Peklo a bílá kůže
Jak se zdá,
čerstvě nadělená tropická vedra jsou pro tvůrčí psaní stejně dobrá jako zmrzlé
deštivé časy. Přinejmenším Petru
Nachtmanovou inspirovala k povídce o žáru přímo pekelném.
Bedřich Šeďa
dostal přezdívku Šedan. Měl svého šedého sedana Ford Mondeo Mk III a vlastní
kancelář se zátiším stínů z minulosti. Mockrát jsem mu opakovala, aby si
bývalé přítelkyně nikde nevystavoval, jinak ho nevydařené vztahy budou strašit
až do smrti. Tím pádem se nikdy znovu nezamiluje a neožení.
Konečně! Jednou souhlasně přikývl. Druhý den ozdobil pět
rámečků s fotkami bejvalek černými smutečními páskami. Sice je pohřbil,
ale neodklidil. Pořád je měl na očích a neustále se pitval ve vině a odpuštění.
Čtyřicátník Šeďa nevypadal vůbec špatně. Vysoký. Hnědovlasý.
Zelenooký. Nešlo o vyloženého hezouna, ale o normálně vypadajícího chlapa. Měl
velice bílou kůži, z důvodu neochoty opustit uzavřené prostory. Ženy se do
něho možná na první pohled zamilovaly, ale vzápětí couvly a trvaly na svém
nezájmu. Žádná nechtěla riskovat rozšíření Šedanovy sbírky dávných lásek. Ani
jedna si nepřála mít svou fotografii v řadě neúspěšných kandidátek na
manželky či milenky.
Nejprve jsem si myslela, že se do podobného tvora nemůžu
nikdy zamilovat. Já ani žádná jiná rozumná žena. Vylučovala jsem i sexuální
motiv za účelem přilepšit si po tělesné či finanční stránce, kdyby se
v opojení ujal podpisu nějaké výhodné smlouvy pro náhodnou milenku.
Ale komu je přáno, tomu je dáno...
Náš vztah začal psát svou historii pátého května. Magická
pětka fungovala i na Bedřicha Šeďu. Denně udělal pět koleček na zadním dvorku
naší marketinkové firmy. Činil tak vždy svým sedanem, než se rozjel domů či
kamsi do horoucích pekel. Dosud nedošlo k přesnému odhalení, proč Šedan
nemůže prostě nastartovat a rovnou odfrčet do cílového místa. Podezření padlo
na slavnou pětku. Pět žen, pět koleček, pět tajemných depresí...
V osudný den jsem hledala v kabelce peněženku a
se skloněnou hlavou nevnímala svět kolem sebe. Prachy byly odjakživa
důležitější než všechno ostatní. A zrovna jel Šedan a málem mne úplně naboural.
Zastavil několik centimetrů od mých nohou. Bohužel jsem počáteční šok nevydržela. Podlomila se mi kolena. Upadla jsem do
sajrajtu na dvorku. Silonky získaly okatý vzor a zabahněný design.
„Irenko, stalo se ti něco?“ přiskočil a se starostlivým
výrazem mi pomáhal do stoje vzpřímeného.
„Ty vole, kam čumíš?“ spustila jsem zostra.
„Moc se ti omlouvám. Šla jsi moc rychle.“
„Spíš pomalu, ne?“
„Mám známýho doktora. Sedni si ke mně do vozu, odvezu tě.
Umyje tě, ošetří, najde perfektní léčebný postup...“
„Proč by se měl tvůj známý starat o hygienu? To by se mu
tak hodilo, co? Objíždět mi žínkou nohy a pak rovnou přejít ke gynekologický
prohlídce.“
„Neboj, je chirurg. Zkontroluje tě jenom zevnitř.
Přirozený otvory ho nezajímají, sám si udělá jiný... Ehm, ale třeba to nebude
potřeba, nejdřív tě pořádně prosvítí.“
Šedana jsem pětkrát majzla kabelkou přes hlavu. Omlouval
se, že to myslel dobře a nerad by mi vinou své nepozornosti způsobil nějaké
zdravotní újmy. Moje marně hledaná peněženka vyklouzla po poslední ráně ze své
kabelkové skrýše. Hned se mi zvedla nálada.
Usmála jsem se.
Vzápětí se Bedřich Šeďa svezl na zem a bez známky života
by navěky odpočíval v bahnitém lůžku, kdybych si včas neuvědomila, že
vražda se v naší zemi stále ještě trestá. Rozhodně bych nechtěla, aby mi
byla odňata svoboda a já se musela pohybovat jen ve společných prostorách,
zamřížované kobce a v doprovodu desítek žen hříšných chutí.
