkud ztřeštěné spolužačky Pavlíny, jež měla široko daleko pověst divé Báry, tedy kdyby se jmenovala Bára. Tak jsme si spolu daly polku jako vyšitou.

Když jsem o hodinu později pátrala, kam všichni kluci ze třídy zmizeli, objevila jsem je s nohama na stole, cigaretou v ústech a sklenicí piva v ruce v přípravném kumbále. Tuto polohu občas opustili jen proto, aby vrávoravě přešli přes chodbu pro další várku zlatavého moku, s pěnou jako horský svah po umělém zasněžování.

,,Já bych tě proved, kdybys chtěla,“ zadrmolil tenkrát jeden spolužák, avšak vzhledem k jeho společenské znavenosti jsem tuto velkorysou nabídku s díky odmítla, čímž jsem jej zachránila před úrazem způsobeným zakopnutím o vlastní končetiny.

Právě propadám chuti zde lodičku nechat a belhat se domů s jednou botou, nebo tam rovnou doskákat na jedné noze, přestože panelák, v němž bydlím, je vzdálen asi dva kilometry, které bych po jedné a s jazykem na vestě, tedy vlastně na růžovém saku, urazila asi tak za týden, a to bych ještě spěchala. Když vtom vidím z prosklených dveří směrem ke mně vycházet onoho prodavače, k němuž jsem se před chvílí zachovala tak neuctivě.

Že by si šel pro párek v rohlíku k nedalekému stánku? Nebo snad zavítá do čínské restaurace naproti? táži se sama sebe a dál už nejsem schopna rozumně uvažovat. Cítím na skráních letmý větřík, jehož polibků jsem si před chvílí nevšimla, a ze zvuků jsem schopna vnímat pouze hlasitý zpěv kosa, trůnícího na nedalekém pařezu, jenž ještě donedávna býval vysokým hrdým zdravým stromem, což se mu patrně stalo osudným a skončil jako pevný základ pro miniaturní chatičku.

Mladík v košili s bělostnou vizitkou zaměstnance, a k tomu pečlivě učesaný,  se zatím s letmým úsměvem blíží ke mně. Ne, nemýlím se, opravdu jde ke mně, a nikoli ke stánku s občerstvením či k nedalekému odpadkovému koši.

Sleduji, jak se shýbá ke kanálu a vyprošťuje střevíček z potupného zajetí snadněji, než když sojčí pírko jedenkrát pohladí vodní hladinu. Jeho světlé vlasy září v posledním říjnovém slunci na pozadí podzimem zbarvených pestrobarevných stromů, které supermarket zatím ještě nestačil vykácet a za jejichž sborového šumu, připomínajícího dávný chorál, se v duchu vidím kráčet v obou lodičkách vstříc zářivé budoucnosti, o níž jsem nyní už přesvědčena.

Se shovívavým úsměvem mi střevíček podává a cítím, jak se raduje z mých rozpaků. Usmívám se na něj jako krokodýl, abych alespoň částečně napravila předešlé neuctivé chování. Bezelstný pohled prodavačových modrých očí mě natolik okouzluje, až cítím, že bych s ním mohla být šťastná. Druhé pohlédnutí a jsem rázem ochotna odhodit veškeré předsudky a špatné zkušenosti jako zmačkaný papír od včerejších karamelových větrníků.

Nyní cítím, že jsem schopna všechny dosavadní zkušenosti zapomenout právě kvůli tomuto drobnému chlapci, v jehož zraku se i za temné noci odráží svítání. Tak mile se usmívá a já opět začínám věřit, že bych mohla být znovu tak bezstarostná a veselá, jak jsem bývala dříve, a před očima se mi rozsvěcují pestrobarevné ohňostroje.

