pondělí 8. července 2013

Dohazovačky


Naše nová autorka Tereza Matoušková nejspíš usoudila, že nejen fantastikou živ jest spisovatel. Poté, co vydala knížku pro mládež nazvanou Hladová přání, si řekla, že i svět milostných vztahů je někdy k nevíře, a vrhla se do něj s vervou a  humorem. Láska je prostě láska, ať choděj kluci s holkama nebo kdokoli s kýmkoli.

Zase kvetou kaštany. Maturanti by měli mít stažené zadky a sekat latinu. Místo toho si válejí šunky vedle u stolu a hlučně srkají pivo. Mravokárné poznámky si ovšem musím protentokrát odpustit, sama mám máslo na hlavě. Věc se má tak. Mám konečně pořádnou práci, dělám na ilustracích, které půjdou na jakési andělské tarotové karty. Respektive nedělám na nich a to je ten problém. Předstírám, že čerpám vesmírnou energii z houstnoucího cigaretového kouře, a poslouchám Míšovo kňourání.
Michal je medvídek a to, prosím, doslova. Malý, kulatý a s odstátýma ušima. Je přímo posedlý vlaky. Nestačí, že pracuje jako průvodčí, ještě sbírá staré jízdní řády a doma si lepí modely lokomotiv. Mně už by na jeho místě hráblo a často mu to opakuji. Vždycky se směje. Kamarádíme se snad od té doby, co se naše matky potkaly v porodnici. Vydrželo nám to a vždycky si dobře pokecáme. Od mateřského mléka a chrastítek jsme se postupně dostali až ke vztahům s opačným pohlavím. Tedy k Míšovým vztahům s opačným pohlavím. Já si ty svoje vyřešila po svém. Našla jsem si jednu roztomilou zrzavou Polku.
„Já bych ji pozvala na zmrzlinu. Každý má rád zmrzlinu a není to nic závazného.“ Agnieszka nezná souvislosti, ale ví, že Míša je můj dobrý kamarád, a snaží se pomoci. Zlatíčko. Hlavu má položenou v mém klíně a labužnicky okusuje kornout. Mimochodem, její přízvuk zní jednoduše sexy.
„To není typ holky, kterou bys mohla pozvat na zmrzlinu,“ vzdychá Míša. „Ona má ráda chlapy, kteří mají styl. Je inteligentní, krásná jako bohyně, nespustí se jen tak s někým. A já? Já jsem obyčejný Šeďa, kterých denně potkává dvacet do tuctu. Jenomže, ženské, jsem v tom až po uši a nevím, co mám dělat. Nemůžu spát. Skoro nejím. Už ani ta železnice mě netěší.“
Vítr poeticky šumí v listoví, ne v zeleném, ale rezavém, protože klíněnky mají letos obzvlášť napilno. Ťukám prsty do sklenice s nealkoholickým pivem a snažím se nevyvracet oči v sloup. Příběh tragické lásky. V Míšově případě nastává tak jednou nebo dvakrát ročně. Nemá úplně špatný vkus, ale jeho venuše si obvykle zaslouží přívlastek věstonická. Svůj chodící symbol plodnosti následně pár týdnů oslavuje a souží se, že je pro něj jeho Valkýra až moc dobrá. Slečna si mezitím najde toho nejobyčejnějšího prďolu, jakého si dovedete představit a kterého napadne pozvat ji na zmrzlinu. Míša si popláče a koupí si nový vláček.
Tentokrát se zakoukal do kamarádovy spolubydlící. Náhodou tu holku znám. Šedá kancelářská myš, jejíž nudný život dělají zajímavějším pouze ženské romány, které si po krabicích nosí z knihovny. Jediná skutečná pusa by jejímu životu mohla konečně dát šťávu. Jenomže to by se Michal musel rozhoupat a pozvat ji na rande.
„Přeháníš, kamaráde,“ zabručím, „Nika má možná hlavu zblblou harlekýnkami, ale není tupá, ví, že jí třicítka klepe na dveře, a je sama.“ Na ubrousek si propiskou črtám barokní andělíčky. Tak, doma je překreslím ve velkém, šoupnu k nim dva čupr jednorožce a jeden esoterický kýč bych měla z krku.
„Pták může milovat rybu, ale kde budou žít?“ kvílí Míša docela jako Drew Barrymore ve filmu Věčný příběh. Nika je popletená červenou knihovnou, její tajný ctitel pohádkami. Dokonalý pár.
„Pak ti musím udělat křídla,“ reaguje Agnieszka, která ten snímek zná. Vzedme se v ní vlna entuziasmu. Vyskočí a rozmáchne rukama, takže mi vykydne své lody waniliowe do klína. Fakt díky, zlato, nové kalhoty.
„Jasně, uděláme z Šedi pana Greye,“ bručím a zvedám se, abych oddusala na dámské toalety. Míjím stůl hihňajících se puberťáků. To jste ještě neviděli lesbu upatlanou od zmrzliny, debilové? V té chvíli jsem ještě netušila, že to s tou přeměnou vezmou moji miláčkové vážně.

