Druhé setkání s první láskou

A máme tu první povídku! Poslala nám ji překladatelka a spisovatelka Daniela Mičanová, autorka tetralogie Alexander, Lucius, Orlando a Jakubovy housle, a velmi nevšední novely Mlčení v růžové.

Její hlavní hrdina se sice vzdor pravidlům nejmenuje pan Šeďa, ale myslím, že můžeme trochu přimhouřit oko. Ostatně, každý „český honza“ přece taky nemusí mít v občance jméno Jan. Nemluvě o tom, že exemplář z téhle povídky je všech pánů Šeďů, co jich na světě je, důstojným reprezentantem.

A co nám k našemu nápadu s blogem řekla sama autorka? Líbil se jí, jak jinak, a jeho založení dokonce vidí jako svého druhu povinnost:

„Koneckonců, svět, kde vládne Padesát odstínů jest smutným a musíme ho trochu zpestřit.“

A ještě se nám svěřila:

„Když jsem šla tuhle kolem jednoho velkého brněnského knihkupectví a viděla jsem tu hrůzu vyrovnanou až do stropu, jal mne velmi intenzivní smutek, který muselo vyléčit několikero děsně dobrých čokoládových pralinek.“

Druhé setkání s první láskou

Mikulovské náměstí za pokročilého odpoledne. Kočičí hlavy zlatí červnové slunce, nad dvojvěžím Ditrichštejnské hrobky podřimuje sinavá luna, rozeklaná skaliska podtrhují dojem malé moravské Itálie. Těžká romantika, víc bych si na letmé setkání se svou někdejší platonickou první láskou nemohla přát. Vystrojila jsem se úměrně situaci do hříšně drahého hedvábného overalu mentolové barvy a stříbrných páskových střevíčků. Neskromně doufám, že mi to za ty peníze musí slušet. Objekt mé středoškolské tajné náklonnosti (jak jen může být středoškolská náklonnost tajná) už mi svižně kráčí náměstím v ústrety.

Původně jsme se měli setkat ve Štinkavě, potom v Podivíně, nakonec ve Valticích. Když jsem po všech ohlášených štacích dospěla až do Břeclavi, zavolal mi, že se s pojízdnou konferencí památkových architektů znenadání přesunul do Mikulova. Neřekla jsem ani popel, dokonce jsem ani neutajila povzdech, krásná první láska má na pár vrtochů nárok. Naštěstí vlastním vozidlo a jihomoravský okruh mám ze všech silničních tras nejraději.

Pokud ve mně zbylo něco stopové nevole, rázem se vstřebala při pohledu do jeho jiskřivě modrých očí. Jinak je pán brunet, kýčovitě kučeravý, ramenatý, příjemně snědý. V podnapilosti se mi kdysi holedbal šlechtickými předky a kastilskou krví. Věřila bych mu více, kdyby se nejmenoval Ferenc Jánoš.

Neviděli jsme se dva roky. Z pohledu věčnosti kapka v moři, z pohledu mladé ženy, která potřebuje zaměstnat bezprizorné emoce, zatraceně dlouho. Ferenc projevil radost náznakem úsměvu, pozdravili jsme se, bohužel jaksi bezdotykově. Netrvala bych na objímání, líbání a podobných obřadnostech, vystačila bych s upřímným rukystiskem. Hříšně drahý hedvábný overal najednou trochu ztratil na lesku.

„Víš co, Mikulov už mě nebaví. Co kdybychom si zajeli jinam?“ nadhodí na úvod.

Zlehka pozvedám obočí. Jak může někoho Mikulov za půl hodinky omrzet? Ale nevzpouzím se, navrhuji Lednici a tamní zámecký park. Ferenc se zdá srozuměn, dokonce se uvolí nastoupit do vozu, načež se zájmem sleduje, kterak v nastalém horku stahuji kličkou okýnka.

„Hm, těžký retro,“ komentuje. „Nemůžeš si pořídit okýnka s automatikou?“

Nemůžu, jsem nezámožná knižní překladatelka. Když si vysloužím pochvalu za bezchybné startování do kopce, moje dívčí srdéčko se zatetelí blahem. Blaho vzrůstá, jen dorazíme na místo určení. Existuje-li romantičtější místo než Mikulov uprostřed léta, nachází se zde, pod korunami prastarých platanů a jiné exotické vegetace. Za prvních náznaků letního smrákání se vydáváme knížecím parkem ke slavné napodobenině tureckého minaretu.

„Dobře jsi vybrala,“ hodnotí Ferenc. Postupuje rázně vpřed, já klopýtám za ním, dílem z vrozené plachosti, dílem proto, že mě nové páskové střevíčky začínají bolestivě zrazovat. Moje šumná první láska nebere na tuto okolnost zřetel, kráčí zlatavou zelení, konverzuje, káže, vede dlouhý monolog. O někdejší politické situaci, o současné politické situaci, o dění na mezinárodní scéně a celkově neutěšeném stavu světa, o problematice nepřizpůsobivých menšin („Buď si otrhaný, ale čistý“ – nevím proč mi to utkvělo). Po přednášce o mládeži, zvláště ženského pohlaví („Všimla sis, že děvčata už nejsou tak tlustá jako za našich studentských let?“), následuje stručný náhled na žalostný stav českomoravských památek, pak se zmíní o své příkladné pracovní kariéře a oslnivých plánech.