Vtom vidím, jak se s omluvným úsměvem otáčí k odchodu a důstojně se připojuje ke štíhlé, o hlavu jej převyšující dívce stojící opodál. Ještě se naposled ohlíží a již odchází ruku v ruce s onou neznámou slečinkou, stejně jako tenkrát Vítek se spolužačkou Irenou. Cítím, jak hledím s ústy dokořán otevřenými, nevěřícně upírám zrak na jejich v dáli se ztrácející siluety a moje srdce znovu svírá nepopsatelná bolest i zklamání. Nenávidím je všechny, a to ani nevadí, že tuto krasavici s liščí hřívou vůbec neznám, nesnáším ji stejně.  

Belhám se domů sice obutá, avšak tak podupaná, že se ani nesnažím jít rovně a ladně, takže se nakonec potácím hůř, než kdybych skutečně měla jen jednu botu a k tomu nejméně dvě promile alkoholu v krvi. Jiskřička naděje pohasíná tak rychle jako světélko svatojánské mušky a já pomalu usedám na jednu z nevybouřenými teenagery pomalovaných laviček v nedalekém parku. Zůstanu opuštěná a protivná, je to k pláči. Zas mě budou v práci pomlouvat, že jsem zlá, protože jsem sama, a postupně budu odkvétat a měnit se ve schnoucí starou pannu.

,,Slečno, nechcete se se mnou napít, získal jsem novou láhev,“ usmívá se na mě ošuntělý muž v baloňáku, v jehož kapsách se skví celý jeho majetek, a uctivě mi podává Okenu.

Přijmu ji, či nepřijmu, to je to, oč tu běží.

Řemeslník nad zlato

Povídek o namlouvání mladých – úspěšném i neúspěšném – už jsme pár dostali a jistě se můžeme těšit na další. Dnes se ale pojďme pro změnu podívat, jak si vedou čeští „páni Šeďové“ a jejich kdysi svůdné partnerky v dědečkovském a babičkovském věku. Do dvou svérázných rodinek nás zve Vanessa Vane.

Libor Koláček byl jako řemeslník velmi zručný, avšak kam stoupl, tam dlouho tráva nerostla. Sice ne přímo sto let, což by si nikdo z nás patrně už neověřil, ale zkrátka byl tak trochu jako hrom do police.

Práce se nebál a uměl opravit vše od televize po pračku, od elektroinstalací po výměnu vodovodu a na zahradě mu rostly jedny z největších dýní v okrese. Nestyděl se ani za to, že umí uvařit pro padesáti člennou skupinu hladových pracovníků a péci nejrůznější dorty, od želatinových po krémové, za něž by se nemusel hanbit dokonce ani cukrář, a jeho největší specialitou byly sladké i slané rolády.

Avšak kamkoli zavítal, všude způsobil pohromu. Pobíhal po bytě jako splašená stonožka, v jedné ruce fanku a lžíci, ve druhé poloprázdný pytel cementu, jenž se mu samozřejmě při cestě roztrhl a rozsypal na koberec, který hospodyňka, překvapená jeho nečekaně rychlým příchodem, ani nestačila srolovat či zakrýt novinami. A než se vzpamatovala, měla sice opravenou zeď, avšak zároveň i z předtím uhlazeného bytu kůlničku na dříví. Jakmile se jí povedlo maltu dostatečně setřít ze země a umýt podlahu, Libor se znovu objevil s tvrzením, že to musí upravit, a část zdi k ženině velké radosti zas rozboural.

Dalším rysem této hříčky přírody byla až neuvěřitelná zapomnětlivost, a to nejen ohledně manželčiných oblíbených časopisů, jež tradičně zapomínal kupovat, rodinných svátků, narozenin i výročí, jež pro něj už dávno byly tabu. Při práci obvykle zapomínal po bytě vrtačku i hmoždinky, a jelikož byl tak trochu zmatkář, jejich hledání mu zabralo jeden den práce navíc. Ne, že by zapomínal schválně, ale byl už zkrátka tak roztržitý a popletený, že si nemohl pomoci.

Nejlepší pro něj bylo, když se někdo z rodiny či dobrých přátel uvolnil ze svých povinností a mohl mu být k ruce, aby za ním, ověšený jako vánoční stromeček, všechno zapomenuté nářadí i součástky nosil.

