Igeliťák

Tereza Matoušková podruhé…

A tentokrát s dobrou zprávou o tom, že poté, co panu Šeďovi vyhodíte kufry za dveře, může šeď rychle a dost překvapivě pominout. Jen co by štěkl pes…

Z nebe padají kroupy velikosti holubích vajec a působí pojistné škody na parkovišti před domem. Stojím zapřená ve vchodu a křečovitě svírám vodítko. Řekněte, proč jsem si pořídila psa? Ještě ke všemu čokla bez sebemenšího náznaku pudu sebezáchovy?

Budiž, odpovědět si na to můžu i sama.

Vše začalo asi před půl rokem, kdy mi umřela babička. Odkázala mi totiž byt a já dostala ten hloupý nápad, že bychom se mohli s přítelem konečně sestěhovat. Vždyť co se mohlo pokazit? S Pavlem jsem chodila sedm let. To je pomalu na vdavky.

V bytě zůstal původní nábytek, bylo potřeba jen vymalovat, přebrat, co se bude nechávat a co vyhazovat, dokoupit nové vybavení. Většinu z toho jsem zařizovala sama. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že věci nejsou tak idylické, jak by se mohlo zdát. Začalo to Pavlovými poznámkami o tom, že jsem moc velký introvert a nůďa. Prý si kompenzuji sociální kontakt tím, že čtu knihy a hraji na počítači. O tom prý život není. Najednou mu vadilo, že se oblékám jako pubertální slečna, nosím trička s draky nebo že sbírám plakáty a figurky postav z mých oblíbených filmů. Snadno jsem si spočítala, že Pavel tráví více víkendů s kamarády než se mnou. Prý si potřebuje užít mládí.

Pravidelně si psal s jednou slečnou, Alenou, prý kamarádkou. Tehdy jsem mu ještě věřila. Prasklo to až na konci srpna, kdy jsme se měli stěhovat. Pavel už mě nemiluje, stěhuje se za Alenkou do Českých Budějovic a prý co bude s bytem. No, co by bylo, je můj. Hodila jsem svoje kufry do předsíně, jeho přede dveře a poslala ho do háje. Následovaly dva důležité kroky. První – místo Pavlovy fotky jsem si postavila na noční stolek figurku mistra Yody. Druhý – zajela jsem si do útulku pro Mrchu.

Vybrala jsem si toho nejubožeji vyhlížejícího psa, kterého tam měli. Fenu německého ovčáka, kterou našli přivázanou u sloupu pouličního osvětlení. Smutné a nemocné zvíře, kterému museli amputovat ocas. Nejdříve nepředpokládali, že vůbec přežije, ale čubička se z toho vylízala a oni ji dali k adopci. Tak se dostala ke mně. Asi to nebylo úplně nejvhodnější zvíře do bytu. Jenomže, pokud mi zrovna s obrovskou vervou neničila vybavení, tulila se ke mně a velkýma milujícíma očima chápavě sledovala, jak si utírám ubrečený obličej do její srsti. V tom okamžiku jsem neměla sílu ji peskovat a vytahovat jí z tlamy zbytky svých bavlněných kalhotek.

Prudké zaškubání vodítka mě vrací do reality. Pozdě. Zatracená sousedovic kočka!

„Mrcho, sedni! Mrcho, ty mrchoooo!“ řvu a všemožně se snažím dostat zpátky na nohy, zatímco mě ovčák táhne přes rozbahněný plácek. Jedu doslova po břiše. Bláto v očích, písek v puse a v nose mokré chmýří z pampelišek. Tak dopadá ďábelský plán, že fenu vyvenčím jenom před domem na tom kusu trávníku, který je zakrytý stříškou, abych se ani trošku nenamočila. Proč já si nevzala tu desetiletou čivavu? Nebo toho slepého jorkšíra, když už mě popadl altruismus? Takoví hezcí pejsci!

Končím romanticky zabořená v růžovém keři. Kolem mě padají kusy oblohy. Pes se sápe na strom za Mickou, která se celá zmoklá choulí ve větvích a tváří se nanejvýš nerudně. Za mými zády klapnou domovní dveře. No, super. Dělám tady tyátr pro celou bytovku.

„Jste v pořádku?!“ volá na mě soused. Brýlatý tlouštík neurčitého věku, který je za místního podivína. Moc nevychází z bytu, jenom když jde vyvenčit svého křížence bernardýna a ruského tanku. Říká mu Bouchač.

