pátek 11. října 2013

Nedosažitelný


Autorka s trochu záhadným pseudonymem Alape nám přišla povyprávět příběh, který je, podle jejích vlastních slov, slepencem obsahujícím špetku humoru, trochu erotična a vibrátor - a na závěr malé překvapení navrch. Inspirací jí prý byly skutečné příběhy, autorčin vlastní a různé jiné, pochopitelně s jistou dávkou fantazie.
A tak už se honem pojďme dozvědět odpověď na otázku: Kdopak to stojí za dveřmi?

„Tak už jsi konečně přestěhovaná?“ vyzvídá Jitka, jen co dosednu na plastovou židli pod slunečníkem. Chatrný stín, který vrhal na roh stolu, byl v těchto tropických čtyřicítkách, které teď kolem poledne ještě umocňovaly žhnoucí zdi domů a ulic v letním městě, pořád lepší než nic.
„Jo, už jo,“ odpověděla jsem tak napůl a druhou částí pozornosti jsem se snažila setřást kabelku ze zpoceného ramene a trefit se na prázdné židli vlevo do toho malého kousku šedi, aby se mi neroztekl mobil a šminky.
„Teď ještě musím pořídit nějakou skříň v Ikee, abych měla všechny ty krabice kam vybalit,“ otočila jsem se zase na Jitku.
„Prosím tě, to v tom pronajatým bytě nic není? Proč sis nenašla něco jinýho?“ podívala se na mě částečně podezíravě a zčásti nechápavě a přitom ještě stihla hodit svýma velkýma hnědýma očima orámovanýma vějíři dlouhých řas ke stolu vedle, kam si právě ke skupince mužů přisedal nově příchozí. Krátké „mňam!“ nepatřilo dortíku před ní, ale novému objevu.
„Jednu ledovou mattonku a colu, prosím vás,“ zahlásala jsem přes dva a půl stolu na utíkajícího číšníka, který vypadal, že mu jsou veškeré žíznící bytosti ukradené a chtěl se co nejkratší cestou dostat z toho vedra na zahrádce do klimatizované části kavárny, která byla plná k prasknutí.
I na švába by se podíval s větší láskou. „Jooooo, madam, hned to bude!“ (Ztělesněná ochota sama.)
„Je tam zařízená kuchyně, to je základ ne!? A postel mám vlastní,“ řekla jsem polohlasem, abych příliš nestrhávala Jitčin zájem na sebe. Byla jsem ráda, že její zaujetí pro vedlejší stůl trvá.
„Hele, Baruš, a už sis někoho našla?“ hodila po mě jedním okem, tím druhým spočívajíc stále vedle na fešném blonďákovi a já dostala záchvat smíchu z jejího šilhání.
„Ne, zatím… haha… ne.“
Věnovala mi útrpný pohled, jako agent Smith Morfeovi, i tím druhým, dříve zaneprázdněným okem. „Ale to mi moc směšný nepřijde!“                                    
„Já ti půjčím zrcátko, jo?“ štrachala jsem do kabelky, „zopákni si ty oči do praku, cos měla před chvílí a budeš se smát taky.“
„Tak si nabrnkni ňákýho kolouška!“ slastně vzdychla.
Jen to ne, zaúpěla jsem pro sebe. Tu její novou ‚láv‘ story Tisíce a jedné noci s mnoha prvky Kámasútry už jsem do nejintimnějších detailů slyšela snad padesátkrát. „Jak dlouhý časový horizont měl asi na mysli číšník tím slovem ‚hned‘?“
 „Už taky potřebuješ přijít na jiný myšlenky,“ sjela mě káravým pohledem ‚obouoč‘, „nemá smysl se užírat minulostí.“
„Ach jo…“
Pikolík, který sem dofuněl s mou objednávkou, mě zachránil právě včas. „Děkuji,“ vděčně jsem se na něho usmála.
Občas mě napadá, jestli se Jitka neminula povoláním a místo podnikání se neměla věnovat politice – ukecala by i mrtvýho.
 „Chlapa potřebuješ! Nemůžeš být sama!“ Jitka to stále nevzdávala. „Pětatřicítka! To jsou nejlepší léta – tak si konečně začni užívat života!“ Byla jsem pod kulometnou palbou výřečné kamarádky.
„Však on se nějakej objeví.“
„Jo, na svatýho Dyndy - anebo taky jindy, že jo? Musíš tomu trochu napomoct… a takovej zajíček…,“ přetékala nadšením.
„Hele, nepruď!“ I přes to vedro mi začínal mrznout úsměv, „mně to prostě přijde divný mít chlapa o deset let mladšího! Chápeš?“
„Ne! Dyť je to normální v dnešním světě! Podívej se na všechny ty celebrity…“ Jitka se sice nadechla, ale proud jejích slov se nezastavil.
Ona snad umí mluvit i při nádechu, jinak si to neumím vysvětlit! na chvíli jsem se ztratila ve svých úvahách, čímž jsem přišla o část jejího monologu.
„… třeba taková Madonna.“
Mrkla jsem na hodinky. „Jé, už je jedna, promiň, musím letět zpátky do práce.“ Nechala jsem na stolku peníze za svou útratu a rychle sbírala roztavenou kabelku. Ještě jsem se naklonila k Jitce a lípla jí pusu na tvář: „Ráda jsem tě viděla, tak zas příště, pap.“ Utíkám od kázání do jistoty své kanceláře, přejíc si mít po ruce Nimbus 2000, jen abych nemusela na těch podpatcích skákat jako raněná srna po nerovném povrchu kočičích hlav.