,,Kde mám vrták osmičku?“ ozval se vždy Liborův hlas. ,,Neviděli jste kladivo?“ tázal se vzápětí a odhodil právě podanou vrtačku v dál jako Cyrano širák.

Na elektřinu byl odborník na slovo vzatý, avšak i v tomto ohledu platí, že nic není dokonalé. Práce se mnohdy protáhla až do noci, což nejednou málem ohrozilo dobrou pověst obce a po okolí se začalo povídat, že v Klenové straší. Příčinou všech paranormálních jevů byl však ke zklamání záhadologů Koláček, od té doby přezdívaný strašidlo Ruprecht.

Když testoval, zda správně fungují vypínače, rozsvítil a zhasnul tolikrát za sebou, až to vypadalo, že kamsi do dáli vysílá světelné signály. Ještě že jej nějaký ,,dobrý“ soused nenahlásil na policii a on nemusel k výslechu za šíření šifrovaných zpráv.

Byl rovněž historikem amatérem, a když jednou v matrikách k nepříliš velké radosti neochotné úřednice pátral po původu svého rodu, zjistil, že má šlechtické předky, po nichž zdědil modrou krev. Liborovi dva synové však byli v tomto směru patrně informovanější než on, neboť byli rovněž milovníky modré, a to zejména modré knížky. Vojnu zrušili až pár let poté, co toto užitečné potvrzení získali, tudíž se jim jeho vlastnictví vyplatilo.

Ženu měl velmi přísnou a tak šetrnou, že by byla pro korunu ochotna hned vrtat koleno, avšak ne svoje, nýbrž cizí, a to nejlépe manželovo. Tak se často stávalo, že svého Libora vyslala na melouch, aby pak jeho těžce vydělanými penězi trochu přilepšila čtyřicetiletým, dobře zabezpečeným synům a vnoučatům občas koupila nějakou panenku či plyšáka, pod nimiž se už téměř prohýbaly skříně.

Na sobě šetřila. S výmluvou, že je má nejraději, nosila dva roky jedny už trochu sešlapané a ne právě nejvoňavější tenisky, ale dětem nic odepřít nedokázala. Je pravda, že značkového parfému se nevzdala nikdy, snad právě aby odvedla pozornost od oněch plátěnek z tržnice.

Libor nepatřil k nejlepším řečníkům, a přestože dokázal leccos zařídit, napoprvé mu málokdo rozuměl. Vždy vlétl do obchodu, s vlasy rozježenými jako po zásahu elektrickým proudem a se strništěm na tvářích, a cosi zabrblal. Pokud byl náhodou někdo s ním, zmatenému prodavači s ústy překvapením otevřenými dokořán tlumočil, co si zákazník přeje, avšak pokud se Koláček odvážil vstoupit do obchodu sám, byla komunikace mnohem složitější a probíhala na bázi takzvaného rukonožního domlouvání, jež mnohdy získalo až pantomimický ráz. Jeden talent Liborovi však nelze upřít, domluvil se vždy, a to dokonce i v zahraničí, kde si vystačil pouze s končetinami a své obvyklé drmolení si odpustil.

Když se za parného léta vypravil k nedalekému rybníku (nutno poznamenat, že jeho postava tak trochu připomínala vejce na nožičkách špičkou nahoru a ještě k tomu oblečené v šedých trenýrkách), jen si po dlouhém váhání, jež zabralo přibližně dvě hodiny, smočil palec u nohy a s tichým zamumláním, které mělo znamenat cosi jako ,,brrr, ta je nebezpečně studená“, se rychlostí kamzíka, jenž si spletl horskou dráhu se svahem, odpotácel na svůj ručník s obrázkem Mickey Mouse, na který se mu složila vnoučata. Měl jich celkem pět.  

