S Lenkou v lázních aneb manželské eskapády
Co si tak
zajet na rekreační pobyt? Magdalena
Zacharová vás tam pozve. A možná že při té příležitosti zjistíte, že ten
vás není ani zdaleka tak hrozný jako některé jiné exempláře.
I.
kapitola: Zbavte se tyrana!
Lenka (46), stále ještě docela
pohledná, štíhlá, krátce ostříhaná blondýnka s příjemnou jemnou tváří, se
zavrtěla v malém křesílku a pokusila se složit dlouhé nohy do nějaké
pohodlnější pozice. Jako vždycky se jí to moc nedařilo. Taky jsem si dneska
vzala úplně pitomou sukni, pomyslela si a popotáhla si poněkud krátké černé
tričko. Dcera měla pravdu, chodím opravdu oblíkaná jako „přerostlý puberťák.“
Přijímací kancelář
v lázních Aurora v Třeboni čišela přívětivostí a všude vládl čilý ruch.
Rekreanti bzučeli po chodbách jako včely v úle. Malé děti, mládež i ti
staří si zdejší pobyt viditelně užívali. Ti všichni už ale tuhle uvítací
prohlídku měli za sebou.
„Taky vás tak hrozně bolí záda?“ obrátila
se k Lence vedle sedící žena, ověšená amulety, drátky a prsteny jako vánoční
stromeček…(Bože, vypadá jako čarodějnice - no tý teda už chybí jen sušenej
netopýr!) napadlo Lenku.
„Nó. Hrozně“, přikývla
proto snaživě - jako vždy netuše, jakou reakci její přitakání vyvolá.
„Zbavte se tyrana!!“ Zahulákala (do naštěstí) prázdné chodby
neznámá a namířila na Lenku rychlým švihem bojovníka kung-fu prst jako
ukazovátko.
„Co?“ vytřeštila oči Lenka.
„Nóóó, T Y R A N Á Á
Á!“ zakvílela žena netrpělivě jao ujíždějící sanitka, zřejmě dotčena Lenčinou
naprostou tupostí, a její černé oči nebezpečně zajiskřily.
„Když vás bolí záda, tak to znamená, že
na vás T Y R A N pořád nakládá - a tak se ho musíte zbavit!!
„A jak?“podivila se Lenka
„Jakýmkoliv způsobem!“ prohlásila vědma
rezolutně. „Já už jsem se toho svýho taky zbavila,“
dodala zlověstně a velmi výhružně - jak se Lence zdálo - zamávala zaťatou
pěstí. Bože, doufám, že ho nezakopala za barákem, nebo ho má schovaného pod
podlahou ve sklepě??? vytanulo před očima vyděšené Lence.
„Další!“ vykoukla právě
v ten okamžik ven na chodbu hnědovlasá sestřička středního věku - a tak se
stalo, že pokračování tohoto jistě poutavého příběhu už Lenka neslyšela.
„Brý den!“ pozdravila
slušně, když vešla do ordinace, kde právě její muž dostával léčebné pokyny. Na
okamžik na něm ulpěla očima: Dosud zachovalý, neplešatějící, MUDr. Karel (57),
tu byl pohodlně usazen, protože jeho poněkud větší bříško, (které by pojalo,
„kdyby byl ženská i několik paterčat“, jak si leckdy tajně Lenka povzdechla
svým kamarádkám), mu nedovolovalo příliš se pohybovat.
Jo, jo, kdeže loňské sněhy jsou,
pomyslela si Lenka. Tak tohle byl kdysi dávno ten mladík jako proutek, který
kvůli mně lezl přes plot, trhal mi růže - a na zeď pokoje mi pěnou na holení
nastříkal obrovský nápis: Miluji tě! To ale byla láska.
Scházeli se spolu po
nocích, dívali se na hvězdy - a každý
den byl tehdy úžasný a přímo nabitý událostmi. Lenka se po sedmiletém
manželství, ve kterém běželo už všechno v zajetých kolejích, tenkrát
hrozně moc zamilovala.
Není divu. Karel jí
psal krásné dlouhé dopisy, plné vášně, obdivu a milých slůvek, jako například:
„Má největší, největší, nejčistší, nejkrásnější lásko! Dýchám pro Tebe, miluji
jen Tebe, nespím pro Tebe, nejím pro Tebe, chtěl bych jen Tebe…“ Kdežto nudný a
nevšímavý manžel doma mlel pořád to samé o teplé večeři, pivu, nákupech a
vyžehlených košilích.
Lenka vzala tedy pár nejnutnějších
věcí, svou malou dcerku Jarušku a křečka - a přestěhovala se ke
svému báječnému rytíři z pohádky. Po pár měsících zjistila, že se
jejich hovory točí okolo piva, nákupů, košil - a že hlavní slovo v Karlově
životě převzala televize, kdežto péče o Jarušku a o jejich novorozeného synka
Jiříčka je zcela jejím problémem.
Přestala taky chodit do
práce, protože si to Karel po mateřské dovolené nepřál a stejně neměli žádné
hlídání – její matka zemřela a druhá babička nehlídala -, a tak se nechala
denně peskovat svým živitelem, protože ke dvěma dětem přibyla postupně i dcerka
Alenka. Děti rostly a léta ubíhala Lence v perné práci. Její sen být
slavnou spisovatelkou se postupně rozplynul. Někdy na Lenku padl smutek a pak
tajně plakala ve sklepě jejich domu, svírajíc v ruce maminčinu fotografii.
A dneska mu musím i to
pivo z lednice donést, aby nemusel. Kdyby musel, neměl by teď tyhle
všechny zdravotní problémy. No jo, když má někdo sto dvacet pět kilo a tlak jako
hrom, tak to holt není dobře. Já mu to říkala pořád. A že mi leze do postele -
a sotva se hýbe, to mu bylo taky fuk. No nic, alespoň máme první společnou
dovolenou za pětadvacet let, řekla si Lenka se svým nezdolným optimismem, který
jí vždycky pomáhal přežít všechny těžké chvíle.
O malou chvíli později
už si manželé prohlíželi svůj hotelový pokoj. Nutno říci, že každý po svém:
Lenka se na balkoně kochala výhledem do krásné krajiny, plné parkových
cestiček, romantických zákoutí s lavičkami - a v dáli se lesknoucí
hladinou rybníka. Karel se rozvalil, stejně jako doma - u televize - a nadšeně
zkoumal všech dostupných devětaosmdesát televizních kanálů.
„Podívej, to je
nádhera!“ vyhrkla Lenka. „A víš, že máme vlastně první dovolenou – spolu?!“
„No, jó.“ odtušil Karel otráveně. Co
zas blbne? pomyslel si znechuceně. To si jako sakra myslí, že jí tu budu
skládat ódy nebo lítat večer po parku?!
Lence vyhrkly slzy do očí. Odvrátila
hlavu. On to snad dělá naschvál. A já se sem tolik těšila. Že tu spolu zažijeme
ještě něco hezkého. Už dlouho mě Karel nepohladil ani nepolíbil, copak jsem už
tak stará - nebo úplně blbá?! Ale Karel měl vůčihledně jiné starosti:
„Nevíš, v kolik je
večeře?“ Tak a je to. Asi jsem fakt blbá. A - asi s tím začnu něco dělat.
Večeře byla v šest a zpočátku probíhala
nad očekávání dobře. Karel spokojeně chroupal celé listy zelného salátu,
omáčkou se polil jen jedinkrát a asi dvakrát na Lenku promluvil: Jednou aby mu
přinesla pivo, podruhé kávu.
Lenka nervózně uzobávala ze svého
talíře a pozorovala okolo sedící rekreanty. A tak si celkem velmi brzy povšimla
populární zpěvačky Jarmily (54), sedící u vedlejšího stolku. Ta ve sportovních
šortkách a tričku, tmavé vlasy ukryté pod kšiltovkou, ve velkých tmavých
brýlích a nenalíčená, zjevně o pozornost nestála.
„Podívej, Jarmila S.“ upozornila Karla
tlumeným hlasem Lenka. To ale neměla dělat. Její celkem nevinná poznámka ho doslova zvedla ze
židle:
„No jóóó!“ zahulákal ihned. A ještě
dodal: „Tý vóóóle to je voná: Jááármila
ÉÉÉS!“
Nastalo ticho. Rekreanti odpoutali
pozornost od svých plných talířů a zvědavě se rozhlíželi, zda „Jááármilu S.!!!,
kterou Karel stále nepřestal vyvolávat mohutným hlasem, připomínajícím vesnický
rozhlas, někde neuvidí. Není divu, že „Jarmila S.“ tedy raději zhltla poslední
lžíci omáčky - a dala se na spěšný ústup.
