pondělí 3. června 2013

Načerpejte inspiraci ke tvoření...


Pro trochu inspirace a aby se vám lépe tvořilo, nabízíme ukázku z vynikající knihy Evy Brabcové příznačně nazvané Žena v (kon)kursu.
Její hrdina sice není pan Šeďa jménem, ale přesto je všech těch pánů Šeďů, ze kterých se (a to si, milé dámy, přiznejme) často můžeme zbláznit, důstojným reprezentantem.
Takto si například představuje erotickou romantiku:

Zazvonil mi mobil, volal Vadim, můj současný přítel.
Čau Viki, jsme bez zázemí, Rudolf prodává chajdu.“
Kdepak, dobrých zpráv není nikdy dost. Až na to, že tahle dobrá nebyla. Naposledy jsem vášnivou noc s Vadimem strávila před třemi týdny a zrovna na dnešek se mi zdál erotický sen, v němž jsem si užívala vášně s plyšovým medvídkem.
Co u tebe?“ dodal.
Blázníš? U mě jsou mladí. A navíc neexistuješ,“ připomněla jsem mu.
Ale manžela nemáš.“ Výtka v jeho hlase byla nepřeslechnutelná.
Mám dceru. A teď i zeťáka.“
Promiň, Viki, ale ty se snad snažíš svět přesvědčit, že jsi bezpohlavní bytost.“
Vadime, nech toho. Říkala jsem ti hned na začátku, že náš vztah je ryze moje soukromá záležitost a že nemám zájem, aby o něm věděl někdo další.“
Situace se ale změnila, Viki. Já sice nemám dceru a zeťáka, ale mám manželku, a u mě doma, jak jistě uznáš, v tom případě opravdu útočiště hledat nemůžeme.“
Dohoda zněla, že tohle zajistíš ty. Já takové možnosti nemám.“
No a to jsou pořád doma?“ zkoušel to dál.
Nejde to, Vadime. Rozumíš? Prostě ne!“
Tak nám nezbyde asi nic jinýho než sex v autě.“
To mě rozesmálo.
Ve tvém, nebo mém?“
Moje Klotylda velikostně odpovídala nákupní tašce a šetřivý Vadim měl kvůli spotřebě vůz, který na silnici připomínal uprchlé autíčko z autodráhy.
Viki, já něco vymyslím. Takže zítra v šest na konečné?“
A mám přijet autem?“
Autem přijedu já. Jako vždycky. Klotylda není auto.“
To jsem nevěděla, že leasingové společnosti financují angličáky,“ rýpla jsem si.
Druhý den jsem v šest stepovala na konečné. Vadim dorazil na minutu přesně. Nasedla jsem do vozu.
Tak co jsi vymyslel?“
Jeho výraz odpovídal vidině milování na haldě uhlí ve sklepní kóji.
Vymyslel jsem výlet tryskáčem na Baleáry, večeři na pláži a milování v odlehlé zátoce.“
Takže?“
Takže je čas na romantiku.“
Ale má to háček, že jo? Letiště v Palmě ti nedalo povolení k přistání.“
Zazubil se.
Jsi prima holka. Do nepohody. Já věděl, že to spolu zvládnem.“
Co zvládnem?“
Tu romantiku.“
Zamířil na silnici třetí třídy vedoucí za město. S přimhouřenýma očima jsem přemýšlela o tom, že romantiku a něžné zacházení ve Vadimově podání jsem ještě nezažila. Inu, bude to duše citlivá. Třeba mě překvapí. Třeba je to zakuklený druhý Oldřich Nový.
Ty kreténe, natrhnu ti prdel!“
Vadimova ruka zakvedlala řadicí pákou způsobem, který mi připomněl babiččinu přípravu škrobu, auto zaúpělo a vyrazilo kupředu jako splašený povoz. Vyřčená slova mne překvapila stejně, jako kdyby je vypustila z úst Popelka právě rozprávějící s hejnem holoubků. Výraz v jeho očích vypovídal o dočasném pominutí smyslů a adrenalin mu zježil chlupy i tam, kde žádné neměl. Rozčarování mě zasáhlo silou pytle cementu, který na mne spadne z výšky třiceti metrů. Před námi získávalo náskok červené sportovní auto.
To je výzva, to nemůžu nechat jen tak.“ Vzrušeně sledoval svého soupeře a náhle mi nepřipomínal Oldřicha Nového, ale Barta Simpsona. Vadim se snažil prošlápnout pedál plynu podlahou na vozovku.
Zastav! Chceš nás oba zabít?“ vřeštěla jsem.
Červené auto smykem projíždělo zatáčky a my ho následovali. Zatímco maník před námi měl vůz i smyky pod kontrolou, Vadimovo miniauto si žilo svým vlastním životem. Že se dosud smýkalo jen od krajnice ke krajnici a nikoliv od kmene do koruny stromů, se dalo s určitostí považovat za neuvěřitelnou náhodu. Kdyby za volantem seděl kus chlapa, co má doma v šuplíku závodnickou licenci, dokázala bych si tenhle neplánovaný adrenalin i užít. Jenže auto řídil Vadim a pohyby připomínajícími skotačivou žirafu si zaplétal ruce do volantu. Navíc střihal ušima a nebyla jsem si jistá okamžikem, kdy si splete brzdový pedál s plynovým. Elegán uhlazených způsobů a chování, který nečekaně pronese větu: „Kreténe, natrhnu ti prdel!“ evidentně pozbyl kontroly nejen nad sebou, ale úplně nad vším. Červené auto se začalo ztrácet v nedohlednu, Vadimovy naježené vlasy se lepily zpátky na zpocené čelo a křečí zachvácená noha se odsunula z plynu. Auto trhavě zastavilo u krajnice.
