Dohazovačky
Naše nová
autorka Tereza Matoušková nejspíš usoudila, že nejen fantastikou živ
jest spisovatel. Poté, co vydala knížku pro mládež nazvanou Hladová přání, si řekla, že i svět
milostných vztahů je někdy k nevíře, a vrhla se do něj s vervou
a humorem. Láska je prostě láska, ať
choděj kluci s holkama nebo kdokoli s kýmkoli.
Zase
kvetou kaštany. Maturanti by měli mít stažené zadky a sekat latinu. Místo toho
si válejí šunky vedle u stolu a hlučně srkají pivo. Mravokárné poznámky si
ovšem musím protentokrát odpustit, sama mám máslo na hlavě. Věc se má tak. Mám
konečně pořádnou práci, dělám na ilustracích, které půjdou na jakési andělské
tarotové karty. Respektive nedělám na nich a to je ten problém.
Předstírám, že čerpám vesmírnou energii z houstnoucího cigaretového kouře, a
poslouchám Míšovo kňourání.
Michal
je medvídek a to, prosím, doslova. Malý, kulatý a s odstátýma ušima. Je přímo
posedlý vlaky. Nestačí, že pracuje jako průvodčí, ještě sbírá staré jízdní řády
a doma si lepí modely lokomotiv. Mně už by na jeho místě hráblo a často mu to
opakuji. Vždycky se směje. Kamarádíme se snad od té doby, co se naše matky
potkaly v porodnici. Vydrželo nám to a vždycky si dobře pokecáme. Od mateřského
mléka a chrastítek jsme se postupně dostali až ke vztahům s opačným pohlavím.
Tedy k Míšovým vztahům s opačným pohlavím. Já si ty svoje vyřešila po svém.
Našla jsem si jednu roztomilou zrzavou Polku.
„Já
bych ji pozvala na zmrzlinu. Každý má rád zmrzlinu a není to nic závazného.“
Agnieszka nezná souvislosti, ale ví, že Míša je můj dobrý kamarád, a snaží se
pomoci. Zlatíčko. Hlavu má položenou v mém klíně a labužnicky okusuje kornout.
Mimochodem, její přízvuk zní jednoduše sexy.
„To
není typ holky, kterou bys mohla pozvat na zmrzlinu,“ vzdychá Míša. „Ona má
ráda chlapy, kteří mají styl. Je inteligentní, krásná jako bohyně, nespustí se
jen tak s někým. A já? Já jsem obyčejný Šeďa, kterých denně potkává dvacet do
tuctu. Jenomže, ženské, jsem v tom až po uši a nevím, co mám dělat. Nemůžu
spát. Skoro nejím. Už ani ta železnice mě netěší.“
Vítr
poeticky šumí v listoví, ne v zeleném, ale rezavém, protože klíněnky mají letos
obzvlášť napilno. Ťukám prsty do sklenice s nealkoholickým pivem a snažím se
nevyvracet oči v sloup. Příběh tragické lásky. V Míšově případě nastává tak jednou
nebo dvakrát ročně. Nemá úplně špatný vkus, ale jeho venuše si obvykle zaslouží
přívlastek věstonická. Svůj chodící symbol plodnosti následně pár týdnů
oslavuje a souží se, že je pro něj jeho Valkýra až moc dobrá. Slečna si mezitím
najde toho nejobyčejnějšího prďolu, jakého si dovedete představit a kterého
napadne pozvat ji na zmrzlinu. Míša si popláče a koupí si nový vláček.
Tentokrát
se zakoukal do kamarádovy spolubydlící. Náhodou tu holku znám. Šedá kancelářská
myš, jejíž nudný život dělají zajímavějším pouze ženské romány, které si po
krabicích nosí z knihovny. Jediná skutečná pusa by jejímu životu mohla konečně
dát šťávu. Jenomže to by se Michal musel rozhoupat a pozvat ji na rande.
„Přeháníš,
kamaráde,“ zabručím, „Nika má možná hlavu zblblou harlekýnkami, ale není tupá,
ví, že jí třicítka klepe na dveře, a je sama.“ Na ubrousek si propiskou črtám
barokní andělíčky. Tak, doma je překreslím ve velkém, šoupnu k nim dva čupr
jednorožce a jeden esoterický kýč bych měla z krku.
