Rodinná pouta

Přímo detektivka to sice není, ale Jana Poláčková se rozhodla nám názorně předvést, že když je dáma z kriminálky nucena místo zločinů řešit milostné průšvihy příbuzenstva, může to taky být pěkná divočina.

Den jako stvořený pro vážnou známost – ideálně takovou, co se v temné uličce řeší pomocí pepřáku a nože v ledvinách. Auto stále ještě v servisu, v práci chcípla klimatizace, o výjezdu s cílem sběru sebevraha nemluvě. Pomalu rutina. Ani si už neříkám, že jsem s prací nezačala, abych seškrabávala z betonu na výpadovce osmnáctiletého frajírka, který nedokázal unést kopačky od přítelkyně.

Mezitím propukla menší rodinná krize. Telefon zaznamenal půl tuny zmeškaných hovorů, hlasová schránka přetékala hysterickými vzkazy, z nichž bylo jasné jediné. Nejen, že mému drahému bratříčkovi zcela katastrofickým způsobem nevyšlo rande, ale zároveň se mi hodlá nakvartýrovat na návštěvu s vínem a vylévat si srdíčko. Ve chvíli, kdy mám náladu akorát tak si napustit vanu a pak jít spát.

Zatracené sourozenecké vztahy.

Ještě zatracenější náhradní klíč.

Doma mě čeká frustrovaný kocour válející se na botníku, a v kuchyňo-obýváku Radek Šeďa. Zatímco se připravoval na můj příchod a ostenativně ignoroval Dexe (který za to po zásluze ztrestal jeho botu, jak jsem si v předsíni stačila povšimnout), stačil zrušit flašku veltlínského zeleného a půlku sauvignonu. A to si, hovado, říká od loňského výletu na záchytku notorický abstinent.

Sedí přede mnou jako hromádka neštěstí. On, navenek kultivovaný bohém, věčně svobodný idol žen a dívek, který za normálních okolností randí ještě míň než já za studentských let. Na vině jsou složité sociologické studie, plány v plánech a smutná skutečnost, že v přítomnosti osoby ženské pohlaví, jež není z příbuzenstva, začíná panikařit.

Nelze se ubránit tušení nejhoršího.

Se skenovacím pohledem číslo pět se usadím do křesla proti Radkovi a naliju si víno do opuštěné skleničky na stopce. Brácha se nervózně ošije. Oprávněně; takhle se dívám výhradně na zahnívající zbytky tkáně na pitevním stole, nebo na svého ex, když ho jednou za čtvrt roku napadne, že bychom to mohli zkusit dát zase dohromady.

„Prostě jsme si hráli na pana Greye a slečnu Steelovou,“ vypadne z něj konečně, když shledá ticho nesnesitelným. Naprázdno lapám po vzduchu.

„A... ty jsi Padesát odstínů šedi četl?“ zmůžu se na věcný dotaz.

Radek váhavě zavrtí hlavou. „Ale slyšel jsem o tom. Navíc když Helenka mluvila, říkala, že to má ráda tvrdé...“

Postupně z něj lezou i další podrobnosti. Radost, že nemusím ze sesterské povinnosti vymýšlet, jak odstranit tělo, dlouho nevydrží. Radši do sebe kopnu dvojku bílého. Fantazie se rozbíhá všemi směry, až skončí u jasného obrázku. Helenka Martinovská je typický exemplář ženy, který kapitán Hruška z mordparty označuje termínem „kur domácí červenoknihovní“ a už pěkných pár pátků na něj uplatňuje strategii ošustit – opustit.

Jenže brácha se s cynikem Hruškou nemůže a ani nechce srovnávat, je to romantická dušička ztracená již od let gymnaziálních kdesi mezi lordem Byronem, Puškinem a Vladimírem Páralem. Vlastně můžeme litovat, že se nezhlédl v Oněginovi. Takhle ho totiž po menším průzkumu nenapadlo nic lepšího, než vykoupit místní sex shop, oddělení BDSM, zapátrat na svých oblíbených pornostránkách a následně milou dámu obšťastnit kreací, nad kterou stále ještě nevím, zda se víc smát, nebo chytat za hlavu.

„Mě to vlastně vůbec nepřitahuje,“ dodá s pohledem štěňátka klopícího ouška.

Jo. Hlavně, že ti hrozí obvinění ze znásilnění. Idiote.

„Nemohla by sis s ní... promluvit?“

Zírám konsternovaně na bráchu. „Podala na tebe aspoň trestní oznámení?“

Váhavě zavrtí hlavou. Pozoruhodné, seřezat mi někdo zadek do padesáti odstínů modři, rozhodně se nespokojím s turboprchnutím z místa činu. V zásadě to má jediné přirozené vysvětlení, a to...

