pátek 17. ledna 2014

Vztahy


Ovdovělá matka samoživitelka, kázající matinka a do toho pár chlápků v kombinaci s faktem, že s muži si hlavní hrdinka nevede nijak skvěle… to všechno dohromady dělá z povídky naší nejnovější autorky Zuzany Anesy - Vztahy – čtení úsměvné i k zamyšlení. A když se ještě ke všemu začne objevovat tajemně mizející muž…

Jako každé ráno jsme, já a moje máma, seděly v kuchyni u šálku kávy. Za oknem svítilo slunce, které se ještě mísilo se zbytky noci. Dnes bude pěkný den, napadlo mě.
„Káťo, pojď jíst!“ zavolala jsem na svoji dceru. Žádná odpověď však nenásledovala.
Sedla jsem si ke stolu a napila se džusu ze sklenice. „Já se z tý holky zbláznim,“ vzdychla jsem. Ty z vás, co mají dítě/děti, to jistě znají. Nevím, jak to ti naši potomci dělají, ale obvykle mají nejvíc neodkladné práce ráno před snídaní a vlastně i o víkendu před obědem.
„Možná se ona dřív zblázní z tebe,“ usmála se máma a mrkla na mě. Ve svých pětašedesáti letech vypadala o sto procent lépe než některé ženy o deset let mladší.
Nechápavě jsem se na ni podívala. „Jak to zase myslíš?“ zeptala jsem se.
„Nevím, kdo z nás dvou si věčně tahá domů práci a tráví nedělní odpoledne u obrazovky počítače,“ připomněla mi máma a nepříjemně se na mě zamračila. A už to tady bylo zase. To se budeme opět hádat o mé práci?
Naštvaně jsem zabručela. Copak to dělám kvůli sobě? „Ten výzkum je důležitej,“ snažila jsem se obhájit.
„To rodina taky,“ napomenula mě matka. „Na to nezapomínej, Anno.“ Z jejího výrazu mi přejel mráz po zádech.
Rodina? Myslím, že k tomu, abychom byli rodina, nám toho dost chybí. „Copak my jsme nějaká rodina?“ odsekla jsem a zavrtěla jsem se na židli. Vzala jsem sklenici s džusem a začala ho pomalu srkat, abych se uklidnila.
Máma dožvýkala poslední sousto ovesných vloček s jogurtem a vstala od stolu. „Měla by ses konečně vdát.“ prohodila, zatímco strkala nádobí do myčky.
„Víš co,“ zasyčela jsem. „Možná mi vyhovuje být matkou samoživitelkou.“ Na nějaké nahánění chlapů jsem opravdu neměla náladu ani sílu.
„Spíš vdovou samoživitelkou, ne?“ podotkla máma se značným sarkastickým podtónem.
„Taky jsem tě nenutila do vdávání, když táta umřel,“ připomněla jsem jí. Asi to nebyla ta nejvhodnější poznámka, když vezmu v potaz okolnosti tátovy smrti. Já jsem nebyla malá holka, když mi umřel táta. Už jsem nepotřebovala, aby mě někdo vychovával. Ale pořád to nic nemění na tom, že mi stále moc chybí.
„Jenže tobě tehdy bylo třicet, což je dost veliký rozdíl,“ navázala máma na můj dodatek. „Máš teď sedmiletou dceru, kterou už od jejího narození vychováváš sama. Rozhodně mi nenamluvíš, že je to v pořádku.“
„Určitě všichni chlapi touží po osamělý ženský s dítětem,“ podotkla jsem kousavě. A není to snad pravda?
„Jsou tací, kterým to minimálně nevadí,“ odvětila máma zatímco připravovala svačinu do krabičky. Ta byla zase chytrá jako rádiový přijímač. Jsem pravděpodobně úplně blbá a slepá, když jsem ještě nepotkala muže, který by při zmínce o mé dceři skákal radostí do stropu.
„Nesmysl,“ odsekla jsem a sebrala svůj talíř ze stolu.
Máma se tomu jen pousmála. „Nemůžu za to, že si moje dcera nedokáže udržet chlapa.“ Pronesla tu větu takovým způsobem, jako by to byla nějaká psychiatrická diagnóza.
„O tomhle s tebou vážně nehodlám teď diskutovat,“ ukončila jsem rozhovor a vydala se do dětského pokoje.

„Káťo!“ zvolala jsem, sotva jsem vešla do dveří. Teprve nyní jsem si všimla, že má dcerka sedí na koberci vedle staré krabice s fotkami, v ruce drží Adamův portrét a brečí.
„Proč táta umřel?“ fňukla Katka a upřela na mě svá pomněnkově modrá očka. Jako bych viděla jejího otce.
„Já nevím,“ vzdychla jsem a posadila se vedle ní. „Asi přišel jeho čas.“
„Má oči jako já,“ podotkla něžným hlasem a zadívala se mi do tváře. Z toho pohledu mě úplně zamrazilo. Přesně takhle se na mě díval Adam, když očekával odpověď. Jako by Katka a Adam byli… Nesmysl… Něco takového přece není možné…
„Na co myslíš, mami?“ Ta otázka mě bleskovou rychlostí vrátila do reality.
„Ale na nic,“ usmála jsem se a setřela si slzy z tváře. „Vezmi si batoh, musíme jet.“
„Dobře, mami.“ Katka mi oplatila úsměv a popadla svoji školní tašku. „Mám tě moc ráda, mami,“ špitla a objala mě kolem krku.
„Já tebe taky, miláčku,“ hlesla jsem a pohladila tu malou slečnu po hedvábných tmavě hnědých loknách.

Když jsem Káťu vysadila před školou, zaběhla jsem si ještě pro kávu a vrátila se do auta. Zapnula jsem rádio a zavrtala se do sedačky. Potřebovala jsem si trochu utřídit myšlenky před cestou do práce.
Chvíli jsem jen tak pozorovala dění kolem sebe, rozespalé rodiče, jejich vzdorující potomky i psy pobíhající okolo.
Najednou jsem si všimla zvláštního muže na druhé straně parkoviště. Byl celý oblečený v černém. Rolák měl upnutý u krku, i přesto, že už bylo téměř dvacet stupňů ve stínu. Měl krátce střižené blond vlasy, nedbale rozcuchané všemi směry. Upřeně se na mě díval, což mi bylo nepříjemné. Rychle jsem se nahnula k rádiu, abych přepnula stanici na dopravní zpravodajství.
Když jsem se opět narovnala a zadívala se ven z okna, ten zvláštní muž na parkovišti už nestál. Vlastně po něm nebylo ani vidu. Kam mohl tak rychle zmizet?
„Ale no tak,“ řekla jsem si nahlas. „Už začínáš bláznit. Je načase vyrazit.“

Jsou dny, kdy se do práce těším. Ale zrovna dnes se mi tam moc nechtělo. Nejradši bych se vrátila domů, zalezla si pod peřinu a pustila si nějaký film, nejlépe komedii, protože s náladou jsem na tom byla hůř než pod psa.
„Ahoj ženo, jak se vede?“ pozdravila mě má kolegyně Barča. Perličkový úsměv jí dokonale ladil s pláštěm.
„Když řeknu, že super, bude na mně hodně poznat, že lžu?“ podotkla jsem ironicky.
„Ups, stalo se něco?“ podívala se na mě ustaraně Bára. „No jasně, že stalo. Jsem blbá, že se takhle ptám. Ale nemusíme o tom mluvit, jestli nechceš.“
„Ale ne, to je v pohodě,“ mávla jsem rukou. „Vlastně se toho tolik nestalo. Jen… Katka mi poslední dobou dělá starosti. Je taková zasněná a… Já nevím, asi jí chybí táta. Nebo spíš obecně nějakej chlap, ke kterýmu by mohla vzhlížet a tak, chápeš?“
„Třeba je zamilovaná,“ zazubila se Barča a spiklenecky na mě mrkla. „Přece jsme tohle v jejím věku taky zažily.“
Tomu jsem se musela zasmát, protože jsem si vzpomněla na svoji první dětskou lásku. Tenkrát bylo všechno tak jednoduché. Zato dnes…
„Možná máš pravdu,“ přikývla jsem.
„Určitě se to brzy srovná.“
„Kéž by,“ vzdychla jsem.
„Dáš si kafe?“ zeptala se mě má kolegyně, zatímco brala do ruky rychlovarnou konvici, aby do ní nalila vodu.
„Jo, díky,“ usmála jsem se a navlékla na sebe plášť, který už zoufale potřeboval vyprat. Nová skvrna od make-upu z předešlého týdne mu na kráse zrovna nepřidala.
„Ty, Anno, co děláš večer?“ zeptal se mě můj nový kolega, který u vedlejšího stolu leštil odměrky na chemikálie.
„Nesnaž se, ta na rande nechodí,“ zavrčel Karel – můj druhý kolega a zhrzený milenec v jedné osobě. Já vím, šílená kombinace.
Ani jsem se nenamáhala na něj pohlédnout. „Chodím, ale ne s tebou,“ setřela jsem svého bývalého.
„A máš to,“ rozesmála se Bára a střelila po mně spikleneckým pohledem. Když šlo o chlapy, vždycky jsme byly zajedno.
„Tak dáme nápoj?“ mrkl na mě Adam (nový kolega).
Odložila jsem pinzetu na stůl a otočila se na něj. „Podle toho jaký?“ usmála jsem se.
„Kafe?“ navrhl Adam a pohrával si s knoflíčkem u krku.
„Kafe? Večer?“ Zaťukala jsem si na hlavu. Po takovém šálku pravého espressa by se mi určitě náramně spalo. Vlastně, na druhou stranu, spánek je přece děsná ztráta času, no ne?
Adam si to hned uvědomil. „Tak víno?“ opravil se.
„Ty mě chceš opít, jo?“ zasmála jsem se.
„Uvažoval jsem o tom.“ A vida, smysl pro humor mu nechybí. A na druhou stranu, nevypadá špatně. Ty tmavě hnědé vlasy, modrozelené oči a…
„Děje se něco?“ zeptal se najednou Adam.
„Co?“ nechápavě jsem zamrkala. „Co by se mělo dít?“
„Že mě doslova rentgenuješ pohledem. Teda, ne že by mi to vadilo. Ale jak u toho mlčíš… Dost mě to znervóznilo.“
„Oh, promiň. Jsem dneska trochu mimo.“ Vlastně nejen dneska. Několik posledních týdnů jsem jako praštěná. Každou chvíli se zasním, a ne vždy je to na vhodném místě.
„To je v pohodě,“ zasmál se kolega. „Tak večer?“ Oči mu úplně zářily nadějí.
Přikývla jsem. „Jo, jasně. Já ti ještě zavolám. Číslo na tebe mam.“ Potom jsem se vrátila ke své práci.