* * *

Zadumaně honím po dně hrnku poslední lok ranní kávy a procházím si včerejší náčrtky. Koukám, že tenhle amorek má hezky vykloubené předloktí. Ten luk drží jako prase kost. Sportem k trvalé invaliditě.
Pod okny prohání Agnieszka Michala. Až sem do třetího patra slyším kamarádovo funění. Ne, že bych se mu divila, tři kolečka kolem bytovky by mě odpravila taky. Jenomže já mám své faldíky moc ráda na to, abych je vystavovala takovému stresu.
„Jeszcze dwa razy!“ vříská moje nejdražší. Neděle, půl osmé ráno. Sousedé nás musejí milovat. Míša úpí, ale na otevřený protest mu nezbývá sil. Bolestně se plouží za klusající Polkou. Natáhnu se po myši a přisunu si klávesnici. Je to příjemná změna, nemuset o své místo na síti bojovat s Agnieszkou. Její nová posedlost má i své světlé stránky.
Zatímco si procházím maily, do našeho bytečku se vřítí náš udýchaný Oscar Pistorius následovaný brebentící koučkou.
„Dej si oddech a potom se pobavíme o té tvojí temné stránce.“ Agnieszka zmizí v koupelně.
„Už jsem ti říkal, že žádnou temnou stránku nemám!“ volá za ní Míša. „Měl jsem šťastné dětství. V pubertě jsem se držel při zemi. Neměl jsem problémy ani ve škole a -“
„To nechci slyšet!“ křičí Agnieszka ze sprchy. „Musíš mít nějaké strašlivé tajemství. Úchylku. Něco, co jí nebudeš chtít říct, protože se budeš bát, že o ni tak přijdeš.“
„No, dobře, občas se mi spolužáci smáli, že jsem tlustý. Já si udělal takovou skrýš u trati a pozoroval vlaky...“
„Masturbuješ, když vidíš pod okny projíždět hezkou lokomotivu?“
„Ne!“
Vyhodím si nohy na stůl a otevřu balík chipsů. Venku se dělá krásné ráno. Asi si přenesu práci na balkon. Z koupelny vypochoduje Agnieszka zabalená v osušce. Z vlasů jí na koberec crčí voda.
„Máme osm hodin patnáct minut,“ hlásí. „Za čtvrt hodiny Nikola vstane, vyčistí si zuby, nasnídá se a přesně v devět vyráží se psem na procházku do parku.“
„Tohle už začíná být pěkně úchylné, miláčku,“ poznamenám. Mám doma stalkera. Zmačkám pytlík od brambůrků. Pokusím se přehodit místnost a trefit se do koše.
„To je tvoje šance, Michale.“ Agnieszka mi nevěnuje pozornost a vrhne se ke skříni. Vydoluje z ní pánský sprchový gel, voňavku, oblek a koženou aktovku. Fakt čumím. „Umyješ se a navoníš. Pak si oblečeš tohle a já tě vezmu autem do města. Vyhodím tě u parku. Teď mě dobře poslouchej. Koupíš si kávu a dnešní noviny. Nic víc, rozumíš? Žádné cukrovinky, časopisy ani jiné hlouposti.“
„Ano.“ Míša si svižně svléká kalhoty. On sehnal ty trenky s Mašinkou Tomášem? No fakt! Až mu je Agnieszka zabaví a utratí naše poslední úspory za spodky Emporio Armani, tak si jeho Toma vezmu na spaní.
„Sedneš si na lavičku ke kachnímu jezírku,“ pokračuje Agnieszka energicky. „Nesmíš tam být později než ve čtvrt na deset. V deset dvacet dorazí k jezírku Nikola se psem. Vytáhne si cigarety, chvíli bude šátrat po kapsách a pak za tebou přijde, jestli nemáš oheň.“ Vyloví z šuplíku stříbrný zapalovač a vítězoslavně ho Míšovi podá.
„Jak víš, že udělá zrovna tohle?“
„Prostě to vím. Vždycky si zapomene zapalovač. Teď poslouchej, řekneš jí -“
„Počkej, počkej. Nemohla bys mi to napsat? Tohle je velice kritický moment a nerad bych to pokazil.“ Míšovi vyrazí na čele studený pot. Myslím, že budeme rádi, když si v tom okamžiku nevylije vroucí kávu do klína, a v deset dvacet jedna ho nepovezeme na pohotovost. No, i to by byl pokrok.
„Už jsem ti to napsala.“ Agnieszka mu vrazí do ruky notes. „Jo a prosím tě, zkus se to naučit nazpaměť. Ne, že jí tu nenucenou konverzaci budeš předčítat z mých poznámek.“