„Eríííí, co mám dělat?“ zakvílí Radek přesvědčený, že v pokoji panovalo až přílišné ticho.

Hodím mu jeho mobil.

„Najdi si v kontaktech Helenčino číslo. Vytoč ho. Řekni, že bez ní nemůžeš žít, a vzdáš se kvůli ní i červené mučírny.“

„Ale já se nemám čeho vzdávat! Já to pořizoval jen kvůli ní!“

Věnuji mu pohled velkého zlého psa, kterému někdo dupl na ocas.

„Nic nepřitahuje ženu tolik, jako zvrhlík, kterého napravila!“ procedím mezi zuby.

„To víš z vlastní zkušenosti?“

„Já zvrhlíky nenapravuju, já pitvám, co po nich zbyde za svinčík.“

A na rozdíl od někoho mě Padesát odstínů neminulo. Co taky dát k narozeninám ženské, která má všechno krom fungujícího osobního života.

***

Většinu vysokoškolského studia a nějakou dobu poté jsem se s velkými nákupy nemusela otravovat. Dělba domácích prací fungovala bezchybně. Výměnou za transport čerstvých rohlíků a udržování stálé hladiny surovin na tousty mě princ na bílém koni uchránil od slídění po parkovacích místech, kličkování s plnícím se vozíkem a šnečí discoparty před pokladnami.

Zrovna zápolím s přepravkou s dvoutýdenním přídělem potravy, párem nových triček a jedním roztomilým vánočním kaktusem, který jsem v květinářství prostě nemohla nechat, když na druhé straně sídlištního parkoviště zahlédnu povědomou tvář. Helena Martinovská.

Vypadá jako na fotce z bráchova mobilu, štíhlá modrooká brunetka s výrazem připomínajícím fretčátko. V tomto případě fretčátko velice nasupené. Než ke mně docválá na jehlových podpatcích, stačím zaklapnout kufr a pomyslet si cosi o praktičnosti botasek.

„Ruce pryč od mého přítele!“ zaprská a pravděpodobně tím nemyslí ostnáče v keramické dózičce.

„To asi nepůjde,“ konstatuji suše. „Víte, s Radkem máme vztah jako bratr a sestra, jako Čuk a Gek. A tím myslím tu dětskou knížku, ne nějakou slashovou fanfikci.“

„To... taky existuje?“

Slash, fanfikce, nebo vztah „jako bratr a sestra“? Otázku si nechám pro sebe a obdařím Helenu pohledem dámy, co vynášela markýzi de Sade odpadkový koš.

„Pravidlo třicet čtyři – nic není dost svaté, aby se na to nedala na internetu najít pornoverze. A nic tak zvrácené, aby si to jeden kolega nevytiskl a nepřišpendlil nad psací stůl. Navíc jsem chtěla říct, že Radek je můj skutečný brácha. Sice nejsem světice, ale incest mezi mé nectnosti rozhodně nepatří.“

Lehce ji to rozhodí. Udiveně zamrká motýlími řasami, z dramatu z červené knihovny se stává fraška. Ne, latinská telenovela. Řekni mi, Esmeraldo, zda don José...

Bavím se. Dobře a zcela zlomyslně.

„Nemáte stejné příjmení!“ zasyčí ve snaze zachovat iluzi „hrdinka konfrontuje podlou mrchu“. Co na tom, že je to logika jako prase, typická pro konspirační teorie všeho druhu.

„Jsem jednačtyřicet měsíců šťastně rozvedená.“

„Copak? Zahnulas mu a přišel na to?“

Slečna se snaží o jízlivost a já strnu. Nejen proto, že začátek konce mého manželství odstartoval pár kilometrů za městem v osamělé hájence, ve chvíli, kdy jednoho hodného strýčka napadlo řešit své problémy s rozdáváním bonbonů za pomoci motorovky a plastových pytlů potápěných do kachního rybníka.

Nepatřím k jedincům nejprchlivějším, ale bezelstná neomalenost taky-Anastasie vzbuzuje tiky. Nebýt pátek podvečer uprostřed sídliště, sebekontrola nejspíš vyhlásí stávku. Takhle zaskřípe zuby. Proč poskytovat všem potenciálním čumilům prostor pro poznámky o plavkách a bahně...

„Víš, že jo? S prací. Následně mi to oplatil obtáhnutím půlky sesterny.“

Stručné, výstižné shrnutí Helenku nepotěší. Místo dalšího skvostu na mě jen zírá. Konsternovaněji, než kdybych jí vrazila jednu zprava, druhou zleva. Popravdě, s Karlem jsme nedojeli na to, že jsem měla těžké období a on si hledal sex jinde. Měl mě podržet, když jsem padala na hubu. Ne prožívat trauma „přijdu domů z nemocnice, kde zachraňuji lidské životy, a místo teplé večeře mě čeká vydeptaná paní chotička“. Jenže podobné jemné nuance někteří romantici nepochopí.

