Druhé setkání s první láskou
A máme tu první povídku!
Poslala nám ji překladatelka a spisovatelka Daniela Mičanová ,
autorka tetralogie Alexander, Lucius,
Orlando a Jakubovy housle, a
velmi nevšední novely Mlčení
v růžové.
Její hlavní hrdina se sice
vzdor pravidlům nejmenuje pan Šeďa, ale myslím, že můžeme trochu přimhouřit
oko. Ostatně, každý „český honza“ přece taky nemusí mít v občance jméno
Jan. Nemluvě o tom, že exemplář z téhle povídky je všech pánů Šeďů, co
jich na světě je, důstojným reprezentantem.
A co nám k našemu
nápadu s blogem řekla sama autorka? Líbil se jí, jak jinak, a jeho
založení dokonce vidí jako svého druhu povinnost:
„Koneckonců, svět, kde vládne Padesát odstínů jest smutným a musíme ho trochu zpestřit.“
A ještě se nám svěřila:
„Když jsem šla tuhle kolem jednoho velkého brněnského
knihkupectví a viděla jsem tu hrůzu vyrovnanou až do stropu, jal mne velmi
intenzivní smutek, který muselo vyléčit několikero děsně dobrých čokoládových
pralinek.“
Druhé
setkání s první láskou
Mikulovské náměstí za pokročilého
odpoledne. Kočičí hlavy zlatí červnové slunce, nad dvojvěžím Ditrichštejnské
hrobky podřimuje sinavá luna, rozeklaná skaliska podtrhují dojem malé moravské
Itálie. Těžká romantika, víc bych si na letmé setkání se svou někdejší
platonickou první láskou nemohla přát. Vystrojila jsem se úměrně situaci do
hříšně drahého hedvábného overalu mentolové barvy a stříbrných páskových
střevíčků. Neskromně doufám, že mi to za ty peníze musí slušet. Objekt mé
středoškolské tajné náklonnosti (jak jen může být středoškolská náklonnost
tajná) už mi svižně kráčí náměstím v ústrety.
Původně jsme se měli setkat ve
Štinkavě, potom v Podivíně, nakonec ve Valticích. Když jsem po všech
ohlášených štacích dospěla až do Břeclavi, zavolal mi, že se s pojízdnou
konferencí památkových architektů znenadání přesunul do Mikulova. Neřekla jsem
ani popel, dokonce jsem ani neutajila povzdech, krásná první láska má na pár
vrtochů nárok. Naštěstí vlastním vozidlo a jihomoravský okruh mám ze všech
silničních tras nejraději.
Pokud ve mně zbylo něco stopové nevole,
rázem se vstřebala při pohledu do jeho jiskřivě modrých očí. Jinak je pán
brunet, kýčovitě kučeravý, ramenatý, příjemně snědý. V podnapilosti se mi
kdysi holedbal šlechtickými předky a kastilskou krví. Věřila bych mu více,
kdyby se nejmenoval Ferenc Jánoš.
Neviděli jsme se dva roky. Z pohledu
věčnosti kapka v moři, z pohledu mladé ženy, která potřebuje zaměstnat
bezprizorné emoce, zatraceně dlouho. Ferenc projevil radost náznakem úsměvu,
pozdravili jsme se, bohužel jaksi bezdotykově. Netrvala bych na objímání,
líbání a podobných obřadnostech, vystačila bych s upřímným rukystiskem.
Hříšně drahý hedvábný overal najednou trochu ztratil na lesku.
„Víš co, Mikulov už mě nebaví. Co
kdybychom si zajeli jinam?“ nadhodí na úvod.
Zlehka pozvedám obočí. Jak může někoho
Mikulov za půl hodinky omrzet? Ale nevzpouzím se, navrhuji Lednici a tamní
zámecký park. Ferenc se zdá srozuměn, dokonce se uvolí nastoupit do vozu, načež
se zájmem sleduje, kterak v nastalém horku stahuji kličkou okýnka.