Kvůli takovému neomalenci si nebudeme kazit výlet. Kdybych byl ve voze sám, tak hladce by mu to neprošlo. Ovšem sám tu nejsem a moudřejší ustoupí.“
Stáli jsme na krajnici v bohem zapomenutém kraji.
Kde to jsme?“
To tak zcela přesně nevím, ale je to tu docela pěkné, ne? Tamhle je nějaký rozkvetlý kopec.“
Pohlédla jsem z okénka. Ve zlomku vteřiny jsem kopec identifikovala jako pestrou skládku odpadků. Vadim měl brýle na blízko i na dálku. Než jsem mu stihla prozradit, co vidím, rozjel se směrem ke skládce.
Ty tam jedeš?“
Říkal jsem přece, že to bude romantika.“
V tom případě zavři okénko, ta romantika se sem valí dost intenzivně,“ nakrčila jsem nos.
Co to tu smrdí?“ čichal kolem sebe.
No na mě nekoukej. Původce je před tebou.“
Kytky snad voní, ne?“
Kytky jo,“ potvrdila jsem, „jenže ty neomylně míříš ke skládce odpadků.“
Jako potvrzení mého stále ještě dobrého zraku se před námi vynořil oranžový popelářský vůz. Cesta, po které jsme se kodrcali, evidentně oranžovému vozu vyhovovala, což se nedalo říci o Vadimově hračce. Navíc profesionální řidič zatoužil trochu si zašprýmovat, takže nám neuhnul. Zůstal stát před námi.
Další kretén! Oni se tu dneska snad rojí!“ zaúpěl Vadim a stočil kola svého auta na bažinatý okraj cesty. Auto zakvílelo a s protáčejícími se koly zůstalo na místě.
Řidič popelářského vozu nám pokynul a nezaměnitelným posunkem nám dal najevo, že ví, za jakým účelem jsme se tam vydali.
Vadime?“ zahromovala jsem.
Stál na plynovém pedálu a vrčel stejně jako auto.
Vadime!“ štěkla jsem.
Pohlédl na mě, aniž sundal nohu z plynu.
Chci s tím cuknout trochu ke kraji. Tamhle k těm stromům.“
Proč?“
Je tam takový pěkný intímo,“ zaculil se.
Začínalo se šeřit.
Takže to je ta slibovaná romantika?“
Sundal nohu z plynu, vypnul zapalování a zatáhl ruční brzdu. Ve snaze zůstat nad věcí, čili nade mnou, se zapasoval ramenem mezi zpětné zrcátko a stínítko spolujezdce.
Tady? Vždyť tu jezdí popeláři!“
Popelářům skončila pracovní doba už dávno, ten tu taky nebyl jen tak,“ trval na svém a pokračoval v započaté demolici vozu. Jako první odpadlo již těžce zkoušené stínítko a následovalo ho zpětné zrcátko. Raději jsem zavřela oči. Každé jejich pootevření mě informovalo o pokračující demoliční činnosti. Vadimova noha kopající do páček blinkrů prověřovala kvalitu plastu a sklopená sedačka pode mnou úpěla jako klouby zasažené pokročilou artrózou. Jenže Vadim byl prostě vášnivý typ. Kdyby mu v takové chvíli vůz rozebrali bezdomovci za účelem odvozu do sběrny železného šrotu, ani by si toho nevšiml. Nejprve jsem měla tisíc důvodů, proč bychom toho měli nechat, ale Vadimova spontánnost mě přemohla.
Pozor, řadicí páka,“ chabě jsem upozorňovala na ohrožený kus vozu, ale Vadim se jen na chviličku odlepil od mého ramene a zafuněl: „Kašlu na ni, tady teď řádím já!“
Bylo mi tak nějak jasné, že do této chvíle jsem vlastně netušila, co slovo r o m a n t i k a znamená. V rámci milostné dohry následovala snaha domluvit vozu, že už je čas na návrat.
Jeho kola se dlouho spokojeně protáčela v hlubokých kolejích a vypadalo to, že už tam zůstaneme napořád. Takže Vadim posbíral ulámané kousky ovládacích páček, zpětné zrcátko i stínítko, tváře se přitom stejně překvapeně, jako by právě zjistil, že Ježíšek neexistuje. Posadil mě za volant a vydal se vytlačit auto. Bohužel jsme se v naší součinnosti nedokázali sladit, a tak jsem vztekle vylezla s tím, že tlačit budu já. Nejenže mě ohodil gejzír odletující od zadních kol, ale navíc jsem uklouzla, když se auto skutečně vyhouplo ze svého vězení, a dopadla jsem jak dlouhá, tak široká do rozbředlého terénu.
Tomu ty říkáš romantika?“ zívala jsem cestou domů. Byla jsem dvojnásobně vyčerpána. Milostnými hrátkami, nebo spíš milostným soubojem a následnými melioračními a vyprošťovacími pracemi.
Zejtra si zajeď do servisu,“ líbla jsem Vadima na konečné, kde mě vysadil.



Žádné komentáře:

Okomentovat