„Šedane, vstávej! Ještě není čas na jízdu do země zaslíbené
v díře nebeské nebo pekelné. Musíš do práce!“
Slova nezabírala. Trochu sebou škubl, ale do života se mu
nechtělo. Přistoupila jsem tedy k drastičtější metodě a trochu ho
propleskla. Zčervenaly mu tváře a zašklebil se. Bohužel, jeho škleb však byl stále
tuhý a nevykřesala jsem z něho nic podobného návratu mezi živé bytosti.
Poslední metoda záchrany pro mne představovala hororovou
kapitolu. Musela jsem se obětovat v zájmu dobrého obrazu ve společnosti.
„No, dobře. Ale to ti, Šedane, nedaruju... Bedříšku,
dostaneš dýchání z úst do úst.“
Naklonila jsem se k němu a nejprve mu pevně sevřela
nos. Pěkně jsem ho mačkala a dodávala si odvahy pustit se do oživování. A
najednou začal kašlat a zíral mi přímo do obličeje. Na poskytnutí první pomoci jsem
dosud nebyla moc připravená a oddechla jsem si – božský programátor ji odvolal
právě včas. Klečela jsem u něho a bylo mi jedno, že připomínám pěkně umazanou
válečnou bojovnici.
„Irenko, jsi tak krásná. Úplná dcera indiánského
náčelníka.“
„Hmmm, díky.“
„Chtěl bych tě za ženu, ale musím rozhýbat naši
společnost odvážnými projekty.“
Vstal ze země. Čile. Rozjařeně. Plný budovatelských
plánů. Asi jsem mu poškodila mozek. Musím zapátrat na internetu, jaká sazba se
dává za trvalé následky poranění. Otevřel svého sedana. Vyndal z auta svůj
manažerský kufřík. Zabouchl. Zapípal centrálním zamykáním a svižnými kroky se
vzdaloval.
Sebrala jsem ze země i svou maličkost.
„Kam jdeš?“ zavolala jsem na něho, protože se chystal
vejít do firemního prostoru.
„Do práce.“
„Počkej, nikam nechoď. Dneska už je po pracovní době.“
„Aha, zdálo se mi, že mne kdosi povolal
k veledůležitému úkolu.“
„Ehmm... nechceš radši zajít na kafe? Se mnou?“
Raději jsem mu okamžitě nabídla zábavu. Myslicí buňky viditelně
neměl v pořádku. Jeho reakce se neslučovala s normálně uvažujícím
jedincem. Musela jsem se ujistit, že po jeho střetu s oním světem nedošlo
ke způsobení žádné zdravotní újmy.
„Rád! Třikrát ano! Ano, ano, ano.“
Souhlas potvrdil odemčením vozidla. Hbitě odhodil všechny
věci ze sedadla spolujezdce. Vrátil se k mojí maličkosti a nabídl místo
k sezení na pohodlně vyhlížejícím tygřím potahu.
Opřela jsem se jednou rukou o sedana a hbitě svlékla
rozškubané silonky. Pak jsem zaštrachala v kabelce a vytáhla navlhčené
dětské kapesníčky první pomoci. Několik jsem jich vrazila do ruky Šedanovi.
„Taky se dej do formy. V tomhle stavu nemůžeme ani
do zoologický.“
Asi mne nepochopil. Stál přede mnou, žmoulal kapesníčky a
díval se, jak ze sebe stírám bahno od hlavy až k patě. Potom ke mně
přistoupil. Zrychleně dýchal. Vzrušeně.
„Ještě máš šmouhu na tváři.“
Ochotně jsem nastavila obličej a nechala se otírat i na
krku a kolem uší. Jemná očistná taktika má také svůj erotický náboj.
Vzpamatovala jsem se. Bedřich Šeďa se dostal do formy, ale do jiné, než jsem
původně plánovala. Překvapil mne.
„Pojedeme mým autem,“ zavelela jsem a svůdně na něho
zamrkala.
„Proč? Moje auto je mnohem luxusnější, větší,
pohodlnější, poslušnější... “
„A moje vůbec neposlouchá! Zkrotíme ho společně.“
„Když myslíš...“
„Ano. Navíc opilý řidič nesmí za volant.“
„Já jsem pil? Na nic si nepamatuju...“
„Ano!“ lhala jsem bez mrknutí oka.
„Co jsem pil?“
„No... vodku, šampaňský, koňak a asi kilo rumových
pralinek.“
Kroutil nevěřícně hlavou. Sice hodně přemýšlel, ale
stejně se za mnou vypravil. Nasedl do mého ojetého minivozidla a čekal, až na
třetí pokus nastartuju. Rozjeli jsme se...