„Pták
může milovat rybu, ale kde budou žít?“ kvílí Míša docela jako Drew Barrymore ve
filmu Věčný příběh. Nika je popletená
červenou knihovnou, její tajný ctitel pohádkami. Dokonalý pár.
„Pak
ti musím udělat křídla,“ reaguje Agnieszka, která ten snímek zná. Vzedme se v
ní vlna entuziasmu. Vyskočí a rozmáchne rukama, takže mi vykydne své lody
waniliowe do klína. Fakt díky, zlato, nové kalhoty.
„Jasně,
uděláme z Šedi pana Greye,“ bručím a zvedám se, abych oddusala na dámské
toalety. Míjím stůl hihňajících se puberťáků. To jste ještě neviděli lesbu
upatlanou od zmrzliny, debilové? V té chvíli jsem ještě netušila, že to s tou
přeměnou vezmou moji miláčkové vážně.
* * *
Zadumaně honím po dně hrnku poslední lok
ranní kávy a procházím si včerejší náčrtky. Koukám, že tenhle amorek má hezky
vykloubené předloktí. Ten luk drží jako prase kost. Sportem k trvalé
invaliditě.
Pod okny prohání Agnieszka Michala. Až
sem do třetího patra slyším kamarádovo funění. Ne, že bych se mu divila, tři
kolečka kolem bytovky by mě odpravila taky. Jenomže já mám své faldíky moc ráda
na to, abych je vystavovala takovému stresu.
„Jeszcze dwa razy!“ vříská moje
nejdražší. Neděle, půl osmé ráno. Sousedé nás musejí milovat. Míša úpí, ale na
otevřený protest mu nezbývá sil. Bolestně se plouží za klusající Polkou. Natáhnu
se po myši a přisunu si klávesnici. Je to příjemná změna, nemuset o své místo
na síti bojovat s Agnieszkou. Její nová posedlost má i své světlé stránky.
Zatímco si procházím maily, do našeho
bytečku se vřítí náš udýchaný Oscar Pistorius následovaný brebentící koučkou.
„Dej si oddech a potom se pobavíme o té
tvojí temné stránce.“ Agnieszka zmizí v koupelně.
„Už jsem ti říkal, že žádnou temnou
stránku nemám!“ volá za ní Míša. „Měl jsem šťastné dětství. V pubertě jsem se
držel při zemi. Neměl jsem problémy ani ve škole a -“
„To nechci slyšet!“ křičí Agnieszka ze
sprchy. „Musíš mít nějaké strašlivé tajemství. Úchylku. Něco, co jí nebudeš
chtít říct, protože se budeš bát, že o ni tak přijdeš.“
„No, dobře, občas se mi spolužáci smáli,
že jsem tlustý. Já si udělal takovou skrýš u trati a pozoroval vlaky...“
„Masturbuješ, když vidíš pod okny
projíždět hezkou lokomotivu?“
„Ne!“
Vyhodím si nohy na stůl a otevřu balík
chipsů. Venku se dělá krásné ráno. Asi si přenesu práci na balkon. Z koupelny
vypochoduje Agnieszka zabalená v osušce. Z vlasů jí na koberec crčí voda.
„Máme osm hodin patnáct minut,“ hlásí.
„Za čtvrt hodiny Nikola vstane, vyčistí si zuby, nasnídá se a přesně v devět
vyráží se psem na procházku do parku.“
„Tohle už začíná být pěkně úchylné,
miláčku,“ poznamenám. Mám doma stalkera. Zmačkám pytlík od brambůrků. Pokusím
se přehodit místnost a trefit se do koše.
„To je tvoje šance, Michale.“ Agnieszka
mi nevěnuje pozornost a vrhne se ke skříni. Vydoluje z ní pánský sprchový gel,
voňavku, oblek a koženou aktovku. Fakt čumím. „Umyješ se a navoníš. Pak si
oblečeš tohle a já tě vezmu autem do města. Vyhodím tě u parku. Teď mě dobře
poslouchej. Koupíš si kávu a dnešní noviny. Nic víc, rozumíš? Žádné cukrovinky,
časopisy ani jiné hlouposti.“
„Ano.“ Míša si svižně svléká kalhoty. On
sehnal ty trenky s Mašinkou Tomášem? No fakt! Až mu je Agnieszka zabaví a
utratí naše poslední úspory za spodky Emporio Armani, tak si jeho Toma vezmu na
spaní.