„Hm, těžký retro,“ komentuje. „Nemůžeš
si pořídit okýnka s automatikou?“
Nemůžu, jsem nezámožná knižní překladatelka.
Když si vysloužím pochvalu za bezchybné startování do kopce, moje dívčí
srdéčko se zatetelí blahem. Blaho vzrůstá, jen dorazíme na místo určení. Existuje-li
romantičtější místo než Mikulov uprostřed léta, nachází se zde, pod korunami
prastarých platanů a jiné exotické vegetace. Za prvních náznaků letního
smrákání se vydáváme knížecím parkem ke slavné napodobenině tureckého minaretu.
„Dobře jsi vybrala,“ hodnotí Ferenc. Postupuje
rázně vpřed, já klopýtám za ním, dílem z vrozené plachosti, dílem proto,
že mě nové páskové střevíčky začínají bolestivě zrazovat. Moje šumná první
láska nebere na tuto okolnost zřetel, kráčí zlatavou zelení, konverzuje, káže,
vede dlouhý monolog. O někdejší politické situaci, o současné politické
situaci, o dění na mezinárodní scéně a celkově neutěšeném stavu světa, o
problematice nepřizpůsobivých menšin („Buď si otrhaný, ale čistý“ – nevím proč
mi to utkvělo). Po přednášce o mládeži, zvláště ženského pohlaví („Všimla sis,
že děvčata už nejsou tak tlustá jako za našich studentských let?“), následuje
stručný náhled na žalostný stav českomoravských památek, pak se zmíní o své
příkladné pracovní kariéře a oslnivých plánech.
Neskáču mu do řeči, oddaně cupitám
v závěsu s nadějí, že k němu přes ptačí štěbetání tu a tam
dolehne můj udýchaný souhlas. U minaretu psychicky nevydržím, vyžádám si pauzu,
vyklouznu ze střevíčků a smáčím usoužená chodidla v zámeckém rybníku.
Ferenc mě trochu pobaveně, trochu
zvídavě sleduje. „To by mě zajímalo, proč si takhle ničíš nohy.“
Nasazuji sladký úsměv, odhodlána
pokládat otázku za řečnickou. Taktně pomlčím o skutečnosti, že jsem si svůj parádní
hedvábný overal natrhla o šípkový keř. Mohl by se zeptat, proč se na výlet do
přírody tak nemožně strojím.
„Něco bych zakousl,“ nadhazuje o chvíli
později vějičku.
Navrhuji nedaleký hotel Harlekin a
šopský salát. Protože je svobodný umělec, dovolím si ho pozvat. Naštěstí pokládá
návrh za uspokojivý a chutě pokračuje v monologu. Umlčí ho až první sousto,
leč nikoliv nadlouho. „Prý jsi něco napsala.“
„Ale to nestojí za řeč. Takovou pohádku
pro dospělý.“ Ta moje prokletá falešná skromnost!
„Hm,“ dlouze se zamýšlí. „Z toho nic
rozumnýho nekouká.“
Dotkne se mě to, ale statečně mlčím,
Ferenc si vystačí. Klade různé otázky o podstatě života, vesmíru a tak vůbec,
vzápětí si na ně sám duchaplně odpovídá. Tento stav trvá víceméně celou
zpáteční cestu až k břeclavskému hotelu Grand, kde si jeho slavná
konference zřídila hlavní stan. Myslím na to, jak bych ráda, aby mi alespoň
pohladil kolena. Jen tak lehce, něžně, vánkem větérku. Hned bych se cítila líp.