Jeho žena Jiřina byla jeho pravý opak. On brebentivý, ona mlčenlivá, on zbrklý, ona rozvážná a protivná, on štědrý, ona lakomá - tedy hlavě k němu. Již pár týdnů po svatbě poznal, co znamená v manželství stojka. Po výplatě mu vždy byly důsledně zabaveny veškeré finance, a když si chtěl jednou za čas zajít s kamarády na pivo, musela mu stačit desetikoruna. Avšak to, že se i na onom pověstném zlatavém moku několikrát projevila inflace, už Jiřina nepostřehla, nebo možná postřehla, ale tvářila se přitom, jako kdyby si byla jistá, že vychlazená dvanáctka stojí tři koruny, jak tomu bylo před lety, když ještě jako malá holčička chodívala se džbánem pro pivo tatínkovi.

Zpočátku Libor Jiřinino nesnesitelné chování omlouval tím, že těhotné ženy mají všelijaké nápady a snažil se jí zbytečně neodporovat, aby ji nerozladil a ona ve zdraví donosila jejich prvorozeného syna. Utěšoval se, že po porodu jí některé výstřelky vymluví, avšak druhé těhotenství se přihlásilo téměř hned po prvním a zas bylo po domlouvání. Je pravda, že Jiřina byla hašteřivá a panovačná ještě předtím, než přišla do požehnaného stavu, ale tenkrát do ní byl tak zblázněný, že se mu na ní líbil i ten její jazyk, častokrát ostřejší než uleželé feferonky.

Milá dokázala být jen pár měsíců před svatbou. Kamarádi se mu častokrát smávali, že má doma ženu i tchyni v jedné osobě, jen není možné rozeznat, která je která, a která z nich je nepříjemnější. Když děti rostly, nechtěl se s ní hádat, aby nenarušil rodinnou pohodu, a teď, jeden rok před důchodem, už si na její povahu zvykl. Jeho jedinou obranou tak byly takzvané hluché uši. Pomyslně zaklapl zvukovod, zavřel oči a neviděl, neslyšel. Tato metoda byla celkem úspěšná. Když Jiřina viděla, že s mužem nic nepořídí, mávla rukou a odešla k některé kamarádce ,,na drby“, muži obecně nazývané slet čarodějnic. 

Občas se stávalo, že jen tak mimochodem prohodila:,,Máme málo peněz, měl bys jít na melouch.“

Přestože se Koláčkovi příliš nechtělo, co by pro svou milovanou ženu neudělal. I když po letech už možná ani ne tak moc milovanou jako spíš obávanou.

A tak se, ač nerad, v rámci zachování domácího klidu vypravil na brigádu. Kamarád Aleš právě budoval novou koupelnu, tak se mu Libor rozhodl trochu pomoci. Přítel byl rád, jelikož mu příroda nadělila ženu stejného ražení, jako byla Jiřina, přestože jeho Gita byla mladší, štíhlejší a měla hustší vlasy než Koláčková, jež byla od přírody tak trochu plešatá. Jo, kde jsou ty časy, když jej před svatbou oslňovala havraními kadeřemi. Po sňatku zjistil, že to byla paruka a bujné vnady jen lacinými vycpávkami. Avšak dvě brady, bez nichž by se jistě rád obešel, k jeho smůle vycpané nebyly.

Když procházel předsíní, dle Gitina přání nově obloženou dřevem jen o jeden odstín světlejším než původně, náhle téměř nadskočil zděšením. Málem se totiž srazil s věšákem v podobě divočáka.

,,Co to je?“ vykřikl zděšeně.

,,To je kanec,“ odvětil poklidně kamarád a udiveně pokrčil rameny nad tím, co mohlo Libora tak vyděsit, když tchyně, mimochodem o pět let mladší než on, přijede až pozítří. Vlastně to tam nastražil na ni a Gitě namluvil, že je to módní hit letošního léta. Kupodivu mu ani příliš neoponovala, jak měla ve zvyku, pouze dvě hodiny trucovala s manikúrou v ruce a nechtěla mu ohřát večeři, co zbyla z předešlého dne.