* * *

Jelikož plesnivý chleba nepatří mezi mé oblíbené pochutiny, vypravím se takhle v sobotu ráno pro rohlíky. Což o to, potraviny máme hned za zadkem, ale nechodím tam ráda. Majitelka vypadá na to, že to tu táhla už za Habsburků, a nezdá se, že by od té doby objednala čerstvé zboží. Ťukám do zkamenělého pečiva a žehrám si, že jsem hodila do smetí ten zelený chleba, protože umřeme hlady, když tu se mezi dveřmi objeví Míša. Od epizody v parku uběhlo čtrnáct dní. Pan průvodčí mezitím našel zvláštní zálibu ve společném venčení psů. Aby to nevypadalo blbě, pořídily jsme mu s Agnieszkou čivavu.
Prodavačka zbystří a zaměří se na nově příchozího. Dokonce mi přestane dýchat na krk a kontrolovat, jestli nekradu její relikty.
„Přejete si?“ Projev by jí záviděl i leckterý gestapák.
„Vyšlo to! Vyšlo to!“ Míša se vřítí do krámu, sevře mě v medvědím objetí a dá mi pusu. Potom obejme a políbí i prodavačku. Bába chvíli vypadá na to, že ji klepne. Zřejmě právě zažila ten nejerotičtější okamžik za posledních padesát let. Jde to rozdýchat k pultu s masem.
„Vyšlo to! Vyšlo to!“ ječím a držím kamaráda za ruce. Poskakujeme mezi vánočkami a crossianty.
„Budete si něco přát?“ ozve se po chvíli stařena znovu, tentokrát poněkud opatrněji.
„Prosila bych dvacet deka tady toho trilobita.“ Ten eidam nevypadá zas až tak oschle. „Vyšlo to! Vyšlo! Hele, Michale... Co vlastně vyšlo?“

