Sourozenecká láska
Co všechno je zamilovaný pan Šeďa ochoten podstoupit pro svou vyvolenou? Tak třeba i přestat být člověkem… Povypráví nám o tom Vendula Kreplová
Skříp!
Vrz! Vrz! Skříp!
Krasavec s neuvěřitelně modrýma
očima se ke mně naklání, plné rty tiše vyslovují mé jméno: „Kláro.“ Natáhnu k němu ruce v němém gestu pozvání.
Pokud všechno vyjde, tak jak má, za čtyřicet vteřin bych z něj mohla začít
strhávat oblečení.
Na
druhou stranu, napadne mě, proč vlastně čekat tak dlouho?
Udělám nedočkavě další krůček
k němu. Už jen kousek…
Skříp!
Konečně si uvědomím pronikavý zvuk,
který se mi zarývá do mozku s ohleduplností řeznického nože. Slastná iluze
rázem pomine, když otevřu rozespale oči. Skrz okno se do ložnice derou jasné
sluneční paprsky, ty mě ale z mého příjemného snu nevytrhly. Viníka
v tomto případě musíme hledat někde jinde.
Naštěstí nemusím být žádný Sherlock
Holmes, abych dokázala odhalit pravdu v řádu vteřin.
Skříp!
Vrz! Ozve se znovu a moje již tak
dosti pokoušená trpělivost praskne jako přespříliš napínaný špagát.
„Gabrieli!“ zaječím na plné kolo.
***
Navzdory svému jménu můj bratr se svými
předčasně prořídlými vlasy, silnými brýlemi a výškou stěží metr šedesát
rozhodně nevypadá jako anděl. Za to, jak týrá své nebohé housle, by ho do nebe
nevzali ani náhodou.
Zahalena jen do lehkého župánku, vejdu
do kuchyně. Podlaha je studená, ale já si toho nevšímám – na to jsem příliš
rozpálená hněvem.
„Řekni mi,“ promluvím rozladěně,
„pokoušíš se mě snad zabít? Jestli ano, myslím, že jsou tu i lepší způsoby než
vyluzovat takovéto pekelné skřeky.“
Gabriel se místo odpovědi na mě pouze
útrpně usměje.
„A vůbec, proč zkoušíš hrát na housle?
Nedohodli jsme se snad, že co se týče hudebního sluchu, tak tě předčí i mrtvá
lasička?“
„Ty ses dohodla,“ promluví konečně můj
milovaný bráška. „Já jsem na to neřekl nic.“
„To proto, že ses bál, že kdybys
otevřel ústa, zdrhla by ti i ta jediná zbývající mozková buňka.“
„Nech mě být, Kláro!“ Gabriel se
defenzivně vztyčí, housle pro tuto chvíli zapomenuté. „Copak nevidíš, že trpím?“
Vyrazím ze sebe krátký nevěřícný smích.
„Ty že trpíš? Mám ti snad připomenout, že jsem to já, koho jsi probudil
v zatracených sedm hodin ráno svým vrzáním? A o víkendu?“ Klesnu vyčerpaně
na židli a zabořím obličej do dlaní.
Koutkem oka vnímám, jak Gabriel usedá
vedle mě. „Myslím to vážně,“ promluví tiše po chvíli váhavého mlčení. „Kláro…
musím ti něco říct. Já… já jsem se zamiloval.“
Okamžitě zvednu hlavu a zůstanu na něj
zírat s pootevřenou pusou, dobře si vědoma toho, jak hloupě to vypadá,
ale příliš rozespalá a překvapená, než aby mi na tom momentálně záleželo.
„Takže… co na to říkáš?“ zeptá se
opatrně Gabriel, když delší dobu jen mlčím a užasle na něj civím.
Pomyslná kolečka se mi v mozku
zběsile otáčejí, ale nejsem schopná složit jakoukoliv souvislou myšlenku.
„Potřebuju kafe.“ Vypravím ze sebe
nakonec.
***
Zasmušile hledím do šálku kávy. Ruch
provozu restaurace a hovoru hostů mě bodají do rozbolavělé hlavy.
Tohle
místo je moc nóbl, pomyslím si a
potlačím zívnutí.
Znovu v duchu prokleju svého bratra,
když zachytím pohled ženy sedící u nedalekého stolku. Tváří se pohrdavě. Odolám
pokušení vypláznout na ni jazyk a odvrátím zrak. Není se čemu divit. Do tohohle
podniku se hodím ještě méně než Leoš Mareš na schůzku odpůrců nošení kožichů.
