Tak trochu jako stará panna 

Nikdy není tak zle, aby nemohlo být hůře aneb trocha černokomediální nadsázky. Musíme ale přiznat, že kdyby nám Vanessa Vane napsala ke své druhé povídce pokračování, velice by nás to potěšilo. Nebo vy snad nechcete vědět, co bylo dál? My tedy ano a přimlouváme se za happyend. Nebo to bude „A žili šťastně pod mostem až do smrti“?

Je mi jen něco málo přes dvacet, ale pomalu ve mně začínají vítězit názory staré panny. V zaměstnání i doma jsem velmi pečlivá, avšak zároveň i nesnesitelně puntičkářská. Když se něco nedaří, bývám často rozladěná. Jsem přísná na sebe i na ostatní, což mi na oblíbenosti v kolektivu rozhodně nepřidává.

Protivná jsem až hrůza, a když se mi něco nedaří, neváhám dát patřičně najevo nelibost. Nejednou dochází i k přestřelce hodné pistolníka z Divokého západu, jen namísto střelby z nepostradatelného koltu okolo sebe házím nejen slovy, nýbrž často i vším, co mám po ruce, snad kromě notebooku a zasklené fotografie svého psíka, Cipíska, téměř padesátikilového drobečka, jenž mi je v těžkých chvílích jedinou útěchou. Tišívám pláč v hebké zlatavé srsti a vždy se pak cítím lépe. Ale to jen když jsem si jistá, že jsem opravdu sama, tuto slabost bych totiž nikdy nepřiznala ani na výslechu, při němž by na mě nesvítila pouze jedna lampa, nýbrž rovnou pět lamp najednou.

Kdysi jsem taková nebývala. Dokonce by se dalo říci, že jsem byla milá, skromná, možná i trochu zakřiknutá, zkrátka hodná až moc. Navštěvovala jsem malé gymnázium na okraji Prahy a nadšeně se smávala žertům spolužáků, ale ty šťastné roky uplynuly rychleji, než když blecha jednou přeskočí švihadlo. Bývala jsem bezstarostná a na vtípky studentů i profesorů odpovídala potěšeným a občas i mírně shovívavým úsměvem, to když byl pokus o humor poněkud urputný, ale i snaha se cení, no ne? Tenkrát jsem byla štíhlá jako proutek, měla jsem zvlněné vlasy a oči plné něhy, v nichž, jakmile jsem se zahleděla na spolužáka Vítka, zářily něžné hvězdičky. A on o mě přesto nestál.

Tenkrát jsem si naivně myslela, že bych jej mohla okouzlit. Tak ráda jsem naslouchala Vítkovu veselému vyprávění a s nadšením přihlížela jeho rozpustilým kouskům. Nedokázala jsem si představit, že bych se od něj měla po maturitě odloučit. Se zběsile tlukoucím srdcem jsem jej zdravila hned na chodbě, když jsme se náhodou potkali ještě před vstupem do třídy, a vždy jsem se při tom pokoušela prohodit nějakou vtipnou poznámku, abych na sebe upoutala pozornost. Bylo mi totiž jasné, že oproti některým spolužačkám, jež měly míry jako letošní vítězka Miss, jej musím zaujmout vtipem, chytrostí a pohodovostí. V té době jsem těmito třemi vlastnostmi skutečně oplývala a z mých očí navíc zářilo mládí plné iluzí, o něž jsem však velmi brzy přišla. Nezaujala jsem ho, a když jsme se po maturitě potkali, nebyl ani schopen se po pozdravu zeptat, jak se mám. Tak jsem se ho zeptala sama, on utrousil, že dobře a dál zas nic. Buď jsem nebyla jeho typ, nebo byl tajný gay, nebo zkrátka hloupý kluk, jehož by zlákalo jen malé pozadíčko a nekonečně dlouhé nohy. Myslela jsem si tenkrát a zajídala přitom žal jahodami zdobeným zmrzlinovým pohárem.

Zamilovala jsem se ještě dvakrát, avšak ani tenkrát jsem nebyla o mnoho úspěšnější. Asi jsem zkrátka nebyla pro muže zajímavá, přestože jsem snesla i pohled na sebe do zrcadla, aniž bych si po této podívané musela brát prášek na nervy a týden se léčit a vzpamatovávat.

Tak se stalo, že se většina mých mnohdy ošklivějších kamarádek zamilovaně vodila s idolem svého srdce, jen mně dělaly na procházkách společnost pouze vítr, mráz, kroupy a případně též sluníčko, to když bylo výjimečně hezky. Ani jsem jim ty milovníky nezáviděla, byli totiž obvykle holohlaví, zakulacení a spíše než dívčí ideál připomínali lenochoda na odpočinku, ale občas mi ta má opuštěnost stejně připadala nespravedlivá a bylo mi z ní smutno.