„UF!“Lenka usouženě upřela oči na
strop, doufaje, že Jarmilu nepotkají ještě jednou.
Potkali. O půl hodinky
později ve výtahu - a tentokrát se zachovala naprosto profesionálně. Tváří
v tvář Karlovi, který si ji teď zachmuřeně prohlížel a nezmohl se kupodivu
ani na slovo, se na něho oproti všemu Lenčinu očekávání docela přátelsky usmála.
„Ten váš pán se na mě nějak mračí?!“
prohodila Jarmila žertovně směrem k Lence, když Karel poodešel několik
kroků.
„To on pořád - a to nás čeká ještě šest
dní,“ opáčila Lenka ve stejném duchu a obě na sebe spiklenecky mrkly.
Koneckonců, jsme jen lidi, řekla si Jarmila. A také ji momentálně trápilo cosi
jiného, pro co dnes schovávala uslzené oči za brýlemi. Její více než
patnáctileté manželství se právě před týdnem zhroutilo.
Manžel Jan, (54) známý hudebník,
podlehl svodům mladičké začínající popové hvězdičky a bystře vyměnil svou již
dost okoukanou ženu za štíhlé a pružné tílko. Celkem banální historka.
Jarmila však tuto křivdu, kterou jí
osud tak nenadále naservíroval, nemohla prostě stále nějak překousnout. Neměla
sice žádné iluze, protože viděla po celý svůj život hroutit se vztahy všech
okolo ní, jenom ji nějak nenapadlo, že se to stane také jí.
A ještě ke všemu potkala v té době
pohledného moderátora Radka (38), který jí, jak se zpočátku domnívala, byl
laskavou a přátelskou oporou. Jednoho večera se však z přátelského objetí
stalo v okamžiku objetí zcela jiné:
„Bože, Radku!“ vydechla Jarmila o pětadvacet
minut později.
„Líbilo se ti to?“ opáčil Radek
samolibě, pročísl si jednou rukou husté černé vlasy a druhou položil dosud
zadýchané a chvějící se Jarmile na prsa.
„Bylo to úžasný! Ty jsi prostě… n e j l e p š í!“ potvrdila Jarmila - a
vroucně dodala: „Hrozně moc tě miluju!“
Měla pravdu. Sex s tímhle o hodně
mladším mužem, živočišně vonícím po rozkvetlých mácích, byl to nejlepší, co kdy
zažila. Jak to bylo nezvyklé - nebyla svému muži mnoho nevěrná a postupem času
vyměnila dobrodružství, která se jí zdála čím dál zbytečnější, za klid domova.
Tohle bylo ale docela něco jiného. Něco, v co už nevěřila, že by mohla
ještě zažít. Najednou si připadala přitažlivá a plná života, jako když byla
mladá
„Radku?“
„No?“
„No?“
„Máš mě rád?“ zeptala se ho, protože
potřebovala hrozně moc slyšet, že je to všechno pravda.
„To víš, že jó,“ zahučel Radek a
pohladil ji chlácholivě po vlasech. Co by sakra ještě chtěla? Koneckonců ať je
ráda, že je ráda, už to s ní stejně není nic moc – to můžu mít teda mladší
- a až se rozvede, prachů taky tolik mít nebude, to on jí manžílek určitě pěkně
oškube…
„Taky máš takovej hlad? Hele, jdi a
uvař něco, co?“
Bože, já jsem fakt blbá, došlo Jarmile.
Od toho večera se
Jarmila s Radkem už nesešli. Nebylo ani proč. Stejně by jí další setkání způsobovalo
jen bolest. Rozvod s Janem (54), proběhl podle očekávání - a Jarmile toho
mnoho nezbylo. Velká vila byla manželova, a tak Jarmila skončila v malém
bytě na Vinohradech. Protože spolu
neměli žádné děti, zůstala sama.
Nikdo z její
branže na ni najednou neměl čas, pracovní nabídky nebyly, a tak není divu, že
se jí po Radkovi stýskalo stále víc a víc.
Občas ho potkávala
s jeho atraktivní manželkou Lucií (31) - a to pak mnohokrát seděla doma,
v ruce „skleničku vína“, (která ovšem někdy ve skutečnosti obnášela i dva
litry) a přehrávala si v duchu ten večer strávený tehdy s Radkem,
stále dokola jako v kině. Dosud si přesně pamatovala každý dotek a každý
detail. Tím víc to bolelo.
Když se pak okolo poledne probouzela,
s těžkou hlavou a úplně neohrabanýma nohama, nebylo jí lépe. Bylo jí už
jasné, že o ni Radek vůbec nestojí - a že při náhodném setkání vypadá spíš rozpačitě - a taky nahněvaně, jako by ho mrzelo, že s ní vůbec někdy
něco měl. A zřejmě tomu tak opravdu bylo. Jednoho rána se zase probudila - a
podívala se v kulatém zrcadle v koupelně na svůj opuchlý obličej,
korunovaný navíc ještě červenýma uplakanýma očima. A připadalo jí, že jí
je snad sto let.
A tak se Jarmila rozhodla, že to takhle
dál nejde, že musí pryč. Zašla do cestovní kanceláře, zamluvila si pobyt - a za
týden už seděla u snídaně v klidné a příjemné jídelně, v lázeňském
hotelu Aurora v Třeboni. Tady se jí určitě podaří přijít na jiné myšlenky a
uprostřed cizích lidí a přírody zapomenout na své trápení.
Proto neměla žádnou radost z toho,
že Karel tak necitlivě odhalil její identitu. Rozhodně nestála o to, aby si jí
po zbytek jejího čtrnáctidenního pobytu prohlížely davy neznámých zvědavců.
V její anonymitě jí bylo dobře a měla pocit bezpečí.
Nejraději by ho v té chvíli něčím
bacila, ale raději nad tím jen mávla rukou: ten chudák nevypadá, že by na tom
byl zdravotně dobře. A jestli je pořád takhle naložený, nemá to s ním ani
jeho žena lehké. Každý máme prostě nějaké trápení, řekla si Jarmila a vydala se
do parku na procházku.
II.
kapitola - trocha erotiky neškodí
Bylo už pozdní odpoledne. MUDr. Karel,
nic netuše o úvahách Jarmily S.,
sledoval - v pokoji číslo 213., zatemněném pečlivě staženými
žaluziemi, svůj další oblíbený seriál. Venku pořád ještě krásně svítilo slunce a
Lenka se rozhodla na chvíli vyplížit a jít se opalovat na zdejší lázeňskou
zahradu, plnou exotických stromů a pohodlných lehátek.
Něco takového ji dosud
na obvyklé rodinné dovolené s dětmi nikdy nenapadlo. Vždycky tu byl někdo,
kdo od ní něco nutně potřeboval. Rodina už si zvykla, že z ní vypadne
vždycky přesně to, co zrovna chtěli: kapesník, mast do oka nebo ucha, opalovací
krém, káva, sušenky, náplast nebo čínská polévka.
Jen jednou se pokusila
o únik - a strávila krásnou hodinku u hotelového bazénu, protože slunce
milovala a také se z celé rodiny nejlépe opalovala, ale návrat byl bohužel
značně neslavný. Karel jí tehdy dost důrazně a rozhořčeně sdělil, že: „Je
s tebou hovno!“, jelikož si chtěl za své peníze na dovolené pořádně užít
sexu - a vůbec mu připadalo, že jeho manželka neplní své povinnosti, jak by
měla.
Teď se Lence
příležitost nabízela ale přímo sama. Karel už dnes nebyl z těch, kdo by si
chtěli užít sexu - a při sledování seriálů ho občasná, byť vtipná Lenčina poznámka
jen rušila.
„Počkej!“ dokázal ji
okřiknout několikrát za půl hodiny, když se jeho hrdinové zrovna bavili o něčem
důležitém v díle, který tento týden díky mnoha televizním programům viděl už
potřetí. Proto se Lenka ujistila, že následují další dva díly a že dnes se
žádná postelová romance rozhodně konat nebude - a prchla.
Seběhla po schodech
k výtahu, sjela do přízemí a nedočkavě vstoupila do kýžené zahrady. Bylo
tu krásně, ticho a klid. Na proutěných lehátkách tady odpočívali, zřejmě díky
pokročilé hodině, již jen dva lidé, kteří se pohodlně slunili v posledních
paprscích zapadajícího slunce.