O polední pauze jsme se s Bárou vydaly, jako každý den, na oběd. Nálada už se mi o něco zlepšila. Možná to bylo i tím pozváním od Adama. Přemýšlela jsem, co si večer vezmu na sebe. Hodí se lépe ty modré šaty, nebo bych si radši měla vzít ty fialové, co jsem si koupila vloni v Mnichově?
„Haló,“ Bára mi zamávala rukou před očima. „Jsi tam?“
„Jasně že jo,“ odpověděla jsem. „Jen jsem se trošku zamyslela. Znáš to.“
„Že ty přemýšlíš o dnešním večeru?“ mrkla na mě má kolegyně a kamarádka v jedné osobě. Vždycky mě snadno prokoukla. I dnes byl její úsudek správný.
„No, trochu. Nevím, co si mám vzít na sebe,“ přiznala jsem. V hlavě jsem si promítala všechno oblečení, které by mohlo být vhodné pro takovou příležitost.
„Myslím, že Adamovi je jedno, co budeš mít na sobě. Hlavně když to rychle sundáš.“ Bára se rozesmála.
„Tak moment,“ přerušila jsem její výbuch smíchu. „Já vážně nemam v plánu jít k němu domů. Prostě jen zajdeme někam na víno, a pak si každý půjdem zase po svým. Jasný?“ Opravdu jsem neměla v plánu začít si něco s kolegou z práce. Takové vztahy nikdy nedělají dobrotu. A pak, myslím, že ta záležitost s Karlem už sama o sobě stačila.
„Neříkej, že bys s nim nechtěla spát?“ Bára po mně hodila takovým pohledem, kterým by se dívaly bacily do lékárny, kdyby měly oči. Na co ta holka hned nemyslí.
„Cože?“ zděsila jsem se. „Já nejsem jako ty. Myslíš jenom na jedno. Kdy ty jsi s Michalem naposledy spala, co?“ Tohle nebyla zrovna dvakrát taktní otázka.
„O moje manželství se nestarej!“ napomenula mě má kolegyně. Její výraz se markantně změnil. Očividně jsem se dotkla něčeho, o čem nechtěla mluvit. Alespoň ne teď.
„Jó, jasně,“ zasmála jsem se. „Vy jste se pohádali, co?“
„Ale ne, to ne,“ zalhala Bára. Z jejího tónu bylo jasně poznat, že ji něco trápí.
„Nekecej!“ napomenula jsem ji. V tu chvíli jsem měla pocit, že se chovám, jako bych byla Bářina máma.
„Tak pohádali no,“ rozhodila Bára rukama. „Trošku jsme se chytli kvůli jeho mámě. Ta ženská mě poslední dobou dohání k šílenství.“
„Copak? Tchyně tě nemá ráda?“ zajímala jsem se. Ale znáte to, manželova matka většinou nepotřebuje nijaký pádný důvod k tomu, aby vás nesnášela…
„Nutí mě, abych už měla děti. Prý mám nejvyšší čas, pak už budu stará,“ odpověděla Bára.
„Co?“ zděsila jsem se. „Ona je cvok. Do tohohle jí vůbec nic není.“
Matky motající se do rodinných vztahů svých dcer a synů jsou jako karamel. Tváří se sice sladce, ale jakmile jednou dostanou příležitost se do něčeho plést, hned tak se jich nezbavíte.
„Možná má pravdu,“ usoudila má kamarádka. „Podívej se na sebe, máš sedmiletou dceru. Tobě se to povídá.“
„Ale taky jsem o pět let starší než ty,“ připomněla jsem. „Měla jsem Káťu v sedmadvaceti. Tobě je třicet dva. A to přece ještě neznamená, že musíš mít do příštím narozenin dítě.“
A vůbec, já jsem, se svým rodinným modelem, nebyla zrovna nejlepším příkladem pro ostatní. Téměř čtyřicetiletá žena, která svou dceru od jejího narození vychovává úplně sama. No, ne tak úplně sama…
„Já vím, ale ta ženská mě už vážně přivádí k šílenství. Když k nám má přijet, už celý dny předtím jsem na nervy. Ale nemam chuť to rozebírat.“ Bára očividně ukončila téma.
„Tak jo,“ přikývla jsem. „Takže se můžeme vrátit k mým šatům, ne?“
„Jen povídej, jaký si vezmeš?“ Drobná blondýnka naproti mně evidentně ožila. Když šlo o módu, byla ve svém živlu.
„Přemýšlela jsem o těch modrých, co jsem měla minulej tejden na oslavě u Terezy.“
„Co takhle ty fialový, co sis koupila v zimě, když jsme byly v Mnichově?
„Jo, možná si je vezmu,“ přikývla jsem. Vlastně jsem ani nevěděla, o kterých šatech mluví. Přestala jsem ji vnímat, protože mi v hlavě začaly bloumat myšlenky.
„Víš co, já už asi půjdu,“ řekla jsem záhy. Bára na mě zmateně zamrkala a prohodila: „Vždyť máme ještě čas.“
„Já vím, ale potřebuju si ještě skočit do drogerie,“ odvětila jsem.
„Aha, klidně půjdu s tebou, když chvilku počkáš,“ navrhla Bára a otřela si pusu ubrouskem, aby si mohla dát lok vody ze sklenice.
„Ne, v pohodě. Uvidíme se potom v práci, jo. Zatím ahoj.“ Vstala jsem a dala se na odchod.
Mrzelo mě, když jsem viděla svou kamarádku, jak tam tak sedí a hledí za mnou. Nevím, jestli si to vzala osobně. Nejspíš to vypadalo, že jsem těch průpovídek o vhodnosti mých šatů na večer měla plné zuby.
Částečně to však byla pravda. Ale nebyla to Bářina vina. Štvali mě všichni, celá společnost.
Vážně jsem tak moc řešila, co si vezmu na sebe? Komu na tom záleží? Šaty jsou přece jen… kousek látky. No ne?
Kam se vytratil ten cit poznávat osobnost lidí podle očí nebo smyslu pro humor. V dnešní době každý hodnotí druhé jen podle toho, jak vypadají. Je snad důležité, jestli má člověk hnědé nebo zrzavé vlasy? Souvisí snad střih šatů s rozvinutím osobnosti? Nebo jak moc vypovídá značka kabelky o duševním rozpoložení svého majitele?
Já vám to povím. Na ničem z toho nezáleží. Jsou to jen detaily, povrchní detaily, které vám sice řeknou, jaký má člověk vkus nebo jak moc má peněz. Neřeknou vám ale, jestli je ten člověk milý, spravedlivý, ochotný, milující a já nevím co ještě.
Takže tohle jsme my? Moderní společnost? Budeme se dále řídit povrchními ukazateli a zapomeneme na zdravý rozum a cit?
A víte, co mě štve úplně nejvíc? Že tomu všemu musím přihlížet a předstírat, že jsou to všechno přece naprosto samozřejmé věci. Bohužel, jsou. Alespoň pro moderní společnost.

