Prostě moje Kamila

Naše nová autorka, Dana Železná, rozehrává – snad věrna svému jménu – i trochu tvrdší odstíny erotiky. Ale to vůbec není na škodu. Naopak. I když pro jednoho z hlavních aktérů povídky to možná byl až příliš tvrdý dopad…

Je mi pětatřicet let a zamilovala jsem se do Karla. Problém je v tom, že Karel je Petrův nejlepší kamarád a Petr je můj manžel. Máme třináctiletého kluka a patnáctiletou dceru. Staráme se, jak můžeme, aby se měli líp než my. Od pondělka do pátku práce, každé odpoledne uvařit, uklidit a ještě musí zbýt čas na úkoly. Petr je fajn. Jednou týdně po fotbale skočí na jedno s Karlem. Trochu jsem na Karla žárlívala. Nejmíň deset let mě Petr nevzal ani do blbýho kina. Poslední dobou ale spíš žárlím na Petra. To proto, že já jsem pro Karla míň než vzduch. A přitom se mi o něm už skoro rok zdává po nocích. To se pak probudím, vedle mě odfukuje Petr a já mám vlhko v rozkroku.

S Petrem máme sex pravidelně jednou týdně. Každou sobotu, když skončí po půlnoci večerní film, si odpracuju svou povinnost a pak zírám do stropu, dokud nepropadnu do náruče spánku. V těch chvílích mě po tváři pohladí Karel, ruka mu sjede o kousek níž, aby polaskal naběhlé bradavky, zatímco mě líbá na ušní lalůček. A když jeho ruka sklouzne ještě níž, aby elektrizujícími doteky přejel pulzující břicho v prudkém oddychování, probudím se zpocená a zmatená. Petr vedle mě pořád ještě pochrupuje a já nevím co dělat. Stačilo by nechat ruku sklouznout do roztouženého klína a opatrně proniknout do tajemných zákoutí lásky. Ale neudělám to. Nejsem přece připitomělá lesba, co si to musí dělat sama.

I když, pravda. Konečně bych snad poznala, co je orgasmus. Nikdy bych nepřiznala, že jsem nic takového nezažila. Kamarádky, co s nimi zajdu jednou týdně na kafe, o něm mluví dost zasvěceně. Odkývám jim všechno. Trochu jim závidím, když mluví o svých hrátkách. Já občas přibarvím naše šup sem šup tam s Petrem, abych vypadala jako zběhlá nymfomanka.

Koukám do stropu a přemýšlím co dál. Jsem už na pořádný sex stará? Marcela i Ivana jsou stejně staré jako já. A když mám přihodit nějakou pikantnost, představuju si Karla. To pak moje lži občas působí i věrohodně. Zatímco se takhle týrám, vzrušení opadlo a pot na těle oschl. Kouknu na hodiny. Hňahňám se tady v bolístkách už přes dvě hodiny a zdá se, že bych konečně mohla usnout.

* * *

„Ahoj, holky,“ sedám si k Ivaně a Marcele. Je úterý, Petr šel na fotbal a já mám chvíli na kafe s holkama.

„Co si dáš, Kamilo?“ zeptá se Marcela.
„Jako vždycky,“ usměju se. „Co řešíte?“
„Ále,“ mrkne spiklenecky Marcela. „Ivana právě začala vyprávět o novém milenci.“
„Ty máš ňákýho novýho bouráka?“ vykulím oči.
„Jo,“ zasní se Ivana. Pak shlédne z nadoblačných výšin a shovívavě na mě koukne. „Už jsi to zkoušela zezadu?“
„Zezadu? Nó, asi jo,“ Divím se, co je to za divnou otázku.
„To jsme dělaly asi všechny, ne?“ mrkne na mě Marcela. „Ale Iva mluví úplně o jiném zadu.“

„Počkej,“ vyvalím oči. „Ty myslíš, jako úplně? Jako vedle?“
„No spíš vejš, když to počítáš zezadu,“ hihňá se.
„Nekecej,“ vydechnu. Něco tak úchylného si nedokážu ani představit.
„Jo,“ zašklebí se Ivana jako že, co je na tom k nepochopení. „Do zadečku, prostě.“
„To je blbý. Dyť z toho nemůžeš nic mít, ne?“
„To by ses divila. Myslela jsem, že umřu. Fakt. Byla jsem úplně hotová. Doslova,“ zamrká rozkošnicky.