Muž studoval jakýsi
podnikatelský časopis a starší žena, která tu ležela se zavřenýma očima, jí
připadala poněkud povědomá. Lenka si tedy svlékla sukni a halenku a jen
v plavkách se uložila kousek od ní. Žena ihned sundala brýle a pohlédla na
Lenku tmavýma pichlavýma očima:
„Ale, to jste vy?“ A
jéžiši, to je zase ta ženská, kterou jsem potkala dopoledne, uvědomila si Lenka.
„Hm,“
zabručela proto nezávazně a zatvářila se nepřístupně, doufajíc, že to neznámou
tentokrát odradí od další konverzace. Ale to se zřejmě spletla.
„A už jste se ubytovali?“
„No, už jo - a máme výhled na park.“ Tak snad mi dá už
pokoj a já budu mít aspoň chvíli konečně klid.
„Ukažte mi ruku!“ vybídla jí najednou
neznámá rezolutně.
„Proč?“
„No ukažte mi ruku!“
Lenka jí tedy poslušně nastavila levou dlaň.
„Vy máte problémy se vztahama?“
„No to nevím, asi ne. “
Lenka se udiveně podívala na tu zvláštní osobu - a najednou jí připadalo, že už
ji zná mnoho let. Proto docela upřímně vyřkla to, co v ní léta dřímalo, až
ji to samotnou překvapilo. „No, mám manžela blbce - ale to má kdekdo.“
Žena se nečekaně
rozesmála: „Vy mě bavíte!
„Vy mě taky!“ opáčila Lenka
„Já jsem Marcela ,“
představila se jí žena. „Kartářka. Vykládám tarotové karty a věštím.“
„Já jsem Lenka.“
„Vážně?“ Možná bych chtěla
zažít něco hezkého, pomyslela si Lenka
„A koukněte tady: máte tu i tenhle
zvláštní dvojitý trojúhelník. Víte, co to znamená? To je runa dagas - a znamená úspěch. V následujících měsících se vám váš
život otočí o tři sta šedesát stupňů.“
„Vážně? Tak to by byla
paráda. Už si taky dlouho říkám, že se něco musí změnit.“
„Já vás ještě musím
vidět. Odkud jste, z Prahy?“
„Z Písku.“
„Tam mám známý - a
jezdím tam v září, o podzimním slunovratu. Písek je moc pěkný město.
Určitě se spolu nějak domluvíme - a musíme zajít na kafe, co říkáte?“
„Tak jo, díky.“ Obě
ženy se na sebe usmály a opřely se v lehátkách pohodlněji. Slunce ztratilo
už svou žhavost a teď teple zalévalo jejich těla, takže jen tak lenošivě ležely
- a nechávaly myšlenky volně plynout.
Zajímavá ženská, tahle
Lenka, říkala si v duchu Marcela .
Příjemná. Jenže to, co ji čeká, asi nebude všechno jen dobré. A možná že ta
její cesta nebude zrovna lehká, i když by si zasloužila něco lepšího. Marcela se většinou ve svých předpovědích nemýlila.
Sama nevěděla, odkud se vlastně berou, ale vždycky jí vytanuly před očima asi
právě tak, jako jiným lidem vzpomínky na minulou dovolenou či Vánoce.
Když byla Marcela
mladá, nikdy takové představy nemívala. Když od ní odešel manžel za svou úplně novou blond účetní, zkoušela
všechno, co by mohlo její bolest otupit: rodinné konstelace, výklady karet,
regresní terapii. Našla si nového muže, ale ani tento vztah se jí nevyvedl,
neměla prostě nějak štěstí.
Snažila se, seč mohla,
aby plnila všechna jeho přání, vařila, prala, vysluhovala mu - a také ho celou
tu dobu živila. To vše ale nepomohlo a on si jí přestal vážit - možná právě pro
tu její šílenou snahu, aby měl všechno, po čem touží - a hlavně, aby od ní
neodešel. Byl si toho bohužel až příliš vědom, takže toho jaksepatří zneužíval.
Marcela se stala postupně jeho
služkou - a když už nemohla dál, vždycky jí pohrozil, že od ní odejde.
Nakonec se zhroutila. Teprve
v nemocnici měla čas se zastavit a přemýšlet o svém dosavadním životě.
Konečně toho muže přestala milovat, a když se vrátila domů, zbavila se, jak
předtím řekla Lence, „svého tyrana“ jednou a provždycky - sice ho nezabila, jak by si byl možná
zasloužil, a nezakopala kdesi na odlehlém místě, ale stačilo, že ho - přes
všechny jeho prosby a sliby - nekompromisně vyhodila. Nebylo to pro ni lehké a
samozřejmě že to moc bolelo, nespočetla by noci, které pak proplakala.
Později, když se Marcela
zase pomalu začínala dávat dohromady, potkala úplně náhodou jednu velmi známou
kartářku. Slovo dalo slovo a při jednom z přátelských posezení se najednou
ukázalo, že podobné schopnosti dřímají i v Marcele. Bylo to, jako by
všechno to prožité utrpení poslední doby otevřelo nějaká vrátka, vedoucí
k jejím dosud netušeným schopnostem. Nebylo to ale zadarmo.
Trvalo jí mnoho let,
než se propracovala na profesionální úroveň, na níž je dnes. Napsala i několik
knih a stala se díky tomu mediálně známou osobností. Naučila se číst v lidech jako
v otevřené knize a zmoudřela i tím, že mnohokrát vyslechla jejich neveselé
osudy. Možná právě proto se jí Lenka na první pohled zalíbila. Vypadala, že má
za sebou život, ve kterém přišla jistě o mnoho svých snů - ale přesto zůstala
stále svá: upřímná a čistá. A Marcela
už věděla, že takových lidí člověk moc nepotká. Ještě chvíli si obě ženy
povídaly a pak slunce začalo definitivně zapadat - a tak se rozloučily a vydaly
se zpět do svých pokojů.
„Ty vole, kde jsi
byla?“ přivítal navrčený choť Karel svou - o hodinu později se navrátivší –
ženu.
„Byla jsem se jen chvíli opalovat,
vždyť jsem ti to říkala,“ odvětila Lenka unaveným hlasem. Oslovení „Ty vole“ ji
už nějak po těch letech zůstalo a naučila se na něj slyšet.
„A byla tam -,“ rozhodla se přesto
podělit o setkání s kartářkou, ale to jí nevyšlo.
„Počkej!“ zarazil Karel jejich rozbíhající se rozhovor hned v samém začátku. Samozřejmě, zprávy - zase něco mnohem důležitějšího, než jsem já.
„Počkej!“ zarazil Karel jejich rozbíhající se rozhovor hned v samém začátku. Samozřejmě, zprávy - zase něco mnohem důležitějšího, než jsem já.
Lenka neměla sílu se
nad tím ani pohoršit. Prostě jí to už nevadilo. Poslušně se odplížila na
balkon. Tam je aspoň vzduch a krásný výhled… Pohodlně se usadila
v křesílku a pozorovala nádherný západ slunce.
„Helééé, nevíš, kde mám
brejle??!“Dostala najednou velkou chuť mu říct, že tohle sice neví, ale že zato
ví docela dobře, kam by si je asi tak mohl strčit.
V tom k ní dolehl hovor
z vedlejšího balkonu, který se dostával do stále vyšších obrátek.
„Tak si vyber,“říkala právě tmavovlasá
učitelka Jana (32) svému stále velice zaměstnanému muži Ing. Zdeňkovi (38), kdy
chceš na ten koncert v Třeboni jít.“
„No nejdu nikam, už jsem ti to přece
řek.“
„Ale to bude moc pěkný, bude to uvádět
Monika Absolonová a já tam chci jít. A tys mi to slíbil,“ trvala tvrdošíjně na
svém Jana.
„No ta je na tebe zrovna tak zvědavá. A
- nikam nejdu, a nenervuj, ti říkám!“
„No je to zítra v osm večer a pak
ještě ve čtvrtek od decíti. A já tam chci. Máš tady oblek?“
„Mám, ale nejdu - a n e n e r v u j, ti povídám!!“ pravil
Zdeněk už výstražným hlasem.
„Ani na večeři jsi se mnou včera nebyl
- a taky jsi mi to slíbil…,“ zafňukala táhle Jana. Bylo slyšet vzlyk a
následovalo dlouhé smrkání do kapesníku. Kupodivu to ale asi stačilo na to, aby
to Zdeněk vzdal.
