Výhra osudové lásky

Petra Nachtmanová podruhé!

Tentokrát se dozvíme něco o tom, jak dámy dokážou v potu tváře bojovat za své sny, a taky možná trochu o přísně střežených pokladech…

Svobodná holka je vděčná za každou práci s dlouhodobější trvanlivostí. I já. Vzali mě do jednoho menšího supermarketu v našem městečku a uzavřeli smlouvu na dobu hodně nekonečnou – možná až do smrti.

Denně mi kolem pokladny a regálů se zbožím prošlo hned několik pěkných kluků a mužů v nejlepších letech. Bohužel, ne každý zrovna měl náladu na seznamování, když sháněl kus šunky, teplé housky, lahve s alkoholem nebo pořádně velkou čokoládu na zklidnění nervů (tedy, spíš žádný).

Zamilovanost však na sebe nedala dlouho čekat. Pravidelně k nám jezdil svalnatec Tom Šeďa, kterého jsem nechtěla ulovit pouze sama, ale také moje dvě kolegyňky.

„Martino, to není fér! Máš výhodu, protože jsi o pět let mladší než já,“ povzdechla si mi třicetiletá Karolína, když jsem se zmínila, že o krásné muže se musí bojovat za všech podmínek.

„Nejlepší bude, když si o Toma férově zasoutěžíme. Ostatní dvě poražené zájemkyně nebudou výherkyni ani trochu překážet, závidět a tak dále,“ vznesla nápad miloučká Miriam, která byla o rok mladší než já, jenže stále ve stavu manželském – prý zcela omylem už pět let.

 

Všechny tři jsme projevily obrovský zájem o získání Šeďanova srdce a po celodenním štěbetání (s nutnými přestávkami na pracovní povinnosti) jsme dohodly následující postup:

Nejprve Miriam, poté Karolína a nakonec já vymyslíme místo setkání, kam Toma pozveme a kde se mu budeme hóóóódně věnovat. Během tří schůzek snadno poznáme, která z nás u Toma nejvíc zabodovala, čímž bude výhra osudové lásky zcela potvrzena.

 

Tom Šeďa k nám jezdil velice pravidelně. Denně dovážel čerstvé pečivo, obden mléčné výrobky a občas zajistil dodávky cukrovinek, nápojů nebo úklidových prostředků. Byl to pracant.

„Miluju cvrkot a pohyb. Nevydržím jen tak stát, když zrovna nemám únavový syndrom,“ chechtal se na plný pecky a odhaloval bělostné zuby. Někdy jsem si říkala, že si je musí leštit pořádně bílou hmotou, protože mně se po velkém úsilí podařilo docílit maximálně žlutobílého odstínu.

Výhra Toma jako osudové lásky s sebou nesla samá pozitiva – byl hezký, slušný, pozorný, pracovitý a podle všech dostupných informací i s vlastním bytem a autem. Bez debat ideální partie.

 

„Už jede,“ vypískla Miri a rychle zaplula do chodby, kde jsme už byly seřazené jako vězeňkyně na kus žvance.

„Dobrý ránko, dámy. Koukám, že dneska jste na mě v přesile, ale hlavně, že se usmíváte a dobrá nálada z vás srší i na dálku.“

„Ahoj, Tome!“ hlesly jsme sborově a okukovaly jeho špinavě blonďatou hlavu, modré oči a nohy zahalené do khaki kalhot. Nic víc nebylo vidět, protože nám nesl dovnitř bedýnky narvané koblihami, loupáky, plněnými šátečky a jinými druhy sladkého pečiva.

„Co potřebujete? Minule něco chybělo a dneska si to chcete přepočítat, že jo?“ zeptal se, když odložil zboží na určené místo a vracel se do auta pro další várku – tentokrát slanou.

„Nééé. Chtěla bych tě někam pozvat. Neboj, dorazíme všechny tři, aby ses necítil utiskovaný pod vlivem jedný drzý holky a tak podobně,“ zamrkala Miriam a čekala na reakci. Tom se nevyjadřoval, protože po vyřčené prosbě se spustila lavina nabídek ke schůzce.

„Já taky, Tome,“ přidala se Karolína.

„Mám taky zájem o setkání. Ehmmm, za doprovodu zde přítomných krásek,“ zareagovala jsem konečně sama a doufala, že poslední dostane šanci jako první. Tom Šeďa si nás prohlížel od hlavy až k patě. Dosud se nevyjádřil. Vždycky reagoval svižně a dokonce humorně, ale teď se nejspíš lekl přesilovky a veselost mu vypadla kamsi do duchovního světa, kde nejspíše momentálně brouzdal a hledal cestu ven.