„Teda holky, to je fakt ulítlý,“ zavrtěla jsem hlavou. Chtělo se mi říct nechutný, ale nechtěla jsem vypadat jak frigidka.
„Mě to taky dycky přišlo perverzní,“ zasnila se Marcela. „Ale musíme to s Honzou vyzkoušet.“

Koukám na obě, jako bych se ocitla v nějaké jiné realitě. A ony na mě koukají úplně stejně. Doprčic, doufám, že jsem neztratila tvář.
„To se poddá, Kamilo,“ stiskne mi ruku Ivana. „Kdo nezkusí, nepozná.“

Cítím se hrozně. Děsí mě představa, jak mi do otvoru, který slouží k naprosto jiným účelům, někdo strká něco, co patří úplně jinam. Navíc mě při tom poleje horko a naskočí husí kůže. Představím si Karla a od pasu dolů mě pohltí mravenčení. Najednou se mi začne zvedat žaludek a udělá se mi zle. Usmívám se, ale potřebuju na záchod. Rychle.

Zvednu se a skoro nedoběhnu. Nakonec jsem to rozdýchala. Už jsem zase v pohodě a vracím se ke stolu.

„Tak já budu muset letět,“ usměju se, z kabelky vyndám peněženku a jdu zaplatit. Než odejdu, ještě se na kamarádky uculím: „Tak zase v úterý!“

Vyběhnu ven. Doufám, že na tenhle rozhovor brzy zapomenu. Nejvíc mě děsí, že jsem byla víc vzrušená než zhnusená. To přece není normální. Už abych byla doma. Nad pubescentními výlevy své dcery a synovou žákovskou knížkou to snad dostanu z hlavy.

* * *

Petr se vrátil trochu později než obvykle a měl v sobě rozhodně víc než jedno pivo. Ne že by byl zlitý pod obraz, ale náladičku si upletl. To jo. Navečeřel se a šli jsme brzy spát. Ráno vstáváme do práce. Po celoodpolední a podvečerní eskapádě u plotny, pračky a úkolů padám vyčerpaná vedle chrápajícího manžela. No jo, no. Kdo se nikdy neopil, že? Ležím, tělo se zklidňuje a myšlenky zalétnou k dnešnímu odpoledni s kamarádkami. A najednou mám před očima svůj zadek a špulím půlky. Snažím se tu vidinu odehnat, ale nejde to. Konečník se mi svírá mrazením, ale nemůžu si pomoct. A pak najednou cítím, jak se Karel dobývá dovnitř.

„Ne!“ kviknu přidušeně a posadím se na posteli. „To je úchylný!“ nadávám si. Pak vylezu z postele a v koupelně si pustím sprchu. Ledová voda mě zklidní a já se zabalená v osušce s drkotajícími zuby, došourám do ložnice. Zavrtám se do peřiny a začnu usínat.

* * *

Je sobota po půlnoci a chystáme se ke spánku. Zas mě čeká týdenní povinnost. V křesle proti mně sedí Petr, ale já vidím Karla. Najednou mě ovládla představa roztažených půlek a skoro mě to ochromilo. Snažím se počítat do stovky, abych se uklidnila.

„Jdu spát,“ zvednu se a zamířím k ložnici.
„Máš pravdu,“ zmáčkne Petr červené tlačítko na dálkovém ovládání a obrazovka zhasne.