K večeru jsem se začala připravovat na schůzku s Adamem. Až pak mi došlo, že to nejspíš mínil jako rande. Jenže já nemám čas na randění. A už vůbec na ně nemám náladu. Doufám, že si to ujasníme hned na začátku, aby pak nedošlo na nějaké zbytečné nedorozumění. Snad to zase nezpackám. Poslední dobou mi to s muži moc nejde.
Vlastně jsem to s chlapama nikdy moc neuměla. I když jsem se v dětství kamarádila spíš s klukama, na můj milostný život to nejspíš nemělo vliv. Mylně jsem se domnívala, že když mám spoustu kamarádů, tak mi komunikace s muži nemůže dělat problém. Velká chyba.
Mé milostné vztahy stály za nic. Vlastně je troufalé mluvit v množném čísle, protože můj první opravdový vztah jsem zažila až se svým manželem, kterého jsem potkala ve svých osmnácti letech, kdy mě matka dokopala  k tomu, abych souhlasila se schůzkou. Vlastně bych jí za to měla být vděčná. Nebýt toho, asi by ze mě byla stará panna.
A zase jsme u toho, u pomatených měřítek dnešní společnosti. Když holka v osmnácti ještě nespala s klusem, je divná. V horším případě ji ostatní nařknou z nepřiznané homosexuality. Nedejbože aby byla pannou ještě ve dvaceti, to už by si zasloužila titul frigidní podivínky.
Ale tím jsem se zase dostala někam jinam. Měla bych se konečně rozhodnout, které šaty si vezmu. Vlastně ani nezáleží na tom, které zvolím. Prostě vezmu první, které mi padnou pod ruku. Nač to komplikovat.
Když jsem byla konečně dostatečně upravená pro nadcházející večer, rozloučila jsem se s mámou a Katkou.
Bylo načase konečně se trochu povyrazit.