„Jestli chceš v hovoru o soukromých věcech pokračovat, můžeš zaskočit na kafe,“ nasadím smířlivý tón. Občas předstírám lehce střelenou ženskou v mezích konvencí tak skvěle, že bych oblafla i sama sebe.

„Ježiš, ještě jednou se omlouvám. Je mi fakt trapně.“

Helenka zrovna srká druhé kafe se šlehačkou a její pohled se snaží tupě nebloudit po rodném listě, kolekci mých školních vysvědčení, oddacím listě, rozsudku o rozvodu a dalších dokumentech, které jsem jí s gustem předhodila – aby měla jistotu.

Dex si návštěvu obezřetně prohlíží z vršku kočičího stromu. Chytré zvíře, až sleze dolů, bezpochyby na něj bude šišláno, že je ale loztomilý košišášek a mně nezbyde než se vytasit s železnou zásobou jódu.

„Musíš si myslet, že jsem trubka.“

Sypání popela na hlavu pokračuje. Mám co dělat, abych nadšeně nepřikývla. Místo toho zápolím s pikslou skotských sušenek. Psík na víčku se tváří rozjuchaně, jako by s gustem odposlouchával a nevycházel z pobavení.

„V pohodě,“ zamumlám místo toho, „kdyby Othelo šmíroval pobočníka místo škrcení Desdemony, mohli si spolu zajít na pivo a Shakespeare by neměl co psát.“

S jedničkami odshora dolů za celou školní docházku si mohu podobné hlášky dovolit.

„Eriko, já se opravdu stydím. Ale když Radek je tak dokonalý...“

Cože?

Obočí letí vzhůru v prudkém oblouku. Použila bych jiná slova, jenže já měla vždycky blíž k pragmatické potvoře než k rozevláté, po dokonalé vesmírné harmonii toužící dušičce. Postupně se to vyvinulo do konstatování, že pánové Božští nejspíš existují. Někde. V jiném časoprostorovém kontinuu. V tom samém jako malí růžoví jednorožci, barokní andílci a zkušené panny. Každopádně je v jejich zájmu se držet ode mě co nejdál, protože ze zásady nevěřím chlapovi, co dotáhne na rande půl tuctu rudých růží a tváří se jako andílek. Podezřívám ho, že za zády schovává skalpel.

„Radek je především obyčejný chlap, Heleno,“ přeruším ji trochu kousavěji, „chvílemi ťunťa, chvílemi natvrdlej pitomec, chvílemi malej kluk, co se snaží vydávat za něco, co není, aby vypadal zajímavěji. Ale záleží mu na tobě.“

„Chodí se o mně radit?“

Zbytečná otázka - nechodit se radit, agentka Martinovská mě nevyšpiónuje a ušetřily jsme si scénu. Krátce přikývnu. Měříme se pohledy jako dvě kočky, když se potkají na stejné straně plotu. Hlavami nám táhnou roztodivné věci. Moje se týkají především pomyslné bubliny s nápisem „amatérský psychoterapeut“.

Nakonec stejně dopadnu jako typická stará dáma ze špatných anglických komedií. Courá se po jevišti, trousí rádobycynická moudra, šustí krabičkou cigaret a sem tam si přihne z láhve ginu. Babička Boženy Němcové hadr.

„Potřebuji nějakou nejlepší kamarádku!“ prohlásí Helena rozhodně a já jen naprázdno polknu.

Takže... s kafíčkem, dortíky a šeptáním tajností? - Potěš koště!

Netuším, v jakém světě slečna Martinovská žije. Rozhodně je plný roztomilých štěňátek, růžových obláčků a logiky, kterou by nedával ani zfetovaný Timothy Leary. Poprvé mě napadne, že její život musí být extrémně prázdný – když si ho může dovolit hnát takhle přes rigoly jako nadmutou kozu. A když ji do téhle chvíle nestačil nakopnout do imaginárních koulí. Tohle ostatně mají s Radkem společné. Žijí si své sny a nic je nenutí se probudit.

Bůh ochraňuj statisty a vedlejší postavy, co se jim připletou do cesty.

***

Druhé výročí dne, kdy jsem Karlovi zabalila kufry se slovy, že nervy mám jen jedny a ať si slepičí zápasy v kurníku užije, mě zastihlo zcela nečekaně v nedbalkách v posteli. Se zapnutou televizí a čtyřmi zrušenými krabicemi papírových kapesníků.