„Máš suprový svaly na rukou. Je vidět, že makáš... Bedýnky jsou dobrý činky, co?“

„Jasně, ale pořádný posilování nesmí chybět. Hodně posiluju s Rohlíkem a Tatarkou.“

„Fakt? Skvělý! Jenže, abych pravdu řekla, já radši posiluju se smažákem s tatarkou. Rohlík se mi hodí spíš na posilování s marmeládou, šunkou, sýrem nebo paštikou,“ usmála se Karolína a několikrát mlaskla neodolatelnou chuti na něco z vyjmenovaného.

„Jééé, tak to já posiluju mnohem zdravěji – s miskou plnou cereálií. A co ty, Martinko?“ zeptala se mne Miriam, abych náhodou nezůstala pozadu v odhalování svého tajemství.

„Ehmmm,“ odkašlala jsem si a přemýšlela o další řeči, abych zachránila naší pověst. Nechtěla jsem dělat chytrou, ale zrovna před pár měsíci se mi tato jména vryla do paměti díky kamarádce redaktorce, která šílela z psaní článků na jedno téma na padesát způsobů. „No, prostě se nechceme přiznat, že posilovna s kulturistou Peterem Tatarkou a s několikanásobným mistrem ČR v ragby Janem Rohlíkem pro nás znamená měsíční pracovní neschopenku, protože se ani neodplazíme od jedný pokladny k druhý. Jsou na nás dost velký sousto.“

„Myslíte? Uznávám, slavnější jména člověka dokážou vystresovat. A co kdybych vás vytrénoval sám? Za ty roky praxe se nemusíte bát. Začátky jsou vždycky těžký, ale chytneme je pozvolna a do pokročilejší fáze se dostaneme na základě vašich schopností a přizpůsobování se stále náročnějším tréninkům.“

„To jsme jako zvaný do posilovacího ráje?“ zašklebila se Karolína.

„Jasně, kočky. Mám skvělý nápad. Díky za vaše pozvání, rád přijímám všechna tři. Nejdřív vás ale pozvu já – do mýho oblíbenýho fitka. Tam si dáme do těla!“

Poslušně jsme přikývly a hned po směně vyletěly do města hledat nové sportovní oblečení a boty. Nemohly jsme přece svou kořist lákat na vytahané tepláky a lehce propotitelná trička...

 

***

„Naše fitko Dělo, protáhne ti tělo!“

Dělové heslo bylo uvedeno snad na každé stěně chodby, šaten i samotného posilovacího prostoru. Náš milovaný Šeďa vypadal jako při setkání se třemi kouzelnými vílami, které si předcházel samými úsměvy, vtípky a povzbudivými gesty. Bylo vidět, že se pohybuje v domácím prostředí, i když nás ujistil, že mu tady nic neříká pane.

Cvičební záhul začal zahřívací desetiminutovkou – přeskoky přes švihadlo. Následovalo rozdělení míst k sezení u velkých posilovacích strojů. Konaly se pravidelné obměny, tudíž si každá z nás si protáhla snad každý vnitřní i vnější sval. Velkou nevýhodou se stalo, že jsme sotva popadaly dech a nemohly se s Tomem Šeďou pustit do pořádného rozhovoru. Uvažovala jsem o pozvání na nějaký energetický drink, aby se mohlo jít jinou cestou než sportovní... Jenže mi snad posiloval i jazyk a divně brněl.

Co na to říct? Přežily jsme. Dosud jsme nedokázaly odhadnout, jestli úplně ve zdraví, ale hlavně nedošlo k žádný trapný situaci.

Po skončení dvouhodinového zácviku jsme se všechny tři velice pomalým krokem posunovaly do šaten.

Ihned mi bylo jasné, že zítra bude hůř a pozítří ještě mizerněji.

„Hodila by se jim změna hesla: Naše fitko Dělo, oddělá ti tělo!“

„Hmmm, Tom nám dal zabrat, ale nevzdám se ho. Klidně absolvuju dalších sto hodin na rotopedu, běžícím pásu a vibrační mašině.“

Karolína si začala prozpěvovat a otírala si krk malým ručníkem. Raději jsem se k jejímu nadšení do dalších bojů nevyjadřovala a soustředila se na Miriam. Před chvílí sotva popadala dech a červeň se jí vyrojila na všech částech těla. Nyní měla naopak nezdravě bílou až zelenkavou barvu.

„Je ti špatně, Miri?“ zeptala jsem se starostlivě.

„Strašně! Asi půjdu zvracet.“

„Ses před tím naládovala žrádlem, co?“

Zavrtěla zamítavě hlavou. Slzy jí pokryly tváře a začala děsně brečet.