„No jo, tak pudem. Hlavně neřvi. A
obleč se, jdeme přece dolů do restaurace, jak jsme se domluvili – na večeři,
ne?!“
O chvíli později už seděli oba mladí
manželé v pohodlném boxu v přízemí hotelového domu a prohlíželi si
jídelní lístek. Chvilku bylo ticho.
„A zítra pojedeme vláčkem!!!“ zvolala
nadšeně Jana.
„Jéžiši, tak jó.“ Zdeněk si Janu vzal
přede dvěma lety. Její otec, primář okresní nemocnice, byl velmi zámožný muž.
Mladého inženýra Zdeňka omrzelo třít stále bídu, bydlet s kamarády po
podnájmech a jíst stále stejný vlašský salát z papíru - a tak, když se náhodou
na jednom z místních plesů seznámil s pohlednou Janou, zatoužil žít
v krásné vile jejích rodičů.
Po
svatbě mu tchán, zcela dle jeho očekávání, sehnal pěkně placené místo
v jedné velké firmě, a tak měl Zdeněk všechny důvody, aby byl šťastný.
Jestli je šťastná i Jana, však nijak moc nezkoumal, a pokud to šlo, zůstával
stále při svých již navyklých občasných záletech.
Snažil se sice, seč mohl, aby své
milostné avantýry utajil, ale občas se něco provalilo, a to pak dosud
zamilovaná Jana velice plakala. Ne, že by to Zdeňkovi příliš leželo na srdci,
ale nechtěl si to rozházet s tchánem, protože tušil, že by to udělalo
rázný konec jeho dosavadnímu spokojenému životu v pohodlí. Proto, ač mu to
bylo těžce proti srsti, udělal někdy kvůli Janě něco, co by jinak nestrpěl,
jako právě teď.
Jana pak byla spokojená, on měl zase na
nějakou dobu pokoj - a Jana měla všechny důvody si myslet, že ji Zdeněk opravdu
miluje. Její matka tušila, že to tak není, ale nechtěla Janě ublížit. Však na
to přijde časem sama, říkala si, že je Zdeněk jen odporný prospěchářský
vyžírka, který, jak jednoho večera měla možnost poznat na své kůži, by se nestyděl
začít si něco i s ní.
Zdeněk si zrovna teď na ten večer
shodou okolností vzpomněl. Alena (54) byla zralá, plnoštíhlá blondýna a on o ní
při milování s Janou mockrát snil. Představil si jí, jak je celá nahá,
jako když ji tenkrát náhodou uviděl - a náhle ucítil, jak ho ta představa
hrozně vzrušuje. Alena… Má široké boky a nádherná velká, těžká prsa
s hrotnatými růžovohnědými bradavkami… Zdeněk už to nemohl vydržet,
přimhouřil oči a svůdnicky se podíval na Janu.
„Tak co sis vybrala, Jani?“
„Asi si dám ten těstovinový salát. A
ty?“
„Já si dám biftek - a dáme si vínko, co
říkáš?“
„Víno?“opáčila Jana s nevolí. Ne,
že by neměla víno ráda, ale minule to nedopadlo zrovna slavně, Zdeněk pil až
moc - a nejenže po něm musela uklízet, když mu bylo zle, ale ještě jí
k tomu dost nevybíravě nadával.
„No,
já nevím?..“
„Neboj,
uděláme si dneska pěknej večer, co říkáš?“ upřel na ni Zdeněk své čokoládové
oči - a Jana byla v koncích. Nikdy mu nedokázala nic odepřít. Opustila
všechny své přátele, kterým se příliš nelíbil - a nikam bez něho nechodila.
Chtěla jen jedno: aby ji Zdeněk neopustil.
Tentokrát se však večer opravdu
vydařil. Víno vypili, potom ještě jednu láhev, dojedli večeři - a pak se zvedli
a odebrali se v dobré náladě zpět na pokoj. Sotva se za nimi zavřely
dveře, Zdeněk si překvapenou Janu přitáhl k sobě a dlouze ji políbil.
Nerozsvítil a hned jí nedočkavě vyhrnul
sukni. Jeho ruce se zkušeně vydaly po jejích opálených stehnech a hladily ji
stále neodbytněji. Pak ji položil na postel a rychle jí svlékl kalhotky.
Vzrušeně vzdychala a Zdeněk zabořil obličej do jejího vlhkého klína.
Jana zavřela oči a jejím tělem začaly
projíždět horké vlny rozkoše. Zdeněk na nic nečekal, objal ji - a rychle do ní vnikl. Vykřikla a jejich těla
se začala zmítat ve vášnivém víru, milovali se stále rychleji a rychleji, až
Jana ucítila, že se blíží vyvrcholení. Když pak leželi v tichém objetí,
zeptala se:
„A máš mě rád?“
„Úplně nejvíc. Nevím, co bych bez tebe,
Jano, dělal.“ A byla to pravda.
Ve vedlejším pokoji Lenka zavírala okno
a zasnila se nad právě zaslechnutou milostnou scénou. Ti se ale mají. Mě už asi
nic takového v životě nečeká.
„Kruci, zavři to vokno, táhne na mě - a
taky zhasni tu svíčku - krade mi kyslík!“ ocenil Karel její snahu o romantiku.
Bože, ještě si pamatuju, jak jsme ji na našich schůzkách spolu zapalovali,
krásně svítila a teple vrhala stíny na naše tváře - a Karel mě chválil, že jsem
báječná, „nejlepší ženská jeho života“, vzpomněla si Lenka trpce - a rychle
sfoukla svíčku.
„Dobrou noc,“ řekla jen.
„Hmm…,“ zabručel Karel.
„Karle?“
„Co zase?!“
„Máš mě ještě rád?“ ozvala se Lenka.
„To víš, že jo, vždyť to máme přece
super, ne?“ odvětil už v polospánku. A dodal: „JÁ jsem teda spokojenej.“
Na hotel Aurora se pomalu snesla tmavá
noc. Všechna okna postupně zhasla a i ti nejvytrvalejší hosté, kteří až do
půlnoci seděli v místní restauraci, nebo se právě vrátili z delšího výletu
do Třeboně, spali spokojeně ve svých pokojích. Měsíc se ještě chvíli zhlížel
v lesklé hladině rybníka - a pak ho zakryly těžké mraky.
III.
kapitola - léčba
Druhý den začal jako obvykle, nijak slavně.
Lenka se vzbudila už v půl sedmé, protože měla strach, aby nezaspala - a
hlavně, aby Karla stihla včas vypravit a doprovodit ho na jeho naplánované
rehabilitační procedury. Karel jako vždy okupoval WC a koupelnu, takže se zatím
alespoň oblékla a učinila pokus se v malém zrcátku trochu nalíčit. Bože,
jestli tam bude ještě chvíli, udělám tu asi loužičku, pomyslela si zoufale.
Pět minut před odchodem
se na ni usmálo štěstí: Karel konečně na okamžik vyklidil pole - a tak Lenka
rychle vtrhla do koupelny, vyčistila si zuby, přečísla si vlasy a poslouchajíc
jako vždycky jedním uchem Karlovo obvyklé lamentování, složila mu do tašky
ručník a pantofle, zavřela dveře pokoje - a oba se vydali výtahem do prvního
patra.
„Kde to mám? A už tam budeme? A proč
tam vůbec mám ksakru jít?“ dotíral Karel
„Už jsme tu. Támhle už je ta cedule,
tam je napsáno, kde to máš,“ utěšovala ho Lenka
„To si to zase zvorala, co? A teď ani
nevíš, kde to je,“ brblal nedočkavě.
„No, támhle půjdeme do té chodby, tady
jsou dveře číslo šest - tady už si
sedneme a já tu na tebe počkám.“
„To nemusíš. Myslíš, že jsem blbej,
nebo co?!“ rozhořčil se Karel.
„Ale
ne, to víš, že si nemyslím, že jsi blbej, tady si vezmi do ruky ten papír, ten
budeš potřebovat, vzala jsem ti ho s sebou a dáš ho sestřičce,“ pokračovala
Lenka už naučeným tónem, jakým se hovoří se zlobivým dítětem.
„No kdybys mi to neřekla, tak bych to
asi nevěděl,“ vyštěkl Karel, popadl vztekle papír se seznamem procedur, které
ho čekají - a vešel do dveří číslo šest.