„V pohodě, dávám si tu bahenní masku!“ Vyhrabu se na nohy a táhnu vzpouzejícího se psa zpátky k paneláku. Jsem zalískaná jako prase. Za sousedem se vyvalí ze dveří Bouchač, způsobně se postaví doprostřed zastřešené části trávníku a zvedne nožku. Hotová baletka.

Mrcha mezitím pobíhá sem a tam, vráží do okolních keřů a rozstřikuje kolem sebe vodu z kaluží. Tu a tam se tázavě otočí na mě, jestli mi to jako přijde taky tak skvělé, že prší, ona je venku a může dělat bordel. Nakonec málem povalí souseda, když na něj vyskočí a opře se mu mohutnými tlapami o hrudník.

„Ty jsi mi ale divoška.“ Pan podivín ji škrábe za ušima. Fena mu nadšeně slintá na košili.

„Moc se omlouvám,“ úpím. „Nechápu, co to do ní vjelo. Ona je obvykle k cizím nedůvěřivá, víte? Já vám ty šaty vyperu.“

„To je v pořádku, jsou horší věci, než špinavé oblečení.“

„Jo, mohla jsem si třeba pořídit sedmihlavého draka. To by bylo horší.“

„Ani ne.“

Zatvářím se, jakože nechápu.

„Draci určitě neradi létají v dešti,“ pokrčí rameny.

Pousměji se.

„Nehledě na jejich ohnivý dech,“ pokračuje soused. „V takové slotě se určitě špatně podpalují domky prostých vesničanů.“

Uchechtnu se a oponuji, že já bych si ke své smůle určitě pořídila vodního kroupomilného draka. Vracíme se do domu, jedeme společně výtahem a on mi povídá, že kdysi četl zajímavý článek o tom, jak by asi draci vypadali, kdyby skutečně existovali, jestli by vůbec létali a čím by se živili. Hledím do jeho širokého obličeje a napadá mě, že možná není tak starý, jak jsem si myslela. Ty obstarožní brýle s masivními obroučkami a vousy mu přidávají pěkných pár let. Asi už jsem moc dlouho bez chlapa, že takhle okukuji i místního divňouse. Jenomže na to, že jsem celá zmoklá a promrzlá, je mi s tím člověkem podezřele příjemně.

Koutkem oka sleduji, jak si naši psi navzájem očichávají zadky. Čuba po mě hodí významným pohledem a zastříhá ušima. No, dobře, Mrcho, přehlasovalas mě. Pozvu toho chlapa na kafe.

***

Zadumaně si procházím svůj seznam novoročních předsevzetí. Já se dušovala, že nebudu jíst tolik sladkého? To už si ani nepamatuji, taky jsem to porušila hned prvního ledna, kdy se konal nájezd divokých nomádských kmenů na spížku s cukrovím.

Vložím do mechaniky instalační CD World of Warcraft a udělám si další malý provinilý červený křížek u bodu Paťko, ty vole, už žádné online hry, vymývá ti to mozek. Smůla, Jirka, tak se můj soused jmenuje, je totiž vášnivý hráč a já jsem se rozhodla, že s ním chci trávit tolik času, kolik jenom půjde. Účel světí prostředky.

Touláme se spolu vyprahlými pláněmi a já mám pocit, že mezi dvěma zelenými digitálními příšerkami to nikdy nejiskřilo více. To, jak mě obětavě chrání před těmi přerostlými pštrosy, bože, to je tak rytířské!

O půl třetí mu napíšu do chatu, že mám příšernou chuť na sladké a že znám jednu velice příjemnou cukrárnu v Neplachově ulici.

Oukej, taky bych něco zakousl. Dáme sraz dole u schránek? :-)

Skvělé, jde se na rande.

Netrvá to ani dvacet minut a už sedíme ve stínu slunečníku „Coca Cola“ a ládujeme se čokoládovým pohárem. Mrcha a Bouchač společně trucují pod stolem. Nejenže jsme jim nekoupili zmrzku, ale ještě si dovolujeme si jich nevšímat. To si jen tak nevyžehlíme.