Když jsem večer dorazila na smluvené místo, Adam už seděl u stolu a vyhlížel mě za oknem. Když si všiml, že přicházím, roztomile se na mě zazubil. Ohromně mu to tehdy slušelo. Modrá kostkovaná košile mu ladila s očima, a vlasy měl ještě více načesané než obvykle.
„Ahoj,“ pozdravil mě.
„Ahoj,“ odpověděla jsem. Zůstala jsem stát na místě jako blbá a přemítala, jestli bych neměla radši odejít, dokud není pozdě. Co když si Adam vážně myslí, že by mezi námi mohlo něco být?
„Začínáš mě trochu děsit,“ vytrhl mě Adam ze snění.
„Cože?“ překvapeně jsem na něj zamrkala. „Proč bych tě měla děsit? To jsem neměla ani trochu v plánu.“
„Vypadáš trochu mimo,“ zasmál se. „Nechceš si třeba konečně sednout?
Cítila jsem, jak mi ostudou rudnou tváře. Zhluboka jsem polkla a posadila se na židli proti svému kolegovi. Kavárna byla plná lidí. No aby ne, šlo o jeden z těch solidních podniků, které mají příznivé ceny, takže tam lidé proudí davem, ve kterém se navíc snadno ztratíte. A to mi právě vyhovovalo. Ne že bych chtěla být součástí stáda, to ne. Ale občas je fajn prostě splynout nenásilně s okolním světem.
Odložila jsem si bundu na opěradlo.
„Takže,“ začala jsem zrychla. „Co máš za lubem?“ Chtěla jsem prostě vědět, co se mnou Adam plánuje.
„Vlastně nic určitýho,“ zasmál se, zatímco si nervózně mnul límeček košile. „Takhle je to docela fajn, ne?“
Nevěděla jsem, jak tomu mám přesně rozumět, takže jsem na Adama vystřelila další otázku: „Co myslíš tím TAKHLE?“
„No, jde o to, že…,“ začal nejistě s odpovědí. Očividně se mu do toho moc nechtělo.
„Že co?“ zajímala jsem se a hypnotizovala ho pohledem. Bylo na něm vidět, že rychle taje. Nebyl to zrovna typ muže, který by vydržel mít před vámi dlouho nějaké tajemství.
„Prostě už jsem splnil, co jsem chtěl,“ zasmál se Adam. Z jeho odpovědi jsem však byla ještě zmatenější.
„Tak teď už to vůbec nechápu,“ přiznala jsem a posunula si židli blíž ke stolu. Měla jsem pocit, že mě z toho chlapa klepne.
„Jde o Karla, víš,“ spustil a slova z něho začala padat na něj neobvyklou rychlostí. „Udělal jsem mu to naschvál.“
„Ty si snad děláš srandu,“ zakroutila jsem hlavou a zhluboka se rozesmála. Adam na mě chvíli civěl jako na cvoka. Jo, zase jsem se chovala jako idiot.
„Promiň,“ omluvila jsem se, jakmile mě záchvat pustil.
„To je v pohodě,“ odpověděl Adam.
„Mám tomu rozumět tak, že jsi mě pozval, abys Karla naštval?“ zeptala jsem se a doufala, že mám pravdu.
„Jo, přesně tak.“ přikývl hnědovlasý muž naproti mně.
„Ale proč?“ zeptala jsem se celá zmatená. „Vy jste se vsadili, nebo tak? Protože v tom případě sis -“
„Ne, to ne,“ skočil mi Adam do řeči. „Nejde o žádnou sázku, neboj.“ Na chvíli se odmlčel a zadíval se z okna ven. Ten ale umí člověka napínat.
Mezitím přišel (mimochodem dosti fešný) číšník a já si objednala své oblíbené oříškové cappuccino.
„O co teda jde?“ zeptala jsem se Adama, když se obsluha vzdálila. Svojí otázkou jsem ho vrátila myšlenkami zpět do kavárny.
„Karel mi nedávno vyprávěl o vašem vztahu,“ přiznal Adam.
„Cože?“ vyjekla jsem. Záhy jsem si uvědomila, že jsem trochu přecenila sílu svého hlasu, jelikož se na mě celé osazenstvo vedlejšího stolu podívalo s notným znechucením. Ach, pardon, vám se to asi nikdy nestalo, že? pomyslela jsem si.
„Hele, nešlo o žádný podrobnosti,“ uklidňoval mě mladý muž naproti mně. „Jen základní informace.“
„Takže ti asi taky řek, že jsem se na něj vykašlala, že?“ otázala jsem se, zatímco jsem si pohrávala s olupujícím se zlatým lakem na levém palci.
Adam si odkašlal a spustil: „No, sice to vyjádřil trochu jinak, ale myslím, že vyznění bude stejný.“
„Takže mě nejspíš musíš mít za mrchu,“ podotkla jsem se značným sarkastickým podtónem.
V tu chvíli mi číšník donesl mé cappuccino s notnou dávkou mléčné pěny navrchu.
„Díky,“ usmála jsem se na něj a rychle popadla přiloženou lžičku, abych do sebe mohla hodit alespoň pár kapek kofeinu.
„To snad není možný,“ zasmál se Adam po chvíli ticha. „Uvědomuješ si vůbec někdy, co s těma chlapama děláš?“
„A ty jim snad umíš číst myšlenky?“ zamrkala jsem na něj.
Moje otázka ho očividně trochu vyvedla z míry, ale snažil se předstírat, že je všechno v nejlepším pořádku. Vážně skvělá obranná pozice.
„Řek bych, že na chlapovi se celkem snadno pozná, když se mu ženská líbí,“ mínil Adam. Asi měl pravdu, i když mi jeho odpověď připadala neúplná. Nějak jsem cítila, že toho chtěl říct víc. Ale něco mu v tom zabránilo.
„Asi máš pravdu,“ přikývla jsem a rychle se vrátila k předchozímu tématu. „Dovol, abych tu záležitost s Karlem uvedla na pravou míru.“
„Prosím,“ pobídl mě Adam. „Mám času dost.“ Na tváři mu letmo problýskl úsměv.
„Ono se to dá vzít dost ve stručnosti. Prostě je to děvkař. Vím, že není jedinej, ale on se prostě…“ Hledala jsem vyjádření, které by ho výstižně popsalo. „Prostě jakmile se objeví v blízkosti ženská, Karel se neumí ovládat.“
„Jasně, chápu,“ přikývl Adam. „Čili je to prototyp chlapa nevhodnýho pro dlouhodobý vztah.“
„Myslím, že jsi to vystihl,“ usmála jsem se a usrkla ze šálku kávy, která ještě nestačila vychladnout.
Adam se na mě podíval s pozvednutým obočím a otázal se: „Neříkalas náhodou, že kafe večer nepiješ?“
„No…“ zamyslela jsem se. „Asi jsem změnila názor. Stejně nejspíš půjdu spát zase pozdě v noci, tak co.“
„Když to říkáš,“ pokrčil můj kolega rameny. Nejspíš mu začalo docházet, že jsem tak trošku kecala.
Najednou jsem si všimla muže stojícího za barem. Zrovna leštil skleničky na víno. Byl mi nějak povědomý, ale nedokázala jsem si vzpomenout, odkud bychom se mohli znát.
Potom ke mně najednou zvedl oči. Z toho pohledu mě úplně bodlo v žaludku. Byl to zase on! Ten muž z parkoviště. Je to vůbec možné?
„Děje se něco?“ zeptal se mě Adam a zmateně si mě prohlížel.
„Cože?“ zamrkala jsem na něj nechápavě. „Co jsi to říkal?“
Adam nechápavě zakroutil hlavou: „Seš si jistá, že je všechno v pořádku?“
Chvíli mi trvalo, než jsem popadla dech a zmohla se na nějakou odpověď. „Jo, asi jo,“ přikývla jsem. „Jenom se mi trochu zatočila hlava a… Nebude vadit, když si na chvíli odskočím?“
„Jasně, v pohodě,“ podíval se na mě starostlivě Adam. „Já ti nikam neuteču, neboj,“ dodal s úsměvem.
Pomalu jsem došla až k baru. Po muži ale nebylo ani stopy. Kam mohl tak rychle zmizet? Copak jsem vážně blázen?
„Potřebujete něco?“ zeptala se mě servírka, která právě skládala šálky do poličky.
„Já…,“ začala jsem trochu zmateně. „Jen hledám vašeho kolegu, víte.“
„Aha,“ přikývla mladá slečna s vlasy jako z magazínu pro kadeřníky a otočila se na mě. „Myslíte Pavla? Ten je zrovna támhle vzadu.“ Ukázala na druhou stranu kavárny.
„Ne,“ zavrtěla jsem rázně hlavou. „Myslím toho druhého. Před chvílí tu stál a uklízel sklenice.“
„Ale slečno,“ začala servírka milým hlasem, jako když někdo mluví s malým dítětem, které je trošku zmatené. „Dneska je tu jen jeden číšník.“
„No, já…,“ zakoktala jsem. Bože, to je ale trapas. „Asi jsem špatně koukala. Jsem dneska trochu zmatená.“
Blondýnka za barem si mě soucitně prohlížela. Co si o mně asi tak musela myslet?
Chvíli jsem tam jen tak stála. Hlavou se mi honila jedna myšlenka za druhou. Kdo to sakra byl? Proč na mě tak koukal? Měla bych ho snad znát? Nevím proč, ale začala jsem se cítit opravdu divně. Zničehonic mě přepadla úzkost, jako by mě něco tlačilo na hrudi.
Najednou se ve mně cosi hnulo a já se rozeběhla ke dveřím a vyšla na ulici. Nejspíš už bylo pozdě, abych toho cizince ještě zahlédla. Po rušné třídě proudily davy lidí. Samozřejmě, byl konec června a i teď kolem deváté večer bylo vedro na padnutí. Už jen tato dvě fakta sama vybízela k procházce po městě.
Najednou zavál chladný vánek. Slunce už skoro zapadalo. Toho muže už jsem, samozřejmě, nezahlédla. Tak snad jindy. Povzdechla jsem si a vydala se zpět do kavárny.
„Děje se něco? podíval se na mě Adam. Jeho pohled vypadal docela ustaraně. Očividně jsem se mu moc nelíbila…
„Ne, já jen…,“ zabrblala jsem. „Někoho jsem zahlídla a myslela jsem, že je to někdo, koho znám.“
„Aha,“ přikývl Adam, ale nespouštěl ze mě své zvědavé oči.
„O nic nešlo,“ mávla jsem nad tím rukou a pokusila se o úsměv.
„Ok, fajn,“ odvětil můj kolega a zadíval se ven na ulici. Buď mi ten můj falešný úsměv sežral, nebo, a to bylo pravděpodobnější, už ho tahle moje hra přestala bavit a nechtěl se dál ptát.
Vytáhla jsem z tašky svetřík a hodila si ho přes ramena. Dopila jsem zbytek cappucina. Už bylo značně vychladlé. Když jsem pak šálek vracela na talířek, podařilo se mi shodit ze stolu lžičku, která s notným zvukovým doprovodem řinkla na zem.
Adam sebou leknutím nadskočil, hodil po mně pohledem, ale neřekl nic.
„Nemáš čisté svědomí,“ zasmála jsem se. Doufala jsem, že ho to konečně donutí znovu promluvit.
Naklonil se ke mně a špitl: „Já nevím, kdo tady běhá za tajným ctitelem.“
„Cože? Jakej ctitel? Co to povídáš?“ podivila jsem se. „Já přece žádnýho ctitele nemam. Jak jsi na to vůbec přišel?
„Takže tys toho chlápka od baru jako nikdy předtím neviděla?“ zeptal se Adam. Vypadal dost překvapeně.
„Počkej, ty jsi ho taky viděl?“ zarazila jsem se. Zmateně jsem se otočila k baru. Jako bych doufala, že se tam pan Záhadný nějakým způsobem znovu ocitne­…
„Hele, Anno,“ začal Adam takovým tím mírným hlasem, který má navodit přátelskou atmosféru, a vzápětí si odkašlal. „Cítíš se dobře?“
„Já?“ nechápavě jsem na něj zamrkala. „Jasně, je mi fajn. Jsem jen trochu unavená.“
„Možná bys už měla jít domů,“ navrhl můj kolega. „Teda, neber to tak, že bych se tě chtěl zbavit.“ Vzápětí lehce zrudl ve tvářích, když si uvědomil, že jeho reakce vyzněla poněkud… ehm.
„No, jo,“ kývla jsem a věnovala mu úsměv. „Máš pravdu. Měla bych se z toho vyspat. Dnešek bych trochu náročnej.“
„Raději tě doprovodím,“ odvětil Adam. Nebyla to otázka. Prostě mi to oznámil. Neměla jsem sílu mu vzdorovat, protože mě, i přes večerní dávku kofeinu, přemohla únava.
Když jsme zaplatili a zvedli se k odchodu, sotva jsem se udržela na nohou. Velice ráda jsem přijala Adamovo rámě.
Byla jsem ráda, že mě někdo doprovodí domů, protože jsem se cítila jako mátoha.
Tenhle týden byl dost náročný. A nejen poslední týden. Několik měsíců jsem pracovala víc, než je zdrávo. Přesně jsem věděla, co potřebuju. Dovolenou. Nejlépe nějaký čtyřhvězdičkový hotel uprostřed Alp. S výhledem na jezero…
„Na co myslíš?“ vytrhl mě Adam ze snění.
„Ale, jen tak přemýšlím,“ pousmála jsem se. „Strašně moc bych chtěla odjet někam na dovolenou. Nutně si potřebuju trochu oddychnout.“
„Copak ty sis teď dostatečně neodpočala?“ zavtipkoval Adam a spiklenecky na mě mrknul.
„Ty seš vtipálek,“ odsekla jsem. „Z takových věcí se sranda nedělá.“
Zase se zvedl vítr. Vymanila jsem se z Adamova rámě a vlezla do svetru. Zapnula jsem ho až ke krku, ale stejně se mě pořád držela zima.
„Nač ten svetr?“ zasmál se Adam. „Já bych tě klidně zahřál, stačilo říct.“ Potom se na mě s vážným výrazem podíval. Vzápětí se ale rozesmál. Bože, chová se jako dítě.
„Ty vážně nejsi normální,“ zakroutila jsem hlavou. Trochu jsem přidala do kroku. Tak moc jsem se těšila na chvíli, kdy sebou budu moct hodit do postele.
„A ty snad jsi normální?“ zeptal se můj kolega s vážným výrazem ve tváři. Jen těžko se dalo odhadovat, co se mu vlastně honí hlavou.
„Samozřejmě že jsem. Někdo tady musí být normální, život by byl nudný, kdyby byli všichni cvoci,“ vysvětlila jsem mu.
Došli jsme na tramvajovou zastávku. Všude byla spousta lidí, většina byla zabraná do rozhovoru. Pár lidí se otočilo naším směrem, aby si nás mohli změřit od hlavy k patě. Jedna žena středního věku na nás zírala až moc dlouho. Očividně se snažila analyzovat náš vztah. Nedalo mi to a nahlas jsem poznamenala: „Víte, my spolu nechodíme. Jsme jen kolegové, nic víc.“
Dáma se mi na několik málo okamžiků mlčky zadívala do očí. Pak sklopila zrak a nastoupila do tramvaje, která právě přijela.
„Co to sakra mělo znamenat?“ rozčílila jsem se.
„Myslím, že si to moc bereš,“ odvětil Adam, aniž by se namáhal na mě podívat. Byl až příliš zabraný do okopávání neviditelného kamínku na zemi.
„Tobě to snad přijde normální? Zírala na nás jako na dva cvoky.“ O něco jsem zvýšila hlas.
Adam se ke mně konečně otočil a popošel blíž ke mně. Stál ode mě sotva pár centimetrů. Ne, že by mi to bylo nějak nepříjemné, ale přece jen, pracujeme spolu.
Chytl mě za ramena a zadíval se na mě. Jeho oči vypadaly takhle pozdě večer úplně jinak. Byly takové… hluboké a… magneticky přitažlivé. Zírala jsem na něj jako malé děcko do výlohy hračkářství.
„Ne, nepřijde mi to normální,“ odpověděl konečně. „Ale možná bys měla přestat řešit ostatní a myslet víc na sebe.“
„Cože?“ zamrkala jsem překvapeně. „Myslet víc na sebe? Jak to myslíš?“
„Prostě přestaň řešit, co si o tom, co děláš, myslí ostatní. Není to tak těžký, hm?“ vysvětlil mi Adam. Vzdálenost mezi námi byla ale stále příliš těsná. Cítila jsem jeho jemný parfém, který na mě působil jako hypnotikum.
„Co?“ otázala jsem se. „Cože jsi říkal?“
„Ty mě už vůbec nevnímáš, co?“ zasmál se náhle Adam a otočil se směrem, kterým měla přijet moje tramvaj. „Už ti to jede,“ dodal.
„Hm, konečně,“ zívla jsem. Sotva jsem stála na nohou. Vlastně jsem měla pocit, že jakmile dosednu ve voze na sedadlo, usnu jako mimino.
„Už chápu, proč jsi mě nevnímala,“ kývl Adam hlavou. Vlastně, to nebylo jen únavou, pomyslela jsem  si. Nemůžu za to, že jsi tak sexy. Kdybych neměla dítě, určitě bych si dala říct.… Proboha, vážně takhle smýšlím o svém kolegovi?
„Říkala jsi něco?“ otočil se na mě Adam.
„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „Vůbec nic. „ V tu chvíli mě napadlo, jestli můj dnešní doprovod náhodou neumí číst myšlenky. Vím, bláznivý nápad. Ale člověk nemůže pořád uvažovat jen racionálně, no ne?
„Myslím, že radši pojedu s tebou,“ řekl rázně Adam. Nebyl to návrh, prostě mi to oznámil.
„Když to musí být,“ pokrčila jsem rameny a usmála se. Vlastně jsem byla ráda, že někdo půjde se mnou.
„Musí,“ opětoval můj úsměv kolega. „Doufám, že tě to příliš nepohorší.“ Tramvaj právě otevřela dveře. Konečně jsme mohli nastoupit.
„No, jsou horší věci,“ poznamenala jsem. „Třeba…“ Najednou jsem opět zahlédla Toho muže. Seděl v zadní části tramvaje a upřeně na mě zíral. Bylo to tak divné. Upřímně, začalo mě to trochu děsit.
V tu chvíli se mi podlomila noha na schůdcích. Kdyby mě Adam včas nezachytil, asi bych se tam slušně rozmázla.
„Jste v pořádku, mladá paní?“ zeptal se mě řidič, který právě vykoukl ze své kabiny.
„Je v pohodě,“ odpověděl za mě Adam. „Znáte to, když ženský vypijou víc, než zvládnou. Někomu holt stačí jedna sklenka vína.“ Ach, muži, ty jejich věčné snahy být vtipní za každé situace. Tohle se očividně povedlo, protože na mě zírala minimálně polovina lidí v tramvaji. A že jich tam nebylo zrovna málo…
„Jasný, jasný,“ přikývl uznale řidič a zasmál se. „Hlavně mi ji někam posaďte, ať sebou nepraští někde v zatáčce.
„Spolehněte se.“
„Ty seš teda milej,“ zavrčela jsem na Adama, když se tramvaj rozjela. „Takhle si vymejšlet, ještě budu vypadat jako nějaká alkoholička.“
„Ále, prosimtě,“ mávl rukou Adam. „Ten řidič si to stejně zejtra nebude pamatovat.“
„To stejně nic nemění na tom, že…,“ pokusila jsem se zaprotestovat. Vzápětí mi došlo, že by to stejně nikam nevedlo. „Už nic neříkám,“ špitla jsem.
Nenápadně jsem se otočila, abych zjistila, jestli na mě ten muž ještě kouká. K mému údivu už ale v tramvaji neseděl. Když náhle zmizel tenkrát před školou, připadalo mi to divné. Ale zmizet z tramvaje, za jízdy? To už vážně překračuje hranice normálnosti.
Celá zmatená se otočila zpátky a zadívala se z okna ven do tmavých ulic ozářených lampami.
Miluju noční Prahu. Když jsem byla malá a jezdívaly jsme s mamkou v sobotu večer od babičky z Podolí, strašně ráda jsem pozorovala město zahalené tmou. V pozdních hodinách mělo prostě ještě větší kouzlo než přes den.
Víte, já jsem vůbec děsně romantická duše. A když jde o muže, asi jsem až příliš naivní. Takový nenapravitelný snílek, který se snadno spálí, a stejně se nikdy nepoučí. Vlastně, kdykoliv jsem se jako holka zamilovala do nějakého mládence, vždycky to byl sebevražedný vztah. Ten kluk se mnou zacházel jako s kusem hadru, ale já to neviděla. Prostě jsem měla na očích ty trapné růžové brýle. A když se se mnou ten kluk rozešel, byla to pro mě hotová apokalypsa. Až později jsem pochopila, jak jsem si natloukla pusu.
Kdyby nebylo mé mámy, asi bych dodnes byla svobodnou bezdětnou ženou, která se věčně zamilovává jen platonicky. Pokaždé to skončilo podle stejného scénáře – nejprve slzy, bezmoc a nakonec návrat na zem z cukrově růžového obláčku.
No, ještě jsem se vlastně nezmínila o tom, jak mi moje máma pomohla. Takže, když jsem se (v myšlenkách) rozešla s posledním panem Problémovým (tedy přesněji, když jsem zjistila, že kluk, který se mnou flirtoval jako o život, je zasnoubený), máma už toho měla plné zuby. Byla jsem tehdy sedmnáctiletá holka, která neměla rozum. A moji mámu nenapadlo nic lepšího, než mě pořádně, jak se říká, proplesknout. Bylo to prvně a naposled, kdy mi moje máma nafackovala a strčila mi hlavu pod ledovou vodu. Vím, je to trochu drastické, ale pomohlo to.
Dalších pár měsíců jsem si užívala jako rozumná nezadaná (bez platonické zamilovanosti). Nebo jak by se v dnešní době řeklo, byla jsem single and free. Brala jsem to naprosto vážně, dokonce jsem během té doby ani s nikým neflirtovala nebo tak. Najednou mi naprosto vyhovovalo, že nikoho nemám. Bylo to takové… osvobozující. Mohla jsem si prostě dělat, co se mi zachtělo, aniž bych byla nucena se někomu přizpůsobovat. A pak se to stalo, naprosto nečekaně.
To takhle měla jedna z mých sestřenic jménem Jitka (jsme dosti početná rodina) svůj velký den, rozumějte svatbu. No a protože jsem vždycky byla nenapravitelný romantik (už jsme zase u toho), který tajně doufá v lásku na celý život, nadšeně jsem souhlasila, že pomůžu s výzdobou a tak. Jitčin nastávající pozval jednoho svého kamaráda, kterého zná snad celý život. No a právě tenhle „družba" se kolem mě začal nějak nápadně motat.
Určitě si dovedete představit situaci, kdy vás docela nápadně uhání nějaký muž, a vám to pořád nějak nedochází. A tak to bylo se mnou a Adamem. Nosila jsem krabice s výzdobou a Adam po mně pořád házel očkem a usmíval se. Já zabedněnec si celou dobu kontrolovala, jestli mi někde nelezou šaty nebo tak něco.
Když jsem pak nesla jednu z těch krabic, nenápadně jsem se rozhlížela, kde je ten můj budoucí manžel. Jenže jsem ho nikde neviděla. Ve chvíli, kdy jsem z podlahy zvedala komínek tří plných krabic, mi někdo sáhnul na rameno. Sice to byl jen letmý dotek, ale pořád to stačilo na to, abych se parádně lekla. Tak jsem upustila všechny ty tři lepenkové krabice na zem. Veškeré svícny (naštěstí žádné sklo) a dekorace se s notným zvukovým doprovodem rozkutálely po zemi.
„Krucinál, víte, že jste mě pěkně vyděsil?“ rozkřikla jsem se na Adama, který už stačil kleknout na zem a jal se to všechno uklízet. „Podívejte, co jste udělal.“
„Promiňte,“ zvedl ke mně krásné modrozelené oči. „Já jsem nechtěl, abyste se lekla. To nebyl úmysl, přísahám.“
„No ještě aby jo,“ zamračila jsem se na něj. Ach, ty jeho oči na mě působily jako magnet. Vážně jsem na něj tenkrát musela zírat jako pako. Jo, osmnáctiletý nezkušený pako.
„Děje se něco?“ zeptal se po chvíli a vzápětí se rozesmál. „Já jen… že na mě tak koukáš a mě znervózňuje, že ti nevidím do hlavy, abych mohl pochopit, na co právě myslíš.“
V tu chvíli jsem zrudla jako rajče a vyskočila na nohy. Na všechen ten nepořádek na zemi jsem úplně zapomněla. Potom mi to konečně došlo. „Tak vy mi tykáte? To snad nemůžete myslet vážně. Co si… co si vůbec myslíte?“ zaječela jsem na Adama. Ten jen překvapeně zamrkal a pokusil se o omluvu: „Já… promiňte. Nechtěl jsem se vás dotknout. Mrzí mě…“
„Hele, víte co, jděte někam,“ odsekla jsem. Otočila jsem se na podpatku a pelášila ven, abych se trochu uklidnila.
No a později mi pak máma dala přednášku o vhodném chování na svatbě a bla bla bla. Na večírku mě potom (téměř násilím) dotáhla k Adamovi a řekla mu, že si s ním chci zatančit. Najednou jsme se začali bavit a potom už to šlo všechno samo.
Teď tu sedím v noční tramvaji a připadám si… opuštěná.  Za těch sedm let, co jsem vdova (zní to děsně), jsem vlastně neměla pořádné rande. Většina mužů totiž při slově „dítě" bere nohy na ramena.
Je to vskutku hrozná nespravedlnost. Jakmile matka vychovává dítě sama, je to prostě opuštěná ženská, se kterou nechce nikdo navazovat vážné vztahy. Naopak muž samoživitel vyvolává ve většině žen obdiv, soucit a tak dále. Já vám něco řeknu, tohle celé je pěkná trapárna. A prý že tu máme rovnoprávnost. Dovolte, abych se upřímně zasmála. Cha cha cha.