„Dobrý
den, sestřičko, tak jsem tady!“ pozdravil ihned sladce. Další hovor již Lenka
nezaslechla. Naopak ve dveřích číslo pět – Vodoléčba - se rozproudila čilá
debata, nebo možná spíš monolog:
„A já vám, paní, byl vždycky tak
zdravej, úplně jako řípa a teď - není snad nic, co by mě nepotkalo. A to je vod
toho dne, co jsme v práci slavili, a já vylez na ty štafle, a pak mi na
hlavu spad ten zatracenej kýbl, plnej cihel.
Nejdřív mě jen bolela hlava, tak sem šel domů, ale druhej den jsem
dostal závratě, tak jsem šel k doktorovi a von povídá, že to je epílepsie,
nebo co, poslal mě na rentgen - a já měl, pani, uhnutej vobratel - no a vod tý
doby se to se mnou už pořád táhne…“
„No ale jinak jste, pane Vondrys, pořád
štramák,“ utěšovala ho sestřička a pak už bylo slyšet jen šumění vody.
„Štramák, no to jo,“ souhlasil vřele
pan Vondrys, „ale praštěnej!“ Ach jo, pomyslela si Lenka. Všichni jsme asi
nějakým způsobem něčím praštění.
O půl hodinky později vyšel Karel
s rozzářeným obličejem, vrazil Lence tašku se svými věcmi do ruky a pravil:
„Tak jdem.“
„A jaký to bylo?“
„No, dobrý no. Normální.“ Pokrčil
rameny. „Teď jdu na pokoj, dojdu si na záchod a pak jdu do bazénu,“ oznámil jí
svůj před chvílí promyšlený rozvrh dnešního odpoledne a vyrazil nečekaně rychle
kupředu.
„A já?“ ptala se Lenka, dva kroky za
ním.
„Nech toho zase, prosim tě,“ zavrčel na
ni. Furt musí mít nějaký kecy, pomyslel si otráveně. Holt jsem zase neřek
jdeme, no. Jako by na tom, doprdele, záleželo.
„Ale je to tu pěkný, viď? A výborně tu
vaří,“ snažila se Lenka po cestě o smířlivou konverzaci.
„Hmm.“
Vyjeli
výtahem, už mlčky, do druhého patra a zamířili na pokoj. Tam si Karel sedl,
pustil si televizi a začetl se do Blesku.
Chvíli se nic nedělo. Na to, že by se vydali k bazénu, to zatím
nevypadalo. Lenka tedy vytáhla knihu a sedla si na balkon. Televize burácela
nejnovější zprávy. Aspoň si něco přečtu, pomyslela si Lenka. Přečetla půl
stránky a ozvalo se:
„Hele, co si tak něco začít?!“
„No, tak jo,“ zaváhala.
„Anebo se ti nechce?!“
O tři čtvrtě hodiny později ležela
Lenka vedle svého spokojeně oddechujícího muže.
„Ty jsi nejlepší!“ řekla obdivně,
ostatně jako vždycky.
„Ty jsi nejlepší,“ pochválil ji Karel.
A myslel to upřímně. Ještě stále ho při pohledu na Lenku napadalo, že si, jak
říkával „vzal tu nejlepší ženskou na světě“. Sice ho občas svými řečmi
„vytočila“, ale jinak byl spokojený. A v posteli byla Lenka prostě -
úžasná.
Kromě toho – na rozdíl jeho od první
ženy - byla pohodová. Čas od času se sice cukla a vyrazila si na pár hodin
s kamarádkou na kávu a někdy dokonce i „na dvě dvojky“ - ale pak se
vracela zase k němu, a když jí náležitě vyhuboval, snažila se, seč
mohla, aby ho, zřejmě kvůli svému špatnému svědomí, uchlácholila.
A
další její dobrou vlastností bylo, že se mu většinou chtěla zavděčit. Kdepak,
ta by mu neutekla. Jen občas ho napadalo, když to trochu přehnal a něco
ostřejšího jí řekl, že ho může opustit. Chlapi po ní stále ještě koukali a on
byl pyšný, že ji má. Jen by neměla mít „ty svý filozofický kecy“ - a taky by se
neměla někdy snažit se emancipovat, což on nesnáší. Kvůli tomu opustil svou
první ženu, lékařku, a rychle ji vyměnil za smyslnou a poddajnou Lenku, která
mu poskytla všechno, co postrádal: dobrý sex, děti, poslušnost - a stálý obdiv.
Proto
jí taky hned zatrhl, aby šla do práce nebo řídila auto. To nepotřebuje, on jí
přece doveze - a jinak ať si chodí pěkně pěšky, to jí neuškodí, stejně nemá
celý den co dělat. On nosí domů peníze a to je to hlavní. Jeho úlohu nemůže
v rodině nikdo zpochybnit. A ostatní, to ať si zařídí sama.
Přece
nebude doma ještě posluhovat, to už by pak nedělala vůbec nic. Vždycky se
v práci chlubil, že on – a to ani při třech dětech - na rozdíl od
ostatních, nemusí dělat žádné domácí práce. A těch pár korun, které by
přinesla, kdyby šla do práce, ty on vydělá za pár dní. Jen ať je pěkně doma a
stará se pořádně o děti. Alespoň ji má na očích. Kdyby si ji nehlídal, dělala
by bůhvíco, to známe. A vůbec, nebudeme se tu snad takhle válet. Karel vstal a
podrbal se ve vlasech.
„Tak, a jdu na bazén!“ zavelel. Lenku
to nepřekvapilo: poslušně vyskočila, a začala shánět plavky, ručníky a
pantofle. Vtom zazvonil její telefon.
„Kterej blbec zase?!“ rozčílil se
Karel.
„Ahoj,
Jarko,“ rozsvítil se jí obličej. Jarka (46)je dlouholetou Lenčinou kamarádkou.
Jí se může svěřit se vším. Vždycky si na Lenku udělá čas. Však taky spolu už
něco prodělaly. Jedna druhé byla v mnoha těžkých chvílích velkou oporou.
„Nezlob se, Jaru, teď nemůžu, ale
zavolám ti tak za dvě hodiny. Ahoj,“ ukončila raději rychle Lenka hovor, neboť
Karel dělal už nebezpečné obličeje.
O čtvrt hodinky později procházeli oba
otáčivým turniketem u hotelového bazénu. Zdejší plavecký areál vypadal opravdu
dobře: byly tu dva velké bazény, jeden z nich dokonce se slanou vodou,
teplé vířivky, tobogán, parní místnost, vyhřívané pohovky obložené keramickými
dlaždicemi - a spousta míst k sezení. Mnoho pohodlných křesílek stálo i na
terase, kde se mohli lázeňští hosté opalovat.
„To je nádhera, viď!“ zajásala Lenka a
rozkošnicky se ponořila do teplé vody. „Škoda že tu nejsou děti,“ zalitovala.
„Prósim
tě, ty jsou rádi, že jsme pryč,“ uklidnil ji Karel a dlouhými zkušenými tempy zamířil
na druhý konec bazénu. Lenka opatrně popošla ještě o krůček a už byla po pás ve
vodě. To jí stačilo, hluboké vody se bála od dětství, kdy se skoro utopila.
Proto se rozhlédla, aby zjistila, kam
až voda sahá ostatním. To ji také spojovalo s Jarkou, která si hrátky ve
vlnách při svém každoročním pobytu u moře rovněž nikdy příliš neužila.
Hned vedle Lenky tu právě stáli ve vodě
Jana se Zdeňkem. Zdeněk objal Janu zezadu a stiskl její útlý pás. Prsa tedy nic
moc, ohodnotil její ňadra v malé podprsence kostičkovaných plavek. Ale
zadek by šel, pomyslel si. Přitiskl se k ní a zašeptal jí do ucha: „Včera
to bylo fakt dobrý, Jani.“
„Fakt?“ opáčila rozpačitě a její něžný
obličej lehce zrůžověl. Přivřela oči. Nikdy by mě nenapadlo, že to může být
– takové - napadlo ji, a náhle ucítila
v bocích horké napětí touhy. Chtěla by to pořád a zase znovu. Zdeněk je
prostě báječný. Jana instinktivně pohnula lehce hýžděmi, vtisknutými do jeho
klína a pootevřela rty.
„Dneska večer?“ usmála se na Zdeňka,
když ucítila jeho vlhká ústa na krku.
Lenka se na ni podívala a usmála se.
Tak to jsou oni, co tam včera tak dováděli, domyslela si. Moc hezký pár - a jsou
tak mladí - a zamilovaní.