* * *

Krčíme se s Agnieszkou za květináčem se vzrostlou palmou. Na stole nám pomalu roztávají dva obří zmrzlinové poháry. Tři sta korun vyhozených za rozpatlaný krém a slehlou šlehačku.
„Jak to vypadá, agentko?“ zašeptám. Dřepíme tady už bezmála čtvrt hodiny. Číšník po nás hází udivené pohledy a já mám pocit, že mi někdo vyměnil kolenní klouby za dva sáčky s hřebíky.
Míša pozval Nikolu na večeři a ona nadšeně souhlasila. Proto to hurónské veselí, kvůli kterému málem odvezli naši paní prodavačku. Něco z té radosti muselo přelézt i na mě, jinak bych nemohla souhlasit s tím, že Míšu do restaurace s Agnieszkou doprovodíme a budeme zpovzdálí pozorovat, jestli vše probíhá podle plánu.
„Už jim nesou jídlo. Konverzace trochu vázne, ale zatím to nevypadá na žádné dlouhé trapné ticho,“ hlásí Agnieszka. „Podle mě jsme na dobré cestě.“
„Skvělé. Nepůjdeme si sednout?“ zahučím a protahuji si ztuhlé nohy.
„Cholera!“
„Co se stalo?“ zbystřím a vrátím se do nepohodlné polohy za květináčem. Rozhrnuji střapaté listy, abych lépe viděla.
„Vykydnul Nice lasagne do klína!“ úpí Agnieszka.
„Číšník?“
Michal!
„Jak se mu to podařilo? Vždyť sedí na opačné straně stolu!“ Divoce rozhrábnu listy, abych si konečně udělala výhled. Vidím Niku, jak prchá na dámské toalety. Ona si vzala bílé šaty? Na rande s Míšou? No, dobře, v montérkách by ji asi do restaurace nepustili, ale třeba... Šaty v barvě jídla, které si budu objednávat?
„Jdeme!“ zavelí Agnieszka.
„Co chceš dělat?“ syčím, ale moje milovaná už mě táhne přes celou restauraci k záchodům. Míjíme číšníka, který si udržuje výraz pokerového hráče. Jsem zvědavá, za jak dlouho nás odsud vyvedou.
„Ahoj, Niko!“ zdravím svou kamarádku a snažím se vykroutit z Agnieszčina sevření. Nikola se naklání nad umyvadlem, které je plné papírových utěrek a snaží se dostat následky své romantické večeře z šatů. Marně.
„Jé, ahoj, Eriko... Agnieszko...“ Vypadá překvapeně. Aby ne. „Co vy tu?“ Dívá se na mě stylem, jako by čekala, že každou chvíli vytáhnu z kabelky tekutý prášek. Na obzvlášť zažranou špínu používám tohle!
„My jsme tu...“ zabrebentím.
„Slavíme výročí,“ zachraňuje situaci moje milá. Sehne se pod umyvadlo a začne cloumat uvolněnou kachličkou. Nervózně se otáčím po dveřích. Co to sakra dělá?
„Podívejte se, holky, co se mi stalo. Jednou za uherský rok si vyrazím a dopadne to takhle.“ Nikola má slzy na krajíčku.
„Počkej, počkej, už to táhnu!“ volá zpod umyvadla Agniezska. Napřímí se a vítězoslavně podá Nice balíček zabalený ve lněném plátnu. „Tumáš, převleč se.“
Vracíme se s mým drahouškem zpět ke stolu. Znaveně se svezu na židli a dám se do lovu na dekorativní paraplíčko, které si vesele plave na hladině roztáté pistáciové zmrzliny.
„Tohle bylo hodně divné,“ poznamenám. „Sehneš se pod umyvadlo a z tajné skrýše jen tak vytáhneš plesové šaty. Hlavně nenápadně. „Víš, jdeme večer tancovat, tak jsem si tu schovala šaty. Ale ne, vůbec mi nebude vadit, když si je půjčíš, já si stejně koupila omylem o tři čísla větší velikost. Ale to máš fuk. Akorát jsem kvůli tomu rozbourala půlku umývárny.“
„Nic jsem nebourala, dělala jsem tu kdysi na brigádě, do té tajné skrýše se strkaly cigarety, to je celé,“ krčí rameny Agnieszka. Tak to je ten důvod, proč nás odsud ještě nevyvedli. Holčička má protekci. „Ty šaty jsem stejně koupila moc velké. Jsou jí volné v ramenou.“ Moje Polka už je znovu ukrytá za palmou a špehuje.
„Agnieszko, proboha! Michal na ní může oči nechat. Pokud dneska neskončí pod jednou peřinou...“ Zarazím se a málem se zadusím zavařenou třešní, kterou jsem tak pracně vylovila ze dna  poháru. Pod peřinou určitě skončí, ale kde? U Nikoly v bytě se dneska večer paří, tam nepůjdou určitě. Michal bydlí se svou bigotní matkou, tam je to taky neprůchozí. Romantika by se změnila v další díl Čelistí. Takže zbývá jen jedna možnost. „Agnieszko, žes je dnes večer nepozvala k nám domů?“
„Blázníš?“ James Bond se zatváří téměř pohoršeně. „Zamluvila jsem dva pokoje v hotelu. Hned vedle sebe.“
„Dva pokoje?!“
„Jeden pro ně -“
„- a jeden pro nás,“ dořeknu za ni a ovoce mi na jazyku zhořkne. Ježkovy oči.