Častokrát jsem si se slzami v očích kladla otázku, v čem dělám chybu a proč jsem horší než pihovatá Adéla nebo téměř plešatá Romana. Za celých sedm let od doby, kdy jsem byla státem obdarována občanským průkazem, se nenašel nikdo, komu bych připadala krásná a cenná natolik, že by mě neváhal oslovit. Neoslovil mě nikdo kromě bezdomovce, který mě občas požádal o desetikorunu, nebo koktavého podomního prodavače encyklopedií, jenž toužil po odbytu, avšak ne za cenu milostného vzplanutí ke mně. A mně by přitom nevadila ani ta jeho vada řeči, kdyby o mě stál, a dokonce bych byla ochotna chvíli i koktat s ním, abych ho potěšila.

Mým údělem je zůstat sama, povzdychla jsem si a znechuceně odvracela zrak od líbajících se párů v zamilovaných seriálech, jež jsem pro jistotu okamžitě vypínala.

Tak jsem se pomalu stahovala do sebe a připadala si jako bezcenná odhozená slupka od salámu, již někdo podpatkem zašlápl ještě víc do země. Z očí se mi vytratil lesk a z tváří dychtivé uzardění. Z veselé dívky jsem se postupně měnila v zatrpklou mladou ženu. Zhrubla jsem, jemný soprán se změnil v hluboký hlas barové zpěvačky a rty nebyly schopny jiného než cynického úsměvu. Přestala jsem věřit mužům a zcela jsem se opevnila před okolním světem. Proč bych měla usilovat o něčí přízeň, když by mě stejně všichni zradili tak jako Vítek, Štefan a Daniel.   

Potyčky s ostatními lidmi u mne začaly být na denním pořádku a já se hrdě rvala o pozici v zaměstnání i o poslední kousek výhodného zboží v supermarketu. Ne že bych byla závislá na zboží ve výprodejích, avšak šlo o princip. To, že bych neměla mít to, co získali druzí, mi připadalo jako vyslovená nespravedlnost.

Každé ráno pro mě bylo šedé a bezvýrazné, i kdyby svítilo sluníčko jako v soláriu a kalendář na stěně prozrazoval volný den.

Jednou moji nedobrou náladu odnesl útlý prodavač z obchodu s elektronikou, kde jsem sháněla prodlužovačku na zcela zbytečný set-top box, který ovšem někteří lidé označili za zcela nepostradatelný. Hněvu jsem však propadla velmi neprozřetelně, což jsem si kajícně uvědomila, když mi o čtvrt hodiny později uvízl podpatek ve zrádné pasti kanálu před obchodním domem. Za doprovodu slovníku hodného nejvulgárnějšího pražského dlaždiče jsem několik minut bojovala a usilovně páčila neposlušnou lodičku, aniž by mi ostatní návštěvníci nákupního centra věnovali sebenepatrnější pozornost. Cítila jsem se ve své snaze stejně bezmocná jako tenkrát, když jsem se před rokem naposled vpíjela pohledem do vzdalujících se zad Vítka, odcházejícího s mou dlouhonohou žížalí spolužačkou. Jak jsem ji tenkrát nenáviděla a každý krok v dálce se postupně zmenšujícího spolužáka jako by pomalu krájel mé nitro na malé kousíčky a náležitě si vychutnával mou nezměrnou bolest. Vlastně cítím bolest ještě dnes, kdykoli si na Víta vzpomenu, ale slzám podléhám jen v samotě domova. Nebyl gay, ale hlupák s bouřícími se hormony. Také cenné zjištění. Jedinou útěchou mi byl fakt, že po jeho boku bych to nejspíš také nevyhrála.

Míjejí mě manželské páry za doprovodu dětí; vřískající holčičce právě upadla pistáciová zmrzlina, mimochodem moje nejoblíbenější, a dvouletý klučík zakopl o odhozenou tenisku. Kdyby mi někdo dal občas možnost pocítit, jak jsem pro něj důležitá, možná bych se nastalé situaci smála, ale já už nemám sílu se smát, nemám sílu už na nic kromě nadávek a jen se zaslzenýma očima smutně rozhlížím okolo. Bývala bych i volala o pomoc, kdyby mi zcela neselhal hlas a já se nebála toho, že by mé volání znělo jako skřeky vodníka Česílka.   

Lakovaná černá lodička zatvrzele setrvává mezi zrezavělými mřížkami kanálu, jehož cenný kov ještě zatím, k mé smůle, nikdo nestačil odnést. I když kdyby onen poklop někdo sebral, ve zbylé díře by mi možná nezůstala jen bota, nýbrž rovnou celá noha, což by bylo ještě horší, utěšuji se.

Připadám si tak trochu jako Popelka, právě prchající z plesu, na nějž ji nikdo nepozval a na kterém s ní – na rozdíl od pohádkové hrdinky - ani nikdo netančil.

Na maturitní ples jsem se kdysi připravovala velmi pečlivě s nadějí, že ve slavnostních šatech Vítka zaujmu, avšak nestalo se tak. Ani mě nepožádal o tanec. Což ostatně toho večera, stejně jako jiné večery, nikdo, kromě poněkud ztřeštěné spolužačky Pavlíny, jež měla široko daleko pověst divé Báry, tedy kdyby se jmenovala Bára. Tak jsme si spolu daly polku jako vyšitou.