„Dobrý den.“
Zdeněk zvedl hlavu a pohlédl na Lenku:
v tmavých rozšířených zorničkách mu zasvítilo: To je ale pěkná kočka,
taková zralá, řekl si, krásný oči, sexy, blond, už jsem si jí všiml včera
v jídelně. Je už starší, ale má fantastický dlouhý nohy. Usmál se, odhalil
dvě řady svých pravidelných zubů - a zcela bezostyšně si ji začal přes Janino
rameno prohlížet. Chtěla bys taky, viď? říkal jeho pohled, když pomalu přejížděl
Janě dlaní přes prsa.
„Dobrý den,“ odvětila Lenka a ucítila,
jak jí celým tělem projelo zatrnutí, bylo jí, jako by ji tenhle drzý a vyzývavý
kluk při něčem přistihl. Raději se hned otočila a poohlédla se po Karlovi. Už
se vracel zpátky k ní, mokré vlasy sčesané dozadu - a vypadal skoro stejně
jako kdysi.
Lenka se při pohledu na něj zasnila:
Tenkrát před lety se milovali v koupelně, celí mokří, hladově a nedočkavě.
Dneska bych ho tam asi nedostala, napadlo ji. A hlavně bychom se tam oba asi
těžko vešli. Karel večer holduje většinou jen televizi a nezbytnému litru vína.
Ale musí to být nádhera. Zrovna nedávno jí vyprávěla Jarka, jak dováděla
s jedním ze svých mnoha milenců ve vaně, obklopené tuctem zapálených
svíček. No – prostě romantika.
Po rozvodu zůstala Jarka sice se dvěma
dětmi, zato měla stálé hlídání a celkem velkou svobodu, kterou už nehodlala
kvůli nikomu nikdy zahodit. Všechny víkendy měla volné, a tak si užívala život
plnými doušky. Své milence příliš nešetřila: dnes už věděla, jak na ně.
Většinou byli ženatí - a z toho důvodu si tyhle tajné chvilky dokázali
jaksepatří zpříjemnit.
Jarka si užila obdivu, dárků a krásných
slov, které jistě doma svým manželkám neříkali, víc než dost. Věděla, že stejně
jako její bývalý manžel si své starosti, špinavé prádlo a špatnou náladu
nechají na doma. Lenka se vždycky hrozně těšila na to, až se spolu zase sejdou
a Jarka jí bude líčit všechna svá nová dobrodružství.
Jarka byla soběstačná, odvážná,
schopná, svůj život měla pevně v rukou a v podnikání se jí dařilo.
Možná to bylo i tím, že si s ničím dlouho nedělala hlavu - a zásadně
nepřemýšlela o minulosti. Brala život, jak přicházel a nikdy se kvůli nikomu a
ničemu moc netrápila.
Postupně si vybudovala svoji vlastní
firmu a ta se utěšeně rozrůstala. Protože nebyla, jak říkávala, otrokem rodiny,
mohla, samozřejmě za vydatné pomoci své matky, vyměnit čas, který by jinak
věnovala dětem, za čas, kdy se věnovala své práci a sobě. Lenka ji obdivovala:
ona by tohle nikdy nedokázala.
Občas si sice říkala, že by se dokázala
vzbouřit - ale to pak stačil jeden pohled do očí jejích dětí - a ona hned
věděla, že to nikdy neudělá. Spíš, jak rostly, napadalo ji stále častěji, že by
měla konečně začít dělat něco pro sebe. Blížila se padesátka a Lenka by ráda
nějak naložila se svým životem.
Někde dole, pod nánosem všedních
starostí a povinností spaly její dávné sny. Od dětství psala povídky. Kromě
toho krásně kreslila a snila o tom, že půjde studovat na UMPRUM. Pak ale nějak
nenašla odvahu - a také se v té době začala zajímat o kluky - její první
láska ji stála celkem tři roky trápení. Na gymnáziu, kam nastoupila, se jí,
zřejmě kvůli tomu, ve studiu příliš nedařilo. Právě tady ale začalo její
přátelství s Jarkou.
Ve čtvrtém ročníku Lenka poznala svého
prvního manžela, tehdy studenta vysoké školy technické v Plzni. Brzy
otěhotněla a po jeho promoci a po její maturitě se narodila dcerka Jaruška,
kterou pojmenovala po Jarce. Ta se za dva roky rovněž vdala a obě se stále
stýkaly. Když od Jarky manžel kvůli jejím stálým nevěrám odešel, pomáhala jí
Lenka, jak jen mohla.
Sama měla starostí víc než dost,
zejména když se, a to i přes všechny Jarčiny rady, rozvedla a vzala si Karla.
Zpočátku měla Jarce některé její výroky za zlé, ale postupně uznávala, že má
pravdu. Změnit svou situaci ale nedokázala - a Karla, i přesto, jak se k ní
choval, stále milovala. Nebo už ne?
„Tak co, jdeme do vířivky?“ vytrhl
Karel Lenku z jejích neveselých úvah.
„Jdeme,“ mrkla na něho – a on se na ni
usmál, úplně stejně, jako před lety. Náhle to nevydržela - a nehledíc na nic,
ho objala.
„Líbilo se ti to dneska?“ zašeptala mu
do ucha.
„Jó,“ kroutil se Karel, který měl
pocit, že se na ně všichni dívají. Ale pak náhle dodal: „To víš, že jo, moc. Ty
jsi jednička.“ To byl celý Karel - ode zdi ke zdi. Lenka nikdy nevěděla, co si
má myslet. Ale on je prostě asi takový. Typický Blíženec, pomyslela si.
„Blíženec, jo?“ řekla by Jarka. „Sobec
je to.“ A dodala by: „Jako všichni chlapi!“
IV.
kapitola: Chce to změnu!
Snesl se večer. Vzduch vlhce voněl,
rekreanti se nahrnuli do parku a obsadili volné lavičky. Karel s Lenkou se
po večeři vypravili do hotelové restaurace a strávili kupodivu pěkný večer.
Popíjeli červené víno, jednu láhev, pak druhou, a protože byli najedení, Karel
požádal vrchního o dvě porce oříšků a tři piva.
Spokojeně vyprávěl o své ordinaci a měl
díky tomu pocit, že se dobře baví. Lenka poslouchala a občas přitakávala. Když
chtěla změnit téma a říct něco o sobě, Karel jí rychle skočil do řeči a převedl
hovor zase na sebe.
Ve dvanáct se oba zvedli, zaplatili a
šli na pokoj, kde se celkem klidně uložili ke spánku. Karel ihned usnul nad
rozloženými novinami a televize burácela do noci. Lenka ji díky dlouholetému
výcviku jen trochu ztlumila, protože věděla, že úplně vypnout ji zcela nemůže,
jelikož by se vzbudil a určitě by jí vynadal, otočila se pohodlně na bok - a za
chvíli spala také.
„Jééé, jéééjeje, bože, jéééjeje,“
rozlehlo se ve tři hodiny ráno pokojem táhlé kvílení, připomínající smečku
hladových vlků.
„Karle? Co je?“ probrala se Lenka ze
spánku. „Co se ti stalo?“
„Zalez mi voříšek do zubu! No. Neptej
se tak blbě!“
„A vyčistil sis večer zuby?“
„Na co do prdele?!“ opáčil Karel
vztekle „Nemělas je objednávat, ty zasraný voříšky!“
„Přece tys je chtěl,“ bránila se Lenka
chabě.
„Tak jsi mě měla zarazit. Příště nikam
nejdu.“
„????“
„????“
„No jo, tobě je holt hovno a já abych
se teď z toho tady posraáál!“ zuřil Karel dál.
„Tak si to zkus vypláchnout, tady máš
párátko,“ zašátrala Lenka v kabelce a podala ho svému těžce zkoušenému
pacientovi, který ho s bručením popadl a vrazil si ho mezi zuby. Pak
oddusal na balkon, kde se snažil ošidnou překážku, vězící v jeho stoličce,
přes zábradlí vyplivnout. Ještě že jsem to párátko vzala. A taky jehlu, nůžky
na nehty a pinzetu. Minule mě děsně seřval v lese, že nemám toaletní
papír. Jojo, vzdychla si Lenka. Lepší už to nebude. A zase usnula.
„Jéééjeje!“
„Co je? Nepomohlo to?“
„Jeeejejej!“
„Chceš ještě párátko?“
„Di do prdele s párátkem, vzala mě
křeč do nohy!“
„Tak to už nevím. Tak si ji zkus
natáhnout.“
„Nech si ty rady,“ chrčel choť a snažil
se opřít postiženou nohu o topení, což se mu vzhledem ke kulatému břichu
nemohlo nikdy povést. Jeho největším výkonem byly ponožky.