Neskáču mu do řeči, oddaně cupitám v závěsu s nadějí, že k němu přes ptačí štěbetání tu a tam dolehne můj udýchaný souhlas. U minaretu psychicky nevydržím, vyžádám si pauzu, vyklouznu ze střevíčků a smáčím usoužená chodidla v zámeckém rybníku.

Ferenc mě trochu pobaveně, trochu zvídavě sleduje. „To by mě zajímalo, proč si takhle ničíš nohy.“

Nasazuji sladký úsměv, odhodlána pokládat otázku za řečnickou. Taktně pomlčím o skutečnosti, že jsem si svůj parádní hedvábný overal natrhla o šípkový keř. Mohl by se zeptat, proč se na výlet do přírody tak nemožně strojím.

„Něco bych zakousl,“ nadhazuje o chvíli později vějičku.

Navrhuji nedaleký hotel Harlekin a šopský salát. Protože je svobodný umělec, dovolím si ho pozvat. Naštěstí pokládá návrh za uspokojivý a chutě pokračuje v monologu. Umlčí ho až první sousto, leč nikoliv nadlouho. „Prý jsi něco napsala.“

„Ale to nestojí za řeč. Takovou pohádku pro dospělý.“ Ta moje prokletá falešná skromnost!

„Hm,“ dlouze se zamýšlí. „Z toho nic rozumnýho nekouká.“

Dotkne se mě to, ale statečně mlčím, Ferenc si vystačí. Klade různé otázky o podstatě života, vesmíru a tak vůbec, vzápětí si na ně sám duchaplně odpovídá. Tento stav trvá víceméně celou zpáteční cestu až k břeclavskému hotelu Grand, kde si jeho slavná konference zřídila hlavní stan. Myslím na to, jak bych ráda, aby mi alespoň pohladil kolena. Jen tak lehce, něžně, vánkem větérku. Hned bych se cítila líp.

Na hotelovém parkovišti statečně odhodím přetvářku. Ani čítankově sebestředný krasavec přece nemůže předstírat tak monstrózní nechápavost. „Poslyš, nenapadlo tě někdy... Proč my jsme se nedali za celou střední dohromady?“

Ferencovi významně zajiskří v blankytných očích. Dochází mi, jak jsem bezpříkladně pitomá. Moje niterné rozechvění samozřejmě po celou dobu velmi ostře vnímal. Možná ho bavilo o poznání více než rozedřená chodidla. „Teď ti to snad můžu prozradit. Věděl jsem, že po mně jedeš, lichotilo mi to, ale holky s takhle velkým zadkem mě zkrátka vždycky dost odpuzovaly.“

Zabouchl dveře od vozu a zmizel v prosklených hotelových prostorách. Vmžiku nezrcadlily nic než pokročilý soumrak. Obracím motorové oře k domovu, v mé duši zeje hluboká propast. „Holky s velikostí osmatřicet nemají velkej zadek,“ opakuju si. „Kruci, holky s velikostí osmatřicet přece nemají velkej zadek!“

Uplynulo přes deset let. Napsala jsem více než jen jednu pohádku pro dospělé, téměř ve všech se mi podařilo Ference náležitě krutě sprovodit ze světa. V ideálním případě několikrát. Práce mne bavila, ba i rozkolísané něžné city nalezly vhodnější uplatnění. Pak, jednoho lehce deštivého listopadového dne, jsem vyrazila na vánoční nákupy do ohavného obchodního centra na brněnské periferii. Nic zlého netušíc, prodírala jsem se s vozíkem mezi regály, když vtom si to ke mně ze zálohy namířila nelibě vyhlížející hora zbytnělého masa. Než mi pud sebezáchovy zavelel k ústupu, oslovila mě zdrobnělou podobou mého křestního jména. Chvíli jsem patrně připomínala solný sloup.

Ferenc Jánoš se změnil k nepoznání. Z  pružného pardála se stal dosud ještě mladý, nicméně zavalitý hroch. Černé kučery vzal čert, blankytné oči se ztrácely v záhybech tuku, připlesklý nos mu propůjčoval nápadně prasečí vzezření. Když si mne důkladně měřil od hlavy k patám, v zorničkách mu blýskalo jako za starých časů, to jediné mi usnadnilo identifikaci. V jeho košíku se slazené perlivé nápoje dělily o místo s horou dětských hraček; rodinný život mu tedy svědčí.

„Slyšel jsem o tobě v rádiu.“

„Lidem se stávají i horší věci.“ Opět ta moje falešná skromnost.

„Prý se trochu vyznáš v těch staroegyptských záležitostech.“

„Ano, trochu,“ upřesňuji.

„Potřeboval bych poradit ohledně sfingy.“

„Myslíš Velkou sfingu?“

„Myslím sfingu jako bájnou bytost.“

„Tak si ji třeba nalistuj v Zamarovským.“

„A nedala bys mi na sebe kontakt, rád bych to konzultoval.“

Najednou nevím, jak se vykroutit. Svěřím mu mail v domnění, že tím napášu nejméně škody. Loučí se slovy: „Určitě se musíme zase někdy sejít.“

Doma vybalím nákup, nakrmím psiska, kočky a jiné, větší savce, pak pilně zasednu k počítači. V přehršli rozmanitých mailů na mne pomrkává červený vykřičník. Ferenc Jánoš žádá, abych potvrdila přijetí pošty. Jsem zvědavá, co naléhavého mi může chtít. Zpráva je kupodivu stručná: „Opravdu bych tě rád opět viděl. Nedělám si legraci!“

Smála jsme se srdečně a dlouho.