Není všechno chlap, co jako chlap vypadá
Do šedi milostného života (která ale může být paradoxně dost pestrobarevná) se – tentokrát už naplno – ponořila spisovatelka Eva Brabcová, znalkyně ženské duše a mužských specialit, autorka vynikající knihy Žena v (kon)kursu a mnoha dalších humorných příběhů.
Stisk jeho ruky byl pevný a způsobil, že se mi chloupky
postavily i tam, kde žádné nemám. Pohled modrých očí se vpil do mých a pod
náporem té modři mi začala sulcovatět kolena. Opálený obličej prudce
kontrastoval s bílým límečkem košile v bezvadně padnoucím obleku.
Inženýr Šeďa byl výstavní kus chlapa. Tak toho bych chtěla dostat k Vánocům.
Přišel do naší firmy provést audit kvality. Během chvíle mi bylo jasné, že
tenhle samec prověří nejen kvalitu firemních procesů, ale také kvalitu mého
postelového umění, a nebylo mi to vůbec proti mysli. Měla jsem za sebou dva
seriózní dlouhodobé vztahy s neseriózním koncem a v součtu ve mně
kromě touhy dopustit se hrubého násilí na opačném pohlaví zanechaly vroucné
přání: alespoň jednou v životě si pořádně necudně a nevázaně užít. Půlrok
sexuální abstinence proložený erotickými sny, ve kterých se stává objektem
touhy už i olysalý plyšový medvěd z dětství, prostě dělá divy. Kdyby věta
„Inženýr Šeďa, velice mne těší“ pokračovala dovětkem: „Co kdybychom si to spolu
místo oběda rozdali?“ neváhala bych ani minutu a možná bych i radostně zatleskala.
Pohledem jsem osvobozovala svalnatá stehna inženýra Šedi z perfektně
padnoucích kalhot a jeho mírně nakřáplý hlas mi vypouštěl do podbřišku hejno
motýlů.
„Váňová. Elena. Magistra. Také mne… těší,“ pracně jsem
ze sebe soukala.
Tak takhle náš vztah započal. Vztah na vodorovné
úrovni. Musím říct, že všechno, co Šedíkův obal naznačoval, beze zbytku také
obsahoval. Oblečený Ivoš byl testosteronem v dárkovém balení. Rozbalit jej
znamenalo vypustit na svobodu nádherně tvarovanou sexuální sbíječku, jejíž
úsilí mne dovádělo ke zdárnému a často i velice hlasitému konci. Jelikož to
bývalo za tenkými zdmi hotelového pokoje, při návratech z výšin na zem
jsem pokaždé a vždy marně přemítala, kudy se nepozorována procedit ven. Bylo mi
jasné, že pokojská mne v duchu nazývá sprostou courou a za mnohoznačným
pomrkáváním patrového číšníka se skrývá jediné: Taky bych si dal říct.
Ani po půl roce mne erotická fascinace Šedíkem
neopouštěla. Zbavil mě zábran a měla jsem pocit, že i panenství, ačkoliv ve
skutečnosti se tak stalo již dávno předtím. Jenže můj život se začal dělit na
období „před Ivošem“ a „za Ivoše“, přičemž období „před“ bylo příznačně řečeno
šedivé. S Ivošem bylo rozkvetlé, barevné, voňavé a naplňující. Pozvolna
jsem si začínala uvědomovat, že to je celé malér, neboť jsem se do svého
externisty Šedi prostě a jednoduše zamilovala. Jenže hned na začátku vztahu mi
tenhle luxusní nabíječ prozradil, že vlastní nejen odbornou kvalifikaci
auditora a poradenskou firmu, ale také manželku, byť si s ní – jak také jinak
– nerozumí.
„Saša, ač to nerad říkám, je beze všeho nehezkého
pomlouvání pěkná harpyje. A studenej psí čumák k tomu. Pochopení a
tělesnou lásku si zkrátka musím hledat jinde.“
Dovětek pak říkal cosi o tom, že až najde ženu, která
mu obojí dokáže dát, harpyji pošle
k ledu. Nechápu, že jsem téhle otřepané básničce věřila. Možná to nebylo
tak těžké díky tomu, že při každé naší schůzce Šeďa připomínal nadrženýho bejka
urvanýho ze řetězu. Chtěla jsem pro něho mít pochopení. Chtěla jsem mu dát
tělesné lásky, kolik jen unese. Chtěla jsem být dva v jednom a chtěla jsem
Šeďu.
Ten chlap by měl mít zbrojní pas už jen na svůj hlas.