Nikdy bych se sem nevydala, kdyby mě
Gabriel úpěnlivě nežádal, abych to pro něj udělala.
„A to jako proč?“ vyštěkla jsem na něj,
zatímco jsem se opírala o kuchyňskou linku a pojídala croissant.
Gabrielovi se do vodnatých očí vloudil
značně připitomělý výraz. „Bude tam ona,“ pronesl zasněně.
Z „ona“ se vyklubala Eliška Zapletalová. Při vyslechnutí tohoto jména
jsem mohla jen obrátit oči v sloup. Mladou slečnu Elišku jsem nikdy
nepotkala, ale jejího otce, váženého pana Jiřího Zapletala, znal v našem
malém městečku každý. Pracoval na ministerstvu, měl peněz jako želez… a jeho
nejmladší dcerunka byla zcela mimo Gabrielův dosah. Děvče jako ona se
pravděpodobně pohybovalo na večírcích smetánky už od chvilky, kdy se naučilo
chodit. Velice bych se divila, kdyby se kolem ní netočili samí vrcholoví
sportovci, herci, krasavci a všichni možní –ci. Někdo jako můj bratr neměl
žádnou šanci. To všechno jsem Gabrielovi neváhala sdělit, ale vypadal, že by jím
nepohnul ani buldozer.
„Pravá láska vše přemůže,“ zašeptal a
zcela ignoroval mé námitky.
Proto nyní sedím v nejdražší
restauraci ve městě a chystám se špehovat bratrovu vyvolenou, která sem údajně
plánuje dneska zajít. Nevím, jak se to Gabriel dozvěděl, a ani to nechci vědět.
Některé věci by raději měly zůstat zahaleny rouškou tajemství.
Pravdivost Gabrielových slov se prokáže
zhruba o dvacet minut později, když se otevřou dveře a Eliška vkráčí dovnitř,
následována zhruba stejně starou dívkou. Podle bratrova popisu ji poznám
okamžitě.
Dvojice si vybere místa poblíž mého.
Naštěstí ke mně nesedí otočeny obličeji, takže je mohu nerušeně sledovat.
Nenápadně se zavrtím na židli.
Něčemu se hlasitě smějí. Když před nimi
přistanou dva zákusky, umlknou a dychtivě se do nich pustí. Začnu netrpělivě
podupávat nohou. Tato akce mi zabrala už víc času, než jsem předpokládala, a
stejně jsem se zatím nic zajímavého nedozvěděla.
„Povídej! Je někdo na obzoru?“ vyhrkne
druhá dívka, když konečně obě dojedí. Ve svém vzrušení zvýší hlas, takže je ji dobře
slyšet.
„Pssst!“ tiší ji Eliška a potřásá
hlavou. Při tom pohybu se jí okolo štíhlých ramen rozletí dlouhé blonďaté
vlasy. „Mluv trochu potichu!“ Její kamarádka má dostatek slušnosti se zatvářit
zahanbeně.
Nakloní se k sobě a začnou si cosi
špitat. Napínám usilovně uši, ale nedokážu rozeznat, co si povídají. To je k ničemu, zazoufám a
rozhlédnu se kolem. Když si pozorně prohlédnu prostor okolo sebe, v hlavě
mi zabliká pomyslná žárovička.
Mám
to! Zajásám v duchu. Dívky
sedí hned u přepážky, která místnost rozděluje na dvě části. Kdybych se
dokázala dostat za ni, ke stolu sousedícímu s jejich, neuteklo by mi
jediné slovo.
Položím vedle prázdného šálku peníze a
začnu realizovat svůj plán. Štěstí mi přeje – zatímco tu posedávám, se
restaurace stihla skoro úplně vyprázdnit. Stáhnu si kapuci mikiny co nejvíce do
čela, počkám, až se číšník otočí zády ke mně, pomalu se skloním a pak se
jediným plynulým pohybem vrhnu pod stůl.
Tiše zakleju, když prudce dopadnu na
podlahu. Zdá se ale, že můj manévr vyšel. Nikdo se nepřiřítil a nevytáhl mě
ven. Potlačím zachichotání při představě, jak by podobná scéna musela nutně
působit.