Když jsem o hodinu později pátrala, kam všichni kluci ze třídy zmizeli, objevila jsem je s nohama na stole, cigaretou v ústech a sklenicí piva v ruce v přípravném kumbále. Tuto polohu občas opustili jen proto, aby vrávoravě přešli přes chodbu pro další várku zlatavého moku, s pěnou jako horský svah po umělém zasněžování.

,,Já bych tě proved, kdybys chtěla,“ zadrmolil tenkrát jeden spolužák, avšak vzhledem k jeho společenské znavenosti jsem tuto velkorysou nabídku s díky odmítla, čímž jsem jej zachránila před úrazem způsobeným zakopnutím o vlastní končetiny.

Právě propadám chuti zde lodičku nechat a belhat se domů s jednou botou, nebo tam rovnou doskákat na jedné noze, přestože panelák, v němž bydlím, je vzdálen asi dva kilometry, které bych po jedné a s jazykem na vestě, tedy vlastně na růžovém saku, urazila asi tak za týden, a to bych ještě spěchala. Když vtom vidím z prosklených dveří směrem ke mně vycházet onoho prodavače, k němuž jsem se před chvílí zachovala tak neuctivě.

Že by si šel pro párek v rohlíku k nedalekému stánku? Nebo snad zavítá do čínské restaurace naproti? táži se sama sebe a dál už nejsem schopna rozumně uvažovat. Cítím na skráních letmý větřík, jehož polibků jsem si před chvílí nevšimla, a ze zvuků jsem schopna vnímat pouze hlasitý zpěv kosa, trůnícího na nedalekém pařezu, jenž ještě donedávna býval vysokým hrdým zdravým stromem, což se mu patrně stalo osudným a skončil jako pevný základ pro miniaturní chatičku.

Mladík v košili s bělostnou vizitkou zaměstnance, a k tomu pečlivě učesaný,  se zatím s letmým úsměvem blíží ke mně. Ne, nemýlím se, opravdu jde ke mně, a nikoli ke stánku s občerstvením či k nedalekému odpadkovému koši.

Sleduji, jak se shýbá ke kanálu a vyprošťuje střevíček z potupného zajetí snadněji, než když sojčí pírko jedenkrát pohladí vodní hladinu. Jeho světlé vlasy září v posledním říjnovém slunci na pozadí podzimem zbarvených pestrobarevných stromů, které supermarket zatím ještě nestačil vykácet a za jejichž sborového šumu, připomínajícího dávný chorál, se v duchu vidím kráčet v obou lodičkách vstříc zářivé budoucnosti, o níž jsem nyní už přesvědčena.

Se shovívavým úsměvem mi střevíček podává a cítím, jak se raduje z mých rozpaků. Usmívám se na něj jako krokodýl, abych alespoň částečně napravila předešlé neuctivé chování. Bezelstný pohled prodavačových modrých očí mě natolik okouzluje, až cítím, že bych s ním mohla být šťastná. Druhé pohlédnutí a jsem rázem ochotna odhodit veškeré předsudky a špatné zkušenosti jako zmačkaný papír od včerejších karamelových větrníků.

Nyní cítím, že jsem schopna všechny dosavadní zkušenosti zapomenout právě kvůli tomuto drobnému chlapci, v jehož zraku se i za temné noci odráží svítání. Tak mile se usmívá a já opět začínám věřit, že bych mohla být znovu tak bezstarostná a veselá, jak jsem bývala dříve, a před očima se mi rozsvěcují pestrobarevné ohňostroje.

Vtom vidím, jak se s omluvným úsměvem otáčí k odchodu a důstojně se připojuje ke štíhlé, o hlavu jej převyšující dívce stojící opodál. Ještě se naposled ohlíží a již odchází ruku v ruce s onou neznámou slečinkou, stejně jako tenkrát Vítek se spolužačkou Irenou. Cítím, jak hledím s ústy dokořán otevřenými, nevěřícně upírám zrak na jejich v dáli se ztrácející siluety a moje srdce znovu svírá nepopsatelná bolest i zklamání. Nenávidím je všechny, a to ani nevadí, že tuto krasavici s liščí hřívou vůbec neznám, nesnáším ji stejně.  

Belhám se domů sice obutá, avšak tak podupaná, že se ani nesnažím jít rovně a ladně, takže se nakonec potácím hůř, než kdybych skutečně měla jen jednu botu a k tomu nejméně dvě promile alkoholu v krvi. Jiskřička naděje pohasíná tak rychle jako světélko svatojánské mušky a já pomalu usedám na jednu z nevybouřenými teenagery pomalovaných laviček v nedalekém parku. Zůstanu opuštěná a protivná, je to k pláči. Zas mě budou v práci pomlouvat, že jsem zlá, protože jsem sama, a postupně budu odkvétat a měnit se ve schnoucí starou pannu.

,,Slečno, nechcete se se mnou napít, získal jsem novou láhev,“ usmívá se na mě ošuntělý muž v baloňáku, v jehož kapsách se skví celý jeho majetek, a uctivě mi podává Okenu.

Přijmu ji, či nepřijmu, to je to, oč tu běží.