* * *

Ležím vedle Agnieszky na širokém letišti a dívám se, jak se moje milovaná láduje zmrzlinou. Z vedlejšího pokoje sem doléhají hlasy podbarvené vzrušením. Slyším každé jejich slovo, stěny jsou tu jako z papíru. No, skvělé. Navíc to nevypadá, že by se naši milenci snažili krotit. Ještě lepší. Nikdy jsem netoužila po ničem víc, než abych mohla poslouchat, jak můj kamarád z dětství obtahuje svoji první holku.
Ozve se žuchnutí, jak se postel ve vedlejší místnosti prohne pod váhou dobrých dvě stě kilo. Vzápětí lůžko bolestně zavrzá. No, lepší už to být fakt nemůže. Vrzání. Boží.
„Mám tady notebook, mohly bychom si pustit film,“ navrhne Agnieszka a odloží lžičku. „Nebo bys dala přednost volnější zábavě?“ Jeden pohled do jejích kočičích očí mě přinutí zapomenout na vše, co se děje ve vedlejší místnosti. Ne na dlouho. Netrvá to ani jeden průměrně dlouhý vášnivý polibek a ozve se zoufalé zabušení na dveře. Jdeme otevřít.
„Co potřebuješ, Míšutko?“ Vůbec to neříkám ironicky. Míša přešlapuje na prahu jako zmoklé štěně a v obličeji je rudý jako komunistická vlajka.
„Agnieszko, víš jak jsi mi koupila ty tři balení prezervativů? Já je nechal doma.“
Moje zrzavá přítelkyně vyvrátí oči v sloup.
„Div, že sis nezapomněl ptáka,“ zamumlám, posadím se na postel a pustím se do zbytku zmrzliny. Potřebuji cukry. Spoustu cukrů. Než tato noc skončí, přiberu nejméně dvě kila. Uvažuji, kde je tady nejbližší nonstop. Nevybavuji si žádný. Blbé gumy. Blbý Michal.
„Ona Nikola nebere prášky...,“ kňučí Míša. Shrekův parťák Kocour by mu jeho prosebný výraz mohl závidět.
Vyměníme si s Agnieszkou pohledy.
„Dobře, dobře... Jdu ti nějaký vyžebrat ke klukům vedle,“ zabručí moje drahá a zmizí v chodbě. Zpátky je překvapivě rychle. Inu, Agnieszka je kost a může se pyšnit hroší kůží vůči jakékoliv trapnosti. Já jenom doufám, že tu šprcku náš drahý mecenáš nepropíchl. To bych zatraceně rychle povýšila z dohazovačky na chůvu.
„Pustíme si Pána prstenů?“ navrhne Agnieszka, když znovu osiříme. Pro mě za mě, ale mou náladu dnes nevylepší už ani pohled na dva hobity škvařící se v lávovém poli.
„Čaroděj nikdy nechodí pozdě, Frodo Pytlíku...“
„Ach, och, ach, ooooch.“
„Ani moc brzo...“
„Uch, uch, uch.“
„Přichází tehdy, kdy chce.“
„Ech? Ech? Ech?“
„Tak už pojď!“ zasyčím.
Žádný orgastický výkřik ovšem nepřichází. Naopak. Rozhostí se ticho. Trapné ticho.
„Hmmm,“ udělá Agnieszka.
„Myslíš, že teď přijde s tím, ať mu ji pomůžeme dodělat?“ nadhodím trošku zlomyslně. Agnieszka udělá nemravné gesto a zasmějeme se tomu. Otevřeným oknem se line vlahá vůně květnové noci a já dostanu nápad, co nakreslím na kartu „Láska“. Opřu se Agnieszce o rameno a pošeptám jí to. Znovu se zahihňáme. Políbíme se.

2 komentáře:

  1. Parádní příběh! Dohazovačky mě rozesmály, takže za mě 1* :-)

    OdpovědětVymazat
  2. taky se mi to moc líbí :) vážně skvělé :) ačkoliv Polku Agnieszku jednu znám. Nebyla zrzavá, ale krásná rozhodně ano ;) tak jako tak, dokonalost sama!

    OdpovědětVymazat