pátek 14. června 2013

Není všechno chlap, co jako chlap vypadá

Do šedi milostného života (která ale může být paradoxně dost pestrobarevná) se – tentokrát už naplno – ponořila spisovatelka Eva Brabcová, znalkyně ženské duše a  mužských specialit, autorka vynikající knihy Žena v (kon)kursu a mnoha dalších humorných příběhů.

„Inženýr Ivo Šeďa, velice mne těší.“
Stisk jeho ruky byl pevný a způsobil, že se mi chloupky postavily i tam, kde žádné nemám. Pohled modrých očí se vpil do mých a pod náporem té modři mi začala sulcovatět kolena. Opálený obličej prudce kontrastoval s bílým límečkem košile v bezvadně padnoucím obleku. Inženýr Šeďa byl výstavní kus chlapa. Tak toho bych chtěla dostat k Vánocům. Přišel do naší firmy provést audit kvality. Během chvíle mi bylo jasné, že tenhle samec prověří nejen kvalitu firemních procesů, ale také kvalitu mého postelového umění, a nebylo mi to vůbec proti mysli. Měla jsem za sebou dva seriózní dlouhodobé vztahy s neseriózním koncem a v součtu ve mně kromě touhy dopustit se hrubého násilí na opačném pohlaví zanechaly vroucné přání: alespoň jednou v životě si pořádně necudně a nevázaně užít. Půlrok sexuální abstinence proložený erotickými sny, ve kterých se stává objektem touhy už i olysalý plyšový medvěd z dětství, prostě dělá divy. Kdyby věta „Inženýr Šeďa, velice mne těší“ pokračovala dovětkem: „Co kdybychom si to spolu místo oběda rozdali?“ neváhala bych ani minutu a možná bych i radostně zatleskala. Pohledem jsem osvobozovala svalnatá stehna inženýra Šedi z perfektně padnoucích kalhot a jeho mírně nakřáplý hlas mi vypouštěl do podbřišku hejno motýlů.
„Váňová. Elena. Magistra. Také mne… těší,“ pracně jsem ze sebe soukala.