***

Seděla jsem na krabici, popíjela z právě vybaleného hrnku nechutně vlažnou vodu z kohoutku, která měla být studená, a přemýšlela, jak to tu uspořádat.
Nečekané zabušení na dveře mě vytrhlo ze zadumání. Lekla jsem se tak, že jsem si málem cvrkla, a ještě jsem se celá zlila pitím. „Ano?“
„To jsem já,“ ozval se mužský hlas a já si v ten moment připadala jako Karkulka, na kterou místo vlka bafnul maxipes Fík.
Vždyť jsem tady teprve třetí den a… domácí Novák by se určitě představil! letělo mi hlavou, zatímco jsem se zvedala ze své zašívárny a brodila se ke dveřím rozkrámovanými věcmi. „Moment!“ (Zapírat už jsem se stejně nemohla.) Ještě jsem mrkla po krabici s kuchyňským vybavením, jestli se nahoře třeba neleskne nůž (alespoň příborovej) a v duchu jsem se snažila ztotožnit s Brutální Nikkitou. Je sice půl desáté večer, ale člověk nikdy neví. Divnej barák, divný lidi, divná čtvrť… „Sakra, že já si ten pepřák nevzala z auta domů,“ zalitovala jsem polohlasně a pootevřela dveře tak na dva prstíčky, aby Jezinky Bezinky viděly, ale neprolezly. Kukátko ve dveřích je totiž pro tento druh starých pavlačových domů asi stejným luxusem, jako pro Sněhurku detektor na jedy.
„Čau, co blbneš?“ zahlásá obrys na pavlači, čímž mě přivádí do rozpaků, ale zároveň vzbuzuje zvědavost jeho veselý tón.
Otvírám celé dveře, abych ve světle z mé předsíně viděla, kdo to je. Copak tu neexistuje ani venkovní osvětlení?
Odtajněná chlapská postava sebou překvapeně škubne. „Ahoj… teda dobrý den… nebo spíš večer… asi…“
Zvědavě si ho prohlížím a je mi jasné, že se neznáme. Přede mnou stojí mladý muž, tipuji ho o něco mladšího než já, asi tak mezi pětadvaceti až sedmadvaceti. Tmavé vlasy s délkou po ramena dávají vyniknout krásnému obličeji, kterému vévodí šibalsky se smějící světlé, snad zelené oči. Oblečen je do žlutého trička s nápisem Champion a šedých přiléhavých slipů s krátkou nohavičkou, které kopírují jeho urostlé tělo.
I on si mě zvědavě prohlíží. Asi mu neunikl můj zkoumavý pohled, protože si stáhl triko až pod boky, aby zakryl svou intimitu, a s omluvným šklebem dodal: „To je jen domácí úbor…“
Tím se prchavý moment oboustranného překvapení rozplynul jak novoroční předsevzetí 2. ledna. Žluté tričko udělalo krok zpátky do tmy, čímž se stalo opět siluetou, tentokrát se svítícím bělmem.
„Moc se omlouvám, že jsem sem tak vpadl,“ navázal nenuceně, „ale nevěděl jsem, že jsou už odstěhovaný. Teda možná jo, ale asi jsem to zapomněl.“
„Hm… aha.“ Nic duchaplnějšího mě nenapadlo.
„Teda ono to asi vypadá takhle divně, když se neznáme,“ pokračuje dál tím svým veselým tónem jako by se nechumelilo (i když - ono při 35 °C ani nemohlo), „já jsem tvůj… teda váš soused hned odvedle, víte?“ Bělmo po mně mrklo, co já na to. „Jsem Dan. Dan Šedivý, ale kámošové mi říkaj buď Šéďa, nebo,“ zarazil se, „no to je jedno, Šéďa.“
Stále nemám jasno, proč přišel?! „Tak… ahoj. Já jsem Barbora. Známí mi říkaj Bára,“ podávám mu ruku, „a proti tykání nic nemám.“
„Super,“ zasmál se a já ucítila stisk jeho teplé měkké dlaně.
„No tak teď, když už se známe a ti původní tu nejsou,“ odmlčel se, asi nevěděl, jak pokračovat. „Víš, chtěl jsem si půjčit cigáro. Popíjíme s kámošem a došly mi, tak abych nemusel do večerky. Ale ty asi stejně nekouříš…?“
„Cigarety jo, ale nic jinýho,“ zavtipkovala jsem z úlevy, že to není žádný ‘Džek-rozparovač‘ a šátrám po krabičce v zadní kapse domácích tříčtvrťáků.
Když Šéďa zjistil, že je skoro plná, pumpnul mě o čtyři místo jedné s tím, že mi je zítra určitě vrátí. Příště budu chytřejší!
„Čau Šéďo… dobrý večer,“ zahlaholil ženský stín přicházející od schodů z přízemí směrem k nám.
„Ahoj bejby,“ zasmál se vesele Champion a pak mi vysvětlil: „To je má spolubydlící, sestřenka Jana.“ Otočil se zpátky k ní a pokračoval bez přerušení jako hlásný vesnický amplion: „To je naše nová sousedka Bára. Ale už si tykáme, takže si klidně můžete tykat taky.“
 „Proč ne, když jsi nám to dovolil?!“ proneseme shodně, jako bychom to nacvičovaly. Rozesměje mě myšlenka na cirkusové opičky a spartakiádní souhru.