Domů od tramvaje už jsem, po dlouhém přemlouvání, došla sama. Hned ve dveřích na mě padla takové únava, že jsem se opravdu musela přemáhat, abych ze sebe shodila boty. Když jsem si svlékala kabát, měla jsem pocit, že jsem do něj úplně zamotaná.
Když jsem se šourala do kuchyně, abych si vzala něco malého k pozdní večeři, zakopla jsem o Katčin batoh, který ležel vedle stolu. Od pádu na zem mě v poslední vteřině zachránila jedna ze židlí.
„Sakra práce!“ zaklela jsem. V tu chvíli se rozsvítil lustr. Leknutím jsem sebou trhla a otočila se za vypínačem u dveří. Stála tam máma a měřila si mě pohledem. Z jejího výrazu se dalo jen těžko usuzovat, jaké myšlenky se jí právě honí hlavou.
„Co to tady provádíš, Anno?“ zeptala se mě, jako by mi dva roky a právě jsem si hrála s lékárničkou. „Nepřeskočilo ti náhodou?“
„No promiň, zrovna jsem přišla. Mám hlad, tak jsem si chtěla vzít něco k jídlu,“ odpověděla jsem a došla k lednici, abych z ní vyndala zbytek jídla od včerejška.
„Víš, možná by ti prospělo, vlastně nejen tobě, kdybys trávila víc času se svojí rodinou, než randila někde v hospodě,“ začala mě máma komandovat. Proboha, jako by zapomněla, že je mi sedmatřicet.
„Za prvý, nebyla jsem v hospodě, ale v kavárně,“ začala jsem se hájit. Proč jen si všichni myslí, že když člověk trochu smrdí kouřem, musel být nutně v nějakém pajzlu?  „Za druhý to nebylo žádný rande.“ Máma otevřela pusu, chtěla něco říct, ale já jsem ji předběhla: „A zatřetí ti do mýho volnýho času nic není.“
„Věř, že mi do tvýho volnýho času je hodně, milá zlatá,“ okřikla mě máma. Bylo vidět, že v ní ten vztek pěkně vře, tak se do mně pustila: „Jestli sis ještě nevšimla, starám se po večerech, vlastně většinou, o tvoji dceru. Víš, já nejsem povinna dělat takový věci. Ty jsi její máma, ne já.“
„Přestaň mě pořád komandovat!“ rozkřičela jsem se na ni. „Nejsem malá holka, abys mi musela říkat, co mám a nemám dělat. Kdy ti to konečně dojde?“ Teď zpětně musím uznat, že jsem to tehdy trochu přehnala. No… trochu… spíš hodně.
Máma se trochu ztišila a snažila se navodit klidnější atmosféru. „Podívej, Anno, já chápu, že -“
„Ne, nechápeš nic. Nevíš nic o tom, jak mi je. A vůbec,“ přerušila jsem ji. Už jsem se o tom všem nemínila dál bavit.
„Anno!“ napomenula mě máma. Zírala na mě, jako kdyby měla pocit, že jsem se úplně zbláznila.
„Hele, víš co?“ zavrčela jsem na ni protivně. „Co kdybys toho nechala a radši zavřela dveře? Z druhé strany, prosím.“ Jo, tak tohle jsem vážně neměla říkat. Máma na mě chvíli jen tak koukala. Očividně přemítala, jestli jsem se doopravdy pomátla na rozumu. Potom asi dospěla k názoru, že bude lepší mě nechat do rána vychladnout, otočila se a odešla. Dveře naschvál nechala otevřené.