„Neblbni! Vtrhni na záchod. Strč prst skrz krk a je vystaráno...“

„Tohle se nevyřeší tak snadno...“

„Ale ale, nedramatizuj to, jo? Dojdi si na záchod, dej si sprchu a zase se s vervou popereš o osudovou lásku.“

„Nepoperu!“ vzlykala a pak to z ní vypadlo. „Jsem těhotná!“

„Cože? S Tomem?“ vykřikly jsme obě a vyjeveně zíraly na Miriam. Vyděšeně si nás prohlížela.

„Ne, proč s Tomem? Jak bych to asi stihla? S manželem Jardou. A já se tolik chtěla rozvádět, jenže to už nejde...“

„Ale jo, jde, pokud budeš hodně chtít.“

„Nebudu. Neokradu dítě o tátu!“

S Karolínou jsme se posadily vedle Miriam. Každá ji objala z jedné strany kolem ramen a chvilku jsme si společně zavzlykaly – štěstím, zdravou závistí a já také úlevou – lov na Toma měl o jednu konkurentku míň. Prostě jsem chtěla vyhrát...

 

***

Další týdny plynuly ve znamení potu a vylepšování kondice. Karolína a já jsme se snažily pozvat Toma někam jinam než do posilovny, ale on nás jednoduše vždycky nějak přesvědčil, že Dělo je pro nás tři tím nejlepším zážitkem na světě...

„Pomalu začínám té naší Miriam závidět. Sice kecala, že už vlastního muže nechce, a vymýšlela si cosi o oddělených ložnicích, ale nakonec může být za svou výhru vděčná...,“ vzdychala stále častěji Karolína. Přikyvovala jsem a myslela si, že vydržím až do konce boje! U Karolíny jsem jistotu „chtění“ našeho společného idolu trošku ztrácela, protože se z pravidelných tréninků pomalu začínala vykrucovat.

A jednoho dne mi najednou s úsměvem na rtech řekla: „Vyhrála jsi!“

„Co jsem vyhrála?“ ptala jsem se nechápavě, i když jsem tušila velkou výhru.

„Neptej se co, ale koho!“

„Toma?“

„Jo. Nechám ti ho, už mě začal nudit. Vlastně fitka nesnáším. Mám radši večírky, kde si člověk zvyšuje sebevědomí alkoholem a potí se při nevázaném sexu od noci do rána. Další kruhový i obdélníkový tréninky by mě totálně zbavil poslední ženskosti.“

„Fajn. Díky.“

„Neděkuj. Nemáš za co... za koho.“

Karolína měla pravdu. Sice jsem naše dívčí utkání vyhrála, ale u Toma jsem zabodovala, jenom když jsem si přihodila o něco těžší závaží na zdvihání. Vydržela jsem další dva týdny. Potom jsem k němu vlítla do šatny. Na řadu přijde pořádná změna, i kdybych se musela prát nebo ho praštit posilovačem mozku!

Zrovna se jenom ve slipech prohlížel v zrcadle po všech stránkách. Vypadal, že se chystá na mistrovství kulturistů, jak napínal svaly. Vypadal směšně a zároveň neodolatelně. Vylekala jsem ho. Otočil se ke mně čelem. Bleskově jsem si ho prohlédla od horní poloviny těla až po zlehka schované intimní partie. Zbytek už jsem znala zpaměti. Hmmm mmm mmm... Musí být můj!

„Zvu tě na mejdan. Na pravý čarodějnický. A nemůžeš odmítnout!“

„Martinko, ale...“

„Žádný přemlouvání a pochybování. V sobotu nastartuješ svoje nóbl auto, vyzvedneš mě před domem a vyrazíme do chalupy ukryté v hlubokých lesích. Tam sídlí hned několik čarodějnic první kategorie a neboj, možná se najde i nějaký mág!“

Riskovala jsem svými příkazy. Kupodivu ale neprotestoval a druhou květnovou sobotu jsme si společně vyrazili na chajdu Mariany Bublaniny, kde se každoročně konal velký čarodějnický slet všech opuštěných košťat, košťátek, vymetaček a zametaček.

Pochopitelně nechyběli ani nějací zástupci mužské části populace. Původní tradice mít jenom dámský slet se změnila hned ve druhém ročníku. A až v květnu se čarodějnický slet konal z několika důvodů. Jedním byl fakt, že 30. dubna se těžko sháněly různé čarodějnické masky, kostýmy a pomůcky. Stačilo se však přehoupnout do května a všechno se jen tak bez zájmu povalovalo u vyhaslých ohnišť, popravišť a domácích krbů.