***
Vybrala jsem restauraci Kmotřenka. Stála na hodně vysokém
kopci. Moje auto se sotva vyplazilo vzhůru. Párkrát dokonce stávkovalo. Během
této jízdy se Bedřich z předešlého šoku konečně pořádně vzpamatoval. Stále
jsme se ocitali na pokraji smrti, respektive propasti, kam se dalo
s nedokonalým vozidlem snadno zahučet.
Šedan chtěl řídit místo mě a několikrát pevně stiskl
volant. Zakázala jsem mu ale na volant, řadicí páku, plyn i brzdu sahat. Ve
chvílích zoufalství mi pevně tiskl stehno. A já stále víc propadala jeho
tajemnému kouzlu...
V romantické budově jsme si poručili nejen kávu, ale
i zákusek, minerálku, džusy a zmrzlinový pohár. Z původně plánované rychlé
schůzky se vyklubalo několikahodinové setkání. Velice příjemné. Z restaurace
jsme vyšli v dobré náladě. Vlastně jsem se hodně nasmála, i když úplně
něčemu jinému než Bedřich Šeďa.
„Bylo to krásné setkání. Irenko, zopakujeme si ho někdy?“
Rozhlížela jsem se kolem a nevnímala jeho otázku. Právě
jsem se proti své vůli ocitla ve hře na schovávanou a měla najít svoje auto.
Kam se asi podělo?
„Někdo mi ukradl moje auto. Tady stálo. Přesně na tomhle
místě,“ vyběhla jsem nakonec zoufale na místo činu a ukazovala vyhrazený
prostor pro parkování mého malého auta.
Náhle z křoví vyšel jeden vousatý dědula.
„Ten malý červený fiátek patřil vám, mladá paní?“
„Ano, kde je? Viděl jste zloděje?“
„U nás na vršcích se nekrade.“
„Všude se krade. Kdo by jinak měl moje auto, když jsem
s ním neodjela?“
„Asi jste ho špatně zabrzdila. Najednou se rozjelo a
zřítilo se přímo do vody.“
„Kam? Máte tady bazén?“
„Jezero. Dole v údolí. Říkáme mu Jezero smrti.
Vlastně je to takový močál s bludičkama.“
Vedl mne k proraženému zábradlí. Fiátek měl sílu,
zničil i ohrazení! Pojišťovna se prohne. Nakoukla jsem do obrovské hloubky. Ale
stejně jsem ani kousek svého autíčka neviděla. Jenom stromy, keře a dole nějaké
zrádné bahno s trochou vody.
„A to se nedá nějak vytáhnout? Vždyť jsem se s ním
ani nerozloučila...“
„Skočte dolů a můžete být navěky spolu,“ odpověděl mi
vesele pán a myslel si, že mne přesvědčí ke skoku do neznáma.
„Nejsem sebevražedkyně!“ ozvala jsem se hrdě a pak se
vnořila do Šedanovy náruče, abych se rozbrečela. Najednou se ze mne stala malá
ufňukaná holčička, která potřebovala hodně utěšovat v pevném objetí. Šedan
měl naštěstí pochopení a neodstrčil mě do vzrostlých kopřiv.
Nakonec mne pevně přitiskl na hruď. Potom jsme se ruku
v ruce dostali až pod kopec, kde Bedřich přivolal taxi.
V noci jsem měla divoké sny. Společně se svým
autem jsem se nořila do jezer, močálů a divokých řek. A Bedřich Šeďa mě na
poslední chvíli zachraňoval. Po probuzení se zašifrované poselství rozluštilo –
stal se mým životním hrdinou.
***
Ráno mne vysadil před firmou a spěchal do své kanceláře.
Za chvíli jsem ho načapala, jak vyhazuje svůj stínový koutek do tříděného
odpadu. Tohle mi úplně stačilo, abych se do Šedana totálně zamilovala. Kvůli mně
vyhodil pět krásných žen do kontejneru!
Nevšední události nás hodně sblížily. Šeďa splnil své
sliby, které dal v době smrti mého auta – vozil mne do práce a
z práce svým vozem. Dokonce na výlety.
Naše láska se prohlubovala, erotično nabíjelo a sex
jezdil ve stanicích Kámasútry od A do Z.
Ale nic není věčné. Práce nás zavalila a síly na sexuální
experimenty ustávaly, až skoro vyprchaly.
Roční výročí našeho vztahu bylo zcela zapomenuto.