Krčím se na zemi a zeširoka se šklebím,
zatímco naslouchám rozhovoru Elišky a její kamarádky.
„Zatím nikdo zajímavý, Beáto,“ odpovídá
právě Eliška.
„Doopravdy?“ vydechne zklamaně
jmenovaná. Skoro si dovedu představit, jak zklamaně špulí růžově namalované
rty. „To nemůžeš myslet vážně!“
Z tónu Eliščina hlasu vycítím, že
se kaboní. „Obyčejní mužští jsou nudní,“ prohlásí rádoby světácky.
Obrátím oči v sloup a krátce
zauvažuji nad tím, jestli jsem někdy byla také takhle pubertálně… blonďatá.
„A koho by sis představovala?“ zeptá se
Beáta. Nera da to přiznávám, ale
rovněž mě zajímá, s čím se Eliška vytasí. Napadne mě princ anebo
přinejmenším vévoda. Eliščina představivost se nicméně ukáže být mnohem
divočejší.
„Upíra!“ odvětí rázně a má čelist v
tu chvíli bez nadsázky podnikne pád střelmý k podlaze.
***
„Ta holka je úplně vymaštěná,“ stěžuji
si a zuřivě pochoduji podél gauče, na kterém trůní můj bratr a tiše mě sleduje.
„Má místo mozku z naivních upířích románů kostku!“
Gabriel stále zarytě mlčí a já se
zarazím v neblahé předtuše, že se ho zmocnila jedna z nevrlých nálad,
kterým čas od času propadá. Mimoděk očima zabloudím k houslím povalujícím
se na stole vedle vázy s uschlými květinami. V zájmu onoho nebohého
hudebního nástroje doufám, že se mýlím. Další ranní symfonii by již nemusel
přežít v jednom kuse.
„Určitě to nebylo tak hrozné,“ promluví
konečně Gabriel.
Suše se zasměji. „Tys tam nebyl.
Myslela jsem, že to můj mozek vzdá, zamává bílou vlaječkou a odporoučí se, když
tvoje vyvolená bez přestání mlela pantem o nejrůznějších typech upírů. Jsi si
jistý, že by sis nemohl najít nějakou jinou, pokud možno normálnější?“ poslední
větu pronesu o něco jemnějším tónem.
Bratr na okamžik zaváhá, ale pak zavrtí
hlavou. „Já ji vážně miluju. My dva patříme k sobě.“
Moje trpělivost rázem praskne jako
příliš nafouknutý balonek. „Fajn! Ale pokud se nepotuluješ po nocích, nesaješ
lidem krev a tvůj nejlepší kamarád se nejmenuje Renfield, můžeš to rovnou
vzdát!“ vyštěknu. „Naneštěstí pro tebe to vypadá, že žádný obyčejný člověk jako
Gabriel Šeďa si u ní ani neškrtne!“
V nastalém tichu Gabrielovo sykavé
nadechnutí zazní jako výstřel z děla. Tvář se mu rozzáří jako vánoční
stromeček a vypadá to, že přemáhá pokušení začít radostně poskakovat okolo.
„Ne, ne!“ zvednu ruce. „Ať je to
cokoliv, nechci s tím mít nic společného, to ti říkám hned teď!“
„Řeklas, že žádný obyčejný člověk jako
já u Elišky nemá šanci,“ bratr ignoruje mé protesty a uvažuje tak usilovně, že
se začínám obávat, aby mu neprasklo pérko v hlavě.
Není to otázka, ale přesto němě
přikývnu, i proti své vůli zvědavá, co z něj vypadne.
Gabriel se vztyčí z gauče a
zahledí se mi přímo do očí, na rtech vítězoslavný úsměv a bradu hrdě
vystrčenou.
„A co kdyby se ze mě stal upír Gabriel
Grey?“
***
„Tohle je definitivně špatný nápad.“
„Vždyť jsi s ním přišla ty.“
„O to hůř.“
Potemnělá ulička okolo nás je prázdná a
společnost nám dělají jen mlčenlivé vysoké domy. Za jedním z nich se
schováváme a pozorujeme dveře, do nichž Eliška před více než hodinou vešla.
„Nevrť se pořád,“ napomene mě Gabriel,
když si posunu dlouhou blonďatou paruku a nechtěně do něj při tom pohybu
šťouchnu loktem.