Každý normální člověk by hádal akutní záchvat žalu. Houby, dostaly mě viry. Jednou za uherský rok se zastaví a pak není nad trojku s horečkou a odsmrkáváním. Hlava jako střep, z nosu se spouští Niagára soplů, čaj do sebe liju po hektolitrech. Dexter lítá po podlaze jako torpédo a rdousí plyšovou myš. Prostě nemocenská idylka, dokud nezačne pískat mobil. Neznámé číslo.

„Haló?“

Z druhé strany zní ticho, o dobré půl minuty později následované nepříliš sebejistým Radkovým hlasem: „Zníš příšerně, není ti nic?“

Zaskřípu zuby. Chronická pseudoempatie je zjevně infekční a má inkubační dobu v řádu několika měsíců. Jako by na zušlechťující vliv ženy nemohlo dojít bez podobných kousků.

„Je. Jsem na antibiotikách. Co mi chceš?“

„Stavit se. Erí, potřebuju poradit.“

Provinilý podtón mi cosi připomíná. 

„Červenou mučírnu jsi zrušil dávno. S Helenou se držíte klasiky a co vím, v posteli vám to klape. Takže...“

„Je to vážné! Otázka života a smrti!“

Pomyslím si cosi o melodramatu, docházejících papírácích a vitaminech. Když můj pohled sklouzne na odkládací hrnek přetékající čajovými pytlíky, dojde mi, že za další krabičku citronu se zázvorem bych byla svolná i k jiným věcem než k řešení Radkových zásadních dilemat. S upozorněním, že mám doma nevěstinec na kolečkách, mu nadiktuji seznam kurýrovacích nezbytností.

Netrvá ani tři hodiny a ve dveřích začne rachotit klíč. Leze, leze po železe, nedá pokoj, až tam vleze – asi jako když se ožralý tankista cpe do stroje. Vymotám se  bráchovi naproti, příliš velký župan se táhne po zemi jako smrad za popelnicí.

„Fakt vypadáš děsně,“ konstatuje s taktem sobě vlastním. „Jseš si jistá, že je to jenom tou chřipkou?“

Zatímco ho skenuji pohledem a on mele cosi o všeřešícím očkování, vykládá na kuchyňskou linku dovlečenou kořist.

Papíráky se vzorem berušek?

Pět kilo grepů?

Dvanáct různých variací na citrusy a zázvor, a osm bizarních čajových směsek?

Jestli takhle nevypadá jeho variace na úplatek, pak neznám své bližní.

Zejména, když z druhé igelitky vyloví kofolu. Tou by mě neuctil, ale přece nebude upíjet marodovi z jeho léčivých odvarů, že?

„Jak to tak říct...“ Počká, až kocour zmizí ve vedlejším pokoji a my se usadíme. On s limonádou, já s půllitrákem čehosi horkého z malované krabičky, prakticky bez chuti i zápachu. Prý limeta a aloe vera a nějaké bylinky.

„Česky,“ ušklíbnu se. Migréna začíná obcházet po špičkách a chystá se každou chvíli pustit do křepčení s rumbakoulí. Co by člověk neudělal, aby přesvědčil osobu blízkou, že je i s nezdravě vysokou teplotou ve formě. „Tvoje angličtina fakt není dobrá a francouzsky bych ti nerozuměla zase já.“

„Přemýšlel jsem o sobě a Heleně.“

To může znamenat cokoliv. Pravděpodobně ho úžasná taky-Anastázie omrzela, necítí se již býti polepšeným panem Greyem a rád by se vrátil k šeďovskému randění pokus-omyl.  Zpravidla se tak stává po šesti měsících spokojeného soužití, kdy v něm začne hlodat, že jeho vytoužená vlastně není Ta Pravá. Jestli potřebuje radu, jak se rozejít, aby přitom nebyl za hajzla, tak...

„Není to zrovna dvakrát taktní, ale skutečně mě zajímá tvoje stanovisko. Mám ji požádat o ruku?“

Co prosím?

Lotova žena jako solný sloup ve srovnání se mnou tančila kankán. Radek bedlivě studuje výraz tváře a usoudí, že asi budu v šoku.

„Není moc brzo? Mám ještě počkat? Musíš mi to vyjasnit, jsi moje sestra!“

A Helenina nejlepší kamarádka, jak si jeho přítelkyně rozhodla. Tomuhle se říká ukázkový střet zájmů. Vlastně můžu být ráda, že dotáhl jen grepy a čaje, hodit mi sem deset kapříků, nevím, co s nimi. Rybí polívku nesnáším.

„Upřímně, já bych zdrhala,“ dodám váhavě. „Jenže nejsem Helena a ta se ti nejspíš vrhne kolem krku. Jestli jde o tohle. Každopádně... jestli ji miluješ, není co řešit,“ schovám se v náhlé inspiraci za nic neříkající frázi.

Hlavně mě zkuste na svatbě nesejmout kyticí.