Načerpejte inspiraci ke tvoření...
Pro
trochu inspirace a aby se vám lépe tvořilo, nabízíme ukázku z vynikající
knihy Evy Brabcové příznačně nazvané Žena
v (kon)kursu.
Její
hrdina sice není pan Šeďa jménem, ale přesto je všech těch pánů Šeďů, ze
kterých se (a to si, milé dámy, přiznejme) často můžeme zbláznit, důstojným
reprezentantem.
Takto
si například představuje erotickou romantiku:
Zazvonil
mi mobil, volal Vadim, můj současný přítel.
„Čau
Viki, jsme bez zázemí, Rudolf prodává chajdu.“
Kdepak,
dobrých zpráv není nikdy dost. Až na to, že tahle dobrá nebyla. Naposledy jsem
vášnivou noc s Vadimem strávila před třemi týdny a zrovna na dnešek se mi
zdál erotický sen, v němž jsem si užívala vášně s plyšovým medvídkem.
„Co u
tebe?“ dodal.
„Blázníš?
U mě jsou mladí. A navíc neexistuješ,“ připomněla jsem mu.
„Ale
manžela nemáš.“ Výtka v jeho hlase byla nepřeslechnutelná.
„Mám
dceru. A teď i zeťáka.“
„Promiň,
Viki, ale ty se snad snažíš svět přesvědčit, že jsi bezpohlavní bytost.“
„Vadime,
nech toho. Říkala jsem ti hned na začátku, že náš vztah je ryze moje soukromá
záležitost a že nemám zájem, aby o něm věděl někdo další.“
„Situace
se ale změnila, Viki. Já sice nemám dceru a zeťáka, ale mám manželku, a u mě
doma, jak jistě uznáš, v tom případě opravdu útočiště hledat nemůžeme.“
„Dohoda
zněla, že tohle zajistíš ty. Já takové možnosti nemám.“
„No a
to jsou pořád doma?“ zkoušel to dál.
„Nejde
to, Vadime. Rozumíš? Prostě ne!“
„Tak
nám nezbyde asi nic jinýho než sex v autě.“
To mě
rozesmálo.
„Ve
tvém, nebo mém?“
Moje
Klotylda velikostně odpovídala nákupní tašce a šetřivý Vadim měl kvůli spotřebě
vůz, který na silnici připomínal uprchlé autíčko z autodráhy.
„Viki,
já něco vymyslím. Takže zítra v šest na konečné?“
„A mám
přijet autem?“
„Autem
přijedu já. Jako vždycky. Klotylda není auto.“
„To
jsem nevěděla, že leasingové společnosti financují angličáky,“ rýpla jsem si.
Druhý
den jsem v šest stepovala na konečné. Vadim dorazil na minutu přesně.
Nasedla jsem do vozu.
„Tak
co jsi vymyslel?“
Jeho
výraz odpovídal vidině milování na haldě uhlí ve sklepní kóji.
„Vymyslel
jsem výlet tryskáčem na Baleáry, večeři na pláži a milování v odlehlé
zátoce.“
„Takže?“
„Takže
je čas na romantiku.“
„Ale
má to háček, že jo? Letiště v Palmě ti nedalo povolení k přistání.“
Zazubil
se.
„Jsi
prima holka. Do nepohody. Já věděl, že to spolu zvládnem.“
„Co
zvládnem?“
„Tu
romantiku.“
Zamířil
na silnici třetí třídy vedoucí za město. S přimhouřenýma očima jsem přemýšlela
o tom, že romantiku a něžné zacházení ve Vadimově podání jsem ještě
nezažila. Inu, bude to duše citlivá. Třeba mě překvapí. Třeba je to zakuklený
druhý Oldřich Nový.
„Ty
kreténe, natrhnu ti prdel!“
Vadimova
ruka zakvedlala řadicí pákou způsobem, který mi připomněl babiččinu přípravu
škrobu, auto zaúpělo a vyrazilo kupředu jako splašený povoz. Vyřčená slova mne
překvapila stejně, jako kdyby je vypustila z úst Popelka právě rozprávějící
s hejnem holoubků. Výraz v jeho očích vypovídal o dočasném pominutí
smyslů a adrenalin mu zježil chlupy i tam, kde žádné neměl. Rozčarování mě
zasáhlo silou pytle cementu, který na mne spadne z výšky třiceti metrů.
Před námi získávalo náskok červené sportovní auto.
„To je
výzva, to nemůžu nechat jen tak.“ Vzrušeně sledoval svého soupeře a náhle mi
nepřipomínal Oldřicha Nového, ale Barta Simpsona. Vadim se snažil prošlápnout
pedál plynu podlahou na vozovku.
„Zastav!
Chceš nás oba zabít?“ vřeštěla jsem.
Červené
auto smykem projíždělo zatáčky a my ho následovali. Zatímco maník před námi měl
vůz i smyky pod kontrolou, Vadimovo miniauto si žilo svým vlastním životem. Že
se dosud smýkalo jen od krajnice ke krajnici a nikoliv od kmene do koruny
stromů, se dalo s určitostí považovat za neuvěřitelnou náhodu. Kdyby za
volantem seděl kus chlapa, co má doma v šuplíku závodnickou licenci,
dokázala bych si tenhle neplánovaný adrenalin i užít. Jenže auto řídil Vadim a
pohyby připomínajícími skotačivou žirafu si zaplétal ruce do volantu. Navíc
střihal ušima a nebyla jsem si jistá okamžikem, kdy si splete brzdový pedál
s plynovým. Elegán uhlazených způsobů a chování, který nečekaně pronese
větu: „Kreténe, natrhnu ti prdel!“ evidentně pozbyl kontroly nejen nad sebou,
ale úplně nad vším. Červené auto se začalo ztrácet v nedohlednu, Vadimovy
naježené vlasy se lepily zpátky na zpocené čelo a křečí zachvácená noha se
odsunula z plynu. Auto trhavě zastavilo u krajnice.