***
Šeďa je živel. Stejně jak povodeň – umí kohokoliv strhnout, jako uragán - vyvrací předsudky, jako požár – dokáže rozpálit a jako zemětřesení vám převrátit život vzhůru nohama.
Během několika dní mi připadá, že se známe snad od stvoření světa. Poznávám tak blíž nejen jeho, ale i sestřenku Janu (k mému překvapení je skutečně jeho pokrevní příbuznou…) a další lidi z domu.
Mám z toho dobrý pocit - v zápisníčku si můžu odškrtnout jednu z položek jako splněnou: Nic dalšího zeleného do bytu nekupovat! (Pod tím svítí červená poznámka, dvakrát podtržená s pěti vykřičníky: Báro, ty pako, stejně ti ta džungle posledně pochcípala!)
Místo květin chci pěstovat sousedské vztahy…

***

Dan je ale i zvláštní. Jednou mi dá jen tak pusu, jindy mě vezme kolem ramen, pak okolo pasu. Prý: Prostě tak, že mě rád vidí. Je hbitej jako blesk a vždycky určitě rychlejší než moje reakce, ze kterých si dělá srandu. Vlastně mi to není ani příjemné, ale ani nepříjemné.
Asi mi už fakt začíná hrabat. Jitka má pravdu.

***

„Dneska večer v deset jdeme na bowling,“ hlásil Šéďa mezi dveřmi, jen co zaslechl rachtající klíč u mě v zámku, když jsem se v pátek doplazila z práce domů. „Jdeš taky?“
„Ne, jdu spát. Jsem unavená.“
„Hele, jdeme všichni! Pojď s náma! Dej si sprchu, ta tě probere. Bude sranda…,“ hučel do mě tak dlouho, až jsem rezignovala a se slovy „Tak teda jo, pak na mě ťukněte,“ jsem zmizela v útrobách tmavého bytu.
Tím „všichni“ měl Šéďa na mysli skupinu čítající asi dvacet lidí, jak se později ukázalo, a mimo několika málo sousedů z domu jsem neznala nikoho. Ale vůbec to nevadilo, protože zábava se rozjela, každý popíjel něco dobrého a týmově jsme soutěžili, kdo bude lepší. Na malém prostoru začouzené putyky, kde asi probourali sklepy, aby vznikl prostor pro bowlingové dráhy, jsme byli namačkaní jako sardinky.
Chybu na kráse jsem si ale uvědomila až v okamžiku, kdy jsem najednou nevěděla, čí ruce na mě sahají, čí rty mě líbají, a jestli jsem to já, kdo háže kouli na kuželky, nebo jestli koule hází mnou. Celý interiér včetně lidí se točil v barevných vírech a já plachtila prostorem.  Kurva, někdo mi dal něco do pití! napadlo mě. A když jsem se rozhlédla kolem a viděla ta různě pokroucená těla navzájem se po sobě plazící v podivném opojení smyslů, kdy noc byla ještě mladá, ale zvířecí pudy staré, uzavřela jsem to: „Jdu domů, tady to nemá daleko ke grupáči a o ten nestojím!“
Jana se ke mně přidala, takže jsme se v úzkých tmavých uličkách staré zástavby tolik nebály a mlčky jsme klopýtaly, vzájemně se podpírajíce, do svých bytů. Hlava se nám točila oběma. (Po dvou deckách bílého?!) S osvobozující lehkostí jsme nechávaly za zády erotikou jiskřící atmosféru jinak ponurého lokálu, v níž se prolínaly vůně dámských i pánských levných parfémů, lidský pot toužících těl a omamnost drog…