Z mé i ze Šedanovy strany. Čas prostě uháněl kupředu hodně rychle a člověk
si podobné věci nechtěl zaznamenávat do diáře, protože byly velice důležité a
měly zůstat navždy v srdci obou. Ostatně v srdci se jim líbilo, ale
nechtěly se jenom vystavovat kvůli dárkům z lásky. Vzpomněla jsem si
teprve za tři dny po dnu „D“ a schválně udělala „jen tak“ prvotřídní večeři,
kde nechyběla lahvinka červeného vína, chuťovky, zákusky a ani bifteky
s opečeným bramborem. Béďa zbožňoval úplně všechno.
Za další dva dny přispěchal zase Šedan a „jen tak“ mi
vtiskl do ruky obálku.
„Květen je dobrý měsíc na cestu do Španělska, že jo?
Poletíme tam společně. Dřívější termíny už obsadili, promiň. “
„Ale to vůbec nevadí. Ty jsi miláček!“
Radostně jsem mu skočila kolem krku. Objímala ho. Vášnivě
líbala. Sladce pusinkovala. Hladila po tvářích a snažila se vyčerpat celý slovník
pěkných slůvek.
„Irenko, už tě neunesu!“ sdělil mi náhle a odhodil mne na
gauč. Nenaštval mne. Nepatřil k nějakým extra silákům, i když vypadal
úchvatně. Jenže netrénoval a svaly se daly na rychlý ústup. Začala jsem se
svůdně kroutit a odhazovat svršky. Když jsem zůstala jenom ve spodních
kalhotkách, lákala jsem ho k sobě.
„Miluji tě,
miláčku! A co ty?“
„Taky, taky... Hele, Irenko...“
„Pššš, nemluv a užívej si.“
„Dovol mi krátký dotaz.“
„Jenom rozkaz. Ten mne pořádně rozrajcuje.“
„Fajn. Začni sbírat prádlo ze šňůry! Zítra ráno
v pět máme sraz u cestovky. Vyrážíme k moři!“
Vyšvihla jsem se ze svůdné polohy do přímého sedu a
zaostřila.
„Počkej, to už je zítra?“
Přikývl a já rázem zapomněla na všechny sexuální triky.
Balení na dovolenou přichystá určitě mnohem
víc vzrušení. A navíc milovaný Šeďánek
sliboval nekonečný romantický příběh po celých deset dní pobytu.
***
„Neříkal jsi, že poletíme?“ stála jsem před autobusem a
koukala na nakládání kufrů do zavazadlového prostoru.
„Asi jsem se spletl,“ pokrčil rameny a obešel veřejný
dopravní prostředek kolem dokola, jestli tam náhodu neschovávají letadlo.
„Třeba nás odvezou autobusem na letiště,“ nevzdávala jsem
se naděje a šla vyzpovídat naší delegátku.
„Pojedeme kolem, můžete letadlům zamávat,“ odpověděla mi
usměvavě jistá pohledná Linda a nás
čekala skoro celodenní cesta na Costa Brava. Během vyčerpávajících hodin sezení
ve stísněném prostoru a po několika přestávkách se Béďa konečně přiznal – bojí
se létat a jinak by mě do autobusu nedostal.
* **
Unavení jsme se ocitli před hotelem. Po ubytování jsem
vyšla na balkon s vyhlídkou na moře. Bédova lest upadla v zapomnění.
Stačil moment a naplněni novým elánem jsme vyběhli do mořských vln. Další tři
dny se naplnily zase hrou na hříšný ráj.
„Šediáši, chci peklo!“
ozvala jsem se čtvrtý den. Touha po změně mi nedovolila mlčet.
„Normální ženy upřednostňují ráj,“ zaskřehotal.
„Nenávidím normálnost!“
Bílá kůže a na ní hlavotoč. Ano, dokázala jsem mu
perfektně zamotat hlavu. Vysávat ústa, konečky prstů a doprovázet ho do krajiny
velkovzdechů. Ztratil svůj nebeský klid. Otáčela jsem ďáblem v jeho těle.
Nejdřív nechtěl škrábat, kousat, ohýbat a drtit. Potom se vzdal. Nemohl se
ovládat, když jsem mu vtiskla do dlaní koženou plácačku ve tvaru srdce.
„Zlobila jsem. Potrestej mě!“ vyzvala jsem ho odvážně a
svůdně na něho vyšpulila zadeček. Chvíli se nic nedělo. Pozadí mi ovíval průvan
a doufala jsem, že svou prosbu nebudu muset opakovat. Mé vzrušení se tím totiž
snižovalo.
Prásk! Konečně mě udeřil přes zadnici, až se mi zatmělo
před očima.