„Určitě jsi byla zlobivá holka a musím tě potrestat,“
chraptěl vzrušeně. Zavázal mi oči šátkem a více i méně jemnými štípanci mě připravil tak, abych pro něho i pro sebe
byla v tu správnou chvíli po vzoru italských těstovin al dente.
Na další schůzce se zavázané oči opakovaly.
„Tak copak
s tebou provedeme dnes?“ Už jen při těch slovech jsem se rozpouštěla jako
lak pod acetonovým ředidlem. Vnímala jsem jeho dech na nahé kůži a vzápětí
ucítila na těch nejintimnějších místech dotek jemný jako vánek, po němž
následovalo pětiminutové šílenství, které by slabší povaha nenazvala milováním,
ale zápasem ve volném stylu. Byla jsem z něj doslova a do písmene hotová.
Jak jsem zjistila později, tím startovacím praporkem nebyl vánek, ale pštrosí brk.
Umíte si to představit? Chápete, že když jsem sečetla výstavní exteriér, bystrý
mozek, výkonný nástroj a rafinované postupy, byla jsem úplně ztracená?
Ačkoliv Šedík podnikal návštěvy do mého těla, jediné
co jsem nedopustila, byla návštěva mého bytu. I když jsem kvůli němu ochutnala
pražené červy i mořskou potvoru, která se ještě po napíchnutí na vidličku
tvářila, že uteče, i když bych byla ochotna kvůli němu chodit bosky po žhavém
uhlí a navzdory závrati letět balonem, program v mojí hlavě byl nastaven
na režim „nezávazný vztah“, a tak pravděpodobnost skotačení „nezávazného“
milence v mé posteli byla srovnatelná s možností návštěvy bandy
bezdomovců ve VIP klubu. Byť na mém těle už nebylo místečka, které by Šeďa
nevyužil, nezneužil a já si toho pořádně neužila, své domácí území jsem před
ním bránila jako cudná panna nevinnost.
Když mi otevřel v odlehlé uličce dveře svého
nablýskaného bouráku a řekl: „Dnes jedeme nejdřív nakupovat,“ utrpěla jsem
kapří syndrom. Nakupovat? My dva? Odhadovala jsem, že za pobyty v hotelu
měsíčně sice utrácí částku rovnající se výši babiččina důchodu, ale jinak byl
Šedík spíše skrblík. Skládanka jeho osobnosti tak měla alespoň jeden záporný
bod, když jinak byl dokonalejší než Bajaja. S napětím jsem očekávala, zda
mě zaveze do klenotnictví nebo značkového butiku, a uzavírala jsem v duchu
sázky sama se sebou. Prohrála jsem na celé čáře. Zastavili jsme před sex
shopem. A hned bylo jasné, že Šedík se tam cítí stejně jako dáma
v Pařížské ulici v prodejně kabelek Luis Vuitton. Minul regál
s gumovými kačery a neomylně zamířil do oddělení, které vypadalo, že by
mohlo být splněným snem kata Mydláře. Masky, ocvočkované obojky, bičíky všech
velikostí… zkrátka věci, které by mi orgasmus dokázaly způsobit jen
z leknutí. Podezírala jsem jinak šetrného Šeďu, že za množství těch
podivných věcí zaplatil částku, kterou fakturoval jako měsíční zálohu naší
firmě za poskytnuté služby. Kontraband i mě pak z obchodu do hotelu odvážel
rychlostí připomínající odjezd bandy lupičů z přepadení banky. Myslela
jsem si, že to budu já, komu přistane rákoska na zadku a kdo bude upoután
v prapodivných řemíncích. Omyl. Šedík zvolil hru na dominu. Věrna
myšlence, že člověk má zkusit (skoro) všechno, jsem tuhle divadelní roli vzala.
Vypadalo to, že bych mohla jít rovnou do Národního, protože ten, kdo tentokrát
bořil zdi svým hlasitým projevem, byl Šeďík. Dost jsem se obávala, aby personál
nezavolal policii. Pokojská při našem odchodu měla výraz plný opovržení a
číšník z nás nemohl odlepit pohled. V tu chvíli jsem se rozhodla, že
do tohoto hotelu už nikdy nevkročím. Problém byl v tom, že v každém
dalším z azylů v okolí Šeďu někdo znal. A tak jsme občas skončili v
přírodě, někdy jsme rozhoupali jeho vůz a čím dál častěji jsem čelila otázkám,
proč u mě ne. Byla jsem už na vážkách povolit, ale jak bych mu najednou
vysvětlila, kam se poděla kamarádka, samozřejmě vymyšlená, která u mě s rovněž
vymyšleným dítětem bydlí?
„Alexandra jede na wellnes pobyt na Šumavu. Sejdeme se
u parku a pojedeme k nám, co říkáš?“
Říkala jsem, co budeme dělat, pokud se nečekaně vrátí.