Tak takhle náš vztah započal. Vztah na vodorovné úrovni. Musím říct, že všechno, co Šedíkův obal naznačoval, beze zbytku také obsahoval. Oblečený Ivoš byl testosteronem v dárkovém balení. Rozbalit jej znamenalo vypustit na svobodu nádherně tvarovanou sexuální sbíječku, jejíž úsilí mne dovádělo ke zdárnému a často i velice hlasitému konci. Jelikož to bývalo za tenkými zdmi hotelového pokoje, při návratech z výšin na zem jsem pokaždé a vždy marně přemítala, kudy se nepozorována procedit ven. Bylo mi jasné, že pokojská mne v duchu nazývá sprostou courou a za mnohoznačným pomrkáváním patrového číšníka se skrývá jediné: Taky bych si dal říct.
Ani po půl roce mne erotická fascinace Šedíkem neopouštěla. Zbavil mě zábran a měla jsem pocit, že i panenství, ačkoliv ve skutečnosti se tak stalo již dávno předtím. Jenže můj život se začal dělit na období „před Ivošem“ a „za Ivoše“, přičemž období „před“ bylo příznačně řečeno šedivé. S Ivošem bylo rozkvetlé, barevné, voňavé a naplňující. Pozvolna jsem si začínala uvědomovat, že to je celé malér, neboť jsem se do svého externisty Šedi prostě a jednoduše zamilovala. Jenže hned na začátku vztahu mi tenhle luxusní nabíječ prozradil, že vlastní nejen odbornou kvalifikaci auditora a poradenskou firmu, ale také manželku, byť si s ní – jak také jinak – nerozumí.
„Saša, ač to nerad říkám, je beze všeho nehezkého pomlouvání pěkná harpyje. A studenej psí čumák k tomu. Pochopení a tělesnou lásku si zkrátka musím hledat jinde.“
Dovětek pak říkal cosi o tom, že až najde ženu, která mu obojí dokáže dát, harpyji  pošle k ledu. Nechápu, že jsem téhle otřepané básničce věřila. Možná to nebylo tak těžké díky tomu, že při každé naší schůzce Šeďa připomínal nadrženýho bejka urvanýho ze řetězu. Chtěla jsem pro něho mít pochopení. Chtěla jsem mu dát tělesné lásky, kolik jen unese. Chtěla jsem být dva v jednom a chtěla jsem Šeďu.
Ten chlap by měl mít zbrojní pas už jen na svůj hlas.
„Určitě jsi byla zlobivá holka a musím tě potrestat,“ chraptěl vzrušeně. Zavázal mi oči šátkem a více i méně jemnými štípanci  mě připravil tak, abych pro něho i pro sebe byla v tu správnou chvíli po vzoru italských těstovin al dente.
Na další schůzce se zavázané oči opakovaly.
 „Tak copak s tebou provedeme dnes?“ Už jen při těch slovech jsem se rozpouštěla jako lak pod acetonovým ředidlem. Vnímala jsem jeho dech na nahé kůži a vzápětí ucítila na těch nejintimnějších místech dotek jemný jako vánek, po němž následovalo pětiminutové šílenství, které by slabší povaha nenazvala milováním, ale zápasem ve volném stylu. Byla jsem z něj doslova a do písmene hotová. Jak jsem zjistila později, tím startovacím praporkem nebyl vánek, ale pštrosí brk. Umíte si to představit? Chápete, že když jsem sečetla výstavní exteriér, bystrý mozek, výkonný nástroj a rafinované postupy, byla jsem úplně ztracená?
Ačkoliv Šedík podnikal návštěvy do mého těla, jediné co jsem nedopustila, byla návštěva mého bytu. I když jsem kvůli němu ochutnala pražené červy i mořskou potvoru, která se ještě po napíchnutí na vidličku tvářila, že uteče, i když bych byla ochotna kvůli němu chodit bosky po žhavém uhlí a navzdory závrati letět balonem, program v mojí hlavě byl nastaven na režim „nezávazný vztah“, a tak pravděpodobnost skotačení „nezávazného“ milence v mé posteli byla srovnatelná s možností návštěvy bandy bezdomovců ve VIP klubu. Byť na mém těle už nebylo místečka, které by Šeďa nevyužil, nezneužil a já si toho pořádně neužila, své domácí území jsem před ním bránila jako cudná panna nevinnost.
Když mi otevřel v odlehlé uličce dveře svého nablýskaného bouráku a řekl: „Dnes jedeme nejdřív nakupovat,“ utrpěla jsem kapří syndrom. Nakupovat? My dva? Odhadovala jsem, že za pobyty v hotelu měsíčně sice utrácí částku rovnající se výši babiččina důchodu, ale jinak byl Šedík spíše skrblík. Skládanka jeho osobnosti tak měla alespoň jeden záporný bod, když jinak byl dokonalejší než Bajaja. S napětím jsem očekávala, zda mě zaveze do klenotnictví nebo značkového butiku, a uzavírala jsem v duchu sázky sama se sebou. Prohrála jsem na celé čáře. Zastavili jsme před sex shopem. A hned bylo jasné, že Šedík se tam cítí stejně jako dáma v Pařížské ulici v prodejně kabelek Luis Vuitton. Minul regál s gumovými kačery a neomylně zamířil do oddělení, které vypadalo, že by mohlo být splněným snem kata Mydláře. Masky, ocvočkované obojky, bičíky všech velikostí… zkrátka věci, které by mi orgasmus dokázaly způsobit jen z leknutí. Podezírala jsem jinak šetrného Šeďu, že za množství těch podivných věcí zaplatil částku, kterou fakturoval