„Sedneš si na lavičku ke kachnímu
jezírku,“ pokračuje Agnieszka energicky. „Nesmíš tam být později než ve čtvrt
na deset. V deset dvacet dorazí k jezírku Nikola se psem. Vytáhne si cigarety,
chvíli bude šátrat po kapsách a pak za tebou přijde, jestli nemáš oheň.“ Vyloví
z šuplíku stříbrný zapalovač a vítězoslavně ho Míšovi podá.
„Jak víš, že udělá zrovna tohle?“
„Prostě to vím. Vždycky si zapomene
zapalovač. Teď poslouchej, řekneš jí -“
„Počkej, počkej. Nemohla bys mi to
napsat? Tohle je velice kritický moment a nerad bych to pokazil.“ Míšovi vyrazí
na čele studený pot. Myslím, že budeme rádi, když si v tom okamžiku nevylije
vroucí kávu do klína, a v deset dvacet jedna ho nepovezeme na pohotovost. No, i
to by byl pokrok.
„Už jsem ti to napsala.“ Agnieszka mu
vrazí do ruky notes. „Jo a prosím tě, zkus se to naučit nazpaměť. Ne, že jí tu
nenucenou konverzaci budeš předčítat z mých poznámek.“
* * *
Jelikož plesnivý chleba nepatří mezi mé
oblíbené pochutiny, vypravím se takhle v sobotu ráno pro rohlíky. Což o to,
potraviny máme hned za zadkem, ale nechodím tam ráda. Majitelka vypadá na to,
že to tu táhla už za Habsburků, a nezdá se, že by od té doby objednala čerstvé
zboží. Ťukám do zkamenělého pečiva a žehrám si, že jsem hodila do smetí ten
zelený chleba, protože umřeme hlady, když tu se mezi dveřmi objeví Míša. Od
epizody v parku uběhlo čtrnáct dní. Pan průvodčí mezitím našel zvláštní zálibu
ve společném venčení psů. Aby to nevypadalo blbě, pořídily jsme mu s Agnieszkou
čivavu.
Prodavačka zbystří a zaměří se na nově
příchozího. Dokonce mi přestane dýchat na krk a kontrolovat, jestli nekradu
její relikty.
„Přejete si?“ Projev by jí záviděl i
leckterý gestapák.
„Vyšlo to! Vyšlo to!“ Míša se vřítí do
krámu, sevře mě v medvědím objetí a dá mi pusu. Potom obejme a políbí i
prodavačku. Bába chvíli vypadá na to, že ji klepne. Zřejmě právě zažila ten
nejerotičtější okamžik za posledních padesát let. Jde to rozdýchat k pultu s
masem.
„Vyšlo to! Vyšlo to!“ ječím a držím
kamaráda za ruce. Poskakujeme mezi vánočkami a crossianty.
„Budete si něco přát?“ ozve se po chvíli
stařena znovu, tentokrát poněkud opatrněji.
„Prosila bych dvacet deka tady toho
trilobita.“ Ten eidam nevypadá zas až tak oschle. „Vyšlo to! Vyšlo! Hele,
Michale... Co vlastně vyšlo?“
* * *
Krčíme
se s Agnieszkou za květináčem se vzrostlou palmou. Na stole nám pomalu
roztávají dva obří zmrzlinové poháry. Tři sta korun vyhozených za rozpatlaný
krém a slehlou šlehačku.
„Jak
to vypadá, agentko?“ zašeptám. Dřepíme tady už bezmála čtvrt hodiny. Číšník po
nás hází udivené pohledy a já mám pocit, že mi někdo vyměnil kolenní klouby za
dva sáčky s hřebíky.
Míša
pozval Nikolu na večeři a ona nadšeně souhlasila. Proto to hurónské veselí,
kvůli kterému málem odvezli naši paní prodavačku. Něco z té radosti muselo
přelézt i na mě, jinak bych nemohla souhlasit s tím, že Míšu do restaurace s
Agnieszkou doprovodíme a budeme zpovzdálí pozorovat, jestli vše probíhá podle
plánu.
„Už
jim nesou jídlo. Konverzace trochu vázne, ale zatím to nevypadá na žádné dlouhé
trapné ticho,“ hlásí Agnieszka. „Podle mě jsme na dobré cestě.“
„Skvělé.