Když jsem před půlnocí stála v koupelně u zrcadla a krémovala si obličej, najednou mi to všechno došlo. Došlo mi, že se chovám jako hrozný sobec. Místo abych trávila večery se svojí dcerou, v jednom kuse dělám věci do práce nebo chodím někam pryč.
Zadívala jsem se do očí té ženy v zrcadle a dostala vztek. Tubičku s krémem jsem rozčilením odhodila do vany. Všechno to na mě dolehlo a rozbrečela jsem se. Ano, dopadl na mě pocit viny. Uvědomila jsem si, že máma měla pravdu. Ve všem, co říkala. Chovala jsem se jako hrozný sobec, žila jsem v podstatě jen svojí prací. Byl to takový můj útěk od reality, jak by se asi řeklo.
Ustlala jsem si v obýváku na gauči, ale nedokázala jsem upadnout do spánku. Hlavou se mi pořád honily myšlenky, pěkně jedna přes druhou. Potom jsem si zničehonic vzpomněla na toho záhadného muže. Stále jsem nedokázala pochopit, kdo to byl a proč se pořád objevoval někde, kde jsem já. Působil, jako by ani nebyl z našeho světa. Vím, že to zní šíleně, ale to, jak pokaždé beze stopy zmizel. A navíc, copak může člověk zmizet za jízdy z tramvaje?
Vyskočila jsem z gauče a začala přecházet sem a tam po místnosti. Věděla jsem, že toho muže musím znát, ale netušila jsem odkud. Po chvilce mi to najednou docvaklo. Přesně jsem věděla, odkud ho znám. Jak to, že mi to nedošlo už dřív?
Potichu jsem se vkradla do ložnice, abych z jedné skříně vyndala krabici s fotkami. Vzala jsem si ji s sebou dolů.
Trvalo mi docela dlouho, než jsem našla to, co jsem hledala. Všechny fotky, teda přesněji těch pár fotek, co jsem měla z Adamova pohřbu jsem úmyslně zastrkala až na dno krabice, abych je neměla na očích.
Konečně jsem ji držela v ruce, fotku, na které byl Ten muž. Stál daleko od ostatních účastníků pohřbu. Na příjezdové cestě, pod vysokým tisem. Nechápala jsem, jak je to možné, ale vypadal naprosto stejně jako dnes, když jsem ho znovu viděla. Měl na sobě totéž tmavé oblečení, na tváři úplně stejný výraz.
Ale stále mi nešlo do hlavy, co mi svojí přítomností chtěl říct. Byla jsem z toho tak… zmatená.
Zničehonic se rozlétlo okno a dovnitř zafoukal studený noční vítr. Přesně v tu chvíli jsem si na všechno vzpomněla. Tenkrát na pohřbu se zvedl silný vítr a Ten muž se mi podíval hluboce do očí. Poté se zadíval na malou Katku a znovu na mě.
Konečně jsem pochopila, co tím tehdy chtěl říct. A přesně jsem věděla, proč se mi teď najednou zjevuje­…

Stále se mi ale nedařilo usnout. Asi do hodině zírání do stropu a přemítání o životě jsem se zvedla a došla si do spíže pro víno. Nalila jsem si jen jednu skleničku, abych ještě ke všemu nepřišla do práce opilá. Už tak nejspíš musel šéf zaregistrovat, že jsem v poslední době podrážděná. Od začátku roku jsem trávila v práci až moc času. Navíc jsem ti nosila resty i domů, takže jsem ve finále chodila spát až pozdě v noci. A to všechno na úkor rodiny.
Já jsem tak sobecká, došlo mi. Pořád jsem se obhajovala tím, že jsem matkou samoživitelkou. Takový kecy! Chovala jsem se jako nějaká šílená kariéristka, která svému povolání obětuje všechno. Vlastně, jaképak jako…
Konečně jsem si uvědomila, že je načase svůj život změnit. Pěkně to všechno přerovnám a budu trávit víc času se svojí dcerou. Nerada bych, aby mi jednou vyčetla, že jsem se jí v dětství dostatečně nevěnovala.