Jakmile se Koláčkovi podařilo připevnit vaničku sprchového koutu, vyjádřil Aleš obavu, zda unese i korpulentnější osoby, k nimž však on s postavou sušené švestky rozhodně nepatřil. Na kamarádův udivený pohled ze sebe sklesle vysoukal, že za nimi občas jezdí manželčina maminka, těžkotonážní tchyně Hedvika, jež by mohla beze studu v cirkuse zastupovat medvěda.

Libor jen pokýval hlavou, jako že rozumí, a vzápětí v pevných, leč trochu zpuchřelých teniskách s hbitostí veverky vyskočil na vaničku, na níž se začal točit jako holub na báni se slovy: ,,To tě udrží a tvou tchyni samozřejmě taky.“

Ještě, že ne oba najednou, pomyslel si Aleš, avšak nahlas raději neřekl nic. Rovněž za telecích let podlehl svůdnému pozadíčku, za což bude patrně platit po celý život. A za to všechno mohou ty nevybouřené hormony. Nutno poznamenat, že podlehl vícekrát, Gituna byla totiž v pořadí jeho třetí ženou, a ona doufala, že i poslední.

,,No jo, kamaráde, nejdřív se ti po boku objeví přítulná lasička, a když se s ní oženíš, za chvíli je z ní odtažitý brontosaurus,“ politoval přítele Libor a Aleš jen sklesle pokýval hlavou. 

Náhle do koupelny nakoukla Gita, přivolána podivným duněním neznámého původu, o něž se zatím jako vzorný řemeslník postaral strašidelný pomocník Ruprecht, jenž se stále točil na sprchovém „pekáči“ a při tom stepoval jako poklička na hrnci. Přilákalo ji rovněž podezření, že se manžel s kamarádem s tím sprchovým koutem úmyslně piplají, aby se pak muž mohl vyhnout luxování, na něž mu nezbude čas.

,,Co to tu vyvádíte?“ spráskla ruce a v té chvíli byla při pohledu na Liborovy podrážky ráda, že ještě nestačili sundat z vaničky ochrannou fólii, nyní černou jako týden nemytý kominík. Měla štěstí. Jakmile pánové trochu poodešli, odkryla plastový obal, pod nímž zazářila vanička svým běloskvoucím úsměvem jako z reklamy na zubní pastu.

Přestože ji ten pohled potěšil, stejně jako představa, že prostor bude vyhovovat i její kypré mamince, která je v nejlepších letech a ještě stále štramanda, pro což však muži nemají pochopení, ke své nevelké radosti si uvědomila, že je nutno Koláčkovi zaplatit.

Ten její ňouma je mu schopen dát víc, než za kolik jeho práce skutečně stojí, říkala si. Ona to přece ví, je moderní žena a má přehled. Má na všechno knížky. Jednou jí řemeslníci byli nuceni slevit padesát procent z ceny kvůli tomu, že  zabudovaná vestavěná skříň byla oproti původnímu plánu o milimetr nakřivo. O tom, že odchylka nastala vinou křivé podlahy, za niž však nemohli, taktně pomlčela před kamarádkami i matkou, a nadále se chlubila tím, jak všemu rozumí a že ji tedy nikdo neošidí, ani ten, podle ní, vykutálený Libor.

Přišla právě včas. Její štědrý Aleš zrovna dával kamarádovi dva tisíce za pomoc.

Měl v úmyslu mu dát ještě víc, v ruce totiž svíral ještě jednu tisícovku, ale sledován Gitiným přísným pohledem poslední bankovku s výrazem žáčka právě přistiženého při opisování, vsunul do dlaně nedočkavé choti a následně ruku provinile uschoval v kapse sepraných montérek.

Gita s papírovou tisícikorunou v pěsti bez pozdravu i díků za pomoc důstojně odkráčela. Jakmile se klapot jejích značkových dřeváků dostatečně vzdálil, oba muži si znatelně oddychli a Aleš se slovy ,,Tu jsem vzal tajně z kasy“ podával udivenému kamarádovi ještě jednu bankovku. Patrně spoléhal na to, že Gitě počty nikdy příliš nešly, přestože ohledně peněz bývala obvykle bystrá až příliš. Oba se na sebe usmáli, další slova již nebyla třeba. Každý už dávno věděl své.