V ložnici je šero. Napůl vidím, jak se Petr svléká a ulehá do postele.  Pod peřinou se ke mně přitiskne a položí mi ruku na bok. Prsty sklouznou k rozkroku a já vím, že za chvíli bude po všem. Převalím se na záda, roztáhnu nohy a pokrčím je v kolenou. Během chviličky už je nade mnou. Vidím Karla a třesu se po celém těle. Cítím, jak jsem otevřená a jak se mě Petr dotkl svým mužstvím. Sevře se mi konečník, aby hned zase povolil. Chci ho tam.

„Nechceš to zkusit níž?“ zašeptám.
„Prosím?“ zarazí se Petr. „Jak níž?“
„No, níž. Do té druhé…“ Najednou nevím, jak to pojmenovat.

„Jsem snad buzerant, abych ti ho strkal do zadku?“

V pokoji se ochladilo nejmíň o dvacet stupňů. Jsem kráva. Deviantní kráva. Chce se mi ze všeho brečet a je mi ze sebe na zvracení. Jak jsem to mohla udělat? Tohle je konec. Co si o mně pomyslí? Vůbec bych se nedivila, kdyby se mě už nikdy nedotkl. A co kdyby požádal o rozvod? Jsem fakt blbá. Cítím, jak si to můj muž ve mně dělá, a po tvářích se mi koulí slzy.

* * *

Celou neděli jsme spolu nepromluvili ani slovo. Teprve v pondělí se na mě, od soboty poprvé, podíval. „Zítra jdu na fotbal,“ oznámil celkem zbytečně. Jako by to byla nějaká novina. Náš rozvrh hodin je dost přesný. V úterý patří můj muž fotbalu a Karlovi, já kafi a Marcele s Ivanou.

„Tak co,“ září Marcele očka. Ani nepočkala, až si sednu a objednám kapučíno. „Zkoušelas to?“

Přikývla jsem. Ale dál jsem se o tom bavit nechtěla.
„No a?“ vyhrkla Ivana.
„Bylo to takové zvláštní,“ udělala jsem jakoby zasněný obličej.
„Jo, pravda,“ přivírá oči Marcela. „Nejdřív to moc nešlo. Ale pak jsem koupila gel a druhej den tam zajel jako po másle.“

Chtělo se mi brečet. Ale copak můžu? To bych přišla o jediné kamarádky a jedinou radost, co mi v životě zbývá. A tak se přinutím říct, že u nás to bylo podobný.

Ani nevím, co holky povídaly. Když zase mluvily o zastrkávání, myslela jsem na Karla. No a potom už jsem je ani nevnímala.

* * *

Večer se Petr vrátil docela brzy. Řekla bych, že po fotbale nestihli ani to jedno.
„Ahoj,“ usmál se, když za mnou přišel do kuchyně.
„Večeře je hotová. Za chvíli se bude servírovat.“
„Ty jsi skvělá,“ usmál se a šel se převléct do domácího.

Děti už spí. V televizi dávají nějaký přihlouplý film. Ani nevím, o čem je. Každou chvíli se mi vybaví přisprostlý řeči mých kamarádek. O tom gelu a tak. A zase ty roztažené půlky. Začíná mi asi fakt drbat. Jestli to takhle půjde dál, budu zralá do blázince.

„Miláčku,“ ozve se Petr. „Co kdybysme v sobotu vyrazili na večírek?“
„Na večírek?“ zbystřila jsem. „Na večírku jsme nebyli snad dvacet let.“
„Nepřeháněj. Tak dlouho se ani neznáme.“
„No právě. Víš, že jsme od narození našich dětí snad nebyli ani v kině?“
„Hmmm,“ pokrčí rameny. „Karel má v sobotu narozeniny a zve kamarády na oslavu.“

Kdybych neseděla, možná bych se neudržela na nohou. Najednou jako bych cítila Karlovy dlaně na hýždích a vyschne mi v krku.