„To je ono! Ještě, ještě, víc...“
„Víc už zatím nic. Komáři oprsklí, klidně se pustili do
krve na takový rozkošný prdelce. Dva vedle sebe, viděla jsi to někdy?“
Šedan vstal z postele a rozvlnil lůžko i mé tělo.
Tím momentální vášeň úplně uhasla. Zlehka jsem se otočila a koukala, jak se
miláček rozhlíží po všech stěnách a předmětech v místnosti a plácá po
všem, co mu připomíná komáří společenstvo.
„S nepřáteli se musí bojovat včas!“ oznámil mi radostně,
když jsem si oblékala plavky a pareo. Plácačka už byla z boje proti
krvelačnému hmyzu zakrvácená. Předal mi ji jako žezlo. Jenže já tu válečnou
kořist vůbec neocenila. Ušklíbla jsem se a odhodila ji kamsi do kouta. Byla
nepoužitelná...
„Jdu na pláž.“
„Počkej, jdu s tebou.“
„Můžeš, ale sto kroků za mnou.“
„Proč?“
„Jde o novou milostnou hru na dálku.“
„Aha.“
Na pláži jsem ho zase nepustila vedle sebe. Odstěhoval se
do stínu pod malou palmu. Večer už jsem svého naštvání a vymýšlení nesmyslné hry na velkou vzdálenost milenců litovala.
Stačil letmý pohled a bylo mi jasné, že lehká noc nás tedy nečeká. Šedanova
bílá kůže se proměnila v červenou a rudou. Sálal víc než elektrický přímotop a
nemohl se ani hnout, aby nezaskučel bolestí.
„Copak jsi malej kluk? Nevíš, že tady se spálíš i ve
stínu?“
Nadávala jsem trochu a potřela jsem ho silnou vrstvou
bílého jogurtu. Po delším váhání jsem obětovala i čerstvou okurku a nakrájela
mu ji na plátky. Polož si ji na tělo, mezitím skočím pro něco do lékárny...
„Děkuju...,“ ozval se a udělal na mne psí oči. Zavinila
jsem to. Nehlídala jsem ho a nemazala v potřebných intervalech. Chudáček
byl beze mne úplně bezradný. Nemohl se pohnout ještě několik dalších dní.
Spáleniny ho naprosto odrovnaly. Naskočily mu obrovské puchýře. Neměl náladu na
žádné hrátky ani chuť na lahodnou stravu. Nemohla jsem se ho ani dotýkat,
protože stačil i jemný nevinný dotek a smažil se v pekelné bolesti. Když
se dal do pořádku, jeli jsme domů.
Romantická dovolená se prostě nepovedla. První den
v práci jsme spolu pro jistotu nemluvili.
Doba mlčení se protáhla na celý týden.
Pak Šedan udělal první krok ke smíření. Pomalu ke mně
přistoupil. Vypadal, že mne chce odprosit. Poklesl na kolena, pak vstal a
odešel do ložnice. Přinesl si fialový polštářek s černými ornamenty. Zase
poklekl a vzápětí vstal. Přinesl si velkého valentýnského medvěda se srdíčky.
Odhodil polštář a klesl celou vahou na chudáka medvěda.
„Co blbneš, Šedouši?“ ozvala jsem se.
Chvíli předstíral hledání čehosi důležitého, potom vyndal
z kapsy krabičku a otevřel ji.
„Irenko Mourková, vezmeš si mne, prosím, za ženu.. ehm...
tedy za muže?“ Krabičku mi přistrčil až k nosu, abych si pořádně všimla.
Nádherný prsten! Zásnubní a nevypadal vůbec lacině.
Zhotoven z bílého zlata a osázen brilianty. Mlčela jsem a nemohla se od
nablýskaného šperku odtrhnout.
Zopakoval svou prosbu hlasitěji.
„Irenko Mourková, vezmeš si mě za muže?“
„Zkazils mi dovolenou!“ vyhrkla jsem z nervozity.
Úplně mi vyrazil dech. Reagovala jsem ve zkratu.
„Já nechtěl. Opravdu...!“
„Ale já vím...“
Vím, na špatné dovolené nesu lví podíl a musím vše
napravit. Dále znám odvěkou pravdu, že šaty dělají člověka a žádosti o ruku
manželské svazky. Rovněž mi je jasné, že když žena nemá svého sedana, je lepší
si vzít za muže Šedana! Co mne se týče, Béďu Šeďu...
Hezká povídka, zasmála jsem se. :-) Romantika a láska ještě nevymřela a to je moc dobře.
OdpovědětVymazat