***

Měsíc byl pryč, další setkání s Jitkou. Její zajíček mezitím odhopkal k jiné zaječici.
Tentokrát přišla s úplně něčím jiným: Prý úžasnej „objev století“. Už ho maj všechny její kámošky, jak to že-ji-to-zatím-nenapadlo? Takže i ona si ho určitě koupí, když teď momentálně nikoho nemá, tělo si prostě žádá svý, jen neví barvu, tvar a velikost… ano, tématem setkání byly vibrátory.

***

Dalších čtrnáct dní noční samoty a smyslných snů. Začínaly nabírat grády: od plyšových sloníků přes Keny po okurky, mrkev a kukuřici… na dnešek jsem byla růžový králíček létající z kytky na kytku kdesi na vrcholu mrakodrapu v oblačné mučírně. A tím vším se prolínaly různé tváře mužů i žen, z nichž jsem si pamatovala jedinou: Šéďovu.
… zatraceně! To už jsem vážně taková zoufalka, že mě pronásledujou tyhle noční můry?
Ber ho, našeptává mi nějaký vnitřní rarášek, je hned po ruce, ob dveře, je tak hezkej, mladej a sladkej! Toužíš po něm! Tvé tělo touží…
„Kuš!“ protestuji: „Mladej a sladkej jo, ale divnej a pořád v náladě.“
Aspoň je sranda! A jak ti to říkala Jitka? Kdo moc vybírá, nakonec přebere?!… Taky už ti není šestnáct a není ti ani dvacet… Checht…
To už je fakt psycho, rozvíjím své úvahy, že bych se přidala k módnímu hnutí „Každý normální člověk má svého psychologa“ a šla se zařadit někam do fronty?
Bilance je neradostná – necelé dva měsíce odstěhovaná, o něco dýl po rozchodu a tři čtvrtě roku bez sexu. Nic moc. Vracím se v myšlenkách k rozhovoru s Jitkou: něco na tom bude… snažím se přesvědčit sama sebe, že se až tak moc nestydím a zítra si půjdu koupit vibrující potěšení do sexshopu, který tu před časem na nedaleké hlavní ulici otevřeli.

***

Stojím před obchodem a váhám. Už si tak silná v kramflecích nepřipadám a přemýšlím nad zbabělým úprkem hlava nehlava co nejdál odsud. (Proč jsem si nevzala jen obyčejné páskáče bez podpatků?!)
Zapálím si cigaretu a chodím ve velkých ležatých osmičkách po prázdném  chodníku. Snažím se srovnat si myšlenky v hlavě a sebrat kuráž.
Najednou mi dojde, že lidi z protější strany ulice, kde je chodník naopak hojně frekventovaný (To je zvláštní, co?), se po mně divně koukaj. No jo, docvakne mi, fakt blbej nápad chodit sem tam a kouřit právě před obrovskou výlohou sexshopu… A tak raději mizím dovnitř, což mi v ten moment přijde jako menší zlo.
Že já si nedala panáka! vyčítám si ale hned vzápětí, když na sobě cítím rentgenové oči prodavačky. Přece jenom je něco jiného internetový virtuální svět a tato barevná realita plná růžových pout, různých peříček, vibrátorů, velkých korálků na šňůrách a jiných více či méně identifikovatelných předmětů úhledně srovnaných v regálech. Červenám se až na prdeli a i přes klimatizaci cítím, jak mi stékají čúrky potu. „Asi budu potřebovat poradit,“ dívám se na slečnu, která mezitím opouští své zázemí za pultem.
„Jasně, není problém. A co byste chtěla?“
„Ehm… vibrátor.“
„Tak ty jsou hned tady,“ ukáže někam doprostřed místnosti, „a jaký by měl být?“
„No to právě nevím.“
Spiklenecky po mě mrkne: „Váš první?“
Mozek vymýšlí, jak to zaonačit, abych se totálně neztrapnila. Poté ale rezignuji: pravda bude lepší. „Ano,“ přikývnu.
 Dostává se mi zasvěceného výkladu. Slečna naštěstí nezačíná u motýlků a včeliček, takže po půl hodině odcházím s úlovkem hodným mé vynaložené odvahy a s pocitem, že jsem sama pro sebe na pomyslném žebříčku stoupla hned o několik poschodí.