„Já vím, že ho nemáš ráda, Kamilo. Ale já už to slíbil.“
„A co děti?“ dokázala jsem ze sebe vypravit.
„Už jsem volal mámě. Říkala, že je pohlídá.“

Srdce mi buší jako o závod. Doteď ztělesňoval Karel jen dosti mlhavou představu. Najednou nedokážu myslet na nic jiného. Spodní partie jako by ochrnuly. Potřebuju pohyb. Vyskočím z křesla a zamířím na záchod. Chvíli sedím na prkýnku a nic. Spláchnu a jdu do kuchyně. Natočím si sklenici vody, přiložím k ústům a polykám, dokud není prázdná. Teprve pak jsem schopná vrátit se do obýváku.

„A jak si to představuješ?“ zeptám se Petra.
„Máma v sobotu přijde, a my vyrazíme ke Karlovi. Popřejeme mu k narozeninám, něco popijeme, a až tě to tam přestane bavit, půjdem domů.“
„Hmmm,“ zabručím. „Když už jsi to slíbil, tak toho asi moc nenadělám, že?“
„Tak to můžu zítra potvrdit?“ uzavře náš rozhovor Petr.

Jen odevzdaně přikývnu.

* * *

Je pátek a já od úterka hrůzou nespala. Děsím se setkání s Karlem. Od chvíle, kdy mi Petr řekl o té oslavě, prožívám ještě intenzivnější muka než celou tu dobu předtím. Pomáhá mi jen vyčerpávající práce. Ale stačí na okamžik vypnout, a jeho ruce bloudí v těch nejtajnějších zákoutích mého těla. A nejen ruce. Ležím na boku, zády k Petrovi. Nohama svírám přikrývku a hnusím se sama sobě. Před chvilkou jsem se přistihla, jak ukazováček masíruje výrůstek nad poševním vchodem. Ztrácím kontrolu nad svým tělem? Okamžitě přestanu, i když se mi svalstvo mezi stehny ještě nějakou chvíli samovolně stahuje. Zakousnu se do rtu. Stisknu zuby silněji, až cítím krev v ústech. Bolí to, ale nepovolím. Trestám se a přitom pořád myslím na ruku v rozkroku. Ruku, která zahálí, místo aby mě zbavila utrpení. A pak uslyším mámu, jak svojí třináctileté dceři, mně, vypráví o zvrácenosti a škodlivosti masturbace. Nevydržím to a vstanu z postele. Snad mě ledová sprcha těch šílených myšlenek zbaví.

* * *

Moje poprava se neodvratně blíží. Petr tiskne zvonek, bzučák otevírá dveře a já následuju manžela chodbou paneláku. Cesta výtahem je nekonečná, ale jednou musí skončit. Každým metrem, o který vystoupáme výš, se přiblížím infarktu.

Zničehonic se klec zhoupne, něco cvakne a Petr vychází ven. Nadechnu se a vykročím. Mezi dveřmi stojí on. Sotva se držím na nohou a pokouší se o mě závrať.

„Karel Šeďa,“ představí mi Petr svého kamaráda. Ten natáhne ruku. Vůbec si v tu chvíli nejsem jistá, zda je všechno podle regulí. Pak se Petr otočí na mě: „To je Kamila. Moje žena.“

„Těší mě,“ rozzáří se Karel a stiskne mi ruku. Čekám chlapské zatřesení. Takové to, při kterém vás dvoumetrovej balvan skoro povalí na zem. Ale tak jemný, skoro něžný stisk mě zaskočí. Před očima se mi roztančí hvězdičky a chodbu pohltí tma. Ani nevím, jak se mi podařilo neupadnout, a už sedíme v obýváku. Na stole tácy jednohubek, chlebíčků, skleničky se spoustou tyčinek a tak. Nádoba s ledem a v něm láhev šampaňského.