„Chtěla bych si obarvit vlasy, ale nevím jakou barvou,“ prohodím. „Nemůžu vymyslet nic dostatečně šíleného.“

„Fialovou jako je tahle lentilka a kolem obličeje modré proužky,“ mrkne na mě. Směju se a překvapivě mi to připadá jako skvělý nápad. „Jen si nejsem jistý,“ pokračuje, „co na to řekne tvůj přítel, Patricie. Máš-li nějakého.“

Úsměv mi zmrzne na rtech, ale zase se rychle vrátí. Snažím se ho skrýt a pohrávám si v prstech se lžičkou. Podívejme na něj. Už sonduje. „Nemám přítele. Už skoro půl roku. Sedm let jsem chodila se spolužákem ze střední. Myslela jsem si, že je to osud, že už spolu prostě zůstaneme napořád. Jako v té řecké báji, kde se ti dva manželé proměnili ve stromy. Jenomže jsme začali řešit to, že se sestěhujeme, on se zalekl a pláchl za první blondýnou, o kterou zakopl na akci. Co ty a opačné pohlaví?“

„Jsem v tomhle trochu smolař. Moje vztahy obvykle končí ve dveřích do ložnice.“ Zarazí se, jako by řekl něco, co říct nechtěl. Sklopí oči a vypadá to, že horečně přemýšlí nad tím, jak to zamluvit. „Vidíš je?“ šeptá a ukazuje pod stůl. „Určitě tam kují pikle.“

Sehnu se. Hafani se na mě otočí téměř zároveň, jako by to měli nacvičené. Jsem vystavena dvojnásobné dávce psích očí, než na jakou jsem zvyklá. Milujeme tě a ty nás přece taky miluješ, a proto nám chceš koupit masové kousky, tyčinky a kostičky, abychom byli spokojení. Že ano? Že ano? Taková dávka bělma a sklopených oušek je už moc i na mě. Je to jasné. Příští zastávka – zverimex.

***

Toho zářijového rána mě probudil řev sekačky. Zdál se mi zrovna krásný sen, plný slunce a  pralinek. Za normálních okolností bych schovala hlavu pod polštář a snažila se znovu zabrat. Poslední dva měsíce jsem se ale doslova koupala v endorfinech, vrátit se do té přeslazené fantazie, riskovala bych, že se proměním v cukrovou homoli. Vysoukám se z postele a cestou do kuchyně zakopnu o Mrchu, která zaujatě cupuje balíček kapesníků. Míchám si nezvykle silnou kávu. Odpoledne jdeme s Jirkou do kina a já nemůžu vypadat jako mrtvola.

Sedím u okna a zahřívám si ruce o horký šálek. V duchu si přehrávám události posledních osmi týdnů. Okamžik, kdy jsem svého souseda poprvé políbila u kašny na náměstí. Nebylo to tak romantické, jak by se to mohlo zdát – v jedné ruce jsem svírala pytlík granulí a hovězí kost, ve druhé vodítko se vzpouzející se fenou. Mrcha na naše cukrování neměla náladu, chtěla lovit holuby.

Od té doby jsme se vodili po městě za ruce, chodili jsme spolu na večeře a oslovovali se miláčku. Každým dnem jsem čekala, kdy se v tom dokonalém „a žili šťastně, dokud neumřeli“, objeví nějaké ale. Přišlo na začátku druhého měsíce vztahu, kdy jsem navrhla, že bychom mohli zajít ke mně a podívat se na film. Tvářila jsem se u toho jako rozvášněná Messalina a ruku jsem měla vraženou v zadní kapse jeho kalhot, takže i červor bez mozku by pochopil, o co mi ve skutečnosti jde. Můj drahý se ovšem začal vykrucovat, že má moc práce a že to dnes nepůjde, snad jindy. Jo, na svatého Dyndy, jak se ukázalo.

Stižena sexuální frustrací jsem si nechala propíchat jehlou oblíbené části svého těla. To znamená dva zbrusu nové piercingy a jedno dlouho vytoužené dračí tetování nad levým ňadrem. Když k tomu připočtu ty fialové vlasy, už se nedivím, proč se mě kamarádka ptala, jestli jsem se nepřidala k Suicide girls. Moje máma si myslí, že jsem se zbláznila. Babička mě zřejmě chodí o půlnoci strašit, ale spím tak tvrdě, že je mi to fuk.

Nejhorší na tom je, že já toho chlapa skutečně chci! Když mě vezme kolem pasu a já vedle sebe cítím to jeho velké tělo, můžu v tu ránu sušit kalhotky. Spím obložená komiksy, které mi půjčil, jenom abych cítila jeho vůni. Neustále dumám nad tím, proč všechny jeho předchozí vztahy skončily ve dveřích do ložnice. Nestojí mu snad? Existuje přece mnoho způsobů, jak uspokojit ženskou. Nejsem náročná. Můj bože, stačilo by mi ležet vedle něj a hladit se sama, slyšet, jak zrychleně dýchá a radovat se, že spolu pácháme něco neřestného.

Psí drápy zaškrábou o linoleum. Do kuchyně elegantně vpluje Mrcha. Všimne si, jak se mračím do hrnku se svou ranní vzpruhou, přikrade se ke mně a položí mi hlavu na koleno.