„Nemůžu za to, že to svědí,“ odvětím
rozhořčeně. „Měli jsme raději poslat ten inzerát a bylo by to. Osamělý upír
hledá citlivou a chápavou -náctiletou dívku, která trpí syndromem Belly
Swannové,“ zarecituji posměšně. „Za něj bychom alespoň neutratili tolik peněz,“
přejedu chmurně pohledem bratrovy zbrusu nové boty, dlouhý kožený kabát a rudé
kontaktní čočky, které nahradily jeho obvyklé tlusté brýle.
Gabriel neodpoví, místo toho se náhle
napřímí a varovně mi zasyčí do ucha, abych zmlkla.
Poslechnu, protože mi neujde, že se
konečně děje to, kvůli čemu tady tvrdneme a mrzneme. Dveře se otevírají a
Eliška vychází. Slyšíme veselé hlasy, jak se ještě loučí s kamarádkou a
poté konečně zůstane sama.
Nasadím si kapuci, počkám, dokud Eliška
neudělá pár kroků směrem k nám, a následně za Gabrielova tichého povzbuzování
vyrazím vpřed.
Několika rychlými kroky překonám
vzdálenost, která mě od Elišky dělí, uchopím její zápěstí a silně ji přitisknu
ke zdi. Dívka úlekem vykřikne.
„Zmlkni a naval prachy!“ zasyčím na ni,
držíc se scénáře, který jsme s Gabrielem společně pracně vytvořili.
„Já nic nemám,“ zaprotestuje Eliška.
„Nechte mě být, prosím,“ zanaříká a hlas jí stoupne do hysterické výšiny.
Znechuceně se zašklebím a rozhodnu se, že této show raději učiním přítrž dřív,
než všechny diváky omrzí.
„Nelži!“ Pro zdůraznění svých slov
ještě pevněji sevřu její útlé ruce. Zhluboka se nadechnu a napočítám do pěti,
než vykřiknu dostatečně nahlas, aby mě bylo slyšet i za rohem: „Jestli budeš
lhát, tak tě zabiju!“
Když se Eliška zahledí přes mé rameno a
oči se jí údivem rozšíří, pochopím, že Gabriel zaslechl a rozpoznal naše předem
domluvené heslo a nyní se k nám žene jako splašený, aby svou lásku
zachránil před strašlivým osudem.
Připravím se na nevyhnutelný náraz a
dokonce se i zvládnu zatvářit překvapeně a vyděšeně, když mě Gabriel prudce
uchopí a mrští mnou na zem. Bolestivě dopadnu na tvrdou dlažbu a stisknu zuby. Tohle tě bude stát minimálně pozvání na
pizzu, pomyslím si zlomyslně.
Velice pomalu se postavím a musím si
skousnout rty, abych se nahlas nerozesmála, když spatřím Elišku vyděšeně se
krčící za mým bratrem, který na mě upřeně hledí a jeho rudé oči se blýskají
předstíraným hněvem. Jen na okamžik mu obličejem probleskne vděčnost, ale
vzápětí se znovu vžije do role.
„Odejdi a nech tu nebohou dívku na
pokoji!“ poručí hlubokým hlasem.
Vystrašeně přikývnu a otočím se
k odchodu. Ještě předtím však risknu poslední bleskový pohled na Elišku.
Nedívá se na mě, nýbrž uchváceně hledí na mého bratra. Scéna, která právě
proběhla, mi přijde jako vystřižená z toho nejhloupějšího románu, ale na
Elišku, zdá se, zapůsobila.
Mise
splněna, pomyslím si spokojeně a
vydám se rychle pryč. Zeširoka se usmívám a můj úsměv se ještě prohloubí, když
zaslechnu, jak se Gabriel ptá, jestli může Elišku doprovodit domů a ona nadšeně
odpovídá, že mu bude moc vděčná.
Zabočím za roh a vyrazím k našemu
útulnému bytečku, akorát tak zralá zapadnout do postele a spát až do odpoledne.
Něco mi říká, že tentokrát mě žádná tragická serenáda na housle neprobudí.
A
kdo ví, zauvažuji, když pohlédnu
na nebe poseté hvězdami, třeba je teď
řada na mně s nalezením svého pana Greye. Sundám si paruku a prohrábnu
si krátké tmavé vlasy, zatímco si vybavím jednoho ze svých spolupracovníků a
v duchu pobaveně dodám: Ideálně však
takového, který mi nebude pít krev.
Žádné komentáře:
Okomentovat