Další den jsem se vzbudila až po půl deváté. Když jsem mrkla na nástěnné hodiny nad televizí, málem mě z toho ranila mrtvice. Úplně jsem zapomněla, že jsem si večer nedošla pro budík do ložnice a mobil jsem nechala válet někde v předsíni. Máma na mě musela být opravdu hodně naštvaná, když mě nepřišla vzbudit a dovedla za mě Káťu do školy.
Vyskočila jsem a vběhla do koupelny, abych si alespoň rychle opláchla obličej. Hned potom jsem ze své skříně v ložnici vyhrabala džíny a svetr.
Z domu jsem vyběhla rychlostí blesku. Cestou jsem se málem srazila s listonoškou, která zrovna nesla poštu. A aby toho nebylo málo, před vchodem se mi ještě podařilo šlápnout na ocas nějakému psovi, který zrovna konal svoji potřebu. Jeho majitel za mnou křičel snůšku nadávek. Vlastně doteď nevím, kdo z nich byl z toho incidentu ve větším šoku.
Do práce jsem nakonec dorazila až před desátou. Vlítla jsem do laboratoře jako uragán. Práskla jsem za sebou dveřmi. Byla jsem tak rozlítaná, že jsem si vůbec nevšimla čerstvě vytřené podlahy. Celý svůj příchod jsem nakonec okořenila pádem na zem.
„Kruci!“ vykřikla jsem. „Proč je tu takový mokro?“
„Že ty jsi zase chlastala?“ zeptal se mě se smíchem Karel. Očividně se celou situací velice dobře bavil.
„Co kdybys šel s těma kecama jednou pro vždy do prdele?“ odvětila jsem, zatímco jsem se škrábala zpět na nohy.
V tu chvíli ke mně přispěchal Adam. „Nepotřebuješ pomoct?“ zeptal se a věnoval mi soucitný pohled. Alespoň někdo…
„Jo takhle, to je jiná,“ zasmál se opět Karel. „Vy jste byli v noci spolu, co?“ Tak tohle neměl říkat. Chápu, že ho pořád žralo, že jsem ho kdysi pustila k vodě. Ale tohle už bylo moc.
Vztek ve mně doslova vřel. Už jsem neměla sílu to jeho věčné rýpání dále snášet. Bylo načase s ním pěkně zúčtovat. A jak to tak vypadá, budu to muset udělat tady a teď. Jeho smůla…
„Podívej, Karle,“ začala jsem s proslovem. „Chápu, že trpíš komplexem z toho, že je tvá mužská výbava velice malá a… no, řekněme… dosti ochablá. Ale to přece není důvod k tomu, aby ses musel neustále navážet do mě a do Adama.“
„Cože?“ zamrkal Karel překvapeně. „Co to povídáš za hlouposti? Jak jsi…“
„No víš,“ přerušila jsem ho. „Vlastně jsem ještě neskončila.“ Docela jsem se celým tím vystoupením začala bavit. Tedy, ne že bych byla taková narciska. Spíše mě rozesmával Karlův výraz, nechápavý a naštvaný současně.
„Poslyš, Anno, nepřeháníš to trochu?“ zeptala se mě najednou Bára. Když jsem se na ni podívala, zaznamenala, že nechápavě kroutí hlavou.
„Já rozhodně nejsem tím, kdo tu něco přehání,“ odpověděla jsem na to klidným hlasem. Pověsila jsem si bundu na věšák, vzala si plášť a pokračovala: „Nevím, proč bych měla neustále snášet to Karlovo věčné napadání.“
„To naprosto chápu,“ přikývla uznale má kolegyně. Stále ale měla v očích ten nechápavý výraz.
„Já už se z toho vážně zblázním,“ zakroutila jsem hlavou a sedla si na židli, protože jsem měla pocit, že se toho musím každou chvilku složit. „Takže když takhle vtipkuje chlap, je to náramná sranda, že? A když se tomu pak ženská snaží bránit, je to něco nepřípustnýho? To myslíš vážně?“ zaječela jsem na Báru. Ta se na chvilku zamyslela a pak dodala: „Asi máš pravdu.“
No konečně to někdo pochopil. Hurá.
Karel, který byl vždycky tak upovídaný, že byl slyšet, i když mlčel, najednou jako by oněměl. Chvíli jen tak tupě zíral před sebe. Pak z něj vylezlo: „Já… asi si skočím pro svačinu.“ Vzal si z věšáku bundu a bez jediného dalšího slova odešel.
Najednou jsem celého toho svého výstupu tak trochu litovala. Přemítala jsem, jestli jsem to přece jen trošku nepřehnala. A bylo to tady. Karel se celou dobou chová jako idiot, ale výčitky svědomí tady budu mít já? Tak to teda ne!
„Ach jo,“ vzdychla jsem. „Nepřehnala jsem to přece jen?“ S provinilým výrazem jsem se podívala na Adama, který zrovna rovnal chemikálie v poličkách.
Bára najednou vybuchla smíchy. „Vždyť si to zasloužil.“ Její smích byl tak nakažlivý, že jsem se vzápětí přidala.
Adam na nás chvíli, s naprosto vážným výrazem, koukal a pak podotkl: „Tedy dámy, copak tohle se dělá? Chudák kluk.“ A zakroutil hlavou.
S Bárou jsme si vyměnily nechápavé pohledy. Snad to Adam nemyslel vážně? Jestli jo, tak mu parádně hráblo.
„Já si dělal srandu,“ vylezlo záhy z Adama. No díky bohu!
„No proto,“ hodila jsem po něm pohledem. „Už jsem měla strach, že jsi ztratil rozum.“
Otočila jsem se a začala ze sebe stahovat plášť. Odhodila jsem ho na stůl a vydala se ke dveřím. Přesně teď nastala vhodná doba, abych si promluvila se šéfíkem. Upřímně, v tuhle chvíli mi bylo úplně jedno, jestli mě za moji drzost vyhodí.
„Jdeš si taky pro svačinku?“ zajímal se Adam. Podívala jsem se na něj a z jeho výrazu jsem usoudila, že jen žertuje.
Chvíli jsem přemýšlela, co na to říct. Asi nebyl dobrý nápad jim v tuhle chvíli říkat, že jedu na dovolenou. „Vlastně jdu za šéfem.“ odvětila jsem vážným hlasem.
„Stalo se něco?“ zeptala se překvapeně Bára.
„Ne, to ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „Potřebuju s ním něco probrat. A tak nějak cítím, že teď je vhodná doba.“
„Aha, dobře,“ přikývla Bára, ale nepřestala si mě měřit tím svým rentgenovým pohledem.
„Za chvíli jsem zpátky,“ zavolala jsem ještě mezi dveřmi.

Zaklepala jsem na dveře šéfovy kanceláře a na vyzvání vešla dovnitř.
„Potřebujete něco?“ zeptal se mě šéf od stolu, na kterém ležely hromady papírů. Očividně byl dost zaměstnaný. A soudě dle jeho výrazu dnes neměl nejlepší náladu. Ale co, když už jsem konečně tady, tak to dotáhnu do konce.
„No, potřebuju si vzít dovolenou,“ řekla jsem rázně, bez zbytečného chození kolem horké kaše.
„Cože?“ zaječel na mě můj nadřízený. „Děláte si ze mě srandu?“ Rozčilením vyskočil ze židle a měřil si mě pohledem. Zdálo se, že má opravdu pocit, že si z něj dělám apríl. No, nedělala jsem…
„Myslím to naprosto vážně,“ odvětila jsem klidným, vážným hlasem.
„A to jí potřebujete zrovna teď? zakroutil šéf nechápavě hlavou. „Ve chvíli, kdy děláme na důležitým výzkumu a seshora na mě tlačej kvůli termínu, si vzpomenete, že chcete dovolenou. To nepřichází v úvahu.“
„Jestli jste si toho nevšiml, už dva roky pracuju v kuse od rána do večera. Dřu jako kůň, ale nikdo to neocení. Ale teď, když si chci vzít dovolenou, na kterou mam nárok, je s tím zase problém. Vždyť jde jen o tři týdny.“
Šéf se zvedl od stolu a došel k oknu. Chvíli jen tak koukal z okna a mlčel. Očividně se mu v hlavě honily myšlenky na to, jestli mě má něčím přetáhnou rovnou, nebo až po pracovní době.
„No tak dobrá,“ otočil se na mě. Najednou se choval jako mílius.  „Máte to mít. Tři týdny. Ale ani o den víc. Nebo si mě nežádejte.“
„Myslíte to vážně?“ podivila jsem se. Nechápala jsem, co se stalo, že tak zničehonic změnil názor. Kam se poděla jeho cholerická povaha?
„Ano, myslím to vážně,“ přitakal. Sedl si zpět ke stolu a dal se do papírovaní. „A koukejte už zmizet, než si to ještě rozmyslím.
„Tak děkuju,“ hlesla jsem a rychle se vytratila z kanceláře.