***

Konečně mám tedy svou hračku (na tom pořekadle o hraní a nezlobení přece jen něco bude) a jako každá normální ženská (dle Jitky) můžu začít experimentovat. Co se týče fantazie, tak s tou problém nemám…
I sám dům jako by mi pomáhal: Každou noc jsou tu slyšet vášnivé vzdechy i mrazící výkřiky. Bouchání do stěn i vrzání postelí. Drolící se rákosový strop ohozený bůhví čím. Náruživí sousedé.
Noc co noc se zaujetím pozoruji houpající se lustr a přemýšlím (Kdy se urve?), kde je ta hranice mezi manickým pohlavním stykem a živelnou zemskou katastrofou.
Vulgarismy křičené v záchvatu euforie při sexuálním vyvrcholení do temnoty skrze otevřená okna letních veder.

***

Další večer se vracím za tmy domů z práce a skoro u baráku se najednou mihne stín postavy prchající za roh. Vytrhlo mě to z přemýšlení. Ještě, že jsou policajti nedaleko, kdyby něco… Nepříjemný pocit mě doprovází a já s vidinou blízkého bezpečného místa zrychluji krok. Odemykám velké vstupní dveře a vcházím do úzké tmavé chodbičky vedoucí ke schodům, když vtom: „BAAAAAF!“ Někdo mi zavřeští přímo do ucha. Jiskřičky před očima a totální hluchota! Seškrabávám své tělo ze stropu, jak jsem se lekla. „Kterej debil…???“ Připravuju si pěsti na obranu a zároveň se snažím nahmatat vypínač. Prostě scéna jako střižená z nějakýho hororu.
Ozve se ďábelský smích a něčí ruka předhoní tu mou, takže se najednou rozsvítí… a já koukám - do vysmátého Šéďova obličeje. Než se stačím vzpamatovat a nabrat dech z toho leknutí (ještě štěstí, že jsem si na záchod došla před odchodem z práce), předejde mě: „Promiň, promiň, promiň, Baruško, promiň, já nechtěl, to nebylo na tebe… já myslel, že je to kámoš, promiň… vypili jsme láhev ginu s tonikem a teď hrajeme na honěnou, víš? … Promiň!“ Trochu se mu plete jazyk. „Dám ti bonbon, aby ses na mě nezlobila, jo?“ loví oběma rukama po kapsách u šortek. (Odkud se ve mně bere ten neodbytný pocit, že s dětským cukrátkem to bude mít pramálo společného?) A já si v ten moment přeji jediné: být Hulkem, abych z něj mohla udělat mastnej flek, ne větší než od mouchy.
„Tak Dášeno! Co je?“ ozve se najednou mezi dveřmi a mně dochází, že ten stín předtím byl Mirek. Oči upírá na Šéďu.
„COŽE?“ Nějak mám problém se zorientovat. „DÁŠENO?“ opakuji překvapeně. Nastalý šok způsobil, že se mi i ztracený sluch okamžitě vrací. „A teď, Džekyle, pravdu, jasný?!“ zapíchnu do něho svůj laserový pohled.
„No, tak mi říkaj přátelé… je to z Dan Šeďa – když přesuneš „n“ a dáš pryč „ď“, je to Dašena – Dášena,“ leze z něj doznání jako z chlupaté deky. „No… jsem gay… a jsem holka… no… Chtěl jsem ti to říct, ale styděl jsem se…“ Šťastně se zachichotá, že už je pravda konečně venku a nemusí se skrývat. Vyběhne ven z domovních vrat, obloukem se vyhne Mirkovi. Pak je už slyšet jen jeho veselý smích, který se k nám vrací zesílený ozvěnou okolních domů, patřící jeho příteli:  „Chyť si mě …. Chyť si mě… Chyť si mě…!“

***

Doma si sednu na zbytek nevybalených krabic a šátrám po zápisníčku.
A ještě pod vlivem nově proběhlých událostí, si zapisuji - hned pod zelené květiny a sousedské vztahy:
Mám novou kamarádku Dášu a v nočním stolku šedý vibrátor se zlatýma srdíčkama.
Svou pozornost musím zaměřit o „dům dál“ a o zajíčkách už nechci slyšet, ani kdyby byli na smetaně a s královskou oblohou… :-D

Žádné komentáře:

Okomentovat