Trochu se mi ulevilo, když jsem zaregistrovala další dva páry a ještě dalšího muže.
„To je Zuzana,“ představil jednu z žen Petr, „a její manžel Honza. Tohle je Karlův brácha Fanda. No a tady sedí Jarda a předpokládám, že vedle jeho manželka.“

Jarda kývl, jako že jo. Pak se Petr obrátil ke mně: „To je moje Kamila.“

To je moje Kamila. Prostě moje Kamila. Překousla jsem to a usmála jsem se, abych nevypadala jako psí čumák.

„Tak,“ přihrnul se z kuchyně Karel, „už jsme všichni, takže oslava může začít.“  Pak na stole vykouzlil servírovací talířky.

„Pro začátek jsem připravil takovou malou chuťovku.“

Předkrm byl výborný. Lehký, chutný a navodil příjemnou atmosféru. Při jídle se všichni bavili, jako bychom byli staří známí, a já se trochu zklidnila.

Po jídle Karel vstal, z nádobky s ledem vzal láhev a otřel jí utěrkou.
„Nerad to říkám, ale právě mi na krku přistál čtvrtý křížek.“ Obývákem se rozlehlo puf a zátka obloukem zmizela kdesi za televizí.

Sklenky o sebe zazvonily a chuť alkoholu mezi rty mi dodala sílu přežít tenhle hloupej mejdan. Najednou piju druhou a svět ztratil něco z každodenní šedi. Podívala jsem se na Karla. Právě dopil a olízl hranu číše. A já si jeho jazyk představila na úplně jiných místech. A přesně tam se mi všechno sevřelo. Tohle nemůže dobře dopadnout.

Nejsme s Petrem zvyklí pít a on už do sebe klopí třetí pohárek. Pokoj trochu změnil proporce.  Musím zvolnit, protože zdi kolem se začínají trochu vlnit. Petr si nalévá další skleničku a mně se udělalo zle. Realita ztrácí obrysy, bortí se a já se cítím dost zmateně. Zvednu se a někam jdu. Otevřu dveře a zmizím ve tmě pokoje. Jsem nejspíš v ložnici, protože mě vítá postel. Svalím se na matraci a připadám si jako na lodi. Odvedle sem proniká hluk nevázané zábavy, ale mně je všechno jedno. Je mi zle, ale ustála jsem to. Nejspíš jsem na chvíli usnula. Probudilo mě vrznutí dveří. Zvedla jsem se na loktech a pokrčila kolena. Doteď jsem nezvracela, tak teď už to snad bude dobrý.

Na zadku mi přistály ruce. Mužské ruce.
„Ale, ale,“ slyším Karlův hlas. „Co to tady máme.“

Jeho ruce jsou pevné, a přitom tak něžné. Elektrizující doteky na zadnici mě úplně probraly, i když zatím mé hýždě pevně sedí v riflích. Zrychluje se mi dech a nevím, co dělat. Co kdyby přišel Petr? Ale jestli pil víc než já, nejspíš si ustlal v obýváku na koberci.

Chci ho odstrčit, ale ruka mi místo toho projede rozkrokem a já už se nedokážu ovládat. Místo abych ho odstrčila, rozepínám si kalhoty. Položím obličej na matraci a oběma rukama si stahuju džíny i s kalhotkami. Cítím jeho ruce na svých půlkách a ztrácím nad sebou kontrolu. Houpu se teď v bocích dopředu a dozadu, vypínám se v návalech vzrušení a vesmír se smrskl do jediného bodu, tam vzadu, kde za nahými půlkami tuším jeho ztopořené mužství.