„Uf, uf. Kruci! A nečum na mě furt!“ hekal
Karel, kopaje prudce do topení. Ach jo. To bude zase noc. Já jsem asi fakt
blbá, napadlo Lenku. Copak bych nemohla mít nějakého chlapa, který by na mě byl
aspoň trochu příjemný?! Přece bych si to zasloužila? Nebo ne?
„Jau!“
„Co zase?““
„Skřípl jsem si tam prst. Co by bylo? To je toho. A spi už a nevotravuj mě furt.“
„Skřípl jsem si tam prst. Co by bylo? To je toho. A spi už a nevotravuj mě furt.“
Po rušné noci spal Karel dlouho. Lenka
měla strach, že už ani nestihnou snídani. Seděla na balkoně a čekala, až se
vzbudí. Už byla vzhůru dvě hodiny a měla docela hlad. Zašustila tedy trochu
novinami. Nic. Posunula židli. Nic. Zkusila zakašlat. Chrrrrr Chrr, chrápal Karel
dále jako motorová pila.
„Ehm. Ehm.“
„Čau!“ Konečně otevřel Karel jedno oko
a usmál se. Hned se ale zamračil: „Kolik je hodin?
„Deset.“
„Ty
vole! Proč jsi mě nevzbudila?“ vyskočil a prohrábl si vlasy. Pak sáhl po
slipech, ležících u postele, po kalhotách a vjel neobvykle rychle do pantoflí. Jelikož
vždycky spal jenom v košili, byl hotov.
„Dělej, Jdeme na snídani!“
„Už jdu.“ Obouvala se rychle Lenka,
natahujíc si jednou rukou sukni. Když je hladový, nejsou s ním žerty.
Neměla chuť ho dráždit. Zatím to šlo.
„Tady se tak krásně spí. To je asi ten
vzduch,“ liboval si. „A dělej už, jdeme.“
„Už jdu,“ opustila Lenka balkon.
Nejradši bych tu zůstala, klidně o hladu. Jo tak vzduch? To spíš to víno a
pivo. Jinak by tolik nechrápal. Já měla jen skleničku. Vtom se ale Karel
zastavil, nasadil vážný výraz a našpulil rty.
„Ty vole, počkej. Musím na hajzl,“ vysvětlil.
No, tak to máme do jedenácti, uvelebila se Lenka v křesle. Doufám, že si
zavře dveře. Nezavřel, kanonáda zněla pokojem jako přímý přenos, a naopak se
ozvalo: „Halé?“
„Co?“
„Tak dej mi sem ty noviny!!“
„Na,
tady máš toho Bleska.“ Jéžiši, já ho
snad zabiju, napadlo Lenku. Když bude číst, tak to máme až do dvanácti. Při té
představě jí začalo kručet v žaludku. Ale Karel viditelně nijak nespěchal.
Začetl se do oblíbeného časopisu a dosud měl plné břicho oříšků.
„Víš, co tu píšou?“
„Nee.“
„To ti je prdel! Chacha,“ pustil se do
informování své milované manželky dobře se bavící Karel.
„To jo“, souhlasila chabě Lenka a
dodala: „A pak asi půjdeme, viď?“
„Aby
ses nezbláznila. Jéžiši. Ani vysrat se tu nemůžu! S tebou je to vopravdu něco!“
V jedenáct
hodin hnal Karel Lenku před sebou do jídelny. Rychle mu snášela kávu, čaj,
rohlíky, na talířek mu naskládala šunku a sýr. Med a marmeládu si přinesl sám.
Když ho konečně zaopatřila, došla si pro svou snídani. Usrkla kávy. Najednou se
cítila unavená. Zívla. Karel si toho všiml.
„Si nějaká nevyspalá, viď? Člověče, to
já jsem se teda vyspal suprově.“ To věřím. No, aspoň někdo, pomyslela si Lenka.
„Dej si kafe, to ti bodne. A nechceš,
já ti ho přinesu. Aspoň nebudeš pak vospalá, a neusneš mi!“ nabídl se a
významně přivřel jedno oko.
„????“ Až teď jí došlo, že se na ni,
s plnou pusou šunky, smyslně culí.
„Jsme se pěkně vyspali, tak si můžeme
ještě zalízt zpátky do postýlky,“ pokračoval Karel v milostném vábení. A
dodal tiše: „A vezmeš si ty černý punčošky.“
„No, to by bylo super,“ přemohla se
Lenka a usmála se na něho. „Já to jen dojím.“
„To jo, jen si to klidně dojez. Hlavně
ale dělej, aby nás tu nezavřeli. Dneska jsme chrápali nějak dlouho, co?“
„No, zítra budeme vstávat brzy, jdeš na
ty procedury.“
„No jo, zase. Stejně je to
k ničemu. Ty máš teda starosti!“ zamračil se Karel. A netrpělivě doplnil:
„Tak už jdeme, ne? Za chvíli je voběd, abychom taky stihli dneska bazén. Přece
se tu nebudeme pořád válet!“
Ach jo, pomyslela si Lenka. Ani se mi
nějak nechce. A jak mě to vždycky bavilo. Ale když řeknu ne, bude protivný, to
znám. A taky musím myslet na děti. Určitě by je doma pořád sekýroval. Proč
vždycky musí být po jeho? A tak se Lenka přemohla a usmála se na svého svůdce:
„Bude to prima. Už se těším.“
Jeho pobízení mělo, jako ostatně
vždycky, očekávaný účinek. Jen co Lenka polkla poslední sousto, zvedli se a
uháněli k výtahu. Na pokoji začal dlouhými lety vyzkoušený rituál. Karel
se sprchoval, čištění zubů vynechal, oholil a usadil se k televizi. Co se
jeho týkalo, byl připraven.
Teď byla řada na Lence. Po mnoha dnech
měla koupelnu regulérně na chvíli sama pro sebe. Najednou se jí však nic
nedařilo. Byla najednou hrozně nešikovná. Všechno jí padalo, takže oholený a
čekající Karel už vedle netrpělivě a významně pokašlával. Punčošky, které si
přibalila s sebou do kufru, sice rychle natáhla, ale podařilo se jí
vyrobit na jedné z nich parádní oko. Třeba si toho nevšimne.
Nevšiml. Byl tak natěšený, že by si
možná nevšiml, ani kdyby jí chyběla hlava nebo celá noha. Ale tu by asi
postrádal, jelikož jednu chvíli provedl podivuhodný manévr: ve snaze zpestřit
celou akci a změnit polohu, oběhl postel, svoji překvapenou polovičku popadl
oběma svalnatýma rukama za kotník - a dobře o metr si ji několikrát prudce
popotáhl na zamýšlené místo, jako kotletu na grilu.
„Au!“ zaskučela Lenka, když jí
bolestivě sevřel kotník, místo aby ocenila jeho snahu.
„Hmmm,“zabručel rozparáděný manžel a
nedbaje jejích protestů, položil se na ni celou váhou těla a zabořil jí hlavu
do polštáře, takže hrozilo, že se zadusí.
„Upfff,“
úpěla Lenka a snažila se vpustit alespoň trochu kyslíku pod praskající klíční
kosti.
„Hmmmh,“ liboval si Karel spokojeně. Je
to pravda: holt po dobrém spánku dobrý sex. Lenka tohle o sobě tvrdit nemohla.
Stále jí něco překáželo, noha ji dost bolela a nemohla se vůbec soustředit.
Když nakonec Karel po delším oboustranném boji spokojeně usnul, vydrápala se
zničeně zpod toho tlustého polštáře - a oddychla si. Zkontrolovala pohledem
nohu – dobrý, je to jen modřina. Jako moudrá manželka se nad to však povznesla
a snažila se rovněž usnout, ale ani to se jí nepovedlo.
Minuty se nekonečně vlekly a celou
hodinu se nic nedělo. A tak se Lenka oddala svým myšlenkám: Zítra jedeme domů.
Už se opravdu těším. Hlavně na děti a na Jarku. Ještě jsem jí nestačila ani
zavolat. Copak asi dělá. Minule mi vyprávěla své zážitky z thajské masáže.
Pak bylo pěkně vínečko - a nakonec sex, s o hodně mladším milencem.
To já bych se teda styděla, mít někoho
takhle mladého. Už přece taky nejsem nejmladší, přejela kriticky pohledem své
zkroucené ležící tělo. Ale mohlo by to být i horší. Jarka přece váží o hodně
víc - a jak ji chlapi obletují. A o tom mém se to rozhodně říct nedá. Pohlédla
na něho a pokusila se protáhnout si trochu odkrvenou ruku, přimáčknutou pod
jeho těžkou hlavou. To ale dělat neměla.