„Ty víš, jak mi je...“ Podrbám fenu za uchem. Ona si olízne čenich a hodí významným pohledem směrem k prázdné misce.

„No jo, jdu ti nasypat granule.“

***

Město po dešti nádherně voní. Připomíná mi to dětství a víkendy, které jsem trávila u babičky. Vybírám ze dna krabičky poslední hrst popcornu. I ten chutná úplně stejně jako kdysi. Povím to Jirkovi a on se usměje. Z kina se valí dav školáků, za nimi pospíchají nervózní rodiče a nakonec jdeme my, zamilovaní, protože se jen neradi loučíme s tmou, která tak dokonale skrývá naše nepravosti. Konkrétně v našem případě tedy nepravosti nezahrnovaly víc než pár polibků a plácnutí po mých odhalených zádech, když jsem se pod sedačkou dusila popcornem.

Zafouká vítr a já se začnu třást. K večeru se pěkně ochladilo. Jirka mi nabízí svou mikinu a já ji vděčně přijímám.

„Maminko, maminko, ta paní má fialové vlasy!“ křičí asi desetiletá holčička.

„Jsme středem pozornosti.“ Jirka do mě dloubne loktem. Na poslední chvíli spolknu odpověď: Tak to je zlý, chtěla jsem se s tebou proplížit k tamhleté telefonní budce a rozdat si to v ní. Takhle si nás určitě někdo všimne. Co to se mnou, sakra, je?

Procházíme parkem a míjíme opuštěné lavičky. Doléhá sem tlumené hučení aut, hudba z diskotéky, stromy melancholicky šumí. Ještě, že tak, jinak bych měla pocit, že procházíme vakuem. Co moudrého že jsem to říkala o trapném tichu? Ještě asi nic, ale fakt ho nesnáším.

„Stalo se něco?“ ptá se Jirka.

„Nic...,“ zavrtím hlavou. Ta telefonní budka vypadala tak útulně, a my ji přešli, víš? „Jenom je mi trochu zima a přemýšlím, co budeme dělat dál.“

Zase to ticho. Dneska je snad mezinárodní den rozpačitého mlčení. Prolomí ho opět Jirka: „Jak bys reagovala, kdyby se ti tvůj přítel přiznal, že je fetišista a nedokáže se sexuálně vzrušit, pokud svou partnerku nezabalí do igelitu. Samozřejmě tak, aby mohla dýchat, ale jinak velice, velice důkladně.“

„Toužíš mě šoustat zabalenou v igelitu?“

„Myslel jsem to čistě hypoteticky, já jenom...“

Věnuji mu dlouhý vědoucí pohled s pozvednutým obočím. Když se takto podívám na Mrchu, sklopí uši, upustí z tlamy moji rozkousanou tenisku a zaleze pod postel.

„Ano, toužím po tom. Jako po ničem na světě.“ Na Jirku to očividně funguje taky.

Dumám nad tím, jestli chci strávit zbytek svého sexuálního života v měkčeném polyvinylchloridu. Co hůř, představuji si, jak to děláme na babiččině manželském loži, pod svatební fotkou mých prarodičů. Musím zanést na hřbitov svíčku. Ne, plnou bednu svíček.

„Podívám se do skříně, jestli jsem náhodou nevyhodila ten kus igelitu, který mi zbyl ze stěhování,“ prohodím, „Mohl by se ti líbit.“

Jirka, který do tohoto okamžiku šel s hlavou sklopenou a červenal se, překvapeně vzhlédne. Připomíná mi udivenou myš, kterou hospodyně vyšťourala z díry a odnesla do spíže, ať se napapá.

„Ty bys do toho šla?“ Jirko, já bych do toho šla, i kdybys mi řekl, ať se svléknu, napatlám na sebe chilli omáčku a zatančím nahá na náměstí. Pokud by to znamenalo mít pravidelný sex. Mrouskající se kočka je oproti mně sněhová královna.

„Miluji tě a chci, aby sis mě zabalil jako svačinu.“

***

Jirka pracuje u mého počítače. Zastavím se na prahu pokoje a mlčky ho pozoruji. Po půlroce, co jsme spolu, se konečně rozhoupal k tomu, aby si přenesl svých pět švestek o dvě podlaží níže do mého bytu. Jeho doupě momentálně pronajímáme.