Vtom se klapot podrážek opět přiblížil. Oba ztuhli. Vzápětí se ve dveřích obývacího pokoje, jenž sousedil s předsíni, znovu objevila blonďatá Gitina hlava.

,,A jestli chceš Liborovi ukázat tu novou sbírku vojáčků, tak si vezměte pantofle.“ Nesmlouvavě ukázala pěstěným prstíkem připomínajícím drápek k regálu, na němž se tísnily filcové pantofle nejrůznějších barev. Kdysi byla Alešovým největším koníčkem erotika, pomyslela si s nostalgickým povzdechem, avšak dnes jsou to jen ti vojáčci, jež mu v dobré vůli koupila k Vánocům. Za ty roky soužití s ním už věděla, že člověk zkrátka nemůže mít všechno.

Oba přátelé si opět vyměnili chápavý pohled. Ještě štěstí, že Koláček stačil poslední tisícikorunu do kapsy uschovat včas.

Pak se poslušně nasoukal do nevzhledných brčálově zelných pantoflí a odšuměl za kamarádem, jehož nohy velikosti pětačtyřicet oproti tomu dřímaly v trepkách červených jako lucerničky šantánů, kam měl už dávno zakázaný vstup.

Aleš si u vojáčků tajně schoval svůj oblíbený rum, avšak Gitu nechával při tom, že muž s přibývajícími lety dětinští. Ve skutečnosti se domnívala, že k tomuto poznatku dospěla sama pozorováním Alešových odcházejících návštěv, jež se poněkud nejistým krokem a s rozzářenýma očima vrávoravě ubíraly ke dveřím. Vojáčci zkrátka nadchnou každého muže, jenž se při pohledu na ně na chvíli vrátí do dětství, myslela si a s pochvalnými slovy: ,,Tak jsem ten dárek přece jen vybrala dobře,“ si spokojeně zamnula ruce a šla se dívat na svůj oblíbený seriál.    

Když se o hodinu později poněkud rozjařenější Libor pokusil o zavázání bot, jedna z nich jako by jeho snaze o obutí vzdorovala.

,,Mně nějak otekla noha," podivil se, avšak nakonec naditou botu po značném úsilí zavázal a s hlasitým ,,Tak ahoj" se vydal na cestu.

Jakmile vstoupil do předsíně, přivítal jej Jiřinin ostříží zrak, a než stačil pozdravit, již ho žena zahrnula otázkami typu: kde se tak zdržel a zda se cestou náhodou nezastavil v hospodě. Z návštěvy milenky jej už dávno přestala podezřívat. Dobře totiž věděla, že v tomto ohledu může být vzhledem k mužově fyzické kondici zcela klidná.

Už napřahovala ruku pro jeho těžce vydělané peníze, jež brzy lehce utratí jeden z  rozhazovačných synů, když vtom si povšimla velmi zvláštního jevu. Jakmile si Libor s funěním připomínajícím sentinel ve výslužbě rozepnul botu, zatímco si stěžoval, jak mu na melouchu otekla noha, vytáhl nohu obutou nejen v šedé ponožce, nýbrž i v Alešově látkové pantofli. Ještě, že měla od Gity vpředu vyšité jméno Aleš, jinak by jej Jiřina snad opravdu začala obviňovat z nevěry.

Jakmile od schlíplého manžela převzala peníze, byla deset minut jako milius a její zakaboněná tvář se pokusila o přívětivější výraz, avšak ten úsměv Koláčkovi stejně i přes veškerou snahu připomínal škleb.

Když o hodinu později sekal na zahrádce trávu, pozdravili jej dva amatérští záhadologové a ptali se na onen strašidelný jev, o němž se v odborných kruzích povídá více než o kruzích v obilí.

Odpověděl jim, že přišli brzy, jelikož Alešova tchyně přijede až pozítří.