Nepůjdeme si sednout?“ zahučím a protahuji si ztuhlé nohy.
„Cholera!“
„Co
se stalo?“ zbystřím a vrátím se do nepohodlné polohy za květináčem. Rozhrnuji
střapaté listy, abych lépe viděla.
„Vykydnul
Nice lasagne do klína!“ úpí Agnieszka.
„Číšník?“
„Michal!“
„Jak se mu to podařilo? Vždyť sedí na
opačné straně stolu!“ Divoce rozhrábnu listy, abych si konečně udělala výhled.
Vidím Niku, jak prchá na dámské toalety. Ona si vzala bílé šaty? Na rande s
Míšou? No, dobře, v montérkách by ji asi do restaurace nepustili, ale třeba...
Šaty v barvě jídla, které si budu objednávat?
„Jdeme!“ zavelí Agnieszka.
„Co chceš dělat?“ syčím, ale moje
milovaná už mě táhne přes celou restauraci k záchodům. Míjíme číšníka, který si
udržuje výraz pokerového hráče. Jsem zvědavá, za jak dlouho nás odsud vyvedou.
„Ahoj, Niko!“ zdravím svou kamarádku a
snažím se vykroutit z Agnieszčina sevření. Nikola se naklání nad umyvadlem,
které je plné papírových utěrek a snaží se dostat následky své romantické
večeře z šatů. Marně.
„Jé, ahoj, Eriko... Agnieszko...“ Vypadá
překvapeně. Aby ne. „Co vy tu?“ Dívá se na mě stylem, jako by čekala, že každou
chvíli vytáhnu z kabelky tekutý prášek. Na obzvlášť zažranou špínu používám
tohle!
„My jsme tu...“ zabrebentím.
„Slavíme výročí,“ zachraňuje situaci moje
milá. Sehne se pod umyvadlo a začne cloumat uvolněnou kachličkou. Nervózně se
otáčím po dveřích. Co to sakra dělá?
„Podívejte se, holky, co se mi stalo.
Jednou za uherský rok si vyrazím a dopadne to takhle.“ Nikola má slzy na
krajíčku.
„Počkej, počkej, už to táhnu!“ volá zpod
umyvadla Agniezska. Napřímí se a vítězoslavně podá Nice balíček zabalený ve
lněném plátnu. „Tumáš, převleč se.“
Vracíme se s mým drahouškem zpět ke
stolu. Znaveně se svezu na židli a dám se do lovu na dekorativní paraplíčko,
které si vesele plave na hladině roztáté pistáciové zmrzliny.
„Tohle bylo hodně divné,“ poznamenám.
„Sehneš se pod umyvadlo a z tajné skrýše jen tak vytáhneš plesové šaty. Hlavně
nenápadně. „Víš, jdeme večer tancovat, tak jsem si tu schovala šaty. Ale ne,
vůbec mi nebude vadit, když si je půjčíš, já si stejně koupila omylem o tři
čísla větší velikost. Ale to máš fuk. Akorát jsem kvůli tomu rozbourala půlku
umývárny.““
„Nic jsem nebourala, dělala jsem tu kdysi
na brigádě, do té tajné skrýše se strkaly cigarety, to je celé,“ krčí rameny
Agnieszka. Tak to je ten důvod, proč nás odsud ještě nevyvedli. Holčička má
protekci. „Ty šaty jsem stejně koupila moc velké. Jsou jí volné v ramenou.“ Moje
Polka už je znovu ukrytá za palmou a špehuje.
„Agnieszko, proboha! Michal na ní může
oči nechat. Pokud dneska neskončí pod jednou peřinou...“ Zarazím se a málem se
zadusím zavařenou třešní, kterou jsem tak pracně vylovila ze dna poháru. Pod peřinou určitě skončí, ale kde? U
Nikoly v bytě se dneska večer paří, tam nepůjdou určitě. Michal bydlí se svou
bigotní matkou, tam je to taky neprůchozí. Romantika by se změnila v další díl Čelistí. Takže zbývá jen jedna možnost.
„Agnieszko, žes je dnes večer nepozvala k nám domů?“
„Blázníš?“ James Bond se zatváří téměř
pohoršeně. „Zamluvila jsem dva pokoje v hotelu. Hned vedle sebe.“
„Dva pokoje?!“
„Jeden pro ně -“
„- a jeden pro nás,“ dořeknu za ni a
ovoce mi na jazyku zhořkne. Ježkovy oči.