A Šedík zase říkal, že by se to alespoň konečně rozseklo, že manželství
s ní ho ubíjí čím dál víc.
Byl to hodně divný pocit překročit práh bytu, kde žije
můj milenec se svou ženou. V koupelně na mě mrkalo její drahé pleťové
mléko a na toaletě dokonce balík vložek. Byt byl zařízen v duchu střízlivé
elegance a připomínal mi laboratoř. Když však Šedík zatáhl v ložnici
žaluzie a vrhnul se na mě, zapomněla jsem i na to, že nejsem v hotelovém
pokoji a že dovádíme nejen na jeho půlce, ale i na polovině postele paní domu.
Co je banálnějšího, než být téměř při činu
přistižen(a) zákonitou partnerkou? Zrovna jsem vysíleně dopadla na lůžko, když se
z chodby ozvalo šramocení klíčů.
„Co je to?“ lekla jsem se a otočila se na Šedíka.
S vytřeštěnýma očima beze slova civěl za zavřené dveře, které nás dělily od pohybu v předsíni.
„Co je to?“ lekla jsem se a otočila se na Šedíka.
S vytřeštěnýma očima beze slova civěl za zavřené dveře, které nás dělily od pohybu v předsíni.
„Co…“ chtěla jsem zopakovat otázku, ale jeho ruka se
mi ovinula kolem úst a znemožnila mi nejen mluvení, ale málem i dýchání. Rvala
jsem tu ruku dolů, ve snaze uchovat si život. Zvuky linoucích se z útrob
bytu neomylně vypovídaly o tom, co se tam odehrává. Toaleta spláchla, zazurčela
voda z kohoutku, rachocení v kuchyňském koutě signalizovalo přípravu teplého
nápoje. Bylo jen otázkou času, kdy se otevřou dveře ložnice. Šedíkovo šeptání a
rosný bod připomínaly papiňák těsně před výbuchem.
„Co budu dělat? Co jen budu dělat?“ zoufale navlékal
spoďáry a ruce se mu třásly tak, že se trefil oběma nohama do jedné nohavice.
„No tak jí to asi budeš muset říct.“ Rychle jsem se
oblékala i já.
„Blázníš? Saše? Ta se nesmí nic dozvědět!“
Vyděšeně se rozhlížel po pokoji a jeho pohled utkvěl
na okně. Otočil se na mě a nemusel ani nic říkat, aby mi bylo jasné, nač myslí.
„Zapomeň. To ne!“
„Je to přízemí, to zvládneš,“ úpěnlivý loudivý tón v jeho hlase by
snad probral i týden starého nebožtíka.
„Zbláznil ses? Já odtud budu utíkat jako zloděj? Snad
máš jasno, pořád tvrdíš, že už s ní nechceš žít.“
„To nejde, to neeejde. Sašenka se nesmí nic dozvědět.“
Sašenka… Šedík s tím svým nešťastným výrazem víc
než co jiného připomínal malého chlapečka, kterému spadla hračka do kanálu.
„Prosím, Eleno, snažně tě prosím, udělej to pro mě.“ Padl
na kolena a se sepnutýma rukama na mě házel psí oči. Scházelo už jen, aby
štěknul.
Nevěřícně jsem na něho zírala. Ta chlapská
turboproměna způsobila, že jsem se hystericky, byť tiše rozesmála.
„Kolouši, ty jsi doma?“ ozvalo se z útrob bytu.
Šeďík zmobilizoval síly a vypadalo to, že pokud tím oknem
dobrovolně nezdrhnu, tak mě jím prohodí. Ve chvíli, kdy jsem se pouštěla
okenního rámu, uslyšela jsem zaržání: „No Kolouši, co to má znamenat?“
Nečekala jsem, jestli mě Šedík náhodou, byť
nedobrovolně nebude následovat. To poslední, oč bych stála, by byla konfrontace
s jeho Sašenkou. Po doskoku jsem se oklepala a rychlým krokem bez ztráty
bodu zamířila k autobusové zastávce.
Ve firmě jsem ho potkala hned druhý den. Na očích měl
černé brýle.
„Musíme to skončit, Eleno, Saša mi dala nůž na krk,“
zašeptal, když jsme na chviličku osaměli u kopírky. A pěst na oko, dodala jsem v duchu.
„Není co skončit, pane inženýre,“ obdařila jsem ho
pohrdavým pohledem, otočila se a bez dalšího vysvětlování zamířila do své
kanceláře.
Inu, říká se, že není všechno zlato, co se třpytí. Mám
svou verzi. Není všechno chlap, co jako chlap vypadá.
Žádné komentáře:
Okomentovat