Jeho ruce nezahálejí, a když jeho prsty projedou mezi roztaženými hýžděmi, unikne mi mezi zuby tiché zasténání. Říkám si, že musím zůstat potichu. Co kdyby Petr vedle něco zaslechl. Cítím ale, jak se mi stahují svaly kolem konečníku. Stáhnou se a zase povolí. A když se toho dolíčku dotknou konečky Karlových prstů, z úst se mi znovu vydere zaúpění. Nejednou ty prsty přitlačí a já téměř omdlím. Zakousnu se do rtu, abych nevykřikla. Nejprve ucítím lehký tlak, ten zase povolí, aby se opět zopakoval. Znovu a znovu. Jeho pohyby jsou stále intenzivnější a já už dokážu jen vnímat střídání tlaků a pak…

Uvolnila jsem se a kousek jeho prstu pronikl dovnitř. Držím se jen taktak při vědomí. Cítím, jak mě jeho prsty masírují, povoluji sevření a cestu do pekel už nedokážu zastavit. Zničehonic se jeho ruce odtáhnou a já se leknu, že by to takhle mělo skončit. Podívám se za sebe. Karel si na prsty vymačkává nějakou pastu.

„…ale pak jsem koupila gel…“ slyším někde v dálce Marcelu a všechno mi dojde. Představa toho gelu mě vzrušuje, a když mlaskavě ulpí mezi mými hýžděmi, naplní mě neřestné očekávání. Celá se chvěju a Karel je bez většího odporu schopen zasunout i druhý prst. A pak se otvoru dotkne něco tuhého, sametově hebkého. Jeho úd hoří a já cítím opatrný tlak směřující do mého nitra. Pak povolí, aby znovu zatlačil. Neovládnu se a začnu se pomalu vlnit v bocích. Ve snaze pohltit jej od svých útrob se vlnění pánve zrychluje. Cítím, jak pomalu proniká dovnitř, zatímco já tiše chroptím do polštáře pod sebou. Kdyby teď přišel Petr, nejspíš bych nedokázala přestat. A Karel je přitom tak něžný. Opatrný. A najednou tam je. Celý. Tlak povolí a já cítím, jak opouští mou skulinku, aby se do ní znovu ponořil. A pak znovu. Ten pohyb se zvolna zrychluje a pak ucítím, jak se v křeči zaboří co nejhlouběji a nitro mi zaplaví příliv vroucí lávy. Ta se rozlévá tělem a najednou mě zaplaví druhá vlna a po chvíli i třetí a čtvrtá. Přepadlo mě zklamání. Zlost. Ještě jsem potřebovala chvilku. Ale cítím, jak Karlovo mužství uvadá, vyklouzne ven a můj milenec se skácí na zem. Cítím potřebu dotáhnout věc do konce. Prsty proklouznou od mokré štěrbinky a najít hrbolek rozkoše je otázkou zlomku sekundy. Druhou rukou si zajíždím mezi půlky. Každým okamžikem musím dosáhnout vrcholu.

Najednou vrznou dveře.
„Á, tady jsi, lásko!“
Petr. A já se nacházím na okraji vyvrcholení. Co teď? Jeho ruce se dotknou mojí zadnice. Proniknout do mě mu nedá žádnou práci. Obzvlášť když jsem plná Karlova semene. Zavřu oči a znovu se pustím do šílené jízdy.

Takže potřebujeme pro sobotní večer trochu alkoholu, usměju se pro sebe. Takhle na tebe miláčku.

Už se neovládnu a vykřiknu v šíleném orgasmu. Cítím, že i Petr dosáhl vrcholu, a dlouhé, nekonečné okamžiky setrváváme v milostných křečích. Tak takové to je, říkám sama sobě. Odteď už budu vždycky vědět, o čem Marcela s Ivanou mluví.

„To bylo úžasné, lásko,“ slyším Petra. „Miluju tě, Karle. Miloval jsem tě i předtím, když jsme souložili obráceně. Ale teď…“

Pomalu mi dochází absurdnost situace. Úterky na fotbale a vůbec všechno. Moje existence se najednou zdá tak zbytečná. Do mého nitra se nenápadně vkradl pocit marnosti a můj život se pomalu začíná rozpadat v propasti zoufalství a beznaděje.