* * *
Ležím vedle Agnieszky na širokém
letišti a dívám se, jak se moje milovaná láduje zmrzlinou. Z vedlejšího pokoje
sem doléhají hlasy podbarvené vzrušením. Slyším každé jejich slovo, stěny jsou
tu jako z papíru. No, skvělé. Navíc to nevypadá, že by se naši milenci
snažili krotit. Ještě lepší. Nikdy jsem netoužila po ničem víc, než
abych mohla poslouchat, jak můj kamarád z dětství obtahuje svoji první holku.
Ozve se žuchnutí, jak se postel ve
vedlejší místnosti prohne pod váhou dobrých dvě stě kilo. Vzápětí lůžko
bolestně zavrzá. No, lepší už to být fakt nemůže. Vrzání. Boží.
„Mám tady notebook, mohly bychom si
pustit film,“ navrhne Agnieszka a odloží lžičku. „Nebo bys dala přednost volnější
zábavě?“ Jeden pohled do jejích kočičích očí mě přinutí zapomenout na vše, co
se děje ve vedlejší místnosti. Ne na dlouho. Netrvá to ani jeden průměrně dlouhý
vášnivý polibek a ozve se zoufalé zabušení na dveře. Jdeme otevřít.
„Co potřebuješ, Míšutko?“ Vůbec to
neříkám ironicky. Míša přešlapuje na prahu jako zmoklé štěně a v obličeji je
rudý jako komunistická vlajka.
„Agnieszko, víš jak jsi mi koupila ty
tři balení prezervativů? Já je nechal doma.“
Moje zrzavá přítelkyně vyvrátí oči v
sloup.
„Div, že sis nezapomněl ptáka,“
zamumlám, posadím se na postel a pustím se do zbytku zmrzliny. Potřebuji cukry.
Spoustu cukrů. Než tato noc skončí, přiberu nejméně dvě kila. Uvažuji, kde je
tady nejbližší nonstop. Nevybavuji si žádný. Blbé gumy. Blbý Michal.
„Ona Nikola nebere prášky...,“ kňučí
Míša. Shrekův parťák Kocour by mu jeho prosebný výraz mohl závidět.
Vyměníme si s Agnieszkou pohledy.
„Dobře, dobře... Jdu ti nějaký vyžebrat
ke klukům vedle,“ zabručí moje drahá a zmizí v chodbě. Zpátky je překvapivě
rychle. Inu, Agnieszka je kost a může se pyšnit hroší kůží vůči jakékoliv
trapnosti. Já jenom doufám, že tu šprcku náš drahý mecenáš nepropíchl. To bych
zatraceně rychle povýšila z dohazovačky na chůvu.
„Pustíme si Pána prstenů?“ navrhne Agnieszka, když znovu osiříme. Pro mě za mě,
ale mou náladu dnes nevylepší už ani pohled na dva hobity škvařící se v lávovém
poli.
„Čaroděj nikdy nechodí pozdě, Frodo
Pytlíku...“
„Ach, och, ach, ooooch.“
„Ani moc brzo...“
„Uch, uch, uch.“
„Přichází tehdy, kdy chce.“
„Ech? Ech? Ech?“
„Tak už pojď!“ zasyčím.
Žádný orgastický výkřik ovšem
nepřichází. Naopak. Rozhostí se ticho. Trapné ticho.
„Hmmm,“ udělá Agnieszka.
„Myslíš, že teď přijde s tím, ať mu ji
pomůžeme dodělat?“ nadhodím trošku zlomyslně. Agnieszka udělá nemravné gesto a
zasmějeme se tomu. Otevřeným oknem se line vlahá vůně květnové noci a já
dostanu nápad, co nakreslím na kartu „Láska“. Opřu se Agnieszce o rameno a
pošeptám jí to. Znovu se zahihňáme. Políbíme se.
Parádní příběh! Dohazovačky mě rozesmály, takže za mě 1* :-)
OdpovědětVymazattaky se mi to moc líbí :) vážně skvělé :) ačkoliv Polku Agnieszku jednu znám. Nebyla zrzavá, ale krásná rozhodně ano ;) tak jako tak, dokonalost sama!
OdpovědětVymazat