Kleknu si, vezmu mezi zuby roli potravinové fólie, kterou jsem vylovila ze skříně, a po všech čtyřech se ťapkám přes pokoj, abych muži položila svůj úlovek do klína. Mrcha mě pozoruje z bezpečí svého pelechu a zřejmě si myslí, že je to pěkně mizerně zahraný pes. Jelikož každá delší procházka znamená návštěvu zverimexu a nákup plného sáčku mlsínků, z čuby se stala valící se koule. Čeká ji dieta.

„Podívej se, co jsem našla.“ Pohladím Jirku po stehně. Můj drahý mě bere do náručí a nese mě do ložnice. Vyháníme z postele Bouchače, který chrní zachumlaný v peřinách. Zakleji, když si kleknu na psovu rozkousanou kost a vztekle ji po něm mrštím. Jirka mě k sobě přitáhne a fouká mi na bolavé koleno. Pak se propracuje mnohem, mnohem níž a já zakňučím slastí. Balí mě do fólie a mě brzy zůstanou volné pouze ruce, jinak si připadám jako zakuklená housenka. Není to ovšem nepříjemné.

„Rychle. Udělej mi to rychle,“ skučím. Jirka roztrhne fólii a vnikne do mě tak prudce, až to bolí.

„Au, ne tak rychle!“

Slyším, jak Mrcha v předsíni zuřivě štěká. Bouchač se celý naježí a s vrčením vyběhne za ní. Zvednu se na loktech, abych zjistila, co se děje, a psy okřikla. Ve dveřích spatřím lidskou siluetu. Zaječím, vrhnu se z postele dolů, zamotám se do svého průsvitného negližé a skončím rozplácnutá na zemi. Ze své žabí perspektivy spatřím vyděšený obličej svého bývalého. Na jedné jeho nohavici mu visí Mrcha a na druhé Bouchač. Škubou je ostošest.

„Fuj! Sedni! Mrcho, pusť!“

„Já... Stále mám klíče a... asi jdu nevhod, že?“ Pavel zírá na špičky svých okousaných bot. Vidím, že za sebou táhne objemný kufr. V podpaží svírá lampičku. Vypadá to, že ho bloncka vykopla. Snad si nemyslel, že se mi sem jenom tak nakvartýruje a já ho po roce, kdy jsem pro něj neexistovala, přijmu zpět a na všechno zapomenu? To je přeci naivní. Všimnu si, že na kufru leží položená kytice rudých růží. No, dobře, přecenila jsem ho.

„Uhodls.“ Zvednu se na nohy a opřu se o futra. „Potřebuješ něco, nebo sis sem přišel jenom tak postát?“

***

Sněží. Brodím se vysokými závějemi, vypadá to, že letos se nikdo neobtěžuje s odhrnováním. Připadám si jako rozzuřená lední medvědice. Pavel mě už měsíc bombarduje esemeskami, jak moc touží vrátit čas, jak se měl se mnou dobře a jak je mu líto, že jsme se rozešli. Chce to napravit. Nadbíhá mi, zve mě na kafe a posílá mi dárky. Absolutně igoruje fakt, že někoho mám. Jirka zuří a vyhrožuje, že si ho najde a rozbije mu hubu. Cítím se jako uprostřed vlnobití rozbouřeného testosteronu. Dneska jsem na oba cestou z práce křičela do telefonu. Jirkovi jsem vysvětlila, že miluji jeho a nechci se vrátit ke svému ex, ať se, sakra, uklidní, že si to chci vyřešit sama. Pavla jsem odbyla s tím, ať mi už dá pokoj. Doufám, že to pánové pochopili.

Jsem vyčerpaná, naštvaná a netoužím po ničem jiném než se stulit k topení s šálkem Bílé pivoňky. Konečně se probiju svištící vánicí až ke vchodovým dveřím. Zachrastím klíči a odemknu si. To je mi ale vevnitř teplíčko. Dusám nahoru k naší dva plus jedničce.

To, že se mi vytouženého odpočinku nedostane, pochopím ve chvíli, kdy spatřím Jirkův výraz.

„Promiň, nechtěla jsem na tebe tak řvát,“ povzdechnu si, „ ale už toho na mě bylo moc... Co je? Stalo se něco?“ Byl tady Pavel? Volal mi sem? Nepochopil, že už ho mám plné zuby?

„Mrcha,“ zahučí.

„Co zas provedla?“

„Zkopírovala se.“

Chvíli na svého milého nechápavě zírám a pak mi to dojde. Vykřiknu a aniž bych se zula, vběhnu do obýváku. V momentě zapomenu na všechny chlapy na světe.

Mrcha si natáhla do košíku náš postelový igelit. Teď se v něm sprostě válí a s ní se v něm válí i šest malých kříženců ovčáka a ruského tanku.