jako měsíční zálohu naší firmě za poskytnuté služby. Kontraband i mě pak z obchodu do hotelu odvážel rychlostí připomínající odjezd bandy lupičů z přepadení banky. Myslela jsem si, že to budu já, komu přistane rákoska na zadku a kdo bude upoután v prapodivných řemíncích. Omyl. Šedík zvolil hru na dominu. Věrna myšlence, že člověk má zkusit (skoro) všechno, jsem tuhle divadelní roli vzala. Vypadalo to, že bych mohla jít rovnou do Národního, protože ten, kdo tentokrát bořil zdi svým hlasitým projevem, byl Šeďík. Dost jsem se obávala, aby personál nezavolal policii. Pokojská při našem odchodu měla výraz plný opovržení a číšník z nás nemohl odlepit pohled. V tu chvíli jsem se rozhodla, že do tohoto hotelu už nikdy nevkročím. Problém byl v tom, že v každém dalším z azylů v okolí Šeďu někdo znal. A tak jsme občas skončili v přírodě, někdy jsme rozhoupali jeho vůz a čím dál častěji jsem čelila otázkám, proč u mě ne. Byla jsem už na vážkách povolit, ale jak bych mu najednou vysvětlila, kam se poděla kamarádka, samozřejmě vymyšlená, která u mě s rovněž vymyšleným dítětem bydlí?
„Alexandra jede na wellnes pobyt na Šumavu. Sejdeme se u parku a pojedeme k nám, co říkáš?“
Říkala jsem, co budeme dělat, pokud se nečekaně vrátí. A Šedík zase říkal, že by se to alespoň konečně rozseklo, že manželství s ní ho ubíjí čím dál víc.
Byl to hodně divný pocit překročit práh bytu, kde žije můj milenec se svou ženou. V koupelně na mě mrkalo její drahé pleťové mléko a na toaletě dokonce balík vložek. Byt byl zařízen v duchu střízlivé elegance a připomínal mi laboratoř. Když však Šedík zatáhl v ložnici žaluzie a vrhnul se na mě, zapomněla jsem i na to, že nejsem v hotelovém pokoji a že dovádíme nejen na jeho půlce, ale i na polovině postele paní domu.
Co je banálnějšího, než být téměř při činu přistižen(a) zákonitou partnerkou? Zrovna jsem vysíleně dopadla na lůžko, když se z chodby ozvalo šramocení klíčů.
„Co je to?“ lekla jsem se a otočila se na Šedíka.
S vytřeštěnýma očima beze slova civěl za zavřené dveře, které nás dělily od pohybu v předsíni.
„Co…“ chtěla jsem zopakovat otázku, ale jeho ruka se mi ovinula kolem úst a znemožnila mi nejen mluvení, ale málem i dýchání. Rvala jsem tu ruku dolů, ve snaze uchovat si život. Zvuky linoucích se z útrob bytu neomylně vypovídaly o tom, co se tam odehrává. Toaleta spláchla, zazurčela voda z kohoutku, rachocení v kuchyňském koutě signalizovalo přípravu teplého nápoje. Bylo jen otázkou času, kdy se otevřou dveře ložnice. Šedíkovo šeptání a rosný bod připomínaly papiňák těsně před výbuchem.
„Co budu dělat? Co jen budu dělat?“ zoufale navlékal spoďáry a ruce se mu třásly tak, že se trefil oběma nohama do jedné nohavice.
„No tak jí to asi budeš muset říct.“ Rychle jsem se oblékala i já.
„Blázníš? Saše? Ta se nesmí nic dozvědět!“
Vyděšeně se rozhlížel po pokoji a jeho pohled utkvěl na okně. Otočil se na mě a nemusel ani nic říkat, aby mi bylo jasné, nač myslí.
„Zapomeň. To ne!“
„Je to přízemí, to zvládneš,“  úpěnlivý loudivý tón v jeho hlase by snad probral i týden starého nebožtíka.
„Zbláznil ses? Já odtud budu utíkat jako zloděj? Snad máš jasno, pořád tvrdíš, že už s ní nechceš žít.“
„To nejde, to neeejde. Sašenka se nesmí nic dozvědět.“
Sašenka… Šedík s tím svým nešťastným výrazem víc než co jiného připomínal malého chlapečka, kterému spadla hračka do kanálu.
„Prosím, Eleno, snažně tě prosím, udělej to pro mě.“ Padl na kolena a se sepnutýma rukama na mě házel psí oči. Scházelo už jen, aby štěknul.
Nevěřícně jsem na něho zírala. Ta chlapská turboproměna způsobila, že jsem se hystericky, byť tiše rozesmála.
„Kolouši, ty jsi doma?“ ozvalo se z útrob bytu.
Šeďík zmobilizoval síly a vypadalo to, že pokud tím oknem dobrovolně nezdrhnu, tak mě jím prohodí. Ve chvíli, kdy jsem se pouštěla okenního rámu, uslyšela jsem zaržání: „No Kolouši, co to má znamenat?“
Nečekala jsem, jestli mě Šedík náhodou, byť nedobrovolně nebude následovat. To poslední, oč bych stála, by byla konfrontace s jeho Sašenkou. Po doskoku jsem se oklepala a rychlým krokem bez ztráty bodu zamířila k autobusové zastávce.
Ve firmě jsem ho potkala hned druhý den. Na očích měl černé brýle.
„Musíme to skončit, Eleno, Saša mi dala nůž na krk,“ zašeptal, když jsme na chviličku osaměli u kopírky. A pěst na oko, dodala jsem v duchu.
„Není co skončit, pane inženýre,“ obdařila jsem ho pohrdavým pohledem, otočila se a bez dalšího vysvětlování zamířila do své kanceláře.
Inu, říká se, že není všechno zlato, co se třpytí. Mám svou verzi. Není všechno chlap, co jako chlap vypadá.

Žádné komentáře:

Okomentovat