Karel zachrchlal a otevřel oči „Co je?“
„Jsi nejlepší,“ usmála se na něho.
„Hm.“
„Chtěl jsi do bazénu.“
„Si blázen? Dneska už nikam nejdu. Za
chvíli jsou zprávy. A pak oběd.“
„A nepůjdeme se projít ven?“ otřela se
Lenka mazlivě o jeho zpocenou tvář ve snaze navázat s ním nějakou
přístupnou konverzaci.
„Na co, prosim tě?“ odbyl ji naštvaně
Karel. Dost na tom, že ho vzbudila - a ještě aby ho v tom horku tahala
někde po parku. Copak jsem už blázen, nebo co? Taky nemá nikdy dost. To holt
není dobře, když to tu ženskou takhle baví. Podíval se na ni lépe: no, čučí tu
na mě, to nemůže chvíli chrápat?! Celá rozcuchaná, voči rozmazaný - a na tý
nový punčoše má zase díru. To si nemůže dát pozor? Kdo to má pořád platit! A
dneska stejně nic moc. Nadřel jsem se jako Bulhar. Zase asi dáme na nějakou
chvíli pauzu.
Vstal a pustil televizi. Ozvala se
známá znělka zpráv. Zesílil zvuk. No, lepší si nic nezačínat. Podáš jí prst, a
hned začne blbnout. Otočil se k ní. Tiše seděla a v očích měla slzy.
„Co je? Nedělej scény! Tak si zkrátka
něco čti!“ zaburácel - a Lenka se raději odplížila z bojiště zpátky do
koupelny. To jsem asi přehnala. Neměla jsem ho lákat na procházku, určitě na to
nemá náladu, když jsem ho vzbudila. Zatracený punčochy!
Zase budu muset střádat peníze na nové.
Karel po mně jde jako revizor, každý den počítá, kolik se utratilo. Ne, že by
nevydělal. Ale vydělává on - a já podle něho pořád rozhazuju. Nemůžu přece za
to, že on má jedny boty na rok, protože jezdí všude autem - a děti z nich
vyrostou za dva měsíce.
Minulý týden mi vyčetl, že okrádám
rodinu, když jsem šla s Jarkou na kafe. Já vím, to on, na rozdíl ode mě,
nikam nechodí. Lenka usedla zničeně na vanu a stáhla si jednu punčochu. Zatracenej
život, už taky! Pomyslela si trpce. Nikam to nevede. A lepší už to opravdu
nebude. Jak jen z toho ven? Musím s tím něco udělat. Tohle ji napadlo
poprvé.
Najednou jí to něco vytanulo na mysli tak
jasně, až se sama zděsila, toho, co si myslí. Jak to říkala ta vědma: Zbavte se
tyrana? Ale Karel přece není žádný tyran. Má mě rád a stará se o mě, o děti i o
Jarušku. Všichni chlapi jsou stejní. To si člověk nevybere. Co bych asi tak
dělala sama se třemi dětmi? Mám sice dvě maturity, ale nikde na mě
nečekají, jak říká Karel. ANEBO… by mělo
cenu začít konečně žít podle svého? Nejsem přece tak hloupá, dokážu se postarat
o sebe i o děti. A peníze si taky vydělám… Už toho mám DOST…!
„Tak slyšíš, nebo ne?! To tam budeš
sakra do rána? Potřebuju na záchod! Že jsem sem vůbec jezdil! Moh jsem bejt
radši doma a mít svatej klid!“ lamentoval za dveřmi Karel. Lenka se probrala.
Já zapomněla!
„Jojo!
Hned!“ Strhla ze sebe druhou punčochu a rychle otevřela.
Na vedlejším balkoně se právě vyhříval
Zdeněk a tak nechtěně vyslechl hlasité zakončení erotického odpoledne obyvatelů
pokoje 213. Hele, oni se tam hádají! Kdo by to byl řekl, člověk by si myslel,
že jsou v pohodě, usoudil pobaveně a pozoroval, jak se jeho žena v pokoji právě
obléká.
Vypadala dobře. Zrovna vyšla
z koupelny, mokré vlasy se jí leskly a její tvář, i když nenalíčená, byla
svěží a zarůžovělá. Zpod rozepnutého květovaného županu ji vykouklo jedno malé
ňadro. Jestlipak má kalhotky? napadlo Zdeňka a podíval se lépe: kalhotky měla,
ale pod provlhlou tenoučkou látkou se rýsoval její tmavý klín.
Určitě je tam dole pěkně vlhká a
voňavá, pomyslel si, a tak natáhl ruku a majetnicky si svou ženu přitáhl k sobě
na balkon. Otočil si ji zády k sobě, opřel ji o zábradlí a oběma rukama jí
zajel pod župan. Vzdychla a zvrátila hlavu dozadu, zcela se oddávajíc jeho
polibkům. Zdeněk se k ní zezadu tiskl stále víc a ona ucítila, jak je
vzrušený. Pochopila jeho záměr a zašeptala:
„Tady ne, prosím, Zdeňku.“ Ten však
nedbal jejích protestů a pustil se s vervou do stahování kalhotek.
„Ale jo, tady zrovna jo, prosim tě,
vždyť jsme v šestým patře, kdo nás tu uvidí?“
„Ne,
opravdu ne, tak radši půjdeme dovnitř,“ šeptala Jana a snažila se mu
vysmeknout.
Zdeněk se naštval: „S tebou ale teda
fakt nic není!“
„Hlavně že s těma ostatníma je,
viď?“ vyjela Jana nezvykle vztekle.
„Prosim tě, co chceš zase vyhrabávat?
Ty potřebuješ furt dělat dusno! Vždycky všechno zkazíš - a pak se divíš!“ oplatil
jí Zdeněk stejnou mincí. Jana nebyla na podobnou přestřelku ještě dost kovaná,
takže po jeho posledních slovech odkvačila na záchod, odkud bylo slyšet její
vzlykání. Zdeněk se zarazil. Tušil potíže. Ty si ale nemohl dovolit. Bude
žalovat doma a zase bude zle.
A
taky mohla mlčet - prostě mě vyprovokovala, no. Teď aby za ní zase dolejzal.
Kruci, kdo má tohle vydržet! Nejdřív se tu producíruje, a pak na sebe nedá
šáhnout. Stejně mě to s ní už nebaví. No, ale co se dá dělat.
„Jani, no tak, nebul zase, tak jsem to
přehnal, no. Prostě jsem tě moc chtěl, tak mě teď zabiješ? Nebo co? Jani,
Janičko…“
Zdeněk zkrátka dobře ví, co na ní
platí. Jana ještě chvíli trucovala, ale pak vyšla a nechala ho, aby jí osušil
slzy.. A to on umí dokonale. Jak umí být něžný… Když on je takový prudký, asi
za to vážně můžu já…
Za chvíli už oba zamykali pokoj a
s úsměvem zvolna kráčeli k výtahu. Z vedlejšího pokoje 213 vyšla
Lenka s Karlem a nevypadali nijak vesele. Lenka měla uplakané oči a Karel
posupně mlčel. Zase mě vyprovokovala, myslel si. Vždycky něco začne a vytočí mě
a já jí pak něco řeknu - a ona bulí a bulí… No, já vím, že jsem to přehnal. Ale
přece se jí nebudu doprošovat. Nebo jo? Podíval se úkosem na svou ženu. Jo, ta
se dneska se mnou teda bavit nebude. Většinou to jde, hned na to zapomene, ale
holt po sexu… Karel si dobře pamatoval, že tak dvakrát za jejich dosavadní
soužití se na něj Lenka opravdu rozzlobila. Ona je ten typ, že to myslí hrozně
vážně. Sakra vždyť se nic nestalo, tak co se na mě tak ksichtí. Nos má celej
červenej… Kdo se má na tohle koukat, durdil se Karel, v duchu ho to však
začalo docela hryzat. Třeba ho jednou opustí… Zlobí se doopravdy? Anebo to jen
dělá?!
A Karel ke svému překvapení natáhl ruku
a osušil jí slzy.
„Leni, no tak… vždyť já tě mám rád…“
A Lenka se na něho přese všechno jeho
očekávání sladce usmála: „Já to přece vím… ALE mám pocit, že s tím budeme
muset něco udělat!“
Žádné komentáře:
Okomentovat