Magii čarodějné noci mi pomohlo vylepšit hned několik přítomných kamarádek, které už věděly cosi o mém snažení dostat se s Tomem Šeďou dál než za sedadlo rotopedu. Opíjely ho. Dráždily. Omamovaly koktejly lásky v můj prospěch.

Najednou jsme se konečně ocitli sami. Mariana mi vyhradila svou vlastní chalupářskou ložnici, abych nemusela uléhat na mokrý trávník a zmítat se v křeči v májovém deštíku.

V pokoji jsem neváhala ani vteřinu. Vmžiku byl úplně nahý. Na rozdíl ode mne, protože Tom se nijak nesnažil mi pomáhat. Asi čekal na striptýzek...

„Pojď blíž! Osedlám si tvýho šeďáka,“ oznámila jsem mu s podnapilým nadšením a mířila čarodějnickou hůlkou přesně do středu Šeďanova ráje. Raději jsem se blížila já k němu. Trochu jsem zabořila hůlku do jeho kůže mezi stehny.

„Nééé, neblbni,“ zahučel ustrašeně.

„Chichi chi chi chiii,“ smála jsem se a znovu se hůlkou bořila do jeho citlivého území.

Zákeřně uskočil vzad a moje kouzelná pomocnice dopadla k zemi.

„Dávej pozor, abys mu neublížila.“

„Copak? Máš ho snad umělýho?“

„Zatím ne, ale byl bych nerad.“

„Neboj, neukousnu ti ho!“

Nevěřil mi...

Neodpovídal a skrýval si ho rukama. Nahý mi připomínal antického boha, ale nevím jakého. Velkého, ale nedotknutelného. Zase couvl zpátky a podle všeho měl v plánu projít zdí. Jenže ho přece nenechám upláchnout do nitra šedivých tvárnic a hodně starých prken!

Sebrala jsem hůlku, odhodila z hlavy svůj čarodějnický klobouk a přiblížila se k němu. Opřel se o stěnu. Chtěla jsem se k němu přitulit, ale zákeřně se sehnul a utíkal ode mě pryč. Kdybych mu nechala aspoň slipy, mohla jsem ho za něco přitáhnout. Naštěstí si brzy uvědomil, že bez oblečení nemůže vylézt ze dveří, takže se se zděšením v očích vrátil a stoupl si za postel.

Usmála jsem se.

„Tomíku, neboj se. Neudělám tomu tvýmu ztopořenýmu frajírkovi nic zlýho.“

Stále mi nevěřil a mačkal si ten svůj poklad pod rukama, abych mu ho náhodou nevyrvala z truhly a nepředhodila ho čarodějnické seanci k dalšímu zpracování.

Došla mi trpělivost. Skočila jsem na něho z boku a šťouchla ho hůlkou. Padl obličejem do polštářů. Za chvíli děsně ječel.

„Jaúúú, jaúúú zlomilas mi ho! Zlomila!!!“

„Ukaž, podívám se,“ nabídla jsem své služby. Sotva se otočil na záda, mohla jsem zřetelně vidět, že k žádnýmu vážnýmu poškození nedošlo. Nejspíš ho holky opily až moc! Tohle hraničilo s fantazií prvního stupně. Chtěla se konečně vrhnout na perfektní prozkoumání jeho těla a začala se před ním svůdně kroutit.

Konečně! Na chvíli pustil svého miláčka šeďáčka ze sevření. Brala jsem to jako znamení.

„Ty mi ho nebudeš mordovat!“ zařval a pustil se do útoku. Nejdřív po mně metal všechny polštářky z postele, poté vyházel celý košík umělého ovoce. Jenže pak se chystal uchopit hrací skříňku z toaletního stolku.

Tohle už nebyla žádná hra, klidně mi mohl ublížit...

„Víš, co? Narvi si svý nádobíčko zase pěkně do slipů, kalhot a sportovního oblečení. Nemíním dobývat tu tvojí strážnou věž přes všechna možná nebezpečí. Nejsem žádnej rytíř v brnění! Asi jsi na chlapy, mohls aspoň kváknout...“

„Martinko, ale...“

„Ne! Do posilovny už mě nedostaneš!“

Chvatně jsem se oblékla a zabouchla za sebou dveře. Nevím, co tam prováděl. Jen jsem si všimla, že asi po hodině se začal zcela „nenápadně“ proplétat mezi ostatními účastníky večírku a „tajně“ zmizel bez rozloučení.

Tom Šeďa nebyl na ženský ani na chlapy. Neukrýval se v něm ani žádný pedofil. Měl rád jenom sebe – od hlavy až po paty.

Ano, o hodně důkladněji jsme se seznámili až na tom čarodějnickém večírku. Výhra osudové lásky se sice rychle rozplynula, ale není všem dnům konec...