Na hotelovém parkovišti statečně odhodím
přetvářku. Ani čítankově sebestředný krasavec přece nemůže předstírat tak
monstrózní nechápavost. „Poslyš, nenapadlo tě někdy... Proč my jsme se nedali
za celou střední dohromady?“
Ferencovi významně zajiskří v
blankytných očích. Dochází mi, jak jsem bezpříkladně pitomá. Moje niterné rozechvění
samozřejmě po celou dobu velmi ostře vnímal. Možná ho bavilo o poznání více než
rozedřená chodidla. „Teď ti to snad můžu prozradit. Věděl jsem, že po mně
jedeš, lichotilo mi to, ale holky s takhle velkým zadkem mě zkrátka vždycky
dost odpuzovaly.“
Zabouchl dveře od vozu a zmizel
v prosklených hotelových prostorách. Vmžiku nezrcadlily nic než pokročilý
soumrak. Obracím motorové oře k domovu, v mé duši zeje hluboká
propast. „Holky s velikostí osmatřicet nemají velkej zadek,“ opakuju si. „Kruci,
holky s velikostí osmatřicet přece nemají velkej zadek!“
Uplynulo přes deset let. Napsala jsem
více než jen jednu pohádku pro dospělé, téměř ve všech se mi podařilo Ference
náležitě krutě sprovodit ze světa. V ideálním případě několikrát. Práce
mne bavila, ba i rozkolísané něžné city nalezly vhodnější uplatnění. Pak, jednoho
lehce deštivého listopadového dne, jsem vyrazila na vánoční nákupy do ohavného
obchodního centra na brněnské periferii. Nic zlého netušíc, prodírala jsem se
s vozíkem mezi regály, když vtom si to ke mně ze zálohy namířila nelibě
vyhlížející hora zbytnělého masa. Než mi pud sebezáchovy zavelel k ústupu,
oslovila mě zdrobnělou podobou mého křestního jména. Chvíli jsem patrně
připomínala solný sloup.
Ferenc Jánoš se změnil k nepoznání.
Z pružného pardála se stal dosud ještě mladý, nicméně zavalitý hroch. Černé
kučery vzal čert, blankytné oči se ztrácely v záhybech tuku, připlesklý
nos mu propůjčoval nápadně prasečí vzezření. Když si mne důkladně měřil od
hlavy k patám, v zorničkách mu blýskalo jako za starých časů, to jediné
mi usnadnilo identifikaci. V jeho košíku se slazené perlivé nápoje dělily
o místo s horou dětských hraček; rodinný život mu tedy svědčí.
„Slyšel jsem o tobě v rádiu.“
„Lidem se stávají i horší věci.“ Opět
ta moje falešná skromnost.
„Prý se trochu vyznáš v těch
staroegyptských záležitostech.“
„Ano, trochu,“ upřesňuji.
„Potřeboval bych poradit ohledně
sfingy.“
„Myslíš Velkou sfingu?“
„Myslím sfingu jako bájnou bytost.“
„Tak si ji třeba nalistuj
v Zamarovským.“
„A nedala bys mi na sebe kontakt, rád
bych to konzultoval.“
Najednou nevím, jak se vykroutit. Svěřím
mu mail v domnění, že tím napášu nejméně škody. Loučí se slovy: „Určitě se
musíme zase někdy sejít.“
Doma vybalím nákup, nakrmím psiska,
kočky a jiné, větší savce, pak pilně zasednu k počítači. V přehršli
rozmanitých mailů na mne pomrkává červený vykřičník. Ferenc Jánoš žádá, abych
potvrdila přijetí pošty. Jsem zvědavá, co naléhavého mi může chtít. Zpráva je
kupodivu stručná: „Opravdu bych tě rád opět viděl. Nedělám si legraci!“
Smála jsme se srdečně a dlouho.
Pěkný, svěží.. a vtipný! Akorát mi to chvilkami přijde až trošku přeumělkované, ale asi je to klasický styl autorčina psaní, což jí nemůžeme vyčítat :)
OdpovědětVymazatps. taky mám 38!
Co mají dělat holky (opravdu, opravdu holky) se čtyřicítkou, kurňa?! Jinak, pousmání nechyběla a nakonci ta dokonalá satisfakce, mňam!
OdpovědětVymazat