„Kvůli
takovému neomalenci si nebudeme kazit výlet. Kdybych byl ve voze sám, tak
hladce by mu to neprošlo. Ovšem sám tu nejsem a moudřejší ustoupí.“
Stáli
jsme na krajnici v bohem zapomenutém kraji.
„Kde
to jsme?“
„To
tak zcela přesně nevím, ale je to tu docela pěkné, ne? Tamhle je nějaký
rozkvetlý kopec.“
Pohlédla
jsem z okénka. Ve zlomku vteřiny jsem kopec identifikovala jako pestrou
skládku odpadků. Vadim měl brýle na blízko i na dálku. Než jsem mu stihla
prozradit, co vidím, rozjel se směrem ke skládce.
„Ty
tam jedeš?“
„Říkal
jsem přece, že to bude romantika.“
„V tom
případě zavři okénko, ta romantika se sem valí dost intenzivně,“ nakrčila jsem
nos.
„Co to
tu smrdí?“ čichal kolem sebe.
„No na
mě nekoukej. Původce je před tebou.“
„Kytky
snad voní, ne?“
„Kytky
jo,“ potvrdila jsem, „jenže ty neomylně míříš ke skládce odpadků.“
Jako
potvrzení mého stále ještě dobrého zraku se před námi vynořil oranžový
popelářský vůz. Cesta, po které jsme se kodrcali, evidentně oranžovému vozu
vyhovovala, což se nedalo říci o Vadimově hračce. Navíc profesionální řidič
zatoužil trochu si zašprýmovat, takže nám neuhnul. Zůstal stát před námi.
„Další
kretén! Oni se tu dneska snad rojí!“ zaúpěl Vadim a stočil kola svého auta na
bažinatý okraj cesty. Auto zakvílelo a s protáčejícími se koly zůstalo na
místě.
Řidič
popelářského vozu nám pokynul a nezaměnitelným posunkem nám dal najevo, že ví,
za jakým účelem jsme se tam vydali.
„Vadime?“
zahromovala jsem.
Stál
na plynovém pedálu a vrčel stejně jako auto.
„Vadime!“
štěkla jsem.
Pohlédl
na mě, aniž sundal nohu z plynu.
„Chci
s tím cuknout trochu ke kraji. Tamhle k těm stromům.“
„Proč?“
„Je
tam takový pěkný intímo,“ zaculil se.
Začínalo
se šeřit.
„Takže
to je ta slibovaná romantika?“
Sundal
nohu z plynu, vypnul zapalování a zatáhl ruční brzdu. Ve snaze zůstat nad
věcí, čili nade mnou, se zapasoval ramenem mezi zpětné zrcátko a stínítko
spolujezdce.
„Tady?
Vždyť tu jezdí popeláři!“
„Popelářům
skončila pracovní doba už dávno, ten tu taky nebyl jen tak,“ trval na svém a
pokračoval v započaté demolici vozu. Jako první odpadlo již těžce zkoušené
stínítko a následovalo ho zpětné zrcátko. Raději jsem zavřela oči. Každé jejich
pootevření mě informovalo o pokračující demoliční činnosti. Vadimova noha
kopající do páček blinkrů prověřovala kvalitu plastu a sklopená sedačka pode
mnou úpěla jako klouby zasažené pokročilou artrózou. Jenže Vadim byl prostě
vášnivý typ. Kdyby mu v takové chvíli vůz rozebrali bezdomovci za účelem
odvozu do sběrny železného šrotu, ani by si toho nevšiml. Nejprve jsem měla
tisíc důvodů, proč bychom toho měli nechat, ale Vadimova spontánnost mě
přemohla.
„Pozor,
řadicí páka,“ chabě jsem upozorňovala na ohrožený kus vozu, ale Vadim se jen na
chviličku odlepil od mého ramene a zafuněl: „Kašlu na ni, tady teď řádím já!“
Bylo
mi tak nějak jasné, že do této chvíle jsem vlastně netušila, co slovo r o m a n
t i k a znamená. V rámci milostné dohry následovala snaha domluvit
vozu, že už je čas na návrat.
Jeho
kola se dlouho spokojeně protáčela v hlubokých kolejích a vypadalo to, že
už tam zůstaneme napořád. Takže Vadim posbíral ulámané kousky ovládacích páček,
zpětné zrcátko i stínítko, tváře se přitom stejně překvapeně, jako by právě
zjistil, že Ježíšek neexistuje. Posadil mě za volant a vydal se vytlačit auto.
Bohužel jsme se v naší součinnosti nedokázali sladit, a tak jsem vztekle
vylezla s tím, že tlačit budu já. Nejenže mě ohodil gejzír odletující od
zadních kol, ale navíc jsem uklouzla, když se auto skutečně vyhouplo ze svého
vězení, a dopadla jsem jak dlouhá, tak široká do rozbředlého terénu.
„Tomu
ty říkáš romantika?“ zívala jsem cestou domů. Byla jsem dvojnásobně vyčerpána.
Milostnými hrátkami, nebo spíš milostným soubojem a následnými melioračními a
vyprošťovacími pracemi.
„Zejtra
si zajeď do servisu,“ líbla jsem Vadima na konečné, kde mě vysadil.
Žádné komentáře:
Okomentovat