„Tak co jste řešili?“ ptala se mě zvědavě Bára, sotva jsem dorazila zpátky do laboratoře. „Šéf pěkně řádil, co? Bylo to slyšet až sem, jak na tebe ječí.“
„No, vzala jsem si dovolenou,“ oznámila jsem jí a začala se soukat do kabátu.
„Cože?“ podivila se má kolegyně a odložila chleba zabalený v ubrousku. „On ti to dovolil?“
„No, taky jsem tomu nejdřív nechtěla věřit,“ usmála jsem se a popadla z věšáku svoji narvanou kabelku. Vážně bych si v ní měla konečně udělat pořádek.
„A na jak dlouho?“ vložil se do naší konverzace Adam.
„Jen na tři týdny,“ odvětila jsem. V tu chvíli jsem si všimla, že se Adam tak zvláštně tváří. Nezdálo se, že by byl z mé nadcházející dovolené příliš nadšený. Ale možná jsem si jen něco namlouvala.
„Zajdu hned pro Káťu do školy,“ otočila jsem se vzápětí na Báru, abych přerušila ticho.
„To udělej,“ usmála se a pustila se znovu do jídla. „Bude nadšená, až tě uvidí.
„Tak já letím, papa,“ rozloučila jsem se. „A buďte tady hodní.
„Ahoj,“ odpověděli Bára a Adam jednohlasně.

Káťa na mě nevěřícně koukala, když jsem jí přišla před jedenáctou dopoledne vyzvednout. Tvářila se, jako kdyby se právě probrala z nějakého snu a stále měla pocit, že spí. Samozřejmě jsem jí hned pověděla o tom, že mám dovolenou a že teď budeme tři týdny jen spolu. Konečně! Po takové době…
„Vážně odjedeme pryč? Jen my dvě?“ zajímala se Káťa cestou k autu.
„No, ještě s námi pojede babička,“ dodala jsem.
„To je super!“ vykřikla nadšeně má dcerka a objala mě.
Když jsme nastupovaly do auto, všimla jsem si, že opodál stojí Ten muž. Opět měl u krku upnutý černý rolák a blond vlasy mu poletovaly kolem hlavy. Ale tentokrát na něm bylo něco jinak. Jeho výraz se radikálně změnil. Usmíval se na mě a mně to konečně docvaklo. Pochopila jsem, že se objevoval proto, aby mě varoval. Celou tu dobu se mi snažil říct, abych byla více se svojí rodinou.
Podívala jsem se na něj znovu. Opětovala jsem jeho úsměv a nastoupila do auta. Když jsem zvedla oči jeho směrem, už byl pryč. Zase zmizel stejně tak rychle, jak se objevil. Toho dne jsem ho ale viděla naposledy.

Když jsme přišli domů, všechno jsme si s mámou vyříkaly. Nejdříve hrála uraženou a nechtěla nic slyšet, ale nakonec ji ta hra na uraženou přešla.
Zítra odjíždíme na tři týdny do švýcarských Alp. Pěkně daleko od civilizace. Přesně tak, jak jsme to plánovaly, ale pořád na to nebyl čas. Konečně budu jako pořádná máma. Budu trávit volno se svou dcerou, a ne zavřená v pracovně.

Volný večer jsme s mámou využily k tomu, abychom se podívaly na film, který jsme už dlouho plánovaly. Ve chvíli, kdy se celý děj začal vyhrocovat, ozval se zvonek u dveří.
„To se mi snad jenom zdá,“ rozčílila se máma a podívala se na hodiny na stěně. „Copak normální lidi chodí na návštěvu ve tři čtvrtě na jedenáct?“
„Klid, mami,“ řekla jsem na to. „Já tam zajdu.“ Vstala jsem a došla ke dveřím. Podívala jsem se kukátkem do chodby a uviděla… Karla.
Otevřela jsem dveře. Aniž bych se namáhala ho pozdravit, vyjekla jsem na něj: „Co tady chceš? Víš vůbec, kolik je hodin?“
„Promiň, já­…,“ začal se omlouvat. „Nechci tě rušit. Přišel jsem se jen omluvit. Choval jsem se k tobě jako idiot a mrzí mě to.“
„Ještě něco?“ otázala jsem se ho odměřeným hlasem. Vypadal docela překvapeně. Ale snad nečekal, že budu skákat radostí z toho, že dostal rozum.
„Ne, to je všechno,“ odvětil. „Víš, já… Myslíš, že mi můžeš odpustit?“
Chvíli jsem přemýšlela, abych Karla trochu napnula. „Já myslím, že jo,“ kývla jsem hlavou. „Ale radši už jdi, než na tebe vlítne moje máma a dá ti kázání o nevhodnosti tvé pozdní návštěvy.“
„Vždyť jo, už jsem na odchodu,“ přikývl a otočil se ke schodům. Potom se na mě ještě jednou podíval a dodal: „Děkuju.“
Vrátila jsem se do obýváku.
„Kdo to byl?“ zajímala se máma.
„Ale, to byl jen Karel. Potřeboval něco kvůli práci,“ zalhala jsem. Matky přece nemusejí vědět všechno…
„A to s tím nemohl počkat do rána?“ podivila se máma. „To jsou ale způsoby.“

Kolem čtvrt na dvanáct naběhly závěrečné titulky. V tu chvíli se opět rozezněl zvonek. Máma rozčílením vyskočila za kanape a vykřikla: „Tedy já už toho mám dost, to ti lidé nemají slušného vychování? Ale já to tomu neřádovi spočítám!“
Slyšela jsem, jak se rozletěly dveře. Než se ten člověk na chodbě zmohl na slovo, máma začala s výkladem o narušování nočního klidu. Víte, s mojí mámou není dobré dostat se do křížku. Když se naštve, chová se jako nefalšovaná Sicilanka.
Když se trochu uklidnila a pustila ke slovu toho druhého, zaslechla jsem povědomý hlas. Chvíli jsem přemýšlela, odkud ho znám, a potom mi to konečně docvaklo – Adam.
Rychle jsem na sebe hodila župan a běžela do předsíně. Máma na mě koukala, jako kdybych se úplně zbláznila, ale v tu chvíli mi to bylo upřímně jedno.
„To je dobrý, mami,“ naléhala jsem na ni. „Já to vyřídím.“ Chvíli si mě měřila pohledem a potom dodala: „No dobře, nezapomeň potom zhasnout. Jdu spát, dobrou noc.“
„Dobrou,“ přitakala jsem.
Počkala jsem, dokud nebyla z doslechu.
„Co tady děláš?“ zeptala jsem se Adama. Nevím proč, ale byla jsem strašně ráda, že ho vidím.
„Přišel jsem se s tebou rozloučit,“ přiznal. „V práci k tomu tak nějak nebyla příležitost.“ I v tom šeru bylo poznat, že se ve tváři lehce začervenal.
„A proto jsi za mnou musel jezdit takhle v noci přes půl Prahy?“ zasmála jsem se. Z chodby trochu zafoukal studený noční vzduch, jak se větralo, a tak jsem si župan přitáhla víc ke krku.
„No, jo,“ zadíval se mi Adam do očí. Srdce se mi rozbušilo. „Budeš mi chybět.“
„Vážně?“ věnovala jsem mu okouzlující úsměv. Nebo tedy lépe řečeno, úsměv, který jsem já sama za okouzlující považovala.
Najednou jsem měla pocit, že mi v břiše poletuje hejno motýlků.
„Vážně,“ přikývl. „Tak nějak jsem o tom večer přemýšlel a pak jsem si uvědomil, že k tobě cítím něco víc, než jsem si myslel.“
Můj tep dosáhl svého vrcholu. V tu chvíli jsem ztratila rozum a vrhla se Adamovi kolem krku. Samozřejmě něco takového nečekal, takže jsem ho tou svojí smrští emocí málem porazila. Podívala jsem se mu do očí a řekla: „Já tě taky miluju.“ Možná jsem to vzala docela zhurta.
„To jako fakt?“ podivil se Adam. Zdálo se, že ho moje reakce trochu zaskočila. Místo odpovědi jsem ho něžně políbila.
„Teda že se něco takovýho stane, to by mě nenapadlo ani ve snu,“ podotkl Adam a zadíval se na mě svýma modrozelenýma očima.
„Mě taky ne,“ přikývla jsem a vlepila mi další pusu. „Ale asi už bys měl jít, nebo se moje máma vrátí a oba nás přerazí. Když už jsi na mě dokázal čekat takovou dobu, tak už ti ty tři týdny utečou jako voda.!
„No dobře,“ vzdychl Adam a neochotně mě pustil z objetí. „Můžu ti alespoň volat?“
„Musíš!“ mrkla jsem na něj a nechala ho odejít do ulic noční Prahy…

Člověk si nevybírá, do koho se zamiluje. Pravou lásku potkáme jen párkrát za život. Zpravidla přichází ve chvíli, kdy to vůbec nečekáme. A většinou ji potkáme na místě, kde nám to připadá nejméně pravděpodobné. Právě v tom tkví její kouzlo.

A co já a pravá láska, ptáte se? Ta si mě právě teď našla…

